II.ÚS 485/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Filipem Svobodou, advokátem, sídlem U Demartinky 152/1, Praha 5, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2024, č. j. 100 Co 48/2024-621, takto:

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatele na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), právo na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatel je otcem tří nezletilých dětí, jedenáctiletého chlapce, devítileté dcery, a sedmileté dcery. Děti byly před i po rozvodu manželství rodičů svěřeny do péče matky, a to se souhlasem otce, který toto uspořádání od samého počátku respektoval i s ohledem na zachování dosavadního rodinného prostředí a komfortu dětí. Bydliště nezletilých je v rodinném domě, který je součástí dosud nevypořádaného společného jmění manželů.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. září 2023, č. j. 0 Nc 6050/2023-207 byla v souvislosti se svěřením dětí do péče matky uložena otci povinnost přispívat na výživu nezletilých s účinností od 1. 3. 2023 a s účinností od právní moci výroku o rozvodu manželství rodičů částkou 9 000 Kč měsíčně pro nezletilého chlapce, částkou 7 000 Kč měsíčně pro nezletilou starší dceru a částkou 4 000 Kč měsíčně pro nezletilou mladší dceru, splatnými vždy do každého 15. dne měsíce předem k rukám matky, splatnými vždy do každého 15. dne měsíce předem k rukám matky (výroky II. a V.). Nalézací soud zároveň určil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými v každém lichém kalendářním týdnu v sobotu od 9.00 hodin do 18.30 hodin a v neděli od 9.00 hodin do 18.30 hodin a každou středu od 12.30 hodin do 18.30 hodin a dále v době vánočních, velikonočních, jarních a letních prázdnin ve stanovené dny vždy od 9.00 hodin do 18.30 hodin (výrok VI.). Dále nalézací soud určil, že výroky I. až VI. jsou předběžně vykonatelné (výrok VII). Zamítl návrh matky na nahrazení souhlasu otce s docházkou nezletilého chlapce a nezletilé starší dcery do základní školy v místě dosavadního bydliště dětí od školního roku 2023/2024 (výrok VIII.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IX.).

4. Stěžovatel se proto obrátil na odvolací soud, přičemž odvolání podala i matka nezletilých. Krajský soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem změnil rozhodnutí nalézacího soudu tak, že stěžovateli zvýšil měsíční výživné pro všechny tři děti. Podle napadeného rozhodnutí je stěžovatel povinen přispívat na výživu nezletilého syna částkou 15 000 Kč měsíčně, na výživu nezletilé starší dcery částkou 14 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé mladší dcery částkou 7 000 Kč měsíčně, splatnými do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Dlužné výživné otce za dobu od 1. 11. 2022 do 30. 9. 2024 pro nezletilého chlapce soud určil ve výši 100 000 Kč, pro nezletilou starší dceru ve výši 119 000 Kč a pro nezletilou mladší dceru 43 000 Kč, s tím, že je stěžovatel dlužné výživné povinen splácet v postupných (pravidelných) měsíčních splátkách. Rozsudek nalézacího soudu dále ve výroku VI. změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými každou středu od 12.00 hodin do 18.30 hodin a v každém lichém kalendářním týdnu v sobotu a v neděli vždy od 9.00 hodin do 18.30 hodin. Zajistí-li otec při víkendovém styku v lichém kalendářním týdnu přítomnost další dospělé osoby nezletilým známé, pak je otec s písemným souhlasem matky oprávněn stýkat se s nezletilými v lichém kalendářním týdnu od pátku od 17.00 hodin do neděle do 18.30 hodin. Stěžovatel si podle výroku nezletilé ke styku převezme ve školním zařízení a v případě jejich absence v bydlišti matky a po skončení styku předá nezletilé zpět matce v místě jejího bydliště. Tato běžná úprava styku je v době školních prázdnin nahrazena zvláštním režimem styku, blíže specifikovaným v napadeném rozhodnutí. Výrok o náhradě nákladů a výrok o zamítnutí návrhu na nahrazení souhlasu otce ve vztahu k řešení školského zařízení předmětem odvolání nebyl.


II. Argumentace v ústavní stížnosti

5. V ústavní stížnosti stěžovatel (stručně řečeno) namítá, že se krajský soud odmítl vypořádat s podstatnými námitkami stěžovatele. Stěžovatel od samého počátku upozorňoval na to, že je zcela zřejmá snaha matky (vedlejší účastnice) stát se jediným rozhodujícím rodičem, aby se veškerá péče o děti a jejich další život musela odehrávat ve všech aspektech pouze v režii matky a s jejím výhradním souhlasem. Vedlejší účastnice se přitom stěžovatele snaží za všech okolností vykreslit jako rodiče neschopného, jemuž by ve vztahu k dětem neměla být přiznávána vůbec žádná práva. Této zaujaté argumentaci vyslyšel beze zbytku krajský soud. Nezabýval se zejména skutečnými potřebami dětí ani dalšími příjmy matky. Krajský soud tak například zohlednil výhody v podobě možnosti využívání firemního vozidla na straně otce a tuto skutečnost mu "přičetl" k příjmům, nezohlednil již, že matka rovněž užívá zapůjčené vozidlo. Krajský soud velmi výrazně napomohl vedlejší účastnici vytvořit optický dojem, že stěžovatel je bohatý, a proto může platit na děti podstatně více bez korespondence výživného s jejich potřebami.

6. Kromě samotného ignorování námitek stěžovatele je pak z jednání soudu patrná zřejmá nerovnost v přístupu soudu k argumentům obou stran. Totožná nerovnost pak vyplývá i z hodnocení důkazů, které v řízení byly předloženy. Krajský soud tak například zvýraznil svědecké výpovědi, z nichž vyplývají neschopnosti otce se postarat o děti, aniž by vzal v úvahu oponentní výpovědi.

7. Stěžovatel dále namítá, že svědecké výpovědi ve prospěch matky nezletilých byly akcentovány, zatímco svědecké návrhy ze strany stěžovatele byly zcela opomenuty, a to bez odůvodnění takového postupu. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na nedostatečné zjištění skutkového stavu a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

8. Závěrem stěžovatel uvedl, že stížností napadeným rozhodnutím navozený stav mu v podstatě znemožňuje trávit čas s dětmi, s výjimkou stálého přejíždění mezi bydlištěm děti a jeho vlastním.


III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení ústavní stížnosti

10. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.

12. V oblasti úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně, tedy Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout.

13. Ústavní soud si vyžádal rozhodnutí nalézacího soudu. Následně dospěl k závěru, že k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele či nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí, jak stěžovatel namítal, v projednávaném případě nedošlo.

14. Při úpravě styku stěžovatele s nezletilými Ústavní soud pochybení krajského soudu neshledal. Ani při posuzování argumentace vztahující se k výši běžného (a dlužného) výživného, ani při posuzování styku nezletilých Ústavní soud neshledal, že by krajský soud v napadeném rozhodnutí hodnotil důkazy jednostranně ve prospěch vedlejší účastnice, ignoroval skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele nebo nezohlednil nejlepší zájem dětí. Z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, napadené rozhodnutí obstojí. Samotná skutečnost, že krajský soud dospěl k jiným než stěžovatelem preferovaným závěrům, důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].

15. Napadené rozhodnutí krajského soudu je odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti, nepředvídatelnosti nebo přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.

16. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Rozhodnutí přezkoumávaná Ústavním soudem totiž upravují péči o nezletilé v současnosti. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných. Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že nynější způsob úpravy péče a stanovení výživného není pro nezletilé vhodný, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud, který za splnění zákonných podmínek a se zohledněním aktuálních zájmů nezletilých může péči o ně i stanovení výživného v budoucnu upravit jinak.

17. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu