I.ÚS 3432/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky prof. PhDr. Ing. Antonie Doležalové, Ph.D, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2696/2023-996 ze dne 19. září 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 300/2022-839 ze dne 3. ledna 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 17 C 285/2016-746 ze dne 15. prosince 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Vysoké školy X, zastoupené Mgr. Vladislavem Kutějem, LL.M., advokátem, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Vedlejší účastnice je veřejnou vysokou školou. Stěžovatelka byla u vedlejší účastnice zaměstnána a žalobou se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 1 573 120 Kč s příslušenstvím.

2. Požadovaná částka sestává jednak z nároků z titulu nerovného zacházení a diskriminace z důvodu pohlaví, a to na zaplacení 1 200 000 Kč z důvodu nevyplacení odměn za kvalifikovanou publikační činnost dle RIV bodů v klouzavém evaluačním období let 2007 až 2013 (nárok A), 125 120 Kč z důvodu nepřiznání osobního příplatku ve výši 50 % její tarifní mzdy za období od srpna 2013 do června 2014 (nárok B) a částky 200 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za snížení dobré pověsti a důstojnosti stěžovatelky (nárok C), jednak z částky 48 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení odpovídajícího odměnám za vedení diplomových prací, včetně vypracování posudků vedoucího práce a účast na obhajobě a odměny za činnost školitelky studentů v doktorském studiu, po skončení pracovního poměru (nárok D).

3. Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem žalobě vyhověl co do částky 239 520 Kč s příslušenstvím (výrok I), ohledně zbytku žalované částky žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Žalobu považoval za nedůvodnou ohledně nároků A a B. Naopak za plně důvodnou měl žalobu ohledně nároku D. Dále obvodní soud uznal, že stěžovatelka byla diskriminována tím, že na rozdíl od svých kolegů s ní vedlejší účastnice neuzavřela pracovní poměr na dobu neurčitou. V právní sféře stěžovatelky se to projevilo tím, že kdyby místo uplynutí doby skončil její pracovní poměr výpovědí ze strany zaměstnavatele, měla by nárok na mzdu rovněž po dobu plynutí dvouměsíční výpovědní lhůty. Proto přiznal stěžovatelce částku 45 780 Kč odpovídající této mzdě. Konečně obvodní soud dovodil, že stěžovatelka byla diskriminována zařazením do nesprávné mzdové třídy a přiznal stěžovatelce 145 740 Kč jako rozdíl mezi mzdou, kterou dostávala, a mzdou, na kterou by měla nárok při zařazení do správné mzdové třídy. Ve zbytku měl žalobu za nedůvodnou.

4. Městský soud v Praze k odvolání obou stran napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku I co do částky 48 000 Kč s příslušenstvím a v nákladovém výroku III a v tomto rozsahu vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I), změnil ve výroku I co do částky 191 520 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba se zamítá (výrok II) a potvrdil v zamítavém výroku II (výrok III).

5. Městský soud stěžovatelku vyzval k upřesnění ohledně nároku C. Požadoval, aby stěžovatelka vyčíslila, jakou částku požaduje za které z vytýkaných jednání vedlejší účastnice, aby bylo možno posoudit vznesenou námitku promlčení. Stěžovatelka uvedla, že požaduje 100 000 Kč za neprodloužení pracovní smlouvy v červnu 2014 (nárok C1), 2 x 20 000 Kč za nepovolení zahraničních cest ve dnech 24. února 2014 až 10. března 2014 do USA a ve dnech 22. června 2014 až 30. června 2014 do Cambridge (nárok C2), 10 000 Kč za bránění ve výuce mimosemestrálního kurzu ve dnech 27. května 2014 až 29. května 2014 (C3), 10 000 Kč za urážlivou komunikaci ze strany Z. (C4), 10 000 Kč za vyvíjení nátlaku na snížení pracovního úvazku od podzimu 2013 (C5), 10 000 Kč za zařazování do nižší platové třídy (C6), 10 000 Kč za neuvádění prací ve výročních zprávách (C7), 5 000 Kč za znemožnění účasti ve výběrovém řízení na pozici vedoucího katedry hospodářských dějin (C8), 5 000 Kč za neumožnění podílet se na výuce nového oboru hospodářské a politické dějiny od podzimu 2012 (C9).

6. Městský soud měl žalobu ohledně nároku D za důvodnou co do základu, avšak měl za to, že je třeba provést další dokazování k výši bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice. Městský soud se ztotožnil s rozsudkem obvodního soudu, že žaloba je nedůvodná ohledně nároků A a B.

7. Právo na náhradu újmy odpovídající nárokům C6, C7, C8 bylo podle městského soudu promlčeno. Žalobu ohledně zbylých nároků C1, C2, C3, C4 a C5 měl městský soud za nedůvodnou. Ohledně nároku C9 měl městský soud žalobu za nedůvodnou a zároveň uvedl, že za období od září 2012 do srpna 2013 by bylo právo na náhradu újmy promlčeno.

8. Stěžovatelčino dovolání proti výrokům II a III rozsudku městského soudu napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, neboť nebylo přípustné pro řešení žádné z otázek předložených v dovolání.


II.
Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti soudům vytýká, že její nároky hodnotily izolovaně a nezabývaly se situací u vedlejší účastnice komplexně.

10. Odůvodnění nedůvodnosti nároku A založené na tvrzení, že stěžovatelčiny odměny byly na její katedře nejvyšší, pokládá stěžovatelka za nepřezkoumatelné. Samotná skutečnost, že stěžovatelka dostávala vysoké odměny, nepostačuje pro závěr, že nemohla být diskriminována. Navíc v období, které obvodní soud posuzoval, stěžovatelka obdržela vysokou částku za odměny, které jí náležely za předchozí období a vedlejší účastnice jí je zadržovala a vyplatila až na přímý zásah děkana.

11. Stěžovatelka má za vadný rovněž závěr, že námitka promlčení nebyla vedlejší účastnicí vznesena v rozporu s dobrými mravy. Soudy podle stěžovatelky nezohlednily nemravné jednání vedlejší účastnice v době, kdy u ní byla stěžovatelka zaměstnána i v průběhu řízení před soudy, v němž stěžovatelčiny nároky vedlejší účastnice odmítala čistě z formálních důvodů a nesnažila se přispět k objasnění věci.

12. Stěžovatelka uznává, že například vyplácení odměn bylo nenárokovou složkou mzdy a že mezi získanými RIV body a vyplacenou odměnou nebyla přímá úměra. Za diskriminační krok v rozporu se zásadou rovného odměňování nicméně považuje postup vedlejší účastnice, která při rozhodování o vyplácení odměn na základě získaných RIV bodů postupovala zcela netransparentně a nehodnotila objektivní kritéria, ale odměny rozdělovala podle subjektivních osobních preferencí svých představitelů. Kvůli tomu stěžovatelce, jako jediné ženě na předmětné katedře v akademické pozici, byly kráceny vyplacené odměny, a to výhradně z důvodu pohlaví (žádné objektivní kritérium, pro které stěžovatelka byla hodnocena jinak než její mužští kolegové, zjištěno nebylo). Odměny, které stěžovatelka obdržela, byť by byly v absolutních číslech nejvyšší, tak z pohledu stěžovatelky neodpovídaly hodnotě jí odvedené práce (ve srovnání s ostatními kolegy) a jejímu přínosu odpovídajícímu poměru, jakým se podílela na získání finančních prostředků k jejich dosažení. Nadto vedlejší účastnice v předcházejícím řízení netvrdila a nedoložila žádný objektivní a racionální princip, podle něhož by o rozdílení odměn rozhodovala, což samo o sobě nelze považovat za souladné s právními předpisy.

IV.
Vyjádření účastníků a replika stěžovatelky

19. Ústavní soud si k projednání ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice a soudní spis.

20. Nejvyšší soud uvedl, že ústavní stížnost neobsahuje žádné konkrétní argumenty, jak by mělo jeho usnesení zasáhnout do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud setrval na závěrech, které v napadeném usnesení uvedl k jednotlivým otázkám předloženým stěžovatelkou v dovolání. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný, či zamítnuta.

21. Městský soud uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s tím, jak soudy posoudily její věc. V řízení byl městský soud vázán tím, jak stěžovatelka skutkově vymezila své nároky. Pro náležité skutkové vymezení nároku z diskriminačního jednání nepostačuje pouhé obecné tvrzení o "diskriminaci" či "diskriminačním prostředí", je třeba konkrétně tvrdit, v jakých konkrétních skutcích tato diskriminace spočívá. Namítá-li stěžovatelka, že uvedené skutky byly posuzovány "striktně izolovaně", čímž byla pominuta podstata věci a základ nároku spočívající v "dlouhodobém diskriminačním prostředí", městský soud uvádí, že nebyly-li soudem zjištěny tvrzené diskriminační skutky, nemohl soud ani komplexním posouzením věci učinit závěr o "dlouhodobém diskriminačním prostředí". Městský soud dále upozornil, že stěžovatelka navrhuje zrušit napadená rozhodnutí jako celek, ač v části týkající se nároku D byla věc vrácena obvodnímu stupni.

22. Obvodní soud upozornil na to, že hodnocení skutkového stavu, stejně jako výklad a aplikace podústavního práva, je primárně věcí obecných soudů a Ústavní soud může korigovat výlučně tzv. kvalifikované vady. Takové vady podle názoru obvodního soudu jeho rozsudek nemá. Rozhodnutí je podrobně odůvodněno a reaguje na všechny aspekty projednávané věci. Obvodní soud má za to, že při posuzování stěžovatelčina odměňování zvolil vhodné komparátory, neboť pro věc mělo význam, jak jsou odměňováni stěžovatelčini kolegové z katedry, nikoliv jiní zaměstnanci vedlejší účastnice. Podle obvodního soudu stěžovatelka měla v průběhu řízení dostatečný prostor k uplatnění svých argumentů.

23. Vedlejší účastnice uvedla, že stěžovatelka v ústavní stížnosti tematizuje primárně problematiku odměn. Stěžovatelčina představa, že by odměny musely odpovídat přímo úměrně finančnímu přínosu zaměstnanců pro zaměstnavatele, je podle vedlejší účastnice mylná. Peníze získané na základě pracovní činnosti zaměstnanců jsou příjmem zaměstnavatele. Tím se liší výkon závislé práce od podnikání. Je věcí zaměstnavatele, jak s těmito prostředky naloží. Zaměstnanec má nárok na mzdu ve sjednané výši, na odměny právní nárok není. V řízení nebylo zjištěno, že by existoval vztah přímé úměry mezi počtem získaných RIV bodů a výší odměny. Rovněž nebylo prokázáno, že pokud by někdo jiný měl publikace ve stejném rozsahu jako stěžovatelka, získal by vyšší odměnu než ona.

24. Za nepravdivé označila vedlejší účastnice i stěžovatelčino tvrzení, že v roce 2013 obdržela odměny za minulé období. Tyto odměny jí byly vyplaceny již v roce 2012 v souhrnné výši 295 500 Kč. Podle vedlejší účastnice v řízení nevyšlo najevo, že by byla stěžovatelka diskriminována (vyjma nevyplacení odměn za roky 2010 a 2011, což bylo napraveno ještě za trvání stěžovatelčina pracovního poměru u vedlejší účastnice). Stěžovatelka podle vedlejší účastnice rovněž neuvedla žádné konkrétní argumenty, proč by měla být její námitka promlčení vznesena v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelčina argumentace by vedla k tomu, že by byla nemravná každá námitka promlčení, neboť vždy jde o odmítnutí plnit z formálního důvodu. Vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

25. Ústavní soud zaslal stěžovatelce obdržená vyjádření na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelka využila a setrvala na závěru o důvodnosti ústavní stížnosti. Poukázala na to, že nikdy neočekávala, že by existovala přímá úměra mezi RIV body a odměnou. Očekává však, že odměňování bude spravedlivé. To se však nedělo, a přestože stěžovatelka vykazovala nejvyšší pracovní aktivitu, neobdržela nejprve žádnou odměnu a finanční prostředky byly rozděleny mezi její mužské kolegy působící na stejné katedře. Až v okamžiku, kdy stěžovatelka požadovala vysvětlení systému odměňování, vedlejší účastnice byla nucena přiznat, že jednala diskriminačně a odměny stěžovatelce přiznat. Ke kompenzaci však došlo pouze za období do roku 2011, v následujících letech vedlejší účastnice stěžovatelce opět adekvátní odměny nevyplácela. Zpětnou kompenzací nároků z předešlých let nicméně došlo k umělému navýšení absolutních částek příjmů stěžovatelky v roce 2013. Z toho soudy mylně dovodily, že stěžovatelčiny odměny byly adekvátní.

26. Stěžovatelka upozornila na specifikum akademického prostředí spočívající v tom, že akademičtí zaměstnanci vedlejší účastnice pobírali velmi nízké základní mzdy a za řadu činností byli odměňováni separátně prostřednictvím odměn či ad hoc uzavíraných dohod o provedení práce či dohod o pracovní činnosti. Proto byla stěžovatelka v legitimním očekávání, že zintenzivní-li své úsilí, dosáhne na vyšší odměny.

27. Stěžovatelka připomněla, že usilovala o nápravu situace v době svého působení u vedlejší účastnice a potom i v následujících měsících, neboť předchozí jednání vedlejší účastnice ji vedlo k domněnce, že její nároky budou řádně vypořádány, byť s ohledem na velikost a specifika fungování akademické instituce s delším časovým odstupem. V roce 2013 totiž stěžovatelka obdržela odměny za výkony v období před rokem 2011, a proto se domnívala, že i odměny za další období budou vyplaceny s podobným časovým odstupem. Tato skutečnost byla důvodem, proč stěžovatelka neočekávala a ani nemohla předpokládat, že bude ze strany vedlejší účastnice v řízení vznesena námitka promlčení, a proč její vznesení považuje za rozporné s dobrými mravy.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která je řádně zastoupena advokátem.

14. Při posuzování včasnosti ústavní stížnosti Ústavní soud nepominul, že nároky C2 až C9 mohou mít povahu nároků se samostatným skutkovým základem nepřevyšujících 50 000 Kč. Zároveň však zohlednil, že Nejvyšší soud dovolání v žádném rozsahu neodmítl jako objektivně nepřípustné podle § 238 občanského soudního řádu. Nadto, i pokud by stěžovatelka podala souběžně s dovoláním ústavní stížnost, byla by její ústavní stížnost odmítnuta pro předčasnost a nynější ústavní stížnost by tak nemohla být odmítnuta pro opožděnost. Skutečnost, že takto "marně" nepodala ústavní stížnost souběžně s dovoláním, nemůže jít stěžovatelce k tíži. Ústavní stížnost je proto včasná.

15. Výrokem I rozsudku městského soudu byl zrušen výrok I rozsudku obvodního soudu co do částky 48 000 Kč a odpovídajícího příslušenství a související nákladový výrok III. To má důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání.

16. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti proti zrušenému výroku III rozsudku obvodního soudu a proti výroku I rozsudku obvodního soudu v rozsahu, v němž byl zrušen, neboť Ústavní soud nemůže rušit to, co již bylo zrušeno.

17. Ústavní stížnost není přípustná proti rušícímu výroku I rozsudku městského soudu, neboť v tomto rozsahu dosud řízení neskončilo.

18. Ve zbylém rozsahu je ústavní stížnost přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

28. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v mezích své kompetence (čl. 83 Ústavy České republiky) a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

29. Ústavní soud předesílá, že se nemohl zabývat námitkami, které stěžovatelka měla možnost uplatnit v dovolání, avšak neučinila tak. Za těchto okolností by bylo projednání námitky učiněné až v ústavní stížnosti porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou.

30. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť nebylo přípustné pro řešení žádné z otázek předložených stěžovatelkou v dovolání.

31. Ústavní soud může hodnotit posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníku řízení právo na přístup k soudu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016 (N 30/80 SbNU 391), bod 20].

32. Z textu dovolání přiloženého k ústavní stížnosti Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud neopomněl vypořádat žádnou ze stěžovatelčiných námitek. Stěžovatelka v dovolání předložila tři otázky procesního práva. Týkaly se výkladu obrácení důkazního břemene a ediční povinnosti, počátku běhu promlčecí lhůty a posouzení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy.

33. Nejvyšší soud vyložil, že na řešení první otázky nebyl rozsudek městského soudu založen, neboť stěžovatelka ohledně žádného ze svých nároků nebyla v informačním deficitu a ani se jí nepodařilo tvrdit a prokázat odlišné zacházení, což by následně vedlo k obrácení důkazního břemene (body 9 až 17 usnesení Nejvyššího soudu).

34. Druhá otázka podle Nejvyššího soudu byla založena na vlastní verzi skutkového děje odlišného od skutkového stavu zjištěného městským soudem. Stěžovatelka totiž neprokázala ani dílčí případy odlišného zacházení, ani že by došlo ke "komplexnímu a systematickému nerovnému zacházení a diskriminačnímu jednání", jak tvrdila v dovolání (bod 20 usnesení Nejvyššího soudu).

35. Na řešení třetí otázky sice byl rozsudek městského soudu založen, avšak městský soud tuto otázku vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Právo na náhradu újmy odpovídající nárokům C6, C7, C8 a v částečném rozsahu též C9, bylo podle městského soudu promlčeno. Stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastnice námitku promlčení vznesla v rozporu s dobrými mravy. Na tuto námitku reagoval Nejvyšší soud v bodě 21 napadeného usnesení a vyložil dosavadní judikaturu, podle níž se uplatnění námitky promlčení však příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Závěr, že stěžovatelčinu situaci nelze podřadit pod takové výjimečné okolnosti, z ústavního hlediska obstojí. Ani ze stěžovatelčiných tvrzení se nejeví, že by jí vedlejší účastnice znemožnila podat žalobu včas například tím, že by s ní jednala o náhradě újmy či že by ji opakovaně ujišťovala, že ji odškodní, s cílem oddálit podání žaloby až na dobu po uplynutí promlčecí lhůty.

36. Závěry Nejvyššího soudu z ústavního hlediska obstojí. Nejeví se, že by Nejvyšší soud odepřel stěžovatelce přístup k soudu, či že by aproboval výklad podústavního práva, který by představoval porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv.

37. Žaloba ohledně nároku B byla shledána nedůvodnou, neboť soudy zjistily, že ani stěžovatelčini kolegové nepobírali příplatky. Příplatek měla pouze sekretářka katedry a vedoucí katedry a dočasně též jeden z akademických pracovníků (bod 35 rozsudku městského soudu). Podle soudů tak nešlo o nerovné zacházení. Tento závěr z ústavního hlediska obstojí.

38. U zbývajících nároků C1 až C5 a C9 městský soud vždy vyložil, proč považuje žalobu za nedůvodnou (body 36 až 41 a 45 rozsudku městského soudu). Proti těmto argumentům stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla žádné konkrétní výhrady. Úkolem Ústavního soudu není argumentaci za stěžovatelku domýšlet. Odůvodnění rozsudku městského soudu považuje za přesvědčivé a z ústavního hlediska dostatečné.

39. Za jedinou relevantní výhradu obsaženou v ústavní stížnosti ohledně nároků B a C lze pokládat námitku, že stěžovatelka byla nucena uvést konkrétní jednání vedlejší účastnice, jež jí způsobila újmu, a tuto újmu vždy vyčíslit. Tím mělo dojít k tomu, že soudy posuzovaly jednotlivé problémy izolovaně, a proto "přehlédly" komplexní problém diskriminačního prostředí u vedlejší účastnice. K tomu Ústavní soud uvádí, že bylo věcí stěžovatelky, jakou procesní strategii zvolí. Tím, že si stěžovatelka vybrala cestu antidiskriminační žaloby, musela následně tvrdit a prokázat, že docházelo k odlišnému zacházení. To se jí však v řízení nepodařilo. Vyjádřeno metaforicky, namítala-li stěžovatelka, že soudy pro stromy neviděly les, je třeba odvětit, že stěžovatelka neprokázala ani existenci stromů, jimiž by mohl onen les být tvořen. V tomto směru lze přisvědčit i shora rekapitulovanému vyjádření městského soudu k ústavní stížnosti.

40. Ohledně nároku A uplatnila stěžovatelka v dovolání toliko námitku nesprávného posouzení ediční povinnosti a obrácení důkazního břemene. Jak bylo shora uvedeno, tuto námitku Nejvyšší soud vypořádal ústavně souladným způsobem.

41. Jiné námitky týkající se tohoto nároku, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti, je třeba pokládat za materiálně nepřípustné. To se týká i námitky, že výpočty příjmů stěžovatelky a jejích kolegů za srpen 2013 až červen 2014 jsou zatíženy chybou spočívající v tom, že stěžovatelčiny vysoké odměny v rozhodném období vznikly mimo jiné tak, že jí vedlejší účastnice po zásahu děkana zpětně doplatila odměny za předcházející období.

42. Tuto námitku, jež je svou povahou námitkou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a výsledným soudním rozhodnutím, popřípadě tvrzením, že městský soud nevypořádal stěžovatelčinu odvolací námitku, bylo možno uplatnit v dovolání. Všechny námitky porušení ústavně zaručených základních práv je totiž možno uplatnit v dovolání jako právní otázky procesního práva [výrok III stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Ústavní soud akceptoval, že právní otázka a vymezení předpokladů přípustnosti dovolání mohou být v dovolání formulovány v jakékoliv jeho části a mohou mít jakoukoliv formu, bude-li z ní jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel naplnění podmínek dovolání spatřuje. Jinými slovy, při posuzování obsahových náležitostí nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně [nález sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. května 2017 (N 70/85 SbNU 247), bod 19 odůvodnění]. Je však třeba trvat na tom, aby taková formulace v dovolání uvedena byla. Nelze totiž požadovat na Nejvyšším soudu, aby domýšlel argumentaci za stěžovatelku, zejména s ohledem na to, že v civilním soudním řízení by šlo o znevýhodnění vedlejší účastnice a v důsledku tak o porušení zásady, že před soudem jsou si strany rovny.


VI.
Závěr

43. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. dubna 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu