III.ÚS 480/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FAST-PRINT spol. s r. o., sídlem Bořivojova 116/883, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 25 Co 396/2024-66 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. června 2024 č. j. 19 C 129/2023-47, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 46 500 Kč jako náhrady škody, která měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudní komisařky při vyřizování pozůstalosti po zemřelé nájemkyni. Podle stěžovatelky soudní komisařka měla zjistit dříve než šest měsíců po smrti nájemkyně, že zanechala majetek nepatrné hodnoty (§ 154 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Stěžovatelka musela proto vynaložit zbytečné náklady na opatření notářského exekutorského zápisu, likvidaci věcí nájemkyně a ušel jí nájem za čtyři měsíce. Stejné nároky jí měly náležet i pro porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, nebyla účastnicí řízení o pozůstalosti a nemohla bez náhrady nakládat s bytem poměrně dlouhou dobu. Obvodní soud však nezjistil naplnění předpokladů odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Soudní komisařka se nedopustila nesprávného úředního postupu. Obvodní soud neshledal, že by zde vznikal nárok podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Úpravou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je vázán, k závěru o jejím rozporu s ústavním pořádkem nedospěl, řízení o pozůstalosti skončilo v šestiměsíční lhůtě podle § 2284 občanského zákoníku.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nedošlo ani ke zrušení nezákonného rozhodnutí, ani k nesprávnému úřednímu postupu. Městský soud se ztotožnil se závěrem, že předpoklady odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. naplněny nebyly. Nebyly splněny ani předpoklady pro přiznání náhrady podle čl. 11 odst. 4 Listiny. K omezení zde došlo se souhlasem stěžovatelky na základě nájemní smlouvy, nikoliv nuceně. Zákonná úprava nájmu bytu v tomto vyvažuje zájmy nájemců bytů a pronajímatelů. Stěžovatelka měla navíc klíče od bytu již 6. 9. 2022, aniž by provedla i jen kontrolu bytu, již v té době rovněž věděla, že nejspíše bude pozůstalostní řízení zastaveno pro nedostatek majetku.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku použití § 2282 občanského zákoníku dochází k právnímu vakuu, když pronajímatel je vystaven nejistotě, protože není určena osoba, která by převzala povinnosti nájemce, včetně plateb za užívání bytu, zejména jestliže zde dědic není nebo všichni dědicové pozůstalost odmítnou. Pronajímatel nemůže s bytem po dobu této nejistoty nakládat. Jde o pravou mezeru v právu, neboť zákonodárce zcela opomenul upravit situaci, kdy není určen žádný dědic a nájemní vztah zůstává bez právního pokračovatele. Základním nedostatkem napadených rozhodnutí je, že tuto mezeru nevyplnily. Jestliže § 2282 občanského zákoníku stanoví, že nájemní právo přechází na dědice, avšak neřeší situaci, kdy žádný dědic není určen, nebo všichni dědictví odmítnou, je pronajímatel zbaven jakékoliv možnosti chránit své majetkové právo.

5. Výklad § 2284 občanského zákoníku vede k absurdním závěrům, když stěžovatelka by měla ukládat věci z bytu, přestože zde není dědic. Je tak bezplatným skladem věcí po zemřelém nájemci.

6. Napadenými rozhodnutími soudu, kterými byla zamítnuta žaloba na náhradu nákladů souvisejících s nuceným omezením jejího vlastnického práva, došlo k jeho nepřiměřenému omezení, protože byla nucena po dobu několika měsíců strpět užívání svého bytu, přesto jí nebyla poskytnuta žádná kompenzace.
7. Ústavní soud by proto měl zvážit možnost ústavně konformního výkladu § 2282 a § 2284 občanského zákoníku tak, aby nebyla pouze jednostranně chráněna práva dědiců, ale aby byla zajištěna i ochrana ústavně zaručeného vlastnického práva pronajímatele, včetně jeho práva na úhradu vzniklé škody a dlužného nájemného. Pokud v dané situaci žádný jiný dědic není, mělo by být pravidlem, že nájemní vztah přechází na stát jakožto dědice posledního.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

10. V posuzované věci jde navíc o peněžité nároky ve výši, která je podle judikatury Ústavního soudu bagatelní [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), body 29 až 33]. Vyloučením možnosti podání opravných prostředků v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (§ 238 odst. 2 o. s. ř.), dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí (a z toho plynoucího rizika nejednotného rozhodování) byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Ústavní soud nemůže hrát roli jakési "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky". Nepřiznání nároku v bagatelní výši obvykle není způsobilé mít dopad na stěžovatelova základní práva a svobody [viz např. nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 (N 238/87 SbNU 853), bod 45].

11. Ústavní stížnost byť směřuje proti napadeným rozhodnutím, ve své podstatě představuje polemiku s právní úpravou přechodu nájmu bytu (§ 2279an. občanského zákoníku). Návrh na zrušení této úpravy (§ 74 zákona o Ústavním soudu) však ústavní stížnost neobsahuje.

12. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka musela nést některé negativní důsledky nemajetnosti a smrti své nájemkyně. Nejde však o negativní následky, které by se nějak odlišovaly od obecných problémů, kterým čelí každý věřitel. Nemajetnost dlužníka může mít za následek nesplnění dluhu, smrt dlužníka pravidelně povede k určitým pochybnostem o tom, kdo je jeho právní nástupce. To obecně nevytváří mezeru v právu, jejímž řešením by měla být odpovědnost státu za tyto dluhy. Zvláštní úprava přechodu nájmu bytu v tomto případě naopak postavení pronajímatele posiluje, protože z ní vyplývá, že tato nejistota bude trvat nejdéle šest měsíců, poté může byt vyklidit a nájem zaniká (§ 2284 občanského zákoníku). Není rovněž pochyb, že v případě, že by zde byl majetek, který by přešel na stát z titulu dědického práva státu, za dluhy by odpovídal (§ 1634 občanského zákoníku), a to i podle § 2282 občanského zákoníku.

13. Jak vysvětlily stěžovatelce již obecné soudy, nárok na zaplacení částky nevzniká ani na základě čl. 11 odst. 4 Listiny. K omezení vlastnického práva zde dochází se souhlasem pronajímatele, který daný byt pronajal. Nejde o nucený zásah do vlastnického práva (bod 32 a 33 napadeného rozsudku městského soudu).

14. V konkrétním případě bylo navíc v řízení prokázáno (bod 34 napadeného rozsudku městského soudu), že stěžovatelka věděla již od září 2022, že s největší pravděpodobností bude pozůstalostní řízení zastaveno, aniž dojde k přechodu nájemního práva, již od 6. 9. 2022 měla v dispozici klíče od bytu, 16. 9. 2022 notářce oznámila, že do bytu vstoupí, přesto tak učinila až 8. 12. 2022. Z hlediska přezkumu napadeného rozhodnutí pak není nutné řešit hypotetické situace potřeby uskladňování vybavení bytu, když k tomu v daném případě nedošlo.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2025


Milan Hulmák v. r.
předseda senátu