II.ÚS 3565/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Westphalla, zastoupeného Mgr. Přemyslem Drvotou, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2025 č. j. MSPH 92 INS 1553/2021, 214 ICm 2303/2022, 33 ICdo 113/2025-278, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2025 č. j. 214 ICm 2303/2022, 104 VSPH 841/2024-238 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2024 č. j. 214 ICm 2303/2022-204, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti HELPCASH s. r. o., sídlem Chotěšovská 680/1, Praha 18 - Letňany, a Insolvenční agentury v. o. s., sídlem Západní 1448/16, Karlovy Vary, insolvenčního správce dlužníka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu jejich rozporu s dobrými mravy.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky první vedlejší účastnice jako žalobkyně přihlášené jako P13 tak, že určil, že první vedlejší účastnice má za stěžovatelem jako žalovaným pohledávku ve výši 2 294 268 Kč, podřízenou ve výši 1 314 476 Kč, která je zcela zajištěna majetkem dlužníka, tj. pozemkem p. č. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2 a p. č. X3, vše v k. ú. R., obec P., případně výtěžkem ze zpeněžení tohoto zajištění (výrok I.). Zamítl žalobu na určení, že první vedlejší účastnice má za stěžovatelem a druhou vedlejší účastnicí jako druhou žalovanou pohledávku ve výši 159 414 Kč, podřízenou ve výši 1 314 476 Kč, zajištěnou specifikovaným majetkem stěžovatele, případně výtěžkem ze zpeněžení tohoto zajištění (výrok II.). Zamítl žalobu na určení, že první vedlejší účastnice má za stěžovatelem pohledávku ve výši 1 500 000 Kč zajištěnou specifikovaným majetkem stěžovatele, případně výtěžkem ze zpeněžení tohoto zajištění (výrok III.). Dále určil, že první vedlejší účastnice má za stěžovatelem pohledávku ve výši 20 000 Kč přihlášenou jako P13.3 (výrok IV.). Zamítl žalobu na určení, že první vedlejší účastnice má za stěžovatelem pohledávku ve výši 886 907 Kč (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. a VII.).

3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (II.).

4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako vadné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání neuvedl předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). K podání nazvanému "Dovolání - doplnění a žádost o odklad vykonatelnosti" ze dne 27. 6. 2025 Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť bylo podáno po lhůtě k podání dovolání (srov. § 241b odst. 3, § 242 odst. 4 o. s. ř.).


II.
Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se plně ztotožňuje s právními závěry městského soudu obsaženými v rozsudku ze dne 14. 6. 2023 č. j. 214 ICm 2303/2022-127, neboť je stejně jako městský soud přesvědčen, že "ve věci je zcela zásadní povaha úvěrové smlouvy". Stěžovatel proto na tyto závěry ve své ústavní stížnosti odkazuje, zejména poukazuje na precizní argumentaci městského soudu k důvodům neplatnosti smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a obchodní společností ACEMA Credit Czech, a. s. Stěžovatel nesouhlasí s důvody, pro které byl rozsudek městského soudu ze dne 14. 6. 2023 usnesením vrchního soudu ze dne 7. 12. 2023 sp. zn. 104 VSPH 792/2023-150 zrušen. Stejně tak nesouhlasí s rozsudkem městského soudu ze dne 19. 6. 2024 č. j. 214 ICm 2303/2022-204 z důvodu jeho odklonu od původních právních závěrů městského soudu obsažených v rozsudku ze dne 14. 6. 2023 č. j. 214 ICm 2303/2022-127, který byl "vynucen" nutností při novém projednání respektovat právní názor vrchního soudu. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost podává z důvodu rozporu s dobrými mravy a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k otázce posuzování dobrých mravů a k otázce lichevní [např. nálezy ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367) nebo ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. II. ÚS 2883/21 (N 47/111 SbNU 220), zejména bod 23; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

7. Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel brojí proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu, je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 21 a 22).

IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.

10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).

11. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, které koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).

12. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel dále tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - musí konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o. s. ř.).

13. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být náležitě vymezena konkrétní otázka hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, dále uvedeno, o který z uvedených případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.), nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].

14. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost vůči Nejvyššímu soudu, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (Nejvyšší soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, neboť jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., pak Nejvyšší soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).

15. V posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je vadné, neboť stěžovatel v dovolání řádně neuvedl, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Stěžovatel v dovolání pouze zopakoval právní závěry soudů obou stupňů, ztotožnil se se závěry, k nimž dospěl městský soud ve svém v pořadí prvním rozsudku (a odkázal na jeho "precizní argumentaci"); naproti tomu s právním posouzením věci vrchním soudem stěžovatel zásadně nesouhlasil. Nejvyšší soud uzavřel, že ani z obsahu dovolání nelze dovodit, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

16. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu - k důvodům jeho rozhodnutí, stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou ústavně právní argumentaci neuvádí a ani Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ve výše naznačeném směru vykazovalo nedostatky.

17. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel v posuzované věci zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostál, neboť ve svém dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

18. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 se rovněž uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

19. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se v předmětné věci dovoláním stěžovatele řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, z jakého důvodu považoval dovolání stěžovatele za vadné. Důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání odmítl, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.

20. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.


V.
Závěr

21. Jak z výše uvedeného vyplývá, stěžovatel dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v posuzované věci představuje mimořádný opravný prostředek podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neuplatnil řádně a způsobil tak, že jeho dovolání muselo být pro vady odmítnuto. Podání vadného opravného prostředku přitom přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl například podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec. Protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, je ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 atd.).

22. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel již dříve podal ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1486/25 podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti, když proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel souběžně s ústavní stížností i dovolání. Ústavní soud současně ve výše uvedeném usnesení uvedl, že po skončení dovolacího řízení bude stěžovatel oprávněn podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení a že tato ústavní stížnost pak bude věcně projednatelná Ústavním soudem, ovšem jen v případě splnění ostatních podmínek řízení. Tyto podmínky však stěžovatel v předmětné věci nesplnil, protože dovolání nepodal řádně a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.

23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbývající části, ve které ústavní stížnost směřuje proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu, ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu