II.ÚS 2874/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek pro dům X, zastoupeného Mgr. Matyášem Svobodou, advokátem, sídlem Palackého třída 3048/124, Brno, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 31. července 2025 č. j. 2 KZN 1051/2025-17, usnesení Městského státního zastupitelství v Brně 2. ledna 2025 č. j. 4 ZN 1658/2024-32 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 31. října 2024 č. j. KRPB-126059-24/TČ-2024-060282-BĚL, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality, sídlem Cejl 4/6, Brno, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že policejní orgán Police České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odložil trestní věc podezření ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měla dopustit obchodní společnost Nemovitost servis Alfacom, s. r. o. (dále jen "podezřelá"), tím, že (zkráceně uvedeno) po ukončení mandátní smlouvy mezi ní a stěžovatelem zatajila a nevrátila stěžovateli doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku, a to ani po opakovaných výzvách.

3. Stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou.

4. K podnětu stěžovatele přezkoumala věc v rámci výkonu dohledu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") a napadeným vyrozuměním stěžovateli sdělila, že postup státního zástupce městského státního zastupitelství shledala jako zákonný a adekvátní situaci v dané věci.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně namítá, že po vypovězení uzavřené mandátní smlouvy mu podezřelá nevydala žádné účetní doklady, resp. i přes opakované výzvy zadržuje originály veškerých jeho účetních dokladů. Není tak schopen předat zpracování své účetní agendy nové správcovské společnosti a dochází ke zjevnému ohrožení jeho majetkových práv, neboť mu hrozí riziko pokut, protože není schopen bez daných podkladů řádně plnit své zákonné povinnosti. Nesouhlasí se závěry orgánů činných v trestním řízení s tím, že se zaměřily toliko na jeho kritiku a věc řádně neprošetřily. Státní zástupkyně krajského státního zastupitelství se podle něj v rámci výkonu dohledu uchýlila pouze k posouzení jeho činnosti, místo aby se soustředila na meritum sporu, čímž vykročila mimo rámec svého přezkumného oprávnění.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, resp. dozoru v přípravném řízení trestním, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, příp. jiných orgánů činných v trestním řízení, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.

8. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního zejména v rámci prověřování. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Případná kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

9. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel de facto dovolává, tedy na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. např. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 či usnesení ze dne 8. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 343/22).

10. V nyní posuzované věci Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelem napadených rozhodnutí neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v přechozích stádiích trestního řízení a se kterými se příslušné orgány činné v trestním řízení již řádně a dostatečně vypořádaly. Z napadených usnesení se navíc podávají konkrétní argumenty, proč nebyly shledány důvody k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku.

11. V přípravném řízení bylo zjištěno, že mezi stěžovatelem (za nějž jednal předseda Václav Homolka) a podezřelou, coby smluvními stranami uzavřené mandátní smlouvy ze dne 13. 3. 2013, došlo v květnu 2024 k neshodám, které vyústily k ukončení daného smluvního vztahu, kdy podle stěžovatele byl smluvní vztah ukončen jeho odstoupením od smlouvy ke dni 31. 5. 2024, avšak podle podezřelé byl smluvní vztah ukončen její výpovědí ze dne 26. 6. 2024 s tříměsíční výpovědní lhůtou, která začala běžet ke dni 1. 7. 2024 a uplynula dne 30. 9. 2024, a proto musela mít až do tohoto data potřebné podklady pro výkon svých smluvních povinností. Orgány činné v trestním řízení v napadených rozhodnutích shodně uvádí, že otázku, zda došlo u kterékoli smluvní strany k platnému či neplatnému jednostrannému ukončení předmětné smlouvy, je oprávněn rozhodnout toliko příslušný civilní soud v rámci občanskoprávního řízení. Od jednoznačného stanovení data ukončení daného smluvního vztahu se pak odvíjí další úkony a smluvní povinnosti účastníků smlouvy v souvislosti s vypořádáním tohoto zaniklého právního vztahu jak ve formě majetkového vyrovnání, tak i splnění ostatních smluvních povinností včetně faktického předání veškeré dokumentace, kterou externí účetní firma jako správce od zadavatele služeb obdržela. V dané souvislosti nelze také přehlédnout, že rozhodnutí o změně osoby správce nebo o změně obsahu smlouvy se správcem spadá podle Stanov stěžovatele do výlučné působnosti shromáždění stěžovatele, přičemž ze strany stěžovatele, resp. jeho předsedy Václava Homolky nebylo v průběhu prověřování žádným způsobem doloženo, zda otázka ukončení smluvního vztahu s podezřelým (správcem), byla předem projednána na schůzi shromáždění stěžovatele, či zda šlo pouze o jednostranný projev vůle předsedy Václava Homolky jako fyzické osoby při výkonu funkce předsedy.

12. Orgány činné v trestním řízení ve svých rozhodnutích opakovaně konstatovaly, že není v jejich kompetenci primárně posuzovat otázku platnosti či neplatnosti konkrétní smlouvy, sjednané účastníky v rámci občanskoprávního či jiného právního závazkového vztahu, nebo platnosti či neplatnosti konkrétních právních vztahů civilněprávní povahy, a navazující jednání jejich účastníků, neboť toto přísluší zásadně soudu v rámci občanského soudního řízení.

13. Z napadených rozhodnutí a vyrozumění je zřejmé, že stěžovatelem vytýkané a v prověřování upřesněné jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku, resp. že nejde o trestné jednání v rovině trestněprávní odpovědnosti, a nelze je proto jako takové řešit prostředky trestního práva.

14. Pochybení ústavněprávního charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí a vyrozumění nevykazuje žádné znaky pochybení ústavněprávní povahy a závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu