I.ÚS 683/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Fynerdale Holdings B.V., sídlem No. 11, L-Ufficcji, Misrah 28 ta'Frar 1883, Birkirkara, Maltská republika, zastoupené Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou, sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 30 Cdo 1521/2024-509, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 19 Co 273/2023-473 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. dubna 2023 č. j. 10 C 117/2022-427, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozhodnutí obecných soudů v řízení o náhradu škody, která jí měla být způsobena při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem. Nesouhlasí se závěry obecných soudů o promlčení jejího nároku a namítá, že jí byla odepřena spravedlnost.

2. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka v dřívějším trestním řízení vedeném pro zvlášť závažný zločin podvodu uplatnila vůči třem obviněným nárok na náhradu škody, kterou jí měli způsobit. Podle stěžovatelky došlo v trestním řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení k nesprávnému úřednímu postupu - zejména nedůvodným průtahům, rezignaci na zajištění výnosů z trestné činnosti a nespojení věci s jinou obdobnou věcí, která byla naopak vedena efektivně a bez průtahů (tamější poškozená byla přitom díky vhodnému postupu z velké části uspokojena). Přestože jí nárok na náhradu škody byl v trestním řízení přiznán (pravomocným rozhodnutím v listopadu 2017), kvůli tomuto nesprávnému úřednímu postupu zůstal její nárok zcela neuspokojen. Stěžovatelka tedy měla za to, že jí vůči státu vznikl nárok na náhradu škody ve výši ekvivalentu ke škodě, která jí byla způsobena obviněnými z trestného činu, tedy ve výši přes 1,7 miliardy korun.

3. Stěžovatelka vyzvala stát k plnění na náhradu škody už v listopadu 2015. Jelikož Česká republika nárok neuznala, rozhodla se v prosinci 2017 (po pravomocném skončení trestního řízení) svůj nárok vymáhat. Než však podala žalobu k obecným soudům, rozhodla se domáhat náhrady škody u Stálého rozhodčího soudu v Haagu z titulu porušení záruk bezpečnosti a ochrany investic zahraničních investorů, k čemuž se Česká republika zavázala i dvoustrannou Dohodou o podpoře a vzájemné ochraně investic uzavřenou mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Nizozemským královstvím, jež byla vyhlášena pod č. 569/1992 Sb.

4. Několik měsíců po zahájení rozhodčího řízení, dne 6. března 2018, však velký senát Soudního dvora Evropské unie vydal rozsudek ve věci Slovenská republika proti Achmea BV, C-284/16 (dále též jen "rozsudek Achmea"), podle nějž je nutno považovat rozhodčí doložky ve dvoustranných dohodách mezi členskými státy Evropské unie za rozporné s unijním právem. Na to reagovaly dotčené členské státy uzavřením Dohody o ukončení platnosti dvoustranných dohod o investicích mezi členskými státy Evropské unie vyhlášené pod č. 39/2021 Sb. m. s. (dále též jen "Terminační dohoda"). Na jejím základě došlo k ukončení platnosti dvoustranných dohod, včetně rozhodčích doložek, a také zakotvení mechanismů (v podstatě přechodných ustanovení) pro dříve zahájená rozhodčí řízení a vydané rozhodčí nálezy. Pro Českou republiku vstoupila Terminační dohoda v platnost v prosinci 2021. Pro případ stěžovatelky je však též podstatné, že rozhodčí soud stihl vydat svůj rozhodčí nález ještě před vstupem Terminační dohody v platnost, a to v dubnu 2021. V něm sice shledal svou pravomoc spor projednat, ale prohlásil, že uplatněný nárok pod režim dohody o ochraně investic nespadá.

5. Stěžovatelka poté v červnu 2022 podala na stát (vedlejší účastnici) žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). V ní uplatnila škodu, která jí měla vzniknout výše popsaným nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení. Obvodní soud žalobu zamítl, a to pro absenci odpovědnostního titulu, ale i z důvodu promlčení nároku. Za počátek běhu promlčecí lhůty považoval nejpozději okamžik, kdy stěžovatelka podala rozhodčí žalobu (prosinec 2017). Už na konci roku 2020 tedy musela uplynout 3letá promlčecí lhůta. Nedošlo ani k jejímu stavení pro probíhající rozhodčí řízení, protože v něm byl uplatněn jiný nárok (plynoucí z ochrany investic), nadto rozhodčí soud vůbec nebyl k projednání nároku příslušný.

6. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací potvrdil rozsudek obvodního soudu. Oproti němu však dospěl k tomu, že promlčecí lhůta musela začít běžet už v listopadu 2015, kdy stěžovatelka uplatnila svůj nárok výzvou vůči státu. Za takové situace už nemělo smysl řešit otázku stavení promlčecí lhůty po dobu rozhodčího řízení - i kdyby totiž ke stavení došlo, nárok by se tak jako tak promlčel před podáním žaloby (v březnu 2022, tedy tři měsíce před podáním žaloby). Tento závěr podle městského soudu nemohla ovlivnit ani Terminační dohoda (ustanovení o obnovení lhůt pro vnitrostátní prostředky ochrany), protože se uplatní v jiných situacích.

7. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud zamítl. Jako nepřípustné odmítl otázky vymezené stěžovatelkou, které se týkaly procesního postupu odvolacího soudu, ale také stanovení počátku běhu promlčecí lhůty. Podle Nejvyššího soudu se městský soud neodchýlil od jeho rozhodovací praxe - rozhodující je totiž vědomost poškozeného o vzniku škody a o osobě škůdce, čímž přitom podle zjištěného skutkového stavu stěžovatelka disponovala už v listopadu 2015. I otázku ohledně stavení promlčecí lhůty pak považoval za nepřípustnou, protože by nemohla přinést stěžovatelce příznivější rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však považoval dovolání stěžovatelky za přípustné ve vztahu k řešení otázek ohledně výkladu Terminační dohody. Přesto dospěl k tomu, že se její ustanovení nemohla promítnout pozitivně do věci stěžovatelky a zvrátit závěr o promlčení jejího nároku.

8. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozsudky obvodního, městského i Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny, potažmo též právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

9. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

10. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17, usnesení ze dne 29. května 2015 sp. zn. I. ÚS 387/15 nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18).

11. Stěžovatelčiny výtky směřují především k dostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí a vypořádání se s jejími námitkami, zejména ve vztahu k počátku a běhu promlčecí lhůty. Ústavní soud přezkoumal odůvodnění napadených rozhodnutí a dospěl k tomu, že se obecné soudy námitkami stěžovatelky zabývaly a ve svých rozhodnutích logicky, konzistentně a přesvědčivě popsaly důvody, které je vedly k závěru o promlčení nároku stěžovatelky. Oproti stěžovatelce se Ústavní soud nedomnívá, že by odůvodnění vykazovalo znaky libovůle, trpělo vnitřními rozpory, nebo že by se obecné soudy dopustily přepjatě formalistického postupu.

12. K počátku běhu promlčecí lhůty u náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem se postupně vyjádřily obecné soudy ve všech napadených rozhodnutích, Nejvyšší soud pak odkázal i na svou četnou a ustálenou judikaturu (viz bod 26 napadeného rozsudku). Závěr, že za počátek promlčecí lhůty je nutno považovat okamžik, kdy poškozený ví o výši škody a škůdci, je logicky a řádně odůvodněn a nelze na něm spatřovat nic ústavně nesouladného.

13. Stěžovatelka ostatně spíše rozporuje skutkový závěr o vědomosti stěžovatelky o výši škody. Podle městského soudu přitom už od chvíle, kdy stěžovatelka vyzvala stát k náhradě škody, musela vědět o rozhodných skutečnostech a mohla tedy v daný okamžik svůj nárok uplatnit. Pokud pak stěžovatelka namítá, že tato její vědomost nebyla k danému okamžiku prokázána, rozporuje tím zjištěný skutkový stav a způsob hodnocení důkazů, což Ústavní soud zásadně nepřezkoumává. Jeho rolí je pouze ověřit to, že postup v hodnocení důkazů nevykazuje takové nedostatky, které by dosahovaly porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, tedy zejména nějaký racionálně neobhajitelný úsudek o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (viz např. nález ze dne 3. září 2025 sp. zn. II. ÚS 2881/24, body 32 a 33). Takovému ústavně nepřípustnému excesu však nic v této věci nenasvědčuje.

14. Ani stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá konkrétní argumentaci dokládající takový extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Pouze uvádí, že její výzva k náhradě škody byla jen předčasným uplatněním nároku a že teprve pravomocným odsouzením pachatelů trestné činnosti mohlo být postaveno najisto, že vůči nim tento nárok má a že nebude moct být odškodněn ze zajištěných výnosů z trestné činnosti. Taková argumentace však neobstojí. Pokud stěžovatelka dovozuje, že jí stát způsobil škodu tím, že nepodnikl konkrétní kroky v trestním řízení - zejména že nespojil dvě trestní věci a nezajistil výnosy z trestné činnosti (o což žádala už v roce 2013) - těžko mohla stěžovatelka očekávat, že dojde k jejich nápravě v dalších letech a fázích trestního řízení. Její vědomost o škodě nemohlo pravomocné skončení trestního řízení přitom ani nijak ovlivnit. Pokud byla v roce 2015 s to škodu vyčíslit (byť z odlišného titulu - ochrany investic), dává smysl, že i v tomto momentu měla vědomost o výši škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu.

15. Obecné soudy také dostatečně odůvodnily, proč ustanovení Terminační dohody nemůžou stěžovatelce zajistit lepší výsledek ve věci. Zejména Nejvyšší soud se výkladem Terminační dohody a jejích ustanovení věcně zabýval a předložil v odůvodnění rozhodnutí konzistentní a přesvědčivou argumentaci, proč nelze v případu stěžovatelky uvažovat o běhu nové promlčecí lhůty se vstupem této dohody v platnost (viz zejména bod 44 napadeného rozsudku). Podle Nejvyššího soudu ustanovení dohody o běhu nové promlčecí lhůty (čl. 10) dopadá jen na osoby, se kterými k tomu datu ještě probíhalo rozhodčí řízení anebo které disponovaly vykonatelným rozhodčím nálezem (tedy pouze na ty osoby, které by zrušením dohod o ochraně investic byly nějak dotčeny).

16. Stěžovatelka se nyní v podstatě dožaduje po Ústavním soudu, aby toto ustanovení Terminační dohody vyložil jinak. Avšak Ústavní soud zasahuje do aplikace či interpretace podústavního práva obecnými soudy pouze tehdy, pokud by jejich postup měl za následek porušení základních práv a svobod [viz nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) či nález ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K ničemu takovému Ústavní soud v této věci nedospěl.

17. Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud zacházel s pojmy Terminační dohody svévolně. Zejména odkazuje na definiční ustanovení Terminační dohody (čl. 1 odst. 4), podle nějž se za "ukončené rozhodčí řízení" považují řízení skončená nálezem vydaným před 6. březnem 2018. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud tuto definici zcela pominul a pokládal její rozhodčí řízení za ukončené, i když nesplňovalo podmínky dle tohoto ustanovení. V tomto se však stěžovatelka míjí s argumentací Nejvyššího soudu. Ten totiž nedospěl k tomu, že by v případě stěžovatelky šlo o "ukončené rozhodčí řízení" ve smyslu daného ustanovení, pouze že již v době vstupu Terminační dohody v platnost nebyla účastnicí probíhajícího řízení a neměla ani žádný vykonatelný rozhodčí nález. Mimo jiné i s těmito okolnostmi přitom Terminační dohoda spojuje aplikovatelnost přechodných ustanovení v čl. 9 a 10. Stěžovatelka zcela pomíjí čl. 8 odst. 2 Terminační dohody (ve spojení s jeho odst. 1), podle nějž se tato ustanovení nepoužijí, pokud byl před dnem vstupu této dohody v platnost vydán konečný rozhodčí nález, v němž se konstatuje, že spor nespadá do oblasti působnosti dotčené dvoustranné dohody o investicích.

18. Nejvyšší soud také vysvětlil, proč nelze považovat dotčená ustanovení Terminační dohody za diskriminační - a to právě s ohledem na odlišné postavení stěžovatelky oproti investorům, kteří při vstupu Terminační dohody v platnost byli ještě účastníky probíhajících řízení, anebo kteří disponovali rozhodčím nálezem přiznávajícím jim jejich nárok. Na odůvodnění jeho rozhodnutí lze v tomto směru zcela odkázat (viz zejména bod 46 napadeného rozsudku). Ústavní soud jen dodává, že stěžovatelka tím nebyla nedůvodně vyloučena z právní ochrany, protože pro odlišné zacházení byl dán důvod v tom, že rozhodčí soud v případě stěžovatelky již rozhodl a jednoznačně uvedl, že uplatněný nárok pod režim dohody o ochraně investic nespadá. Ostatně pokud by k rozsudku Achmea a Terminační dohodě vůbec nedošlo, stěžovatelka by byla ve zcela stejné situaci - v rozhodčím řízení neuspěla a promlčecí lhůta by (jak dovodily obecné soudy) také uplynula.

19. Vzhledem k tomu nemůže ani uspět námitka stěžovatelky ohledně nepředvídatelnosti právní úpravy nebo ohledně toho, že na základě Terminační dohody nabyla legitimní očekávání, že její nárok bude projednán. Námitku promlčení nelze ani považovat za nepřiměřeně tvrdý postih (či že by snad byla v rozporu s dobrými mravy). Závěry nálezu ze dne 3. dubna 2018 sp. zn. II. ÚS 76/17 (N 67/89 SbNU 57), na které stěžovatelka odkazuje, přitom nejsou srovnatelné s tímto případem. V něm byla námitka promlčení vznesená státem shledána v rozporu s dobrými mravy z důvodu překonání dříve ustálené judikatury, jež založila dobrou víru stěžovatelů, kteří se jí řídili. Avšak jak plyne z výše uvedeného, ani samotný rozsudek Achmea, ani Terminační dohodu nelze považovat za okolnosti, které by dobrou víru stěžovatelky v této věci mohly založit.

20. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozsudky obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky. Proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu