KIRKOROV proti Litvě

Rozhodnutí ze dne 19. března 2024 ve věci č. 12174/22 – Kirkorov proti Litvě

Senát druhé sekce Soudu dospěl většinou hlasů k závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti, v níž se ruský zpěvák domáhal vyslovení, že uložení pětiletého zákazu pobytu na území Litvy z důvodu ohrožení národní bezpečnosti pro šíření ruské propagandy a dezinformací porušilo jeho právo na svobodu projevu zaručené článkem 10 Úmluvy.

I.  Skutkové okolnosti

V roce 2021 byl stěžovateli, držiteli ruského a bulharského občanství, uložen pětiletý zákaz vstupu na území Litvy s tím, že se jedná o známého ruského zpěváka populární hudby, kterého kremelský režim využívá jako svoji „soft power“ k šíření ruské propagandy a dezinformací a který pravidelně koncertuje na území Krymu, z čehož lze dovodit, že podporuje oficiální ruskou politiku, a proto představuje hrozbu pro litevskou národní bezpečnost, jelikož může mít vliv na část litevské společnosti. Stěžovatel se bránil tím, že na Krymu koncertuje už 30 let, s politikou nemá nic společného a jeho písně jsou čistě o přírodě a lásce. Rozhodnutí imigračního úřadu bylo vnitrostátními správními soudy potvrzeno, mj. s odkazem na nutnost boje proti dezinformacím, které Rusko v pobaltských státech šíří.

II.  Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

Stěžovatel zejména namítal, že uložení zákazu vstupu na území Litvy nebylo dostatečně odůvodněno a bylo nepřiměřené. Litevské orgány nevysvětlily, proč byla jeho činnost označena za ohrožení národní bezpečnosti, přičemž cílem opatření měla být podle něj cenzura jeho politických názorů a projevů na litevském území.

a)  K existenci zásahu do práva stěžovatele na svobodu projevu

Soud konstatoval, že uložený zákaz vstupu se věcně dotýká práva stěžovatele na svobodu projevu podle článku 10 Úmluvy, která je zaručena "bez ohledu na hranice" státním příslušníkům i cizincům. Smluvní strany přitom mohou omezovat informace přijímané ze zahraničí pouze z důvodů uvedených v čl. 10 odst. 2 Úmluvy (Cox proti Turecku, č. 2933/03, rozsudek ze dne 20. května 2010, § 31). Stěžovateli byl vstup do Litvy zakázán na základě jeho názorů, které projevil svým chováním, a tím byla omezena jeho způsobilost šířit informace a myšlenky v této zemi. K zásahu do práv stěžovatele zaručených článkem 10 Úmluvy proto došlo.

b)  K zákonnosti a legitimnímu cíli

Zásah byl podle Soudu proveden na základě zákona a sledoval hned několik legitimních cílů, konkrétně ochranu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti a pořádku.

c)   K nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti

Soud nejprve připomněl, že mu nepřísluší, aby za státy vymezoval jejich národní zájmy, které jsou součástí jejich státní svrchovanosti (Zarubin a ostatní proti Litvě, č. 69111/17, rozhodnutí ze dne 26. listopadu 2019, § 54). Dále poznamenal, že právo svobodně vyjadřovat své názory a účastnit se pokojných shromáždění je natolik důležité, že nemůže být nijak omezeno, pokud se dotyčná osoba při této příležitosti sama nedopustí žádného odsouzeníhodného jednání (Women On Waves a ostatní proti Portugalsku, č. 31276/05, rozsudek ze dne 3. února 2009, § 41 in fine).

V projednávané věci podle Soudu nic nesvědčilo o nesprávném skutkovém hodnocení či svévolném nebo zjevně nerozumném použití vnitrostátního práva (C. G. a ostatní proti Bulharsku, č. 1365/07, rozsudek ze dne 24. dubna 2008, § 40). Závěr vnitrostátních orgánů o ohrožení národní bezpečnosti byl opřen o objektivní a podložené údaje, kdy stěžovatel veřejně podpořil okupační politiku Ruska, ospravedlňoval jeho agresivní počínání a soustavně podporoval prezidenta Putina, od kterého převzal vyznamenání. Stěžovatel přitom nepopíral, že byl nástrojem "soft power" Ruské federace a že jeho fyzická přítomnost byla nezbytná pro šíření ruských dezinformací a propagandy. V podstatě ani nezpochybnil závěry vnitrostátních orgánů týkající se jeho koncertování na okupovaném Krymu nebo toho, že mu byl zakázán vstup na Ukrajinu.  Ve vztahu k zásahu do výkonu práv podle článku 10 Úmluvy může být nutné rovněž zkoumat, zda byly naplněny záruky spravedlivého procesu (Stoll proti Švýcarsku, č. 69698/01, rozsudek velkého senátu ze dne 10. prosince 2007, § 137). K tomu Soud uvedl, že vnitrostátní soudy přijaly svá rozhodnutí až poté, co nechaly stěžovatele se k věci vyjádřit.

K posouzení přiměřenosti Soud podotkl, že vnitrostátní soudy taktéž poměřily zájmy národní bezpečnosti s jednáním stěžovatele a závažností přijatého opatření (Butkevich proti Rusku, č. 5865/07, rozsudek ze dne 13. února 2018, § 137–138). Soud nespatřoval jakýkoliv důvod odchýlit se od závěrů vnitrostátních soudů o přiměřenosti rozhodnutí imigračního úřadu. Přihlédl přitom i ke skutečnosti, že stěžovatel navíc neměl k žalovanému státu žádné rodinné, společenské či hospodářské vazby (Zarubin a ostatní proti Litvě, cit. výše, § 57 in fine). K omezení jeho svobody pohybu jakožto občana Evropské unie navíc došlo jen ve vztahu k území Litvy, a nikoli dalším členským státům.

Přijaté opatření, kterým byl stěžovateli zakázán vstup na území Litvy, tak bylo dle Soudu nezbytné v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti a/nebo ochrany pořádku a bylo přiměřené sledovanému cíli. Soud proto námitku porušení článku 10 Úmluvy prohlásil za zjevně neopodstatněnou.