I.ÚS 174/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti MPA Nemovitosti s. r. o., sídlem Habrová 1132/6, Ostrava - Slezská Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Čížkem, advokátem, sídlem Železná 255/24, Liberec I - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2024 sp. zn. 27 Cdo 3391/2023, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. června 2023 sp. zn. 5 Cmo 68/2023 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2023 sp. zn. C 91970/RD10/KSOS, Fj 22489/2023/KSOS, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že stěžovatelka vznikla a byla zapsána do obchodního rejstříku dne 28. 2. 2023, přičemž jako předmět podnikání měla ode dne vzniku zapsány následující činnosti: a) projektová činnost ve výstavbě, b) pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, c) provádění staveb, jejich změn a odstraňování, a d) "výroba, obchod, služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona v rozsahu oborů činností náležejících do živnosti volné zapsaných v živnostenském rejstříku". V zakladatelské listině měla stěžovatelka jako jeden z předmětů podnikání uvedeno "výroba, obchod, služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona v rozsahu oboru činností náležejících do živnosti volné č. 1-81".

3. Krajský soud v rámci kontrolní činnosti zjistil, že stěžovatelka měla v zakladatelské listině uveden mj. shora uvedený předmět podnikání. Dne 7. 3. 2023 proto zahájil řízení za účelem dosažení shody mezi zápisem a skutečným stavem.

4. Krajský soud následně napadeným usnesením rozhodl, že předmět podnikání stěžovatelky sub d) se vymazává z obchodního rejstříku (výrok I) a stěžovatelka je povinna zaplatit soudní poplatek (výrok II). Vysvětlil, že předmět podnikání je jednou z obligatorních obsahových náležitostí zakladatelského právního jednání; současně je skutečností povinně zapisovanou do obchodního rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen "zákon o veřejných rejstřících"). V návaznosti na to konstatoval, že předmět podnikání, jak byl stěžovatelkou vymezen v zakladatelské listině, je ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021 sp. zn. 27 Cdo 3549/2020 zcela neurčitý, neboť z něj nelze dovodit její skutečný předmět podnikání. Krajský soud jej proto vymazal.

5. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí krajského soudu. Jednak konstatoval, že oproti názoru krajského soudu považuje předmět podnikání stěžovatelky, jak byl vymezen v zakladatelské listině, za dostatečně určitý a srozumitelný (byť si lze z praktického hlediska jen stěží představit, že by stěžovatelka podnikala ve všech uvedených oborech). Dále pak shledal, že její předmět podnikání, jak byl vymezen a zapsán v obchodním rejstříku, neurčitým je. V této souvislosti vyložil, že podle příslušné judikatury Nejvyššího soudu nemusí vymezení předmětu podnikání ve společenské smlouvě (stanovách) přesně odpovídat vymezení jednotlivých živností dle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ale může být vymezeno odlišně. Je pak věci živnostenského úřadu, aby takto vymezený předmět podnikání podřadil pod příslušnou živnost, určil, o jaký typ živnosti (volná, vázaná, řemeslná, koncesovaná) jde, a rozhodl, jaké podmínky pro její výkon je nutno splnit. Jestliže se však předmět podnikání vymezený v zakladatelském právním jednání nemusí nutně "překrývat" s jeho kvalifikací podle živnostenského zákona, je nezbytné, aby byl v obchodním rejstříku zapsaný předmět podnikání dostatečně určitý a v souladu se skutečností, tj. aby měl informační hodnotu a veřejnost z něj mohla bez dalšího seznat, v jakých oblastech daná společnost podniká. Předmět podnikání, jak byl stěžovatelkou vymezen a zapsán v obchodním rejstříku, však tuto informační hodnotu nemá, neboť z něj není zřejmé, které z (volných) živností se stěžovatelka aktuálně skutečně věnuje.

6. Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl dovolání stěžovatelky. S odkazem na závěry vyslovené v citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3549/2020 konstatoval, že jakkoliv je předmět podnikání stěžovatelky vymezen v zakladatelské listině pouze velmi obecně a široce, nelze jej považovat - jak správně uzavřel vrchní soud - za neurčitý. Neurčitým však je vymezení jejího předmětu podnikání v obchodním rejstříku. Obsah údajů zapisovaných do veřejného rejstříku (včetně předmětu podnikání) musí být podle Nejvyššího soudu seznatelný již ze samotného rejstříku. Osoba nahlížející do rejstříku musí mít možnost se obeznámit s předmětem podnikání (činnosti) společnosti, aniž by jej musela dohledávat v dalších (byť veřejně dostupných) zdrojích. V obchodním rejstříku musí mít proto společnost zapsán konkrétní údaje o jednotlivých předmětech podnikání.

7. Stěžovatelčin předmět podnikání, jak byl zapsán v obchodním rejstříku, však podle Nejvyššího soudu těmto požadavkům nedostál hned ze dvou důvodů. Zaprvé, rozsah předmětu podnikání zapsaný v zakladatelské listině měl odlišný rozsah než předmět podnikání zapsaný v obchodním rejstříku, jelikož prvně uvedený údaj byl širší než ten druhý. Zadruhé, i kdyby v obchodním rejstříku zapsaný předmět podnikání věrně kopíroval vymezení předmětu podnikání v zakladatelské listině (tj. byl by vymezen jako "výroba, obchod, služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona v rozsahu oboru činností náležejících do živnosti volné č. 1-81"), pak by osoba nahlížející do obchodního rejstříku musela dohledat řadu dalších informací, aby byla s to určit, v jaké oblasti stěžovatelka podniká. Takto vymezený a zapsaný předmět podnikání nelze považovat za dostatečně určitý.


II. Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka především namítá, že Nejvyšší soud se usnesením sp. zn. 27 Cdo 3549/2020 zásadně odchýlil od předchozí, zaužívané správní praxe, čímž "hodil granát do stojatých vod ... korporačního rybníku" a "vyvolal mezi podnikatelskou veřejností i právníky oprávněné zděšení".

9. Stěžovatelka uvádí, že v roce 2008 byl novelizován živnostenský zákon tak, že došlo ke sloučení všech volných živností do jediné souhrnné volné živnosti s názvem, resp. předmětem podnikání "výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona" (viz příloha č. 4 k živnostenskému zákonu"). Tím podle stěžovatelky zákonodárce zamýšlel zjednodušit administrativní postupy při zahájení a v průběhu podnikání v oblasti volných živností a potažmo odstranit nutnost provádění změn zakládacích listin a zápisů v rejstříku v případech, kdy dojde k rozšíření nebo zúžení podnikatelské činnosti v této oblasti. Současně bylo zavedeno pravidlo, že podnikatel, který má živnostenské oprávnění k výkonu volné živnosti, je oprávněn "k výkonu činností uvedených v příloze č. 4 k tomuto zákonu" (§ 28 odst. 1 věta druhá živnostenského zákona).

10. V minulosti tak postačovalo u volných živností vymezení předmětu podnikání pouhým odkazem na příslušnou přílohu živnostenského zákona. Nejvyšší soud však citovaným rozhodnutím zcela negoval dlouholetou správní praxi, popřel úmysl zákonodárce a ve svém důsledku "vrátil" právní úpravu před rok 2008, aniž by k tomu existoval jakýkoliv dobrý důvod. Uvedené rozhodnutí navíc vedlo k nutnosti dotčených společností (podle stěžovatelky cca 500 000) vynakládat značné prostředky na přizpůsobení zakládacích listin a údajů v obchodním rejstříku.

11. Stěžovatelka má za to, že vymezení jejího předmětu podnikání bylo dostatečně určité. Navíc i rozpor mezi definicí jejího předmětu podnikání v zakladatelské listině a obchodním rejstříku byl dán pouze aplikací a interpretací namítaného usnesení Nejvyššího soudu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23, bod 11).

14. Pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že v nyní posuzované ústavní stížnosti prakticky chybí jak vylíčení toho, jakým způsobem napadená rozhodnutí obecných soudů zasáhla do práv stěžovatelky, tak toho, proč má mít tato věc ústavněprávní přesah (tj. v čem mělo spočívat porušení základního práva stěžovatelky podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny). Stěžovatelka navíc vede polemiku spíše s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 27 Cdo 3549/2020, než s rozhodnutími přijatými v její vlastní věci. Jakkoliv bylo uvedené usnesení Nejvyššího soudu významné i pro posouzení stěžovatelčiny věci, týkalo se - jak vysvětlil zejména vrchní soud - ne zcela totožného právního problému.

15. Stěžovatelčině ústavní stížnosti ovšem nelze vyhovět, i když Ústavní soud odhlédne od těchto obsahových nedostatků. Právo podnikat je v Listině řazeno k hospodářským, sociálním a kulturním právům. Jakkoli jde o poměrně atypické hospodářské právo (mj. i z toho důvodu, že v určitých aspektech nabývá spíš podobu svobody, jejíž podstata má blíže k základním právům první generace, než k základním právům druhé generace), pořád podléhá omezením plynoucím z čl. 41 odst. 1 Listiny. Lze se jej proto domáhat pouze v mezích zákonů, které je provádějí. To má důsledky mj. i pro standard přezkumu, který Ústavní soud volí u tvrzených zásahů do práva podnikat. Ústavní soud zpravidla používá tzv. test racionality [v podrobnostech viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 54/10 ze dne 24. 4. 2012 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.), bod 48], jenž reflektuje jak nutnost respektovat poměrně rozsáhlou diskreci zákonodárce, tak potřebu vyloučit jeho případné excesy. Skládá se ze čtyř kroků: (i) vymezení smyslu a podstaty základního práva; (ii) zhodnocení, zda nebylo zasaženo do samotné existence tohoto práva; (iii) posouzení, zda zásah sledoval legitimní cíl; (iv) zvážení otázky, zda prostředky použité k jeho dosažení jsou rozumné (racionální), byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší.

16. Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že napadená rozhodnutí jistým způsobem zasahují do stěžovatelčina práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. V této souvislosti lze poukázat zejm. na to, že napadeným usnesením krajského soudu došlo k výmazu jednoho z předmětů podnikání (konkrétně předmětu podnikání "výroba, obchod, služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona v rozsahu oborů činností náležejících do živnosti volné zapsaných v živnostenském rejstříku"), jež stěžovatelka měla zapsané v obchodním rejstříku, z důvodu jeho neurčitosti.

17. Jak Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 204/79 SbNU 313; 15/2016 Sb.), bodě 54, podstatu a smysl práva podnikat a vykonávat jinou hospodářskou činnost lze spatřovat v tom, že "jde o svobodu vykonávat určitou výdělečnou činnost samostatně na vlastní účet a odpovědnost za účelem dosažení zisku. Toto právo zaručuje samotnou možnost výkonu takovéto činnosti, jakož i to, že povinnosti a omezení, jež se k ní vztahují, nebudou znemožňovat její hlavní účel .... Tím není řečeno, že by měl mít kterýkoliv podnikatel zaručeno právo na zisk, nýbrž že rozsah zákonem stanovených povinností, jimž musí jednotliví podnikatelé v souvislosti se svou činností dostát, nesmí činit jejich podnikání nesmyslným z hlediska možnosti jeho dosažení." Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ani netvrdí, že by snad napadená rozhodnutí obecných soudů (příp. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3549/2020, na nějž se obecné soudy z nemalé části odvolávaly) zasahovala do samotné podstaty jejího práva podnikat. Ostatně podstatou napadených rozhodnutí byl pouze spor o to, jak úzce nebo široce má být vykládán výraz "předmět činnosti nebo podnikání" podle mj. § 25 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných rejstřících, respektive jak konkrétní má být vymezení předmětu činnosti nebo podnikání v obchodním rejstříku, což na první pohled není otázka dotýkající se samotné existence práva podnikat.

18. Obecné soudy v napadených rozhodnutích vyložily, že vymezení předmětu podnikání v obchodním rejstříku musí být u volných živností specifičtější, než je pouhý odkaz na přílohu č. 4 živnostenského zákona (event. doplněný o slovní popis volných živností tam obsažených, jako v nyní posuzované věci), jinak nebude mít žádnou informační hodnotu ve vztahu ke třetím osobám. Stěžovatelka legitimitu tohoto cíle v podstatě zpochybňuje pouze tím, že v minulosti byl daný pojem vykládán odlišně, resp. že změna dlouholeté interpretace příslušných ustanovení zákona bude pro část podnikatelů představovat zbytečné administrativní a finanční náklady. To však bez dalšího o nelegitimitě naznačeného cíle nesvědčí.

19. Stěžovatelce se rovněž nepodařilo vysvětlit, proč by měl být výklad příslušných ustanovení zákona, který v nyní posuzované věci zvolily obecné soudy, nerozumný nebo svévolný. Stěžovatelce lze bezpochyby přisvědčit v tom, že ve věci existoval i jiný možný výklad příslušných ustanovení zákona o veřejných rejstřících a živnostenského zákona. O tom ostatně svědčí také skutečnost, že tento alternativní výklad zákona byl dlouhou dobu preferován, event. tolerován i v praxi. Rovněž je zřejmé, že stěžovatelkou nabízený výklad příslušných ustanovení zákona víc akcentoval zájem na snížení (administrativní) zátěže společností vykonávajících některou z volných činností. Z pohledu přezkumu ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů ovšem není podstatné to, zda existoval i jiný, lepší nebo rozumnější výklad příslušných ustanovení zákona, nýbrž to, zda soudy zvolený výklad byl nerozumný, resp. iracionální. To se ovšem stěžovatelce v nyní posuzované věci nepodařilo prokázat, a to mj. i proto, že se v ústavní stížnosti - jak bylo uvedeno výše - prakticky vůbec nezabývala ani ústavní rovinou věci obecně, ani konkrétně zásahem do svých základních práv.

20. Pozornosti Ústavního soudu nakonec neuniklo ani to, že stěžovatelka jakožto obchodní korporace vznikla a byla do obchodního rejstříku zapsána až téměř dva roky po vydání usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3549/2020. Nejednalo se tudíž o situaci, kdy by bylo změnou interpretace zákona nepředvídatelně zasaženo do jejího již fungujícího způsobu (modelu) podnikání. Stěžovatelka, resp. její zakladatel si naopak byli této změněné právní praxe a výkladu ze strany Nejvyššího soudu dle všeho vědomi již v době sepisu zakladatelské listiny a podání žádosti o zápis do obchodního rejstříku. Stěžovatelka nijak nevysvětlila, z jakého důvodu nemohla vymezit svůj předmět podnikání tak, aby lépe vyhovoval požadavkům plynoucím z judikatury Nejvyššího soudu.

21. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

22. Jelikož Ústavní soud projednal stěžovatelčinu ústavní stížnost přednostně, nepovažoval za potřebné rozhodovat o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu samostatným usnesením. Tento návrh ostatně sdílí osud ústavní stížnosti, a proto i jej nutno považovat za odmítnutý.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu