II.ÚS 2631/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Martina Smolka a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Viktorem Štěpánem, advokátem, sídlem Lidická 1023/63c, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2025, č. j. 21 Co 45/2025-510, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 11. 2024, č. j. P 437/2010-436, 45 P a Nc 340/2024, spojené s žádostí o přednostní projednání a s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1) I. S. a 2) A. Š. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Okresní soud Brno-venkov změnil napadeným rozsudkem svůj rozsudek ze dne 14. 7. 2011, č. j. P 437/2010-44, tak, že - stručně řečeno - uložil stěžovateli přispívat svému synovi (vedlejší účastník) na výživu blíže specifikovanou měsíční částkou a zaplatit mu rovněž nedoplatek na výživném. Krajský soud v Brně ("krajský soud") následně, nyní rovněž napadeným rozsudkem, rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že změnil rozsudek okresního soudu, avšak pouze co do měny, ve které má stěžovatel výživné platit, a co do způsobu zaplacení dlužného výživného.

II.
Argumentace stěžovatele
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy rozhodly bez jeho účasti a tím omezily jeho možnost se hájit. Samotná napadená rozhodnutí postrádají přesvědčivé a úplné odůvodnění, což zakládá jejich nepřezkoumatelnost. Namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav, obecné soudy podle stěžovatele vycházely výhradně z tvrzení vedlejší účastnice. Naopak nevzaly do úvahy stěžovatelova opakovaná tvrzení a důkazní návrhy týkající se duševního stavu a sociální izolace syna, jeho školního prospěchu, výdělečných možností syna a vedlejší účastnice, výdajů na léky a životní úrovně stěžovatele. Dále nevzaly v úvahu ani důkazní návrhy k prokázání péče stěžovatele o syna v době jeho nemoci či k negativnímu ovlivňování vztahu mezi stěžovatelem a synem vedlejší účastnicí. Stěžovatel v tomto smyslu namítá existenci opomenutých důkazů a extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

3. Obecné soudy podle stěžovatele nezohlednily jeho reálné možnosti a životní úroveň, čímž došlo k deformaci rovnováhy práv a povinností mezi členy rodiny. Stěžovatel považuje za nesprávně stanovenou výši výživného, neboť on sám žije skromně a tomu by měla být přizpůsobena i životní úroveň syna. Obecné soudy svými rozhodnutími a postupy znemožnily stěžovateli aktivní podíl na výchově syna, přímé ovlivňování jeho životních a hodnotových rozhodnutí a udržování rodinného pouta. K tomu stěžovatel dodává, že zejména úhrada dlužného výživného pro něj znamená extrémní zásah do jeho prostředků, který mu znemožní hrazení léčebných výloh v USA nebo zdravotního pojištění.

4. Stěžovatel se v neposlední řadě vymezuje proti závěrům krajského soudu, že upřednostnil vlastní zájmy a život v zahraničí, a to i v době, kdy jej tehdy ještě nezletilý syn potřeboval nejvíce a léčil se s těžkým onkologickým onemocněním. Ve skutečnosti o syna osobně pečoval, byl přítomen při jeho hospitalizaci i rekonvalescenci, což potvrdila i vedlejší účastnice. K vycestování pak byl motivován rovněž zájmem syna a snahou zajistit společný život v zahraničí.

5. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 31, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

6. Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a žádá o přednostní projednání věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a které by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.

9. V nyní posuzované věci předložil stěžovatel Ústavnímu soudu tytéž námitky, kterými se již zabýval soud okresní i krajský. Jde-li o rozhodování o žádosti o odročení jednání z důvodu pobytu stěžovatele ve Spojených státech amerických, které nemůže dočasně opustit, pokládá Ústavní soud námitku za dostatečně vypořádanou. Okresní soud stěžovateli vysvětlil důvody, proč jeho žádosti o odročení jednání nevyhověl, což dále krajský soud rozvedl včetně vypořádání námitky týkající se nevyužití dálkového spojení při jednání.

10. Namítá-li stěžovatel, že při stanovení výše výživného obecné soudy nezohlednily jeho reálné možnosti a životní úroveň, pak Ústavní soud připomíná, že jej krajský soud vyzval, aby doložil výši svých příjmů, což však stěžovatel neučinil. Přesto obecné soudy zvolily postup, který je pro stěžovatele příznivější, přičemž krajský soud vyložil, proč nakonec nepřistoupil ke stanovení výživného pomocí fikce příjmu, ale vyšel ze stěžovatelem doložených dílčích údajů. Krajský soud se dostatečně vyjádřil i k relevantnosti vyživovací povinnosti k manželce stěžovatele, příjmům matky či k výdělečným schopnostem zletilého (studujícího) syna. K tomu Ústavní soud pouze dodává, že je namístě ocenit a podporovat zodpovědný přístup vedlejšího účastníka, který má snahu si, i přes nepřízeň osudu a přetrvávající zdravotní obtíže, při studiu přivydělat.

11. Další námitky stěžovatele například k hodnocení míry zapojení stěžovatele do péče o syna v době nemoci nebo námitka, že vedlejší účastnice nemusela prokazovat své další příjmy, či nesouhlas se stanovenou výší výživného se týkají pouze přehodnocování zjištěného skutkového stavu případu a aplikace podústavního práva, které, jak již bylo naznačeno výše, nemají ústavněprávní rozměr. Ústavní soud uzavírá, že nemá proti právním závěrům obecných soudů výhrad. Na rozdíl od stěžovatele neshledal při zjišťování skutkového stavu a ani v navazujících právních závěrech žádná pochybení či rozpor. Obecné soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a srozumitelně i logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Nelze je považovat ani za výsledek svévole. Provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem zdejší soud neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu.

12. Ústavní soud proto s ohledem na shora uvedené závěry ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Jelikož Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez zbytečného odkladu, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti. Ze stejného důvodu Ústavní soud zvlášť nerozhodoval ani o stěžovatelově návrhu na projednání věci mimo pořadí, neboť mu fakticky vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu