Přehled
Text
Obecný komentář č. 13 (2011)
Právo dítěte na ochranu před všemi druhy násilí
I. Úvod
1. Článek 19 uvádí:
„1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí veškerá potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě.
„2. Tato ochranná opatření zahrnují podle potřeby účinné postupy k vytvoření sociálních programů zaměřených na poskytnutí nezbytné podpory dítěti a těm, jimž je svěřeno, jakož i jiné formy prevence. Pro účely zjištění, oznámení, postoupení, vyšetřování, léčení a následné sledování výše uvedených případů špatného zacházení s dětmi zahrnují rovněž podle potřeby postupy pro zásahy soudních orgánů.“
2. Odůvodnění tohoto obecného komentáře. Výbor pro práva dítěte („výbor“) vydává tento obecný komentář k článku 19 Úmluvy o právech dítěte („úmluva“), neboť rozsah a intenzita násilí páchaného na dětech je znepokojující. Opatření k ukončení násilí a možná nenásilná řešení konfliktů ze strany společnosti musí být značně posílena a rozšířena, aby bylo možné účinně ukončit tyto praktiky ohrožující vývoj dětí.
3. Přehled. Obecný komentář je založen na následujících základních předpokladech a postřezích:
a) „Žádné násilí páchané na dětech není ospravedlnitelné; veškerému násilí na dětech lze předcházet“;1
b) Přístup k péči a ochraně dětí založený na právech dítěte vyžaduje posun v přístupu směrem k respektování a podpoře lidské důstojnosti a tělesné a duševní integrity dětí jakožto jedinců požívajících práva, spíše než vnímání dětí především jako „obětí“;
c) Koncept důstojnosti vyžaduje, aby bylo každé dítě uznáno, respektováno a chráněno jako nositel práv a jedinečná a hodnotná lidská bytost s individuální osobností, odlišnými potřebami, zájmy a soukromím;
d) Zásada právního státu by se měla plně vztahovat na děti, a to ve stejném rozsahu jako na dospělé;
e) Ve všech rozhodovacích procesech musí být systematicky respektováno právo dítěte být slyšeno a právo dítěte na náležité zohlednění jeho názorů, a posílení postavení dětí a jejich zapojení by mělo být ústředním prvkem strategií a programů poskytujících péči a ochranu dětem;
f) Právo dítěte na to, aby byl jeho nejlepší zájem primárním hlediskem ve všech záležitostech, které se ho týkají nebo ho ovlivňují, musí být respektováno, zejména je-li dítě obětí násilí, jakož i při všech preventivních opatřeních;
g) Prvořadý význam má primární prevence všech druhů násilí prostřednictvím veřejného zdraví, vzdělávání, sociálních služeb a jiných přístupů;
h) Výbor uznává primární postavení rodin, včetně širších rodin, v péči o děti a v jejich ochraně a v předcházení násilí. Výbor rovněž uznává, že k většině násilí dochází v rámci rodin, a proto je třeba zasáhnout a poskytnout dítěti podporu, stane-li se obětí strádání a utrpení, kterému je vystaveno nebo které vzniká v rámci rodin;
i) Výbor si je rovněž vědom rozsáhlého a intenzivního násilí páchaného na dětech ve státních institucích a ze strany státních činitelů včetně škol, pečovatelských zařízení, dětských domovů, v policejní vazbě a v prostředí soudnictví, kde může docházet k mučení a zabíjení dětí, jakož i násilí, které na dětech často páchají ozbrojené skupiny a státní vojenské složky.
4. Definice násilí. Pro účely tohoto obecného komentáře se „násilím“ rozumí „jakékoli tělesné či duševní násilí, urážení nebo zneužívání, včetně sexuálního zneužívání, zanedbávání nebo nedbalé zacházení, trýznění nebo vykořisťování“, jak je uvedeno v článku 19 odstavci 1 úmluvy. Pojem násilí byl zvolen k označení všech druhů újmy způsobené dětem uvedených v článku 19 odstavci 1, a to v souladu s terminologií uvedenou ve studii OSN z roku 2006 o násilí páchaném na dětech, ačkoli ostatní výrazy používané k popisu druhů újmy (urážení, zneužívání, zanedbávání nebo nedbalé zacházení, trýznění a vykořisťování) mají stejnou váhu.2 V běžné mluvě je pojem násilí často chápán jako označení pouze pro tělesné násilí a/nebo úmyslnou újmu. Výbor nicméně silně zdůrazňuje, že volba pojmu násilí v tomto obecném komentáři nesmí být v žádném případě vykládána tak, aby docházelo ke snížení dopadu a nutnosti řešit netělesné a/nebo neúmyslné druhy újmy (například mimo jiné zanedbávání a psychické trýznění).
5. Povinnosti států a odpovědnost rodiny a dalších subjektů. Odkazy na „státy, které jsou smluvní stranou úmluvy“ poukazují na povinnosti států, které jsou smluvní stranou úmluvy, přijmout jejich odpovědnost vůči dětem nejen na celostátní úrovni, ale také na krajských a místních úrovních. Mezi tyto zvláštní povinnosti patří náležitá péče a povinnost předcházet násilí a porušování lidských práv, povinnost chránit dětské oběti a svědky před porušováním lidských práv, povinnost vyšetřovat a trestat zodpovědné osoby a povinnost zajistit přístup k nápravě porušování lidských práv. Bez ohledu na to, zda k násilí dochází, mají státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, pozitivní a aktivní povinnost podporovat a pomáhat rodičům a ostatním pečujícím osobám se zajištěním životních podmínek nezbytných pro optimální rozvoj dítěte, a to v souladu se svými schopnostmi a finančními možnostmi a s ohledem na vyvíjející se schopnosti dítěte (články 18 a 27). Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, dále zajistí, že všechny osoby, které jsou v rámci své pracovní činnosti odpovědné za předcházení násilí, ochranu před ním a reakci na něj, a osoby v rámci systému soudnictví, tyto potřeby řeší a respektují práva dětí.
6. Vývoj obecného komentáře č. 13. Tento obecný komentář je založen na stávajících pokynech poskytnutých Výborem v rámci hodnocení zpráv států, které jsou smluvní stranou úmluvy, a na příslušných závěrečných doporučeních, na doporučeních vzešlých ze dvou dnů všeobecné rozpravy o násilí páchaném na dětech, které se konaly v roce 2000 a 2001, na obecném komentáři č. 8 (2006) o právu dítěte na ochranu před tělesnými tresty a dalšími krutými nebo ponižujícími formami trestu a na odkazech v ostatních obecných komentářích týkajících se tématu násilí. Tento obecný komentář připomíná doporučení zprávy nezávislého experta ke studii OSN o násilí páchaném na dětech (A/61/299) a vyzývá státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, k jejich neprodlenému provedení. Upozorňuje rovněž na podrobné pokyny uvedené ve Směrnici o náhradní péči o děti.3 Komentář vychází také z odborných znalostí a zkušeností agentur OSN, vlád, nevládních organizací, komunitních organizací, rozvojových agentur a samotných dětí při provádění článku 19 v praxi.4
7. Článek 19 v souvislostech. Výbor uznává, že:
a) Článek 19 je jedním z mnoha ustanovení úmluvy, které se přímo týkají násilí. Výbor rovněž uznává, že pro článek 19 má bezprostřední význam Opční protokol týkající se prodeje dětí, dětské prostituce a dětské pornografie a Opční protokol o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů. Výbor však zároveň konstatuje, že článek 19 představuje klíčové ustanovení pro jednání a strategie zabývající se řešením a odstraněním všech forem násilí v širším kontextu úmluvy;
b) Článek 19 je silně spjat s celou řadou ustanovení úmluvy, a to nad rámec těch, která se násilí týkají přímo. Kromě článků obsahujících práva označená jako základní zásady úmluvy (viz oddíl V tohoto obecného komentáře) musí být provádění článku 19 zasazeno do souvislosti s články 5, 9, 18 a 27;
c) Práva dětí na respektování jejich lidské důstojnosti, tělesné a duševní integrity a na rovnocennou ochranu zaručenou zákonem, jsou uznávána také jinými mezinárodními a regionálními lidskoprávními nástroji;
d) Provádění článku 19 vyžaduje spolupráci uvnitř vnitrostátních, regionálních a mezinárodních lidskoprávních orgánů, mechanismů a agentur OSN a mezi nimi navzájem;
e) Je třeba spolupracovat zejména se zvláštním zástupcem generálního tajemníka pro otázky násilí páchaného na dětech, který má mandát je zmocněn k podpoře provádění doporučení studie OSN o násilí páchaném na dětech, a to v úzké spolupráci s členskými státy a s celou řadou partnerů včetně agentur a organizací OSN, organizací organizacemi občanské společnosti a dětí, aby bylo zajištěno právo dětí na svobodu od všech druhů násilí.
8. Šíření. Výbor doporučuje, aby státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, tento obecný komentář co nejvíce šířily v rámci vládních a správních struktur, mezi rodiči, ostatními pečujícími osobami, dětmi, profesními organizacemi, komunitami a v občanské společnosti obecně. Za tímto účelem by měly být využity veškeré kanály pro šíření včetně tištěných médií, internetu a komunikačních prostředků vlastních dětem. K tomu bude nutné přeložit tento komentář do příslušných jazyků včetně znakové řeči, Braillova písma a snadno čitelných formátů pro děti se zdravotním postižením. Je rovněž třeba zajistit dostupnost verzí vhodných pro určité kultury a děti, pořádat workshopy a semináře, poskytovat podporu zohledňující zdravotní postižení a věk, aby bylo možné diskutovat o jejích možných dopadech a jak ji nejlépe provést, a začlenit tyto aspekty do vzdělávání všech odborníků pracujících pro děti a s dětmi.
9. Požadavky na podávání zpráv vyplývající z úmluvy. Výbor odkazuje státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, na požadavky pro podávání zpráv stanové v pokynech pro podávání zpráv týkajících se úmluvy (CRC/C/58/Rev.2 a Kor.1), v obecném komentáři č. 8 (odst. 53) a v závěrečných doporučeních výboru přijatých po rozhovorech se zástupci států, které jsou smluvní stranou úmluvy. Stávající obecný komentář sjednocuje a vymezuje opatření, u nichž se od států, které jsou smluvní stranou úmluvy, očekává, že k nim ve svých zprávách předložených podle článku 44 úmluvy poskytnou informace. Výbor rovněž doporučuje, aby státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zahrnuly informace o pokroku dosaženém při provádění doporučení uvedených ve studii OSN o násilí páchaném na dětech (A/61/299, odst. 116). Ve zprávách by měly být uvedeny právní předpisy a jiná opatření přijatá za účelem zákazu násilí a provádění odpovídajícího zásahu, pokud k násilí dojde, jakož i opatření pro předcházení násilí, činnosti za účelem zvyšování povědomí a podpora pozitivních a nenásilných vztahů. Dále by zprávy měly uvádět, kdo má v každé fázi zásahu (včetně prevence) odpovědnost za dítě a rodinu, co je obsahem takové odpovědnosti, v jaké fázi a za jakých okolností mohou zasáhnout odborníci a jak jednotlivá odvětví spolupracují.
10. Další zdroje informací. Výbor rovněž vyzývá agentury OSN, vnitrostátní lidskoprávní instituce, nevládní organizace a další příslušné subjekty, aby mu poskytly relevantní informace o právním postavení a výskytu všech druhů násilí a pokroku směřujícího k jejich odstranění.
II. Cíle
11. Tento obecný komentář si klade za cíl:
a) Pomoci státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, pochopit jejich povinnosti podle článku 19 úmluvy, pokud jde o zákaz, předcházení a reakci na všechny druhy tělesného či duševního násilí, urážení nebo zneužívání, včetně sexuálního zneužívání, zanedbávání nebo nedbalého zacházení, trýznění nebo vykořisťování dětí, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě, a to včetně státních aktérů;
b) Nastínit zákonodárná, soudní, správní, společenská a výchovná opatření, jež musí státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, přijmout;
c) Překonat ojedinělé, roztříštěné a reaktivní iniciativy zaměřené na poskytování péče o děti a jejich ochranu, které mají omezený dopad na předcházení a odstranění všech druhů násilí;
d) Podporovat holistický přístup k provádění článku 19 založený na celkovém pohledu úmluvy na zajišťování práv dětí na zachování života, důstojnosti, dobrých životních podmínek, zdraví, rozvoje, participace a nediskriminace, jejichž naplňování je ohrožováno násilím;
e) Poskytnout státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, a dalším zúčastněným subjektům základ, na kterém mohou vytvořit koordinační rámec pro odstranění násilí prostřednictvím komplexních opatření týkajících se péče o dítě a jeho ochrany založených na respektování práv dítěte;
f) Zdůraznit potřebu, aby všechny státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, postupovaly rychle ke splnění svých povinností podle článku 19.
III. Násilí v životech dětí
12. Výzvy. Výbor bere na vědomí a vítá řadu iniciativ vyvinutých vládami a dalšími subjekty za účelem předcházení a řešení násilí páchaného na dětech. Navzdory tomuto úsilí jsou však stávající iniciativy obecně nedostatečné. Právní rámce ve většině států stále nedokážou zakázat všechny druhy násilí páchaného na dětech, a pokud jsou odpovídající právní předpisy přijaty, jsou často nedostatečně vymáhány. Široce rozšířené společenské a kulturní postoje a praktiky násilí tolerují. Dopad přijatých opatření je omezován nedostatkem znalostí, údajů a pochopení násilí páchaného na dětech a jeho hlavních příčin, reaktivním úsilím zaměřujícím se na projevy a důsledky namísto příčin a strategiemi, které jsou spíše roztříštěné než jednotné. Zdroje vyčleněné na řešení tohoto problému jsou nedostatečné.
13. Lidskoprávní imperativ. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, mají povinnost řešit a odstraňovat rozšíření i výskyt násilí páchaného na dětech. Pro prosazování úplného souboru práv dětí stanovených v úmluvě je zásadní zajistit a podporovat základní práva dětí, pokud jde o jejich lidskou důstojnost a tělesnou a duševní integritu, a to skrze předcházení všem druhům násilí. Všechny ostatní zde předkládané argumenty posilují, nikoli však nahrazují, tento lidskoprávní imperativ. Strategie a systémy pro předcházení a řešení násilí proto musí zvolit přístup založený spíše na právech dítěte než na sociálněprávní ochraně dětí. (Další podrobnosti viz odst. 53).
14. Společenský rozvoj a přínos dětí. Prostředí bez násilí, kde vládne respekt a podmínky příznivé pro výchovu dětí, přispívá k rozvoji individuálních osobností dětí a napomáhá rozvoji společenských, odpovědných a aktivně se podílejících občanů v místních komunitách i ve společnosti jako celku. Z výzkumů vyplývá, že u dětí, které nezažily násilí a které se zdravým způsobem rozvíjejí, je menší pravděpodobnost, že se budou chovat násilně, a to jak v dětství, tak i v dospělosti. Předcházení násilí v jedné generaci snižuje pravděpodobnost jeho výskytu v generaci příští. Provádění článku 19 proto představuje klíčovou strategii pro snížení míry a předcházení všem druhům násilí ve společnosti a pro podporu „sociálního pokroku a zlepšování životní úrovně“ a „svobody, spravedlnosti a míru ve světě“ pro „lidskou rodinu“, ve které mají děti stejné místo a hodnotu jako dospělí (preambule úmluvy).
15. Zachování života a rozvoj – zničující dopad násilí páchaného na dětech. Zachování života dětí a jejich „tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj“ (čl. 27 odst. 1) jsou závažně a negativně ovlivňovány násilím, jak je popsáno níže:
a) Je obecně uznáváno, že násilí páchané na dětech a trýznění dětí má krátkodobé a dlouhodobé zdravotní důsledky. Patří k nim: smrtelné zranění, těžké zranění (s možnými trvalými následky), tělesné zdravotní problémy (včetně neprospívání, později pak plicní, srdeční a jaterní onemocnění a pohlavně přenosné infekce), poškození kognitivních funkcí (včetně zhoršení výkonnosti ve škole a v práci), psychické a emocionální důsledky (jako například pocit odmítnutí a opuštění, narušená tvorba vztahů, trauma, strach, úzkost, nejistota a zničené sebevědomí), duševní zdravotní problémy (jako například úzkostné a depresivní poruchy, halucinace, poškození paměti a pokusy o sebevraždu) a chování představující zdravotní riziko (jako například zneužívání návykových látek a brzké zahájení sexuálního života);
b) Následky postihující rozvoj a chování (jako například zameškávání školní docházky a agresivní, antisociální, sebedestruktivní a interpersonálně destruktivní chování) mohou vést mimo jiné k narušení vztahů, vyloučení ze školy či ke konfliktům se zákonem. Existují důkazy, že vystavení násilí zvyšuje riziko, že dojde k další viktimizaci dítěte a k hromadění násilných zážitků, které později vedou k násilí v partnerských vztazích.5
c) Přísné státní politiky či politiky „nulové tolerance“ jako reakce na násilí páchané dětmi má na děti, zejména dospívající, vysoce destruktivní dopad, jelikož se jedná o trestající přístup, který děti viktimizuje, a který na násilí reaguje dalším násilím. Tyto politiky jsou často utvářeny pod vlivem obav veřejnosti o bezpečnost občanů a skutečnosti, že sdělovací prostředky věnují této problematice značnou pozornost. Aby bylo možné vystoupit ze začarovaného kruhu, ve kterém dochází k oplácení násilí dalším násilím, musí se státní politiky v oblasti veřejné bezpečnosti pečlivě zabývat hlavními příčinami toho, proč děti páchají trestné činy.
16. Náklady násilí páchaného na dětech. Lidské, společenské a ekonomické náklady vzniklé v důsledku odpírání práv dětí na ochranu jsou nesmírné a nepřijatelné. Přímé náklady mohou zahrnovat náklady na zdravotní péči, právní a sociální služby a náhradní péči. Nepřímé náklady mohou zahrnovat případná trvalá poškození nebo postižení, duševní újmu nebo jiné dopady na kvalitu života oběti, narušení či přerušení vzdělávání a ztrátu produktivity v budoucím životě dítěte. Zahrnují rovněž náklady související se systémem trestního soudnictví v důsledku trestných činů spáchaných dětmi, které byly vystaveny násilí. Společenské náklady plynoucí z demografické nerovnováhy způsobené diskriminačním vyloučením dívek ještě před jejich narozením jsou vysoké a mají potenciální důsledky v podobě zvýšeného násilí páchaného na dívkách včetně únosů, předčasných a nucených sňatků, obchodování s lidmi pro sexuální účely a sexuálního násilí.
IV. Právní analýza článku 19
A. Článek 19, odstavec 1
1. „… jakýmkoli násilím ...“
17. Žádné výjimky. Výbor soustavně zaujímá postoj, že jakýkoli druh násilí páchaného na dětech, jakkoli mírný, je nepřijatelný. Formulace „jakékoli tělesné či duševní násilí“ neposkytuje prostor pro žádnou míru právem aprobovaného násilí páchaného na dětech. Četnost, závažnost újmy a úmysl způsobit újmu nepředstavují nutný předpoklad pro definice násilí. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, mohou na tyto faktory odkazovat ve strategiích pro zásahy, aby umožnily přiměřené reakce v nejlepším zájmu dítěte, definice však v žádném případě nesmí narušit absolutní právo dítěte na lidskou důstojnost a tělesnou a duševní integritu tím, že budou některé druhy násilí označovat za právně a/nebo společensky přijatelné.
18. Potřeba definic založených na právech dítěte. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, musí přijmout vnitrostátní standardy týkající se blaha dětí, jejich zdraví a rozvoje, jelikož zajištění těchto podmínek je hlavním cílem péče o děti a jejich ochrany. Aby bylo možné zakázat všechny druhy násilí ve všech prostředích, je nutné přijmout jasné operační právní definice různých druhů násilí uvedených v článku 19. Tyto definice musí zohledňovat pokyny uvedené v tomto obecném komentáři, musí být dostatečně jasné, aby byly použitelné, a mělo by být možné uplatnit je v různých společnostech a kulturách. Je třeba podporovat snahu o mezinárodní standardizaci definic (a to za účelem usnadnění shromažďování údajů a výměny zkušeností mezi různými zeměmi).
19. Druhy násilí – přehled. Následující demonstrativní výčet uvádějící druhy násilí se vztahuje na všechny děti ve všech prostředích i v přechodu mezi těmito prostředími. Děti mohou být vystaveny násilí ze strany dospělých a k násilí může rovněž docházet mezi dětmi. Kromě toho mohou některé děti ubližovat samy sobě. Výbor uznává, že různé druhy násilí se často vyskytují společně a že mohou přesahovat kategorie, které jsou zde pro usnadnění uvedeny. Všechny druhy násilí ohrožují dívky i chlapce, nicméně genderový prvek je v násilí často přítomen. Například dívky mohou zažít více sexuálního násilí doma, zatímco u chlapců je větší pravděpodobnost, že se s násilím setkají – a jsou mu vystaveni – v rámci systému trestního soudnictví. (Viz také odst. 72 písm. b) týkající se genderových rozměrů násilí).
20. Zanedbávání a nedbalé zacházení. Zanedbáváním se rozumí neschopnost uspokojit fyzické a psychické potřeby dítěte, ochránit ho před nebezpečím, zajistit mu zdravotní péči, registraci při narození nebo jiné služby v případech, kdy osoby odpovědné za péči o dítě mají prostředky, znalosti a přístup ke službám, aby tak mohly učinit. Patří sem:
a) Fyzické zanedbávání: neschopnost ochránit dítě před újmou,6 a to i nedostatečným dohledem nebo neschopností zajistit dítěti základní potřeby včetně odpovídající stravy, přístřeší, oblečení a základní zdravotní péče;
b) Psychické nebo citové zanedbávání: včetně nedostatku citové podpory a lásky, chronického nevěnování pozornosti dítěti, „duševní nepřítomnosti“ pečujících osob, které přehlížejí nápovědy a signály malých dětí, a vystavení partnerskému násilí a zneužívání drog nebo alkoholu;
c) Zanedbávání fyzického nebo duševního zdraví dítěte: odepírání zásadní zdravotní péče;
d) Zanedbávání vzdělávání: nedodržování zákonů vyžadujících, aby pečující osoby zajistily vzdělání svých dětí prostřednictvím školní docházky či jinak; a
e) Opuštění: velmi znepokojující praktika, která může neúměrně postihovat mimo jiné děti narozené mimo manželství a v některých společnostech děti s postižením.7
21. Duševní násilí. „Duševní násilí“ je v kontextu úmluvy často popisováno jako psychické trýznění, duševní zneužívání, slovní zneužívání a citové zneužívání nebo zanedbávání a může zahrnovat:
a) Všechny formy trvalých interakcí s dítětem způsobující újmu, například sdělováním dítěti, že je bezcenné, nemilované, nechtěné, ohrožené nebo že jeho jediná hodnota spočívá v uspokojování potřeb někoho jiného;
b) Strašení, terorizování, vyhrožování, vykořisťování a korumpování, zavržení a odmítání, izolování, ignorování a protěžování;
c) Popírání schopnosti citově reagovat, zanedbávání duševního zdraví, zdravotních a vzdělávacích potřeb;
d) Urážení, nadávání, ponižování, znevažování, vysmívání a citové ubližování dítěti;
e) Vystavování domácímu násilí;
f) Umístění na samotku, do izolace nebo nelidské či ponižující podmínky při zadržení;
g) Psychická šikana a buzerace8 ze strany dospělých nebo jiných dětí, a to i prostřednictvím informačních a komunikačních technologií (IKT) jako jsou mobilní telefony a internet (rovněž známo jako „kyberšikana“).
22. Tělesné násilí. To zahrnuje tělesné násilí s následkem smrti i bez následku smrti. Výbor je toho názoru, že tělesné násilí zahrnuje:
a) Veškeré tělesné tresty a další druhy mučení, krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestání; a
b) Fyzickou šikanu a buzeraci ze strany dospělých nebo jiných dětí.
23. Děti se zdravotním postižením mohou být vystaveny zvláštním formám tělesného násilí, jako například:
a) Nucená sterilizace, zejména u dívek;
b) Násilí vydávanému za léčbu (například elektrokonvulzivní terapie a elektrické šoky používané k „léčbě averze“ za účelem kontroly chování dítěte); a
c) Úmyslné způsobování postižení dětem za účelem jejich zneužití pro žebrání v ulicích či jinde.
24. Tělesné tresty. V obecném komentáři č. 8 (odstavec 11) výbor definoval „tělesný“ nebo „fyzický“ trest jako jakýkoli trest používající fyzickou sílu s úmyslem způsobit určitou míru bolesti nebo nepohodlí, jakkoli lehkého. Většina těchto trestů zahrnuje udeření („plácnutí“, „plesknutí“, „plácnutí přes zadek“) dítěte rukou nebo pomůckou, kterou může být bič, hůl, pásek, bota, vařečka atd. Součástí trestu ale může být také například kopání, třesení nebo házení dítětem, škrábání, štípání, kousání, tahání za vlasy nebo udeření do uší, nucení dítěte setrvat v nepohodlné pozici, pálení, opaření nebo nucené požívání. Výbor se domnívá, že tělesné tresty jsou vždy ponižující. Další konkrétní formy tělesného trestu jsou uvedeny ve zprávě nezávislého experta ke studii OSN o násilí páchaném na dětech (A/61/299, odst. 56, 60 a 62).
25. Sexuální zneužívání a vykořisťování. Sexuální zneužívání a vykořisťování zahrnuje:
a) Navádění nebo nucení dítěte k účasti v nezákonné nebo psychologicky škodlivé sexuální aktivitě;9
b) Využívání dětí k sexuálnímu vykořisťování pro obchodní účely; a
c) Využívání dětí k pořizování zvukových nebo vizuálních nahrávek sexuálního zneužívání dětí;
d) Dětskou prostituci, sexuální otroctví, sexuální vykořisťování v cestovním ruchu, kuplířství (vnitrostátní i přeshraniční) a prodej dětí pro sexuální účely a nucené sňatky. Řada dětí se stává obětí sexuálního násilí, které není doprovázeno fyzickou silou nebo omezením osobní svobody, ale i přesto je psychologicky škodlivé, vykořisťující a traumatizující.
26. Mučení a nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Patří sem všechny druhy násilí páchaného na dětech za účelem získání přiznání, mimosoudního trestání dětí za nezákonné či nežádoucí chování nebo přinucení dětí k účasti na aktivitách proti jejich vůli, přičemž k tomuto druhu násilí se zpravidla uchyluje policie, příslušníci donucovacích orgánů, zaměstnanci dětských domovů či jiných ústavů a osoby, které mají nad dětmi moc, včetně nestátních ozbrojených aktérů. Obětmi jsou často děti na okraji společnosti, znevýhodněné nebo diskriminované děti, kterým schází ochrana ze strany dospělých odpovědných za obranu jejich práv a nejlepších zájmů. Patří sem děti, které se dostaly do konfliktu se zákonem, děti žijící na ulici, děti menšin a původních obyvatel a děti bez doprovodu. Brutalita těchto činů často vede k celoživotní fyzické a psychické újmě a sociálnímu stresu.
27. Násilí mezi dětmi. To zahrnuje fyzické, psychické a sexuální násilí, často v podobě šikany, prováděné dětmi vůči jiným dětem, mnohdy skupinami dětí, které nejenže bezprostředně narušuje tělesnou a duševní integritu dítěte a jeho blaho, ale ve střednědobém a dlouhodobém horizontu má často také závažné dopady na jeho rozvoj, vzdělání a sociální začlenění. Značnou daň si na dětech vybírá rovněž násilí páchané gangy mladistvých, ať už jsou mu přítomny v roli obětí nebo účastníků. Přestože aktéry jsou děti, dospělí, kteří jsou za tyto děti odpovědní, hrají zásadní roli při všech snahách o odpovídající řešení a předcházení tomuto násilí a při zajišťování toho, že přijatá opatření nezhoršují násilí tím, že používají trestající přístup a násilí potírají násilím.
28. Sebepoškozování. To zahrnuje poruchy příjmu potravy, užívání a zneužívání návykových látek, sebepoškozování, sebevražedné myšlenky, pokusy o sebevraždu a sebevraždy samotné. Výbor je znepokojen zejména sebevraždami dospívajících.
29. Škodlivé praktiky. Ty zahrnují mimo jiné:
a) Tělesné tresty a jiné kruté či ponižující druhy trestu;
b) Mrzačení ženských pohlavních orgánů;
c) Amputace, svazování, zohavování, pálení a cejchování;
d) Násilné a ponižující zasvěcovací obřady, nucené vykrmování dívek, nucené tloustnutí, kontrola panenství (prohlídky pohlavních orgánů dívek);
e) Předčasné a nucené sňatky;
f) Zločiny „ze cti“, násilí jako forma „odplaty“ (kdy jsou spory mezi různými skupinami řešeny prostřednictvím násilí na dětech zúčastněných stran), smrt a násilí kvůli věnu;
g) Obvinění z „čarodějnictví“ a související škodlivé praktiky jako například „vymítání“
h) Uvulektomie a vytrhávání zubů.
30. Násilí ve sdělovacích prostředcích. Sdělovací prostředky, zejména ty bulvární a senzacechtivé, mají snahu zdůrazňovat šokující události, čímž vytvářejí zaujatý a stereotypní obraz dětí, především těch znevýhodněných a dospívajících, které jsou často vyobrazovány jako násilné či delikventní jen proto, že se odlišně chovají nebo oblékají. Tyto podněcované stereotypy pak dláždí cestu státním politikám založeným na trestajícím přístupu, který může zahrnovat násilí jako reakci na domnělé či skutečné přestupky spáchané dětmi a mladými lidmi.
31. Násilí páchané prostřednictvím informačních a komunikačních technologií.10 Ochrana dětí před riziky souvisejícími s informačními a komunikačními technologiemi zahrnuje následující překrývající se oblasti:
a) Sexuální zneužívání dětí za účelem pořízení zvukových nebo obrazových záznamů zneužívání dětí za použití internetu nebo jiných IKT;
b) Proces pořizování, výroby, povolení k pořizování, distribuce, ukazování, držení nebo propagování nevhodných fotografií či pseudofotografií (tzv. „morphing“) a videí dětí a osob zesměšňujících konkrétní dítě nebo kategorie dětí;
c) Děti jako uživatelé IKT:
(i) Jako příjemci informací mohou být děti vystaveny skutečně či potenciálně škodlivým reklamám, nevyžádané elektronické poště, sponzorským nabídkám, osobním informacím a obsahu, který je agresivní, násilný, nenávistný, tendenční, rasistický, pornografický11, nevítaný a/nebo zavádějící;
(ii) Jsou-li děti v kontaktu s ostatními prostřednictvím IKT, mohou se stát obětí šikany, obtěžování nebo pronásledování („vábení a uplácení“ dětí), a/nebo mohou být přinuceny, obelstěny či přesvědčeny, aby se s neznámým člověkem setkaly v reálném světě; mohou být také přinuceny k účasti na sexuálních aktivitách a/nebo k poskytnutí osobních informací;
(iii) Jako aktéři se děti mohou zapojit do šikany či obtěžování ostatních, do hraní her majících negativní dopad na jejich psychický rozvoj, do vytváření a nahrávání nevhodného sexuálního materiálu, do poskytování zavádějících informací či rad, a/nebo do nelegálního stahování, hackování, hraní hazardních her, finančních podvodů a/nebo terorismu.12
32. Institucionální a systémové porušování práv dítěte. Orgány na všech úrovních státu, které jsou odpovědné za ochranu dětí před všemi druhy násilí, mohou přímo či nepřímo způsobovat újmu tím, že nemají účinné prostředky k plnění závazků vyplývajících z úmluvy. Takováto opomenutí zahrnují neschopnost přijmout či revidovat právní předpisy a jiná nařízení a nedostatečné poskytování materiálních, technických a lidských zdrojů a schopností pro odhalování, předcházení a reakce na násilí páchané na dětech. Opomenutím je i to, nejsou-li opatření a programy vybaveny dostatečnými prostředky pro posuzování, monitorování a hodnocení pokroku či nedostatků činností, jejichž cílem je ukončení násilí páchaného na dětech. Může rovněž docházet k tomu, že při provádění některých činností mohou odborníci zneužívat právo dítěte na ochranu před násilím, například tehdy, provádějí-li své povinnosti způsobem, který nebere ohled na nejlepší zájem dítěte, na jeho názory a cíle v oblasti jeho rozvoje.
2. „během doby, kdy jsou v péči …“
33. Definice „pečující osoby”. Přestože Výbor respektuje rozvíjející se schopnosti a rostoucí autonomii dítěte, má nicméně za to, že všechny lidské bytosti mladší osmnácti let „jsou v péči“ nějaké osoby, či by v ní měly být. Děti se mohou nacházet pouze ve třech stavech: emancipované13, v péči hlavní nebo zastupující pečující osoby, nebo de facto v péči státu. Definice „pečující osoby“, na níž článek 19 odstavec 1 odkazuje jako na „jednoho či oba rodiče, zákonné zástupce nebo jakékoli jiné osoby starající se o dítě“, se vztahuje na osoby s jasně vymezenou, právně uznanou, profesně-etickou a/nebo kulturní odpovědností za bezpečí, zdraví, rozvoj a blaho dítěte, tedy primárně na: rodiče, pěstouny, adoptivní rodiče, pečující osoby v rámci systému islámského práva kafala, opatrovníky, členy širší rodiny a komunit, zaměstnance ve vzdělávacích institucích, školách a školkách, pečovatele zaměstnané rodiči, rekreační a sportovní trenéry včetně vedoucích mládežnických skupin, zaměstnavatele nebo vedoucí na pracovištích a na zaměstnance různých institucí (vládních i nevládních), kteří jsou v postavení pečujících osob – například odpovědní dospělí ve zdravotnictví, soudnictví ve věcech mládeže, bezplatných poradnách a v prostředí ústavní péče. V případě dětí bez doprovodu je pečující osobou fakticky stát.
34. Definice prostředí péče. Prostředím péče jsou místa, kde děti tráví čas pod dohledem své „trvalé“ hlavní pečující osoby (například rodiče nebo opatrovníka) nebo zastupující či „dočasné“ pečující osoby (například učitele nebo vedoucího mládežnické skupiny), a to po časový úsek, který může být krátkodobý, dlouhodobý, opakovaný či jednorázový. Děti velice často mění prostředí péče, čemuž jsou vysoce přizpůsobivé, ale jejich bezpečí při přechodu mezi těmito prostředími zůstává odpovědností hlavní pečující osoby, a to buď přímo, nebo nepřímo prostřednictvím koordinace a spolupráce se zastupující pečující osobou (například při cestách do školy a ze školy, při nošení vody, paliva, jídla nebo krmiva pro zvířata). Děti jsou považovány za nacházející se „v péči“ hlavní nebo zastupující pečující osoby i tehdy, jsou-li v prostředí péče bez fyzického dohledu, například když si hrají mimo dohled nebo bez dozoru brouzdají po internetu. K běžným prostředím péče patří domovy rodin, školy a jiné vzdělávací instituce, instituce předškolní péče, školní družiny, volnočasová, sportovní, kulturní a rekreační zařízení, náboženské instituce a svatostánky. Ve zdravotnických, rehabilitačních a pečovatelských zařízeních a v justičních budovách jsou děti v péči odborníků nebo státních aktérů, kteří musí dbát na nejlepší zájem dítěte a zajistit jeho právo na ochranu, blaho a rozvoj. Třetím typem prostředí, v němž je rovněž třeba zajistit ochranu dětí, jejich blaho a rozvoj, jsou sousedství, komunity a tábory či střediska pro uprchlíky a osoby vysídlené v důsledku konfliktu a/nebo přírodních katastrof.14
35. Děti bez zjevné hlavní nebo zastupující pečující osoby. Článek 19 se vztahuje rovněž na děti, které nemají hlavní nebo zastupující pečující osobu či jinou osobu pověřenou ochranou dítěte a péčí o jeho blaho, jako jsou například děti v domácnostech vedených dětmi, děti žijící na ulici, děti migrujících rodičů nebo děti bez doprovodu mimo zemi svého původu.15 Stát, který je smluvní stranou úmluvy, je povinen převzít odpovědnost jakožto faktická pečující osoba nebo ten, „kdo o dítě pečuje“, přestože se tyto děti fakticky nenacházejí v prostředí péče, jako jsou pěstounské rodiny, dětské domovy nebo zařízení nevládních organizací. Stát, který je smluvní stranou úmluvy, má povinnost „zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho“ (čl. 3 odst. 2) a „zajistit náhradní péči dítěti, které je dočasně nebo trvalé zbavené svého rodinného prostředí“ (článek 20). Existují různé způsoby, jak zaručit práva těchto dětí, předně tedy v uspořádání podobnému rodině, které musí být pečlivě prověřeno stran rizika, že tyto děti budou vystaveny násilí.
36. Pachatelé násilí. Děti mohou být vystaveny násilí ze strany hlavních nebo zastupujících pečujících osob a/nebo jiných osob, před kterými je pečující osoba nedokáže ochránit (například sousedi, vrstevníci a neznámí lidé). Kromě toho dětem hrozí riziko, že budou vystaveny násilí v mnoha prostředích, kde odborníci a státní aktéři často zneužívají svou moc nad dětmi, jako jsou například školy, zařízení ústavní péče, policejní služebny nebo prostředí soudnictví. Všechny tyto situace spadají do působnosti článku 19, který není omezen na násilí páchané výlučně pečujícími osobami v osobním kontextu.
3. „činí…“
37. „Činí“ je termín, který nedává státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, žádný prostor pro vlastní uvážení. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, jsou tudíž důsledně povinny činit „všechna potřebná opatření“ pro plné zaručení tohoto práva pro všechny děti.
4. „všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření“
38. Obecná opatření týkající se provádění a monitorování. Výbor upozorňuje státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, na obecný komentář č. 5 (2003) týkající se obecných opatření pro provádění Úmluvy o právech dítěte.16 Výbor odkazuje státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, rovněž na obecný komentář č. 2 (2002) týkající se role nezávislých vnitrostátních lidskoprávních institucí, pokud jde o prosazování a ochranu práv dítěte. Tato opatření týkající se provádění a monitorování jsou nezbytná pro uvedení článku 19 do praxe.
39. „Všechna potřebná...opatření“. Termín „potřebná“ odkazuje na širokou škálu opatření napříč všemi vládními sektory, která musí být použita a být účinná, aby bylo možné předcházet a reagovat na všechny druhy násilí. Termín „potřebná“ nelze vykládat v tom smyslu, že některé druhy násilí jsou přijatelné. Je třeba zavést integrovaný, soudržný, mezioborový a koordinovaný systém, který v sobě bude zahrnovat všechna opatření uvedená v čl. 19 odstavci 1, a to u všech postupů uvedených v odstavci 2. Samostatné programy a činnosti, které nejsou začleněny do udržitelné a koordinované vládní politiky a vládních infrastruktur, budou mít pouze omezený dopad. Participace dětí je zásadní pro vývoj, monitorování a hodnocení zde nastíněných opatření.
40. Zákonodárnými opatřeními se rozumí jak právní předpisy včetně rozpočtu, tak i opatření prováděcí a donucovací. Zahrnují národní, regionální a místní právní předpisy a veškerá příslušná nařízení definující rámce, systémy, mechanismy, úlohy a odpovědnosti dotčených orgánů a příslušných úředníků.
41. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, a které tak dosud neučinily, musí:
a) Ratifikovat dva Opční protokoly k úmluvě, jakož i další mezinárodní a regionální lidskoprávní nástroje poskytující ochranu dětem, a to včetně Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a jejího Opčního protokolu a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícími zacházení nebo trestání;
b) Přezkoumat a vzít zpět prohlášení a výhrady, které jsou v rozporu s předmětem a účelem úmluvy, nebo která jinak odporují mezinárodnímu právu;
c) Posílit spolupráci se smluvními orgány a dalšími lidskoprávními mechanismy;
d) Přezkoumat a pozměnit vnitrostátní právní předpisy v souladu s článkem 19 a s jeho prováděním v rámci holistického rámce úmluvy, zavést komplexní politiku týkající se práv dětí a zajistit absolutní zákaz všech druhů násilí páchaného na dětech ve všech prostředích, jakož i účinné a odpovídající sankce pro pachatele;17
e) Zajistit odpovídající přidělení prostředků z rozpočtu na provádění právních předpisů a veškerých dalších opatření přijatých za účelem ukončení násilí na dětech;
f) Zajistit ochranu obětí a svědků z řad dětí a účinný přístup k prostředkům nápravy a odškodnění;
g) Zajistit, že příslušné právní předpisy poskytují odpovídající ochranu dětí ve vztahu k médiím a informačním a komunikačním technologiím (IKT);
h) Zavádět a provádět sociální programy na podporu optimální pozitivní výchovy dětí, a to prostřednictvím integrovaných služeb poskytujících podporu dítěti a osobám, které se o něj starají;
i) Zajistit, že vymáhání právních předpisů a soudní řízení budou probíhat způsobem přátelským k dětem, včetně prostředků nápravy dostupných dětem v případě porušení jejich práv;
j) Zřídit a podporovat nezávislou národní instituci pro práva dětí.
42. Správní opatření by měla odrážet povinnosti vlády zavést politiky, programy a systémy monitorování a dohledu, které jsou nezbytné pro ochranu dětí před všemi druhy násilí. Patří k nim:
a) Na vnitrostátní a regionální úrovni:
(i) Zřídit vládní kontaktní místo pro koordinaci strategií a služeb týkajících se ochrany dětí;
(ii) Definovat úlohy, odpovědnosti a vztahy mezi zúčastněnými stranami zapojenými do řídicích výborů složených ze zástupců více orgánů, a to s cílem zajistit jejich účinné řízení a monitorování, jakož i odpovědnost provádějících orgánů na národních a regionálních úrovních;
(iii) Zajistit, že proces decentralizace služeb zaručuje jejich kvalitu, odpovědnost a spravedlivé rozdělení;
(iv) Provádět systematické a transparentní sestavování rozpočtu, aby byly zdroje vyčleněné na ochranu dětí co nejlépe využity, a to včetně prevence;
(v) Zřídit komplexní a spolehlivý vnitrostátní systém shromažďování údajů, aby bylo zajištěno systematické monitorování a hodnocení systémů (analýzy dopadu), služeb, programů a výsledků na základě ukazatelů, které jsou v souladu s univerzálními standardy a uzpůsobené pro potřeby místně stanovených cílů;
(vi) Poskytovat podporu nezávislým vnitrostátním lidskoprávním institucím a prosazovat zřízení konkrétních mandátů týkajících se práv dětí, jako je například veřejný ochránce práv dětí, pokud již neexistují.18
b) Na úrovni vládních a profesních organizací a sdruženích občanské společnosti:
(i) Vypracovat a provádět (prostřednictvím participačních procesů podporujících vlastnictví a udržitelnost):
a. Politiky týkající se ochrany dětí v rámci agentur i mezi nimi;
b. Profesní etické kodexy, protokoly, memoranda o porozumění a standardy péče určené pro všechny služby a zařízení péče o dítě (včetně center denní péče, škol, nemocnic, sportovních klubů, ústavů atd.);
(ii) Zapojit akademické vzdělávací a školicí instituce do iniciativ na ochranu dětí;
(iii) Podporovat dobré výzkumné programy.
43.Sociální opatření by měla odrážet závazek vlád realizovat práva dětí na ochranu a poskytovat jim základní a cílené služby. Tato opatření může iniciovat a provádět jak stát, tak i aktéři občanské společnosti, a to pod zodpovědností státu. Patří k nim:
a) Opatření sociální politiky za účelem snížení rizika a předcházení násilí páchaného na dětech, například:
(i) Začlenění opatření týkajících se péče o děti a ochrany dětí do hlavních systému sociální politiky;
(ii) Identifikace a předcházení faktorům a okolnostem, které zranitelným skupinám brání v přístupu ke službám a v plném požívání jejich práv (mimo jiné včetně dětí menšin a domorodých obyvatel a dětí se zdravotním postižením);
(iii) Strategie snižování chudoby včetně finanční a sociální podpory ohroženým rodinám;
(iv) Politiky týkající se veřejného zdraví a bezpečnosti, bydlení, zaměstnanosti a vzdělávání;
(v) Lepší přístup ke zdravotním a sociálním službám a soudnictví;
(vi) Plánování „měst přátelských k dětem“;
(vii) Snížení poptávky po alkoholu, nelegálních drogách a zbraních a omezení přístupu k nim;
(viii) Spolupráce s hromadnými sdělovacími prostředky a sektorem informačních a komunikačních technologií za účelem vypracování, prosazování a vymáhání globálních standardů v oblasti péče o děti a ochrany dětí;
(ix) Vypracování pokynů pro ochranu dětí před informacemi a materiály produkovanými hromadnými sdělovacími prostředky nerespektujícími lidskou důstojnost a integritu dítěte, zákaz používání stigmatizujícího jazyka, povinnost vyvarovat se šíření zpráv o událostech v rodině nebo jinde, které mají dopady na dítě, a podpora odborných metod vyšetřování založených na využívání různých zdrojů, které si mohou všechny zúčastněné strany ověřit;
(x) Příležitosti, které dětem umožní vyjádřit svůj názor a očekávání ve sdělovacích prostředcích a nebýt zapojené pouze do programů pro děti, ale také do výroby a předávání všech druhů informací, a to jako reportéři, analytici a komentátoři, přičemž cílem je vytvořit odpovídající obraz dětí a dětství v očích veřejnosti.
b) Sociální programy pro individuální podporu dítěte a pro podporu rodiny dítěte a dalších pečujících osob, aby byla zajištěna optimální pozitivní výchova dítěte, například:
(i) Pro děti: programy péče o děti, rozvoje v raném dětství a péče po škole, dětské a mládežnické skupiny a kluby, poradenská podpora pro děti potýkající se s obtížemi (včetně sebepoškozování), nonstop bezplatná telefonní linka obsluhovaná proškolenými pracovníky, pěstounské rodiny, které budou pravidelně kontrolovány;
(ii) Pro rodiny a další pečující osoby: komunitní skupiny vzájemné pomoci určené k řešení psychosociálních a ekonomických obtíží (například skupiny věnované otázkám rodičovství a mikroúvěrů), programy sociálního zabezpečení s cílem podpořit životní úroveň rodin, např. pomocí přímých příspěvků na děti určitého věku, poradenství pro pečující osoby, které mají problémy se zaměstnáním, bydlením a/nebo výchovou dětí, terapeutické skupiny (včetně skupin vzájemné pomoci) poskytující pomoc pečujícím osobám, které mají problémy souvisejícími s domácím násilím, závislostí na alkoholu nebo na drogách nebo s jinými potřebami v oblasti duševního zdraví.
44. Výchovná opatření by měla řešit postoje, tradice, zvyky a vzorce chování, které tolerují a podporují násilí páchané na dětech. Tato opatření by měla podporovat otevřenou debatu o násilí včetně zapojení sdělovacích prostředků a občanské společnosti. Měla by podporovat praktické dovednosti dětí důležitých pro život, jejich vědomosti a zapojení a posilovat schopnosti pečujících osob a odborníků při kontaktu s dětmi. Mohou být iniciována a prováděna jak státem, tak i aktéry občanské společnosti, a to pod zodpovědností státu. Ke konkrétním příkladům patří mimo jiné:
a) Pro všechny zúčastněné strany: programy informování veřejnosti včetně osvětových kampaní, a to prostřednictvím subjektů ovlivňujících veřejné mínění a sdělovacích prostředků, za účelem podpory pozitivní výchovy dětí a boje proti negativním postojům a praktikám společnosti, které tolerují nebo vybízejí k násilí; šíření úmluvy, tohoto obecného komentáře a zpráv států, které jsou smluvní stranou úmluvy, a to způsobem vhodným pro děti; podpůrná opatření, jejichž cílem je vzdělávání a poskytování poradenství týkající se ochrany v oblasti informačních a komunikačních technologií;
b) Pro děti: poskytování přesných informací přiměřených věku a přístupu k nim a posilování postavení dětí v oblasti dovedností důležitých pro život, způsobu, jak se chránit, a konkrétních rizik, a to včetně rizik souvisejících s informačními a komunikačními technologiemi a toho, jak navázat kladné vztahy s vrstevníky a jak bojovat proti šikaně, posílení postavení dětí, pokud jde o jejich práva obecně – a konkrétně o právo dítěte být slyšeno a práva, aby byly jeho názory brány vážně -, prostřednictvím vzdělávacích osnov a jinými způsoby;
c) ro rodiny a komunity: vzdělávání v oblasti pozitivní výchovy dětí určené rodičům a pečujícím osobám, poskytování přesných a přístupných informací týkajících se konkrétních rizik a toho, jak naslouchat dětem a jak brát jejich názory vážně;
d) Pro odborníky a instituce (vláda a občanská společnost):
(i) Poskytování vstupních a průběžných školení pro konkrétní role (v případě potřeby včetně meziodvětvového školení), která se budou týkat přístupu k článku 19 založeném na právech dítěte a jeho provádění v praxi a která budou určena všem odborníkům i laikům pracujícím s dětmi nebo pro děti (včetně učitelů na všech úrovních vzdělávacího systému, sociálních pracovníků, lékařů, sester a dalších zdravotníků, psychologů, právníků, soudců, policistů, probačních a vězeňských zaměstnanců, novinářů, komunitních pracovníků, pečovatelů v ústavech, úředníků a veřejných činitelů, azylových pracovníků a tradičních a náboženských vůdců);
(ii) Vypracování oficiálně uznávaných certifikačních schémat ve spolupráci se vzdělávacími a školícími institucemi a profesními organizacemi, aby bylo možné tato školení regulovat a uznávat;
(iii) Zajištění toho, aby se úmluva stala součástí vzdělávacích osnov všech odborníků, u nichž se očekává, že budou pracovat s dětmi a pro děti;
(iv) Podpora „škol přátelských k dětem“ a dalších iniciativ, které zahrnují mimo jiné respektování participace dětí;
(v) Podpora výzkumu v oblasti péče o děti a ochrany dětí.
B. Článek 19, odstavec 2
„tato ochranná opatření zahrnují podle potřeby…“
45. Škála zásahů. Holistický systém ochrany dětí vyžaduje poskytování komplexních a integrovaných opatření napříč všemi fázemi uvedenými v článku 19 odstavci 2 a současné zohlednění společensko-kulturních tradic a právních systémů příslušného státu, který je smluvní stranou úmluvy.19
46. Prevence. Výbor klade maximální důraz na skutečnost, že ochrana dětí musí začínat u proaktivního předcházení všem druhům násilí, jakož i u výslovného zákazu všech druhů násilí. Státy jsou povinny přijmout všechna opatření potřebná k zajištění toho, aby dospělé osoby odpovědné za péči, vedení a výchovu dětí respektovaly a chránily práva dětí. Prevence zahrnuje opatření v oblasti veřejného zdraví a další opatření, jejichž cílem je pozitivně propagovat respektující výchovu dětí bez násilí dostupnou všem dětem a zaměřovat se na hlavní příčiny násilí na úrovních dítěte, rodiny, pachatele, komunity, instituce a společnost. Při vývoji a provádění systémů ochrany dětí je zásadní, aby byl po celou dobu kladen důraz na obecnou (primární) a cílenou (sekundární) prevenci. Preventivní opatření mají z dlouhodobého hlediska nejlepší návratnost. Závazek k prevenci nicméně nesnižuje povinnost států účinně reagovat na násilí, pokud k němu dojde.
47. Preventivní opatření zahrnují mimo jiné:
a) Pro všechny zúčastněné strany:
(i) Nabourávání přístupů, které stále tolerují a přehlížejí všechny druhy násilí včetně násilí na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, náboženství, etnického nebo sociálního původu, postižení a jiné mocenské nerovnováhy;
(ii) Šíření informací týkajících se holistického a pozitivního přístupu k ochraně dětí zakotveného v úmluvě, a to prostřednictvím kreativních veřejných kampaní, škol a vzdělávání mezi vrstevníky, rodinných, komunitních a institucionálních vzdělávacích iniciativ, odborníků a profesních skupin, nevládních organizací a občanské společnosti;
(iii) Navázání spolupráce se všemi částmi společnosti včetně samotných dětí, nevládních organizací a sdělovacích prostředků;
b) Pro děti:
(i) Registrace všech dětí za účelem usnadnění jejich přístupu ke službám a opravným prostředkům;
(ii) Podpora dětí, aby chránily samy sebe a své vrstevníky, a to prostřednictvím informování dětí o jejich právech, rozvoje jejich sociálních dovedností a prostřednictvím strategií na posílení postavení dětí přiměřených jejich věku;
(iii) Provádění programů „mentoringu“, prostřednictvím kterých se do života dětí, u nichž byla identifikována potřeba zvláštní podpory sahající nad rámec podpory poskytované osobami, které o ně pečují, zapojí zodpovědní a důvěryhodní dospělí;
c) Pro rodiny a komunity:
(i) Podpora rodičů a pečujících osob, aby pochopili, osvojili si a praktikovali dobrou výchovu dětí založenou na znalosti práv dítěte, rozvoje dítěte a pozitivních výchovných technik, aby tak byla posílena schopnost rodin poskytnout dítěti péči v bezpečném prostředí;
(ii) Poskytování prenatálních a postnatálních služeb, programů návštěv v domácnostech, kvalitních programů zaměřených na rozvoj v období raného dětství a programů zaměřených na zajištění příjmu pro znevýhodněné skupiny;
(iii) Posílení vazeb mezi službami v oblasti duševního zdraví, léčbou zneužívání návykových látek a službami na ochranu dětí;
(vi) Zajištění programů respitních služeb a center rodinné podpory pro rodiny, které čelí obzvlášť obtížným situacím;
(v) Zajištění přístřeší a krizových center pro rodiče (převážně ženy), kteří doma zažili násilí, a pro jejich děti;
(vi) Poskytování pomoci rodinám přijetím opatření, která podpoří zachování celistvosti rodiny a zajistí dětem výkon a požívání jejich práv v soukromí domova, a která se v závislosti na okolnostech zdrží nepřiměřeného vměšování se do soukromí dětí a jejich rodinných vztahů.20
d) Pro odborníky a instituce (vláda a občanská společnost):
(i) Identifikace příležitostí pro uplatnění preventivních opatření, informační politiky a praxe na základě výzkumných studií a sběru dat;
(ii) Provádění politik a postupů na ochranu dítěte založených na právech dítěte, jakož i profesních etických kodexů a standardů péče, a to participativním způsobem;
(iii) Předcházení násilí v prostředí péče a soudnictví, a to mimo jiné vyvinutím a prováděním komunitně založených služeb směřujících k tomu, aby se ústavní péče a zadržení používaly pouze jako nejzazší možnostkrajní prostředek a pouze tehdy, je-li to v nejlepším zájmu dítěte.
48. Zjištění.21 To zahrnuje zjištění rizikových faktorů pro konkrétní jednotlivce nebo skupiny dětí či pečujících osob (za účelem zahájení cílených preventivních opatření) a zjištění známek skutečného špatného zacházení (za účelem co nejvčasnějšího zásahu). To vyžaduje, aby si všichni, kteří přicházejí do kontaktu s dětmi, byli vědomi rizikových faktorů a ukazatelů všech druhů násilí, obdrželi pokyny, jak tyto ukazatele vykládat, a aby disponovali nezbytnými vědomostmi, ochotou a schopností přijmout vhodná opatření (včetně poskytnutí nouzové ochrany). Dětem musí být poskytnuto co nejvíce příležitostí, aby mohly dát najevo existenci vznikajících problémů dříve, než dospějí do kritického stavu, přičemž dospělí musí mít možnosti tyto problémy rozpoznat a zabývat se jimi i tehdy, pokud dítě o pomoc výslovně nepožádá. Zvláštní ostražitosti je zapotřebí v případě skupin dětí žijících na okraji společnosti, které jsou obzvlášť zranitelné kvůli jiným způsobům komunikace, nepohyblivosti a/nebo skutečnosti, že jsou vnímány jako neschopné, stejně jako například děti se zdravotním postižením. Měla by být přijata přiměřená upravená opatření, aby se zajistilo, že tyto děti mají stejnou možnost komunikovat a dát najevo problémy jako ostatní.
49. Oznámení.22 Výbor důrazně doporučuje, aby všechny státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vytvořily bezpečné, široce uveřejňované, důvěrné a přístupné podpůrné mechanismy pro děti, jejich zástupce a další osoby, které jim umožní oznamovat násilí páchané na dětech, a to i prostřednictvím využití nonstop bezplatných telefonních linek a jiných informačních a komunikačních technologií. Zavedení mechanismů pro oznamování zahrnuje: a) poskytování odpovídajících informací, které usnadní podání stížnosti, b) účast na vyšetřování a soudním řízení, c) vypracování postupů, které odpovídají různým situacím a s kterými jsou děti i široká veřejnost dobře obeznámeny, d) zavedení souvisejících podpůrných služeb pro děti a rodiny, e) školení a poskytování průběžné podpory zaměstnancům, aby byli schopni přijímat informace prostřednictvím oznamovacích mechanismů a předávat je dál. Mechanismy pro oznamování musí být provázány se službami orientovanými na pomoc nabízejícími zdravotní a sociální podporu, a měly by tak být i prezentovány, spíše než jako mechanismy, které v první řadě směřují k potrestání. Musí být respektováno právo dítěte být slyšeno a právo dítěte, aby byly jeho názory brány vážně. V každé zemi by mělo být vyžadováno alespoň to, aby případy, podezření či riziko násilí povinně oznamovali alespoň odborníci pracující přímo s dětmi. Je-li oznámení podáno v dobré víře, musí být zavedeny postupy zajišťující ochranu odborníků, kteří oznámení podali.
50. Postoupení. Osoba, která obdrží oznámení, by měla mít jasné pokyny a být proškolená ohledně toho, kdy a jak záležitost postoupit orgánu odpovědnému za koordinaci reakce. Následně mohou proškolení odborníci a úředníci záležitost postoupit jinému odboru, pokud děti potřebují ochranu (bezprostřední nebo dlouhodobou) a zvláštní podpůrné služby. Odborníci pracující v rámci systému ochrany dětí musí být proškoleni ohledně spolupráce mezi orgány a pravidel pro spolupráci. Tento postup bude zahrnovat: a) participační mezioborové posouzení krátkodobých a dlouhodobých potřeb dítěte, pečujících osob a rodiny, v rámci kterého budou řádně zohledněny názory dítěte, jakož i názory pečujících osob a rodiny, b) sdílení výsledků posouzení s dítětem, pečujícími osobami a rodinou, c) odkázání dítěte a rodiny na řadu služeb, které naplní jejich potřeby, c) následné sledování a vyhodnocení, zda došlo k odpovídajícímu zásahu.
51. Vyšetřování. Vyšetřování případů násilí, ať už oznámené dítětem, zástupcem nebo třetí stranou, musí být prováděno kvalifikovanými odborníky, kteří prošli komplexním školením týkajícím se jejich konkrétní role, a vyžaduje citlivý přístup vůči dětem založený na jejich právech. Důkladné, avšak vůči dítěti citlivé, vyšetřovací postupy pomohou zajistit, že násilí bude řádně zjištěno a pomůže poskytnout důkazy pro správní, občanské a trestní řízení a řízení na ochranu dítěte. Mimořádnou péči je třeba věnovat tomu, aby v průběhu vyšetřování nebylo dítě vystaveno další újmě. Za tímto účelem jsou všechny strany povinny náležitě zohlednit názory dítěte.
52. Léčení. „Léčení“ je jedním z mnoha služeb nezbytných pro „podporu tělesného i duševního zotavení a [opětovného začlenění do společnosti]“ dětí, které byly vystaveny násilí, a musí k němu docházet „v prostředí podporujícím zdraví, sebeúctu a důstojnost dítěte“ (článek 39). V této souvislosti je třeba věnovat pozornost: a) řádnému zohlednění názorů dítěte, b) bezpečnosti dítěte, c) možné potřebě okamžitého umístění dítěte do bezpečného prostředí a d) předvídatelným dopadům případných zásahů na dlouhodobé blaho, zdraví a rozvoj dítěte. Po zjištění zneužívání může být nutné poskytnout dítěti zdravotní, psychologické, sociální a právní služby, jakož i dlouhodobější následné služby. K dispozici by měly být všechny typy služeb včetně konzultace s nejbližší rodinou a podobných služeb. Třeba jsou rovněž služby a léčení pro pachatele násilí, zejména pro pachatele z řad dětí. Děti, které se chovají agresivně k jiným dětem, často postrádají pečující rodinu a komunitní prostředí. Je třeba pohlížet na ně jako na oběti podmínek, v nichž byly vychovány, a které jim vštípily frustraci, nenávist a agresi. Prioritu musí mít výchovná opatření, která by měla být zaměřena na zlepšení prosociálních postojů, kompetencí a chování dětí. Současně s tím je třeba přezkoumat životní podmínky těchto dětí, aby bylo možné poskytnout těmto dětem, stejně jako i ostatním dětem v rodině a v sousedství, péči a podporu. Co se týče dětí, které ubližují samy sobě, uznává se, že se jedná o výsledek závažného psychosociálního rozrušení a může být způsobeno násilím páchaným jinými osobami. Sebepoškozování by nemělo být kriminalizováno. Zásahy musí mít podpůrný charakter a v žádném případě nesmí být trestající.
53. Následné sledování. V rámci následného sledování musí být jasně stanoveno: a) kdo má odpovědnost za dítě a rodinu od oznámení a postoupení případu po celý proces až po následné sledování, b) cíle a průběh přijatých opatření – což musí být plně prodiskutováno s dítětem a dalšími příslušnými zúčastněnými stranami, c) podrobnosti, lhůty pro provádění a navrhovaná délka trvání veškerých zásahů, a d) mechanismy a data pro přezkum, monitorování a hodnocení opatření. Zásadní je kontinuita mezi jednotlivými fázemi zásahu, které lze nejlépe dosáhnout prostřednictvím procesu řízení jednotlivého případu. Má-li být pomoc účinná, je třeba, aby poté, co je v rámci participačního procesu rozhodnuto o opatřeních, byla tato opatření prováděna bez zbytečného odkladu. Následné sledování je třeba vnímat v kontextu článku 39 (zotavení a reintegrace), článku 25 (pravidelné hodnocení zacházení s dítětem a jeho umístění), článku 6 odstavce 2 (právo na rozvoj) a článku 29 (cíle výchovy představující úmysly a aspirace z hlediska rozvoje). V souladu s článkem 9 odstavcem 3 by měl být zajištěn kontakt dítěte s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu s nejlepším zájmem dítěte.
54. Zásahy soudních orgánů.23 Za všech okolností a ve všech případech musí být respektováno právo na řádný proces. Při přijímání rozhodnutí musí být primárním účelem zejména ochrana a další rozvoj dítěte a jeho nejlepšího zájmu (a nejlepšího zájmu jiných dětí, existuje-li riziko, že pachatel svůj čin zopakuje), přičemž je třeba přistoupit k co nejméně rušivému zásahu v závislosti na okolnostech. Kromě toho výbor doporučuje respektovat následující záruky:
a) Děti a jejich rodiče by měli být neprodleně a odpovídajícím způsobem informováni ze strany soudních nebo jiných příslušných orgánů (jako například policie, imigrační úřady, vzdělávací, sociální nebo zdravotnické služby);
b) S obětmi násilí z řad dětí by mělo být v rámci soudního řízení zacházeno citlivým a vůči nim přátelským způsobem, přičemž je třeba zohlednit osobní situaci, potřeby, věk, pohlaví, postižení a míru vyzrálosti těchto dětí a plně respektovat jejich fyzickou, duševní a morální integritu;
c) Zapojení soudních orgánů by mělo být pokud možno preventivní, přičemž je třeba proaktivně podporovat pozitivní chování a zakazovat negativní chování. Zapojení soudních orgánů by mělo představovat prvek koordinovaného a integrovaného přístupu napříč různými odvětvími, který ostatním odborníkům umožní a usnadní práci s dětmi, pečujícími osobami, rodinami a komunitami, a usnadní přístup k celé řadě dostupných služeb v oblasti péče o dítě a jeho ochrany;
d) Ve všech řízeních zahrnujících oběti násilí z řad dětí musí být uplatňována zásada rychlosti při současném dodržování právních předpisů.
55. Zapojení soudních orgánů může zahrnovat následující:
a) Diferencované a zprostředkované reakce jako například konzultace s nejbližší rodinou, mechanismy pro alternativní řešení sporů, restorativní justice a dohody mezi rodinou a příbuznými (přičemž takový postup musí respektovat lidská práva, mít stanovenou odpovědnou osobu a být vedeny proškolenými prostředníky);
b) Zásahy soudu pro mladistvé či rodinného soudu vedoucí ke konkrétnímu opatření v oblasti ochrany dítěte;
c) Trestněprávní řízení, které musí být důsledně uplatněno tak, aby se vymýtila široce praktikovaná právní nebo faktická beztrestnost konkrétních státních aktérů;
d) Disciplinární či správní řízení vedená proti odborníkům, kteří se při řešení případů podezření na špatné zacházení s dětmi chovali nevhodně či zanedbali své povinnosti (buď interní řízení v rámci profesních organizací zabývajících se porušením etických kodexů či standardů péče, nebo řízení mimo takové struktury);
e) Soudní příkazy k zajištění odškodnění a rehabilitace dětem, které byly vystaveny nějakému druhu násilí.
56. Kde je to vhodné, měly by být pro oběti násilí z řad dětí zřízeny zvláštní soudy pro mladistvé a rodinné soudy a zvláštní trestní řízení. To může zahrnovat zřízení zvláštních jednotek v rámci policie, soudních orgánů a státního zastupitelství spolu s možností přizpůsobit soudní řízení tak, aby byla zajištěna rovná a spravedlivá participace dětí se zdravotním postižením. Všichni odborníci, kteří pracují s dětmi a pro děti a kteří jsou zapojeni do těchto případů, by měli projít konkrétním víceoborovým školením týkajícím se práv a potřeb dětí z různých věkových skupin, jakož i řízení, která jsou jim uzpůsobena. Při uplatňování mezioborového přístupu by měla být dodržována profesní pravidla týkající se důvěrnosti. Rozhodnutí oddělit dítě od jeho rodičů či rodinného prostředí může být učiněno pouze tehdy, je-li v nejlepším zájmu dítěte (článek 9 a čl. 20 odst. 1). Nicméně v případech, kdy jsou pachateli násilí hlavní pečující osoby, v rámci výše uvedených záruk práv dítěte, a v závislosti na závažnosti případu a dalších faktorech jsou před čistě represivním zapojením soudních orgánů často vhodnější opatření ve formě zásahu, která se zaměřují spíše na sociální a výchovnou léčbu a na restorativní přístup. K dispozici by měly být účinné prostředky nápravy včetně odškodnění obětí, přístupu k nápravným mechanismům a nezávislé mechanismy umožňující odvolání či podání stížnosti.
57. Účinné postupy. Ochranná opatření uvedená v článku 19 odstavci 1 a 2, která jsou začleněná do procesu tvorby systémů (viz odstavec 71), vyžadují zavedení „účinných postupů“, aby bylo zajištěno jejich vymáhání, kvalita, význam ve vztahu ke sledovanému cíli, dostupnost, dopad a účinnost. Takového postupy by měly zahrnovat:
a) Koordinaci mezi jednotlivými sektory, která bude dle potřeby řízena pravidly a memorandy o porozumění;
b) Vypracování a provádění systematického a průběžného shromažďování údajů a jejich analýzy;
c) Vypracování a provádění výzkumné agendy; a
d) Vypracování měřitelných cílů a ukazatelů týkajících se politik, procesů a výsledků pro děti a rodiny.
58. Ukazatelé výsledků by se měly zaměřit na pozitivní rozvoj dítěte a na jeho blaho jakožto osoby požívající práva, a to nad rámec úzkého zaměření čistě na výskyt, druhy nebo rozsah násilí. Při identifikaci hlavních příčin násilí a při doporučování nápravných kroků je třeba zohlednit rovněž údaje o zemřelých a vážně zraněných dětech, údaje o vyšetřování a další systémové údaje. Výzkum musí vycházet ze stávajícího souboru mezinárodních a vnitrostátních znalostí v oblasti ochrany dětí a musí využívat mezioborovou a mezinárodní spolupráci, aby se co nejvíce zvýšila jeho komplementarita. (Viz také odst. 72 písm. j) týkající se odpovědnosti v souvislosti s národními koordinačními rámci).
V. Výklad článku 19 v širším kontextu úmluvy
59. Definice přístupu založeného na právech dítěte. V rámci politik států, které jsou smluvní stranou úmluvy, týkajících se dětí by mělo být jako hlavní cíl stanoveno a prosazováno respektování důstojnosti, práva na život, zachování života, blaha, zdraví, rozvoje, participace a nediskriminace dítěte jakožto osoby požívající práva. To lze nejlépe uskutečnit respektováním, ochranou a naplňováním veškerých práv uvedených v úmluvě (a jejích opčních protokolech). K tomu je zapotřebí zásadní posun směrem pryč od přístupů k ochraně dětí, v rámci nichž jsou děti vnímány a je s nimi zacházeno jako s „objekty“ potřebujícími pomoc, namísto toho, aby byly vnímány jako nositelé práv mající nárok na nezcizitelná práva na ochranu. Přístup založený na právech dítěte je přístup, který přispívá k uskutečňování práv všech dětí tak, jak jsou stanovena v úmluvě, a to tím, že rozvíjí schopnost nositelů povinností plnit svůj závazek respektovat, chránit a naplňovat práva (článek 4), a schopnost nositelů práv svá práva uplatňovat, přičemž se tento přístup vždy řídí právem nebýt diskriminován (článek 2), zohledněním nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1), právem dítěte na život, zachování života a rozvoj (článek 6) a respektováním názorů dítěte (článek 12). Děti mají rovněž právo být při výkonu svých práv usměrňovány pečujícími osobami, rodiči a členy komunity, a to v souladu s jejich rozvíjejícími se schopnostmi (článek 5). Tento přístup založený na právech dítěte je holistický a klade důraz na podporu silných stránek a zdrojů jak samotného dítěte, tak i všech společenských systémů, jichž je dítě součástí: rodiny, školy, komunity, institucí, náboženských a kulturních systémů.
60. Článek 2 (zákaz diskriminace). Výbor zdůrazňuje, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, musí přijmout odpovídající opatření, aby každému dítěti zajistily ochranu před všemi druhy násilí „bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiného postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců“. To zahrnuje diskriminaci na základě předsudků vůči dětem sexuálně vykořisťovaným pro obchodní účely, dětem žijícím na ulici, dětem, které se dostaly do konfliktu se zákonem nebo předsudků vzniklých v důsledku toho, jak se děti oblékají či chovají. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se musí zabývat diskriminací zranitelných skupin dětí či skupin dětí žijících na okraji společnosti, jak je nastíněno v odst. 72 písm. g) tohoto obecného komentáře, a musí proaktivně usilovat o zajištění toho, že těmto dětem je právo na ochranu zaručeno stejně jako všem ostatním dětem.
61. Článek 3 (nejlepší zájem dítěte). Výbor zdůrazňuje, že výklad nejlepšího zájmu dítěte musí být v souladu s celou úmluvou, a to včetně povinnosti chránit děti před všemi druhy násilí. Nelze ho použít k ospravedlnění praktik, včetně tělesných trestů a jiných forem krutého a ponižujícího trestání, které jsou v rozporu s lidskou důstojností dítěte a jeho právem na tělesnou integritu. Posouzení nejlepšího zájmu dítěte dospělým nesmí mít větší váhu než povinnost respektovat všechna práva dítěte stanovená v úmluvě. Výbor zejména konstatuje, že nejlepší zájem dítěte je nejlépe uspokojen prostřednictvím:
a) Předcházením všem druhům násilí a prosazováním pozitivní výchovy dětí, při kterém bude v rámci národních koordinačních rámců kladen důraz na nutnost zaměřit se na primární prevenci;
b) Odpovídajících investic do lidských, finančních a technických zdrojů vyčleněných na provádění systému ochrany a podpory dětí, který bude integrovaný a založený na právech dítěte.
62. Článek 6 (právo na život, zachování života a rozvoj). Ochrana před všemi druhy násilí musí být posuzována nejen z hlediska práva dítěte na „život“ a na „zachování života“, ale také z hlediska práva dítěte na „rozvoj“, které musí být vykládáno v souladu s obecným cílem ochrany dětí. Povinnost státu, který je smluvní stranou úmluvy, tudíž zahrnuje komplexní ochranu před násilím a vykořisťováním, které by ohrozily právo dítěte na život, zachování života a rozvoj. Výbor očekává, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, budou „rozvoj“ vykládat v jeho nejširším smyslu jakožto holistický koncept, který zahrnuje fyzický, duševní, duchovní, morální, psychologický a sociální rozvoj dítěte. Prováděcí opaření by měla být zacílena na dosažení optimálního rozvoje všech dětí.
63. Článek 12 (právo dítěte být slyšeno). Výbor je toho názoru, že participace dětí podporuje jejich ochranu, a že ochrana dětí je klíčem k jejich participaci. Právo dítěte být slyšeno začíná již u velmi malých dětí, které jsou obzvlášť zranitelné vůči násilí. Řádné zohlednění názorů dětí musí představovat povinný krok v každém bodě procesu ochrany dítěte. Právo dítěte být slyšeno má zvláštní význam v případech násilí (viz obecný komentář výboru č. 12 (2009), odstavec 188 a násl.). Co se týče rodiny a výchovy dítěte, Výbor vyjádřil svůj názor, že toto právo má preventivní úlohu proti všem druhům násilí v domácnostech a v rámci rodiny. Výbor dále zdůrazňuje význam participace dětí při vypracovávání preventivních strategií týkajících se obecných situací a situací ve škole, zejména pokud jde o odstranění a předcházení šikaně a jiným druhům násilí ve škole. Měly by být podporovány iniciativy a programy, jejichž cílem je posílit vlastní schopnosti dětí, pokud jde o odstranění násilí. Jelikož zkušenost s násilím ze své podstaty zhoršuje postavení dětí, je třeba přijímat citlivá opatření, aby bylo zajištěno, že zásahy za účelem ochrany dítěte dále nezhorší postavení dítěte, ale naopak pozitivně přispěje k jeho zotavení a opětovnému začlenění, a to prostřednictvím opatrně prosazované participace. Výbor konstatuje, že překážkám bránícím participaci čelí zejména diskriminované skupiny a/nebo skupiny žijící na okraji společnosti. Odstraňování těchto překážek má z hlediska ochrany dětí zvláštní význam, jelikož právě tyto děti často patří k dětem nejvíce postiženým násilím.
64. Následující dva články úmluvy rovněž mají všeobecný význam, díky čemuž mají zvláštní důležitost pro provádění článku 19.
65. Článek 4 (potřebná opatření). Článek 4 ukládá státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, povinnost provést všechna opatření potřebná pro uplatňování veškerých práv uvedených v úmluvě včetně článku 19. V souvislosti s prováděním článku 4 úmluvy je třeba uvést, že právo na ochranu před všemi druhy násilí uvedené v článku 19 představuje občanské právo a svobodu. Provádění článku 19 proto představuje bezprostřední a bezvýhradnou povinnost států, které jsou smluvní stranou úmluvy. S ohledem na článek 4 mají všechny státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, povinnost přijmout veškerá možná opatření k naplnění práv dítěte, přičemž musí věnovat zvláštní pozornost nejvíce znevýhodněným skupinám (viz obecný komentář č. 5, odst. 8), a to bez ohledu na ekonomickou situaci těchto států. Článek zdůrazňuje, že dostupné prostředky musí být použity v maximálním rozsahu.
66. Článek 5 (orientace a usměrňování v souladu s rozvíjejícími se schopnostmi). Pro provádění článku 19 je nutné uznat a podporovat skutečnost, že při péči o dítě, ochraně dětí a předcházení všem druhům násilí mají primární význam rodiče, členové širší rodiny, zákonní zástupci a členové komunity. Tento přístup je v souladu s článkem 5, který prosazuje nutnost respektovat odpovědnost, práva a povinnosti pečujících osob, které směřují k zabezpečení usměrňování dítěte a jeho vedení při výkonu práv podle úmluvy (včetně článku 19), a to v souladu s rozvíjejícími se schopnostmi dítěte. (Viz také odst. 72 písm. d) týkající se primárního významu rodin v kontextu národních koordinačních rámců a další články týkající se rodin).
67. Ostatní relevantní články. Úmluva obsahuje řadu článků, které výslovně či nepřímo souvisí s násilím a ochranou dětí. Článek 19 by měl být vykládán ve spojení s těmito články. Tyto komplexní odkazy ukazují, že je třeba zohlednit skutečnost, že všechny druhy násilí představují všudypřítomnou hrozbu z hlediska provádění práv dítěte, a zajistit ochranu dětí ve všech životních situacích a fázích rozvoje.
VI. Národní koordinační rámec pro násilí páchané na dětech
68. Nad rámec národních akčních plánů. Výbor uznává, že řada národních akčních plánů přijatých státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, za účelem provádění práv dítěte zahrnuje opatření pro zákaz, prevenci předcházení a odstranění všech druhů násilí páchaného na dětech. Tyto akční plány přispívají k tomu, že více dětí může požívat svá práva, ale zároveň se potýkají s řadou problémů, pokud jde o jejich provádění, monitorování, hodnocení a následné sledování. Často například nejsou provázány s celkovou politikou rozvoje, programy, rozpočtem a koordinačními mechanismy. Za účelem zavedení snáze uskutečnitelného a flexibilnějšího přizpůsobivějšího nástroje výbor navrhuje „koordinační rámec pro násilí páchané na dětech“, který se bude týkat všech opatření založených na právech dítěte, jež mají za cíl chránit děti před všemi druhy násilí a podporovat ochranné prostředí.24 Takovýto koordinační rámec lze použít namísto národních akčních plánů v případech, kdy takového plány dosud neexistují, nebo kdy se v praxi neosvědčily. Pokud jsou národní akční plány již účinně prováděny, může koordinační rámec jejich úsilí podpořit, podnítit diskuzi a přicházet s novými nápady a zdroji pro zlepšení jejich fungování.
69. Národní koordinační rámec pro násilí páchané na dětech. Tento koordinační rámec může poskytnout společný referenční rámec a mechanismus pro komunikaci mezi vládními ministry, ale také pro státní aktéry a aktéry z řad občanské společnosti na všech úrovních, a to pokud jde o potřebná opatření, napříč různými druhy opatření a v každé fázi zásahu, identifikovaných uvedená v článku 19. Koordinační rámec může podpořit flexibilitu a kreativitu a umožnit vznik a provádění iniciativ vedených současně vládou i komunitou, které však budou zahrnuty v celkovém soudržném a koordinovaném rámci. Již v předchozích doporučeních a obecných komentářích včetně obecného komentáře č. 5 týkajícího se obecných opatření pro provádění výbor vyzýval státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, k vypracování plánů a strategií pro konkrétní aspekty úmluvy (například soudní systém pro mladistvé a pro děti v raném věku). A právě v této souvislosti výbor doporučuje vypracování národního koordinačního rámce pro ochranu před všemi druhy násilí včetně komplexních preventivních opatření.
70. Odlišné výchozí situace. Výbor uznává, že ochrana dětí před všemi druhy násilí představuje ve většině zemí značnou výzvu, a že výchozí situace států, které jsou smluvní stranou úmluvy, se při navrhování a provádění opatření značně liší, a to jak z hlediska stávající právní a institucionální infrastruktury, infrastruktury služeb, kulturních zvyků a profesních kompetencí, tak i z hlediska úrovně zdrojů.
71. Proces vypracování národního koordinačního rámce. Pro koordinační rámce pro ochranu před všemi druhy násilí neexistuje žádný jednotný vzor. Některé země investovaly do samostatného systému ochrany dětí, zatímco jiné země upřednostňují začlenění otázek ochrany do hlavních systémů provádějících práva dětí. Ze zkušeností vyplývá, že proces přípravy systému je zásadní pro jeho následné úspěšné provádění. Aby byla zajištěna participace a odpovědnost za připravovaný rámec ze strany hlavních zástupců všech zúčastněných skupin, je třeba postupovat obratně, například prostřednictvím mezioborové pracovní skupiny, která bude mít odpovídající rozhodovací pravomoc, bude se pravidelně scházet a bude připravena na ambiciózní úkol. Systém prevence a ochrany před všemi druhy násilí by měl být založen na silných stránkách stávajících formálních a neformálních struktur, služeb a organizací. Nedostatky by měly být identifikovány a následně odstraněny, a to na základě povinností uvedených v článku 19 a obecněji v celé úmluvě a v jiných mezinárodních a regionálních lidskoprávních nástrojích, přičemž je možné využít podporu, kterou poskytují pokyny uvedené ve studii OSN o násilí páchaném na dětech, v tomto obecném komentáři a v dalších dokumentech na podporu provádění. Národní plánování by mělo představovat transparentní a inkluzivní proces, o kterém bude široká veřejnost plně informována a v rámci kterého bude zaručeno zapojení vlády, nevládních organizací, výzkumníků a odborníků z praxe, rodičů a dětí. Tento proces by měl být přístupný a srozumitelný jak pro děti, tak pro dospělé. Národní koordinační rámec by měl mít plně vypočítané náklady a měl by být plně financován, a to včetně lidských a technických zdrojů, a pokud možno předložen v rámci národního rozpočtu na problematiku dětí.
72. Prvky, které je třeba začlenit do národních koordinačních rámců. Následující prvky je třeba začlenit do všech opatření (zákonodárných, správních, sociálních a výchovných) a všech fází zásahu (od prevence až po zotavení a opětovné začlenění):
a) Přístup založený na právech dítěte. Tento přístup je založen na vnímání dítěte jakožto nositele práv, nikoli jako příjemce dobročinných činností dospělých. Zahrnuje respektování a vybízení ke konzultacím a spolupráci s dětmi při vypracovávání, provádění, monitorování a hodnocení koordinačního rámce a konkrétních opatření v něm obsažených, za současného zohlednění věku a rozvíjejících se schopností dítěte nebo dětí;
b) Genderové rozměry násilí páchaného na dětech. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, by měly zajistit, že politiky a opatření zohledňují různá rizika, kterým čelí dívky a chlapci, pokud jde o různé druhy násilí v různých prostředích. Státy by měly řešit všechny formy diskriminace na základě pohlaví a zahrnout je do souhrnné strategie předcházení násilí. To zahrnuje řešení genderových stereotypů, nerovnováhy sil, nerovností a diskriminace, které podporují používání násilí a nátlaku v domácnostech, ve škole a vzdělávacích zařízeních, v komunitách, na pracovišti, v institucích a ve společnosti obecně. Muži a chlapci musí být aktivně vybízeni k tomu, a by se stali strategickými partnery a spojenci a spolu s ženami a dívkami jim musí být poskytnuty příležitosti ke zvýšení vzájemného respektu jeden k druhému a k prohloubení jejich porozumění tomu, jak zastavit diskriminaci na základě pohlaví a její násilné projevy;
c) Primární (obecná) prevence. Podrobnosti viz odstavec 42 tohoto obecného komentáře;
d) Primární postavení rodin ve strategiích týkajících se péče o děti a ochrany dětí.25 Rodiny (včetně širších rodin a jiných uspořádání péče rodinného typu) mají největší potenciál, pokud jde o ochranu dětí a prevenci násilí. Rodiny mohou rovněž podporovat děti a posilovat jejich postavení tak, aby se dokázaly ochránit samy. Potřeba posílení rodinného života, podpory rodin a práce s rodinami, které se potýkají s problémy, proto musí představovat prioritu činností na ochranu dítěte, a to v každé fázi zásahu, zejména pak ve fázi prevence (prostřednictvím nastolení dobré péče o děti) a raného zásahu. Výbor nicméně současně uznává, že k většině násilí, kterému jsou děti vystaveny, včetně sexuálního zneužívání, dochází v rámci rodiny, a tudíž zdůrazňuje nutnost zasáhnout v rodině v případě, že jsou děti vystaveny násilí ze strany rodinných příslušníků;
e) Odolnost a ochranné faktory. Zásadní význam má pochopení odolnosti a ochranných faktorů, tj. vnějších a vnitřních silných stránek a podpor, které prosazují osobní bezpečnost a snižují výskyt zneužívání a zanedbávání a jejich negativní dopady. K ochranným faktorům patří stabilní rodiny, starostlivá péče o děti ze strany dospělých, kteří uspokojují fyzické a psychosociální potřeby dítěte a kázeň nastolují pozitivně a nenásilně, bezpečné pouto dítěte alespoň k jednomu dospělému, podpůrné vztahy s vrstevníky a dalšími osobami (včetně učitelů), sociální prostředí podporující prosociální, nenásilné a nediskriminační postoje a chování, vysoká míra společenské soudržnosti v rámci komunity a úspěšné navazování společenských vztahů a vazby na sousedy;
f) Rizikové faktory. Za účelem omezení rizikových faktorů, kterým mohou být jednotlivé děti nebo skupiny dětí vystaveny buď obecně, nebo v konkrétním kontextu, je třeba přijmout proaktivní a na míru šitá opatření. K rizikovým faktorům patří rizikové faktory u rodičů, jako například zneužívání návykových látek, psychické problémy a sociální izolace, jakož i rodinné rizikové faktory jako chudoba, nezaměstnanost, diskriminace a život na okraji společnosti. Obecně platí, že všechny děti od narození až do osmnácti let věku jsou považovány za zranitelné, dokud není ukončen jejich neurální, psychologický, sociální a fyzický růst a rozvoj. Nemluvňatům a malým dětem hrozí větší riziko, protože jejich mozek není ještě vyvinut a jsou zcela závislé na dospělých. Násilí hrozí dívkám i chlapcům, ale část násilí v sobě nese genderový aspekt;
g) Děti v potenciálně zranitelných situacích. Do skupin dětí, u kterých je větší riziko, že budou vystaveny násilí, patří mimo jiné děti: které nežijí se svými biologickými rodiči, ale v různých typech náhradní péče, které nejsou při narození zaregistrovány, které žijí na ulici, které jsou ve skutečném či domnělém konfliktu se zákonem, které mají tělesné postižení, smyslové postižení, trpí poruchami učení nebo psychosociálními poruchami a vrozenými, získanými a/nebo chronickými onemocněními nebo vážnými problémy s chováním, dále děti, které patří k původním obyvatelům26 nebo jiným etnickým menšinám, které pocházejí z minoritních náboženských nebo jazykových skupin, které jsou lesby, gayové, transgender nebo transsexuálové, kterým hrozí tradiční praktiky způsobující újmu, které uzavřely předčasný sňatek (jedná se zejména o dívky a zejména, avšak nikoli výlučně, o nucené sňatky), které vykonávají nebezpečnou dětskou práci včetně jejích nejhorších forem, které jsou v pohybu jakožto migranti či uprchlíci, nebo které byly vysídlené a/nebo s nimi bylo obchodováno, které již byly vystaveny násilí, které jsou vystavovány násilí či se staly svědky násilí v domácnostech a komunitách, které žijí v městských prostředích s nízkou socioekonomickou úrovní, kde jsou snadno dostupné zbraně, drogy a alkohol, které žijí v oblastech náchylných k nehodám či katastrofám, které jsou postiženy důsledky HIV/AIDS nebo jsou HIV přímo nakažené, které jsou podvyživené, o které se starají jiné děti, které samy zastávají roli pečujících osob a hlav domácnosti, které se narodily rodičům mladším osmnácti let, které jsou nechtěné, předčasně narozené nebo se narodily spolu s dalšími sourozenci, které jsou hospitalizované bez odpovídajícího dohledu nebo kontaktu s pečující osobou, a děti, které jsou vystaveny informačním a komunikačním technologiím bez dostatečných záruk, dohledu a schopností se ochránit samy. Děti nacházející se v mimořádných situacích jsou zvláště zranitelné vůči násilí, pokud dojde k tomu, že se v důsledku společenských či ozbrojených konfliktů, přírodních katastrof a jiných komplexních složitých a chronických mimořádných situací zhroutí sociální systémy, děti jsou odděleny od osob, které o ně pečují, a pečující a bezpečná prostředí jsou narušena či dokonce zničena;
h) Přidělování zdrojů. Lidské, finanční a technické zdroje potřebné napříč různými sektory musí být přidělovány v maximálním možném rozsahu. Za účelem zajištění odpovědnosti, pokud jde o přidělování rozpočtových prostředků a jejich účinné využití, je třeba zavést robustní monitorovací mechanismy;
i) Koordinační mechanismy. Mechanismy musí být výslovně vymezeny, aby byla zajištěna účinná koordinace na centrální, regionální a místní úrovni, mezi různými sektory a v rámci občanské společnosti, a to včetně empirické výzkumné komunity. Tyto mechanismy musí být podporovány správními mechanismy nastíněnými výše;
j) Odpovědnost. Je třeba zajistit, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, národní a místní orgány a organizace a příslušné zúčastněné strany z řad občanské společnosti proaktivně a ve vzájemné spolupráci zavedou a budou uplatňovat normy, ukazatele, nástroje a systémy monitorování, měření a hodnocení, jejichž účelem bude splnit jejich povinnosti a závazky týkající se ochrany dětí před násilím. Výbor důsledně vyjadřuje svou podporu systémům odpovědnosti, a to zejména prostřednictvím shromažďování údajů a jejich analýz, tvorby ukazatelů, monitorování a hodnocení, jakož i prostřednictvím podpory nezávislých lidskoprávních institucí. Výbor doporučuje, aby státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zveřejňovaly výroční zprávy o pokroku dosaženém v oblasti zákazu, předcházení a odstraňování násilí, aby ji předkládaly parlamentu k posouzení a k diskuzi, a aby vyzvaly všechny příslušné zúčastněné strany, aby se k informacím uvedeným ve zprávě vyjádřily.
VII. Zdroje na provádění a potřeba mezinárodní spolupráce
73. Povinnosti států, které jsou smluvní stranou úmluvy. S ohledem na povinnosti, které státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, ukládají mimo jiné články 4 a 19, je výbor toho názoru, že omezené zdroje nemohou sloužit jako ospravedlnění skutečnosti, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, nepřijaly žádná nebo dostatečná opatření nutná pro ochranu dětí. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se proto vyzývají k přijetí komplexních, strategických a časové závazných koordinačních rámců pro péči o děti a ochranu dětí. Výbor zejména zdůrazňuje nutnost projednávání příslušných otázek s dětmi při vypracovávání těchto strategií, rámců a opatření.
74. Zdroje podpory. S ohledem na odlišné výchozí situace zdůrazněné v odstavci 70 a na skutečnost, že primárními zdroji finančních prostředků pro strategie péče o děti a jejich ochranu by měly být rozpočty na celostátní a na decentralizovaných úrovních, výbor upozorňuje státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, na možnosti mezinárodní spolupráce a pomoci, které jsou nastíněny v článcích 4 a 45 úmluvy. Komise vyzývá níže uvedené partnery, aby finančně i technicky podpořili programy na ochranu dětí, a to včetně školení, které bude plně zohledňovat požadavky uvedené v článku 19 a obecněji v celé mluvě:27 státy, které jsou smluvní stranou úmluvy a nabízejí rozvojovou spolupráci, dárcovské instituce (včetně Světové banky, soukromých zdrojů a nadací), orgány a agentury OSN a další mezinárodní a regionální subjekty a organizace. Tato technická a finanční pomoc by měla být poskytována systematicky prostřednictvím silné a spravedlivé spolupráce na vnitrostátní i mezinárodní úrovni. Programy ochrany dětí založené na právech dětí by měly být jednou z hlavních složek při napomáhání udržitelnému rozvoji v zemích, které jsou příjemcem mezinárodní pomoci. Výbor tyto orgány rovněž vybízí, aby za účelem prosazování tohoto cíle nadále spolupracovaly s výborem, zvláštním zástupcem generálního tajemníka pro otázky týkající se násilí na dětech a dalšími mezinárodními a regionálními lidskoprávními mechanismy.
75. Zdroje potřebné na mezinárodní úrovni. Za účelem pomoci státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, při plnění jejich povinností souvisejících s článkem 19 jsou rovněž zapotřebí investice na mezinárodní úrovni, a to v níže uvedených oblastech:
a) Lidské zdroje: zlepšení komunikace, spolupráce a individuálních výměn v rámci a mezi profesními organizacemi (například organizace/instituce působící v oblasti zdravotnictví, duševního zdraví, sociálních prací, práva, vzdělávání, týrání dětí, akademické sféře nebo ve výzkumu, práv dětí a školící instituce), zlepšení komunikace a spolupráce v rámci a mezi jednotlivými organizacemi z řad občanské společnosti (například výzkumné komunity, nevládní organizace, organizace vedené dětmi, náboženské organizace, organizace lidí se zdravotním postižením, komunitní a mládežnické skupiny a individuální odborníci zapojení do rozvoje a výměny informací a praktických postupů);
b) Finanční zdroje: zlepšení součinnosti, monitorování a hodnocení dárcovské pomoci, další rozvoj analýz finančního a lidského kapitálu, aby mohli ekonomové, výzkumníci a státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, plně změřit náklady na provádění holistických systémů ochrany dětí (s důrazem na primární prevenci) v porovnání s náklady na řízení přímých a nepřímých (včetně mezigeneračních) dopadů násilí na úrovni jednotlivců, komunit, vnitrostátní a dokonce i mezinárodní, přezkumy prováděné mezinárodními finančními institucemi týkající se toho, zda „jejich politiky a činností zohledňují dopady, které mohou mít na děti“;28
c) Technické zdroje: ukazatele, systémy, vzory (včetně modelových právních předpisů), nástroje, pokyny, pravidla a standardy praxe založené na důkazech, které budou moci využívat komunity a profesionálové, a to spolu s pokyny, jak je přizpůsobit různým souvislostem, platforma pro systematické sdílení informací a přístup k nim (znalosti a praxe), univerzálně stanovené zásady jasnosti a transparentnosti rozpočtu určeného na práva a ochranu dětí, jakož i o monitorování ochrany dětí během vzestupných a sestupných hospodářských cyklů a náročných situací (technická pomoc by měla být zaváděna postupně prostřednictvím informací, modelů a souvisejících školení).
76. Regionální a mezinárodní přeshraniční spolupráce. Kromě rozvojové pomoci je třeba spolupracovat rovněž za účelem řešení otázek ochrany dětí přesahujících hranice jednotlivých států, jako například: přeshraniční pohyb dětí – a to jak dětí bez doprovodu, tak i v doprovodu rodin, a jak dobrovolný, tak i pod nátlakem (například v důsledku konfliktu, hladomoru, přírodní katastrofy nebo epidemie), při kterém může dětem hrozit újma, přeshraniční obchodování s dětmi za účelem práce, sexuálního vykořisťování, adopce, odběru tělesných orgánů nebo za jiným účelem, konflikty, které jsou přeshraniční povahy a mohou ohrozit bezpečí dětí a jejich přístup k systémům ochrany, a to i tehdy, když dítě zůstane v zemi původu, katastrofy, které mají současný dopad na několik zemí. Ochrana dětí, které jsou postiženy otázkami ochrany dětí přesahujícími hranice jednotlivých států (například kybernetická trestná činnost a extrateritoriální trestní stíhání osob, které sexuálně zneužívají děti v cestovním ruchu a osob obchodujících s rodinami a dětmi) může vyžadovat zvláštní právní předpisy, politiky, programy a spolupráci, a to bez ohledu na to, zda jsou tyto děti v tradičních pečovatelských uspořádáních, nebo zda je faktickou pečující osobou stát, jako v případě dětí bez doprovodu.
Upozornění:
Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.
1 Zpráva nezávislého experta ke studii OSN o násilí páchaném na dětech (A/61/299), odst. 1.
2 Překlady úmluvy do ostatních jazyků nemusí nutně obsahovat přesné ekvivalenty anglického výrazu „violence“.
3 Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 64/142, příloha.
4 Viz Obecné zásady týkající se justice ve věcech zahrnujících oběti a svědky trestné činnosti z řad dětí (Rezoluce ECOSOC 2005/20, příloha).
5 Viz Paulo Sérgio Pinheiro, nezávislý expert pro studii generálního tajemníka OSN týkající se násilí páchaného na dětech, World Report on Violence against Children (Ženeva, 2006), s. 63–66.
6 Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, mají rovněž povinnost podporovat pečující osoby při předcházení nešťastným případům (článek 19 a čl. 24, odst. 2 písm. e)).
7 V mnoha zemích jsou děti opuštěny, protože rodiče a pečující osoby žijící v chudobě nemají prostředky na jejich podporu. Dle definice zanedbání znamená neposkytnutí péče v případech, kdy rodiče mají prostředky na uspokojení potřeb svých dětí. Výbor státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, často vyzýval, aby poskytly „rodičům a zákonným zástupcům potřebnou pomoc při plnění jejich rodičovských povinností“ (čl. 18 odst. 2 úmluvy).
8 „Buzerací“ se rozumí rituály nebo jiné činnosti zahrnující obtěžování, násilí nebo ponižování, které se používají jako způsob uvedení osoby do určité skupiny.
9 Sexuální zneužívání zahrnuje jakoukoli sexuální aktivitu vynucenou dospělým na dítěti, před kterou je dítě chráněno trestním právem. Sexuální aktivity jsou považovány za zneužívání rovněž tehdy, jsou-li na dítěti spáchány jiným dítětem, pokud je pachatel výrazně starší než dětská oběť nebo pokud využívá svou moc, hrozbu nebo jinou formu nátlaku. Sexuální aktivity mezi dětmi nejsou považovány za sexuální zneužívání, pokud děti překročí věkovou hranici stanovenou státem, který je smluvní stranou úmluvy, pro sexuální aktivity prováděné se souhlasem zúčastněných stran.
10 Informační technologie, jako internet a mobilní telefony, mají velký potenciál jakožto pozitivní nástroje, které pomáhají zachovat bezpečí dětí a slouží jako způsob pro nahlášení domnělého či skutečného násilí nebo špatného zacházení. Je nutné vytvořit ochranné prostředí, a to prostřednictvím regulace a monitorování informačních technologií a umožněním dětem, aby tyto technologie mohly bezpečně používat.
11 Vystavení pornografii může vést k nárůstu sexuálního zneužívání mezi dětmi, jelikož děti vystavené pornografii si to, co viděly, chtějí „vyzkoušet“ v praxi, a to buď s mladšími dětmi, nebo s těmi, k nimž mají snadný přístup a nad nimiž mají kontrolu.
12 Převzato z tabulky vypracované v rámci on-line projektu EUKids, citováno v práci AUPs in Context: Establishing Safe and Responsible Online Behaviours (Becta, 2009), s. 6. Viz také Deklarace a plán činnosti z Rio de Janeira týkající se prevence a ukončení sexuálního zneužívání dětí a dospívajících. Dostupné na: http://iiicongressomundial.net/congresso/arquivos/Rio%20Declaration%20and%20Call%20for%20Action%20-%20FINAL%20Version.pdf.
13 V souladu s předchozím doporučením výboru určeným státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, týkajícím se zvýšení věkového hranice pro uzavření sňatku na 18 let pro dívky i chlapce (obecný komentář č. 4 (2003) týkající se zdraví a rozvoje dospívajících v kontextu Úmluvy o právech dítěte, odst. 20) a s ohledem na jejich zvláštní zranitelnost, pokud jde o trýznění, je výbor toho názoru, že článek 19 se vztahuje rovněž na děti mladší osmnácti let, které dosáhly plnoletosti či emancipace prostřednictvím předčasného a/nebo nuceného sňatku.
14 Studie OSN o násilí páchaném na dětech popisuje prostředí, v nichž dochází k páchání násilí na dětech; viz také podrobné pokyny uvedené ve Směrnici o náhradní péči o děti.
15 Dle definice v obecném komentáři výboru č. 6 (2005), odst. 7.
16 Viz zejména odstavce 9 (rozsah potřebných opatření), 13 a 15 (pokud jde o odstoupení a způsobilost výhrad) a odst. 66 a 67 (šíření úmluvy).
17 V kontextu „sankcí“ pojem „pachatelé“ nezahrnuje děti, které se sebepoškozují. Zacházení s dětmi, které způsobují újmu jiným dětem, musí být výchovné a léčebné.
18 Viz obecný komentář č. 2, zejména odstavce 1, 2, 4 a 19.
19 V každé fázi by měly být zohledněny rovněž podrobné pokyny uvedené ve Směrnici o náhradní péči o děti.
20 Výbor pro lidská práva, obecný komentář č. 17 (1989) týkající se práv dítěte; Evropský soud pro lidská práva, Olsson v Švédsko (č. 1), rozsudek ze dne 24. března 1988, Series A č. 130, bod 81; Meziamerický soud pro lidská práva, Velásquez Rodríguez v Honduras, Rozsudek dle skutkové podstaty, 10. ledna 1989, Series C, č. 3, bod 172.
21 Odstavec 48 a následující lze uplatnit rovněž na postupy v rámci neformálních a zvykových soudních systémů.
22 Viz také Obecné zásady týkající se justice ve věcech zahrnujících oběti a svědky trestné činnosti z řad dětí.
23 Viz také: Pokyny Výboru ministrů Rady Evropy týkající se soudnictví přátelského vůči dětem přijaté dne 17. listopadu 2010, Obecné zásady týkající se justice ve věcech zahrnujících oběti a svědky z řad dětí a rezoluce Valného shromáždění 65/213.
24 Viz také zastřešující doporučení nezávislého experta ke studii OSN o násilí páchaném na dětech (A/61/299), odst. 96.
25 Viz také Směrnice o náhradní péči o děti.
26 V některých společnostech je hlavním důvodem vedoucím k odebírání dětí původních obyvatel z jejich rodin „zanedbávání“, na rozdíl od rodin nepatřících k původním obyvatelům, kde je hlavním důvodem „zneužívání“. V takových případech jsou často vhodnější netrestající podpůrné služby a zásahy přímo řešící příčiny (jako například chudoba, bydlení, historické souvislosti). Je třeba vyvinout zvláštní úsilí na řešení diskriminace při poskytování služeb a v rámci možností zásahů, které jsou dostupné původním obyvatelům a jiným menšinovým komunitám.
27 Viz obecný komentář č. 5 (odst. 61, 62 a 64), pokud jde o: potřebu začlenit práva dětí do mezinárodní spolupráce a technické pomoci, potřebu, aby se tato spolupráce a pomoc řídila úmluvou a plně prosazovala její provádění, přidělování podstatné části mezinárodní pomoci konkrétně dětem a o potřebu, aby strategické plány pro snižování chudoby a celoodvětvové přístupy k rozvoji zahrnovaly silné zaměření na práva dětí.
28 A/61/299, odst. 117.