I.ÚS 1645/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Kuny, insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., sídlem Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024 č. j. 29 Cdo 3183/2022-3067, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2022 č. j. 10 Cmo 4/2020-3021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2019 č. j. 42 Cm 99/2005-2968, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Ing. Davida Jánošíka, správce konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., sídlem Gočárova 1105/36, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu stěžovatele o vyloučení v rozsudku specifikovaných zásob, barviv a chemikálií z konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s. (výroky I a II), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 1 279 449,31 Kč (výrok III), zamítl žalobu o zaplacení 34 937 767,61 Kč a 1 689 163 Kč (výrok IV). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice znalečné (výrok VI). V odůvodnění uvedl, že sporné věci nemohou být z konkursní podstaty vyloučeny, protože se v konkursní podstatě už nenacházejí. Při rozhodování o požadovaném eventuálním plnění spočívajícím v zaplacení částky dosažené zpeněžením těchto věcí, je soud limitován zůstatkem finančních prostředků v konkursní podstatě. Nedostatek finančních prostředků na účtu majetkové podstaty je důvodem pro zamítnutí žaloby v rozsahu, v němž požadovaná náhrada finanční prostředky v konkursní podstatě převyšuje. O nákladech řízení rozhodl krajský soud podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry krajského soudu a rozsudek krajského soudu ve výrocích I., II. IV., V. a VI. potvrdil (výrok I). Stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok II).

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Uvedl, že se obecné soudy neodklonily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž nelze vylučovací žalobě vyhovět, není-li předmět vyloučení ke dni rozhodnutí soudu sepsán v konkursní podstatě úpadce. Tento závěr se uplatní i v případě, že je předmětem vylučovací žaloby peněžité plnění. Vylučovací žalobou se lze domáhat i vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného za zpeněžený majetek z konkurzní podstaty, to ale platí jen tehdy, jde-li o peněžité plnění získané zpeněžením věci sepsané předtím do konkursní podstaty.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel uvádí, že přestože vedlejší účastník věděl, jaký majetek požaduje žalobce vyloučit, s tímto majetkem i prostředky prodejem získanými dále nakládal. Stěžovatel má na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. 29 Cdo 2268/2018 právo na vyloučení majetku z konkursní podstaty.

6. Stěžovatel namítal maření spravedlnosti, navrhoval prověřit, co se stalo s veškerým majetkem. Další dokazování již ale soud neprováděl. Správce konkursní podstaty způsobil, že se v konkursní podstatě nenachází ani vylučovaný majetek, ani z velké části výtěžek ze zpeněžení tohoto majetku. Vedlejší účastník neposkytoval součinnost k tomu, aby byl zjištěn objektivní stav věci, v průběhu řízení podával nepravdivé a nepřesné informace.

7. Soudy se měly vypořádat i s tím, že se v majetkové podstatě nacházejí problematicky dobytné pohledávky a zda nedošlo k jejich úhradě, případně zda nemohly být vyloučeny ve prospěch stěžovatele.

8. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. 29 Cdo 317/2009 vysvětlil, že právní úkon, jímž došlo ke zpeněžení majetku i přes probíhající spor o vyloučení věci z majetkové podstaty, je neplatný a na majetek se hledí, jako by byl stále sepsán v konkursní podstatě. To samé má platit i vůči vyplaceným prostředkům. Vrchním soudem uváděná žaloba z lepšího práva je jen jednou z možností, jak se domoci svých práv. V průběhu řízení by navíc muselo být provedeno dokazování k tomu, aby stěžovatel věděl, komu a jaké plnění bylo vyplaceno.

9. Stěžovatel dále uvádí, že náklady řízení, včetně nákladů státu, by měly jít k tíži vedlejšího účastníka. Nesouhlasí s tím, že vedlejší účastník byl ve věci převážně úspěšný. Stěžovatel byl neúspěšný pouze z důvodů spočívajících na straně vedlejšího účastníka. Závěry obsažené v nálezu ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 221/04 sice považuje za správné, v této věci jsou ale podle něj neaplikovatelné.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

12. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do "rozhodovací činnosti obecných soudů" [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. O takový případ však v této věci nejde.

13. Ústavní stížnost stěžovatele je formulována nepřehledně a jednotlivé argumenty nejsou jasně strukturovány. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje námitky již uplatněné před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy řádně a dostatečně vypořádaly.

14. Obecné soudy s odkazem na konstantní judikaturu jasně osvětlily, že vylučovací žalobě nelze vyhovět, není-li předmět vyloučení ke dni rozhodnutí sepsán v konkursní podstatě úpadce. Tento závěr dopadá i na případy, kdy je předmětem vylučovací žaloby peněžité plnění. Vylučovací žalobou se lze domáhat pouze peněžitého plnění získaného zpeněžením věci sepsané předtím do konkursní podstaty. Jako náhradní plnění nelze vyloučit něco, co zpeněžením majetku získáno nebylo. Nelze tedy přihlédnout ani k eventuálnímu vymožení dalšího peněžitého plnění. Excindační spor má s ohledem na svůj účel své opodstatnění jen tehdy, je-li dotčený majetek součástí konkursní podstaty, nebo se v ní nachází výtěžek zpeněžení takového majetku.

15. Soudy se vyjádřily i k stěžovatelem namítanému rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 317/2009. Podle něj, prokáže-li se v řízení o vylučovací žalobě, že žalobci svědčí právo vylučující soupis majetku do konkursní podstaty, je právní úkon, jímž správce konkursní podstaty majetek zpeněžil, neplatný a na majetek se hledí, jako by byl stále sepsán v majetkové podstatě. V daném případě však již sporné věci neexistují. Stejně tak se vrchní soud vypořádal i se stěžovatelem uváděným rozhodnutím sp. zn. 29 Cdo 2268/2018.

16. Má-li stěžovatel za to, že majetek zpeněžený a následně rozdělený mezi konkursní věřitele byl do soupisu konkursní podstaty zahrnut neoprávněně, může se domáhat ochrany prostřednictvím žaloby z lepšího práva.

17. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí byla patřičně odůvodněna, soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

18. Jde-li o námitky stěžovatele vůči výrokům soudů o náhradě nákladů řízení, je třeba uvést, že zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě výrazněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 a ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávního významu pouze při extrémním vybočení ze zákonných procesních pravidel.

19. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Rozhodování o náhradě nákladů řízení se řídí zásadou úspěchu ve věci, podle níž procesně neúspěšný účastník řízení hradí náklady řízení procesně úspěšné protistrany. Procesní úspěch se určuje ve vztahu k předmětu řízení. Krajský soud navíc dospěl k závěru, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, a vedlejšímu účastníkovi náklady podle § 150 o. s. ř. nepřiznal. Vrchní soud neshledal, že by v poměrech posuzované věci byly splněny předpoklady k tomu, aby výjimečně nepřiznal státu vůči procesně neúspěšnému stěžovateli náhradu nákladů řízení. Jeho odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 221/04 považuje Ústavní soud i v této věci za přiléhavý.

20. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu