III.ÚS 833/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BÜRGER Transport, s. r. o., se sídlem Libice nad Cidlinou 302, zastoupené Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, se sídlem Mánesova 808/22, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 2024 č. j. 47 Co 219/2023-50, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti AP LOG, s. r. o., se sídlem Příseka 166, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu o Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i jejích příloh, se podává, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") svým usnesením ze dne 20. 11. 2023 č. j. 18 C 177/2023-42 zastavil řízení co do částky 2 807,20 EUR z důvodu zpětvzetí žaloby (výrok I), výrokem II rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 1 711 Kč stěžovatelce jako žalobkyni. Okresní soud rozhodl o zastavení řízení pro zpětvzetí podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.") z důvodu zaplacení dluhu vedlejší účastnicí řízení jako žalovanou. Stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, protože vedlejší účastnici řízení nevyzvala k plnění předžalobní výzvou ve smyslu § 142a a § 146 odst. 1 o. s. ř.

3. O odvolání stěžovatelky proti výroku II usnesení okresního soudu rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí okresního soudu ve výroku II potvrdil (výrok I usnesení krajského soudu) a výrokem II uložil stěžovatelce povinnost zaplatit k rukám právního zástupce vedlejší účastnice řízení náklady odvolacího řízení ve výši 1 050 Kč. V odůvodnění svého usnesení zejména uvedl, že stěžovatelka nezaslala vedlejší účastnici řízení předžalobní výzvu a žalobu podala bezprostředně po splatnosti žalobou uplatněných pohledávek. Vedlejší účastnice řízení přitom žalovanou částku uhradila přibližně týden po podání žaloby. K tomu krajský soud doplnil, že pokud by stěžovatelka vzala žalobu zpět bezprostředně po obdržení platby, nemusela by vedlejší účastnice řízení podávat odpor; stěžovatelka přitom žalobu vzala zpět až 6. 11. 2023.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v prvé řadě uvádí, že byť jde o bagatelní částku, obecné soudy se v její věci dopustily zcela nesprávného a vybočujícího výkladu základních principů civilního práva i civilního procesu [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2319/11 (N 40/64 SbNU 461); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná https://nalus.usoud.cz]. Kromě toho, že stěžovatelce nebyla přiznána náhrada za úkon právní služby jí učiněný (tedy zpětvzetí žaloby), nebyla jí rovněž přiznána celá náhrada soudního poplatku (stěžovatelce se dostalo úhrady jen části již zaplaceného soudního poplatku, byť měla ve věci plný úspěch). Stěžovatelka je tak podle svého názoru sankcionována orgány soudní moci. Na podporu své argumentace v ústavní stížnosti odkazuje na nález ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 4047/14 (N 97/77 SbNU 423). Okolnost, že stěžovatelka nezaslala vedlejší účastnici řízení předžalobní výzvu, zohlednila právě v tom, že nežádala náhradu nákladů za právní zastoupení jako takové, žádala jen úhradu za jeden úkon právní služby, tedy za zpětvzetí. Naopak to byla podle stěžovatelky vedlejší účastnice řízení, která svým jednáním zapříčinila další náklady řízení, pokud sice stěžovatelkou uplatněný nárok zaplatila, ale zároveň podala proti elektronickému platebnímu rozkazu vydanému ve prospěch stěžovatelky odpor. V této souvislosti dále stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2178/15 (N 124/82 SbNU 35). Obecné soudy podle stěžovatelky neinterpretovaly procesní předpisy tak, aby na stěžovatelku jako účastnici řízení nebyly kladeny nepřiměřené nároky.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

7. Základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci v ústavněprávním kontextu Ústavní soud nad rámec právě uvedeného přihlíží i k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod.

9. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011 č. 52036/09]. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku, u níž zákonodárce ani neumožňuje podat dovolání.

10. Právě uvedené pak platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval (když o náhradu nákladů řízení jde i nyní v řízení o ústavní stížnosti), přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu však v projednávaném případě zjevně nedošlo.

11. V souladu s výše uvedeným pak Ústavní soud konstatuje, že kromě okolnosti, že v dané věci je spor veden o náhradu nákladů řízení ve zcela bagatelní výši, je postup obecných soudů (a tedy i krajského soudu) z ústavněprávního hlediska akceptovatelný.

12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu