III.ÚS 1232/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky MS11, s. r. o., se sídlem V Bytovkách 1518/25, Praha 10, zastoupené JUDr. Radkou Konárovou, advokátkou, se sídlem Mírová 533, Podbořany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2025, č. j. 69 Co 74/2025-44, za účasti Městského soudu v Praze a soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2, jako účastníků řízení a Jiřího Zídka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka podala (v pozici oprávněné) exekuční návrh k soudnímu exekutorovi JUDr. Ivo Luhanovi (dále jen jako "soudní exekutor") proti vedlejšímu účastníkovi jako povinnému. Exekuční řízení zahájené na základě tohoto návrhu bylo v návaznosti na závazný pokyn exekučního soudu usnesením soudního exekutora zastaveno, a to z důvodu existence překážky věci pravomocně rozhodnuté; pro tentýž exekuční titul totiž byla již jednou exekuce vedena (odlišným soudním exekutorem). Tato původně vedená exekuce byla podle nově účinné právní úpravy (§ 55 odst. 7 až 13 exekučního řádu) pro bezvýslednost zastavena.
3. Stěžovatelka podala proti usnesení o zastavení exekučního řízení (pro existenci překážky pravomocně rozhodnuté) odvolání k Městskému soudu v Praze, který napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. Toto usnesení nyní stěžovatelka napadá ústavní stížností.

II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí, že napadené usnesení Městského soudu v Praze - stejně jako usnesení soudního exekutora - porušuje její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Formálně napadá pouze usnesení Městského soudu v Praze.

5. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka především v tom, že Městský soud v Praze a soudní exekutor jí měly svými rozhodnutími zamezit vymáhat pohledávku prostřednictvím exekučního řízení. Tvrdí, že disponuje exekučním titulem, který lze užít jako podklad pro návrh na nařízení exekuce, přičemž jí - coby oprávněné - nelze odpírat právo na vedení exekuce pro pohledávku, která nebyla zcela vymožena a ani nezanikla jiným způsobem. Opačný závěr by znamenal odepření práva na soudní ochranu, která zahrnuje rovněž prosazení práva v exekučním řízení.

6. Stěžovatelka poukazuje na to, že hodnocení jejího exekučního návrhu ze strany dotčených subjektů (Městského soudu v Praze a soudního exekutora), které se projevilo zastavením exekučního řízení, se neopírá o žádnou právní úpravu. Nesouhlasí s tím, že by byla v daném případě dána překážka věci pravomocně rozsouzené, jak dovodil soudní exekutor, jehož závěr potvrdil jako věcně správný Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí. Stěžovatelka pro dokreslení situace odkazuje na rozhodnutí odvolacích soudů v jiných věcech s obdobným skutkovým základem, kde soudy dospěly k opačnému závěru a nové zahájení exekučního řízení (resp. nové nařízení exekuce), připustily, poněvadž zde překážku věci pravomocně rozsouzené neshledaly.

7. Nad rámec uvedeného ještě stěžovatelka doplňuje, že by v dané věci mělo být umožněno podat dovolání, neboť v napadeném usnesení není nijak specifikováno, proč dovolání podat nelze, a nelze souhlasit ani s tím, že by se v dané věci měl uplatnit důvod opírající se o § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím či postupem neporušily ústavně zaručené právo či svobodu stěžovatelky [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

9. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva či svobody porušeny nebyly.

10. Předně je třeba konstatovat, že ve věci, kterou stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá, se jednalo o exekuční vymožení částky 19 375 Kč s příslušenstvím (dle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 10. 2012, č. j. 10 EC 109/2011-39 spolu s náklady řízení ve výši 14 190 Kč). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je uvedená částka z hlediska své výše bagatelní (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 331/24, bod 20; III. ÚS 3725/13, body 29 až 33), přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani výše příslušenství, resp. nákladů řízení. Uvedené je pro hodnocení možné protiústavnosti napadeného rozhodnutí zásadní, neboť při posuzování ústavnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci Ústavní soud zohledňuje taktéž, jak intenzivně jejich případná pochybení zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2062/18, bod 16; I. ÚS 3906/17, body 6 až 7; IV. ÚS 2728/17, bod 30; usnesení sp. zn. III. ÚS 2412/23, bod 9; I. ÚS 2055/21, bod 5; II. ÚS 1967/21, bod 6). Uložení povinnosti zaplatit bagatelní částku zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20, body 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30).

11. Uvedená praxe Ústavního soudu se vyvinula také v logické návaznosti na skutečnost, že bagatelní věci jsou v důsledku tzv. majetkového cenzu opírajícího se o již zmíněný § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, vyloučeny rovněž z dovolacího přezkumu (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží a výše úroku z prodlení se k jistině nepřičítá). Nedávalo by smysl, pokud by toto omezení existovalo v systému soudní ochrany izolovaně, a mohlo by tak bez dalšího dojít k přesunu dovolacího přezkumu do roviny ústavního soudnictví. V tomto směru tedy nelze souhlasit se stěžovatelkou ani v tom, že by napadené usnesení obsahovalo nesprávné poučení o opravném prostředku.

12. Pro úplnost je třeba poznamenat, že výše částky, která činí předmět řízení, nemusí být pro možnost ústavního přezkumu vždy určující. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je však zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr. Ten může být dán například tím, že případ přesahuje jeho vlastní zájmy, že se soud dopustil zvlášť kvalifikovaného ústavněprávního pochybení, nebo že je stěžovatel napadeným rozhodnutím podstatně dotčen kvůli svým osobním, sociálním, majetkovým či jiným poměrům (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 25; III. ÚS 1866/23, bod 12; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1050/24, bod 6; I. ÚS 844/24, bod 7; IV. ÚS 322/24, bod 10; III. ÚS 1161/14, bod 6).

13. Ačkoli i ústavní stížnost v případě bagatelní částky může mít zcela výjimečně ústavní přesah, v této věci tomu tak není. Stěžovatelka neuvádí žádnou zvláštní okolnost, která by jejímu případu dodávala potřebný ústavněprávní rozměr a odůvodňovala by vybočit z výše uvedené konstantní judikatury v bagatelních věcech. Žádnou takovou okolnost přitom neshledal ani Ústavní soud.

14. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že v obdobných věcech rozhodují odvolací soudy různě, je namístě poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu z nedávné doby, která se přiklánějí k závěru, že v případě předchozího zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 exekučního řádu není překážka věci pravomocně rozsouzené dána: "Oprávněný může podat nový exekuční návrh a vést exekuci podle exekučního titulu, na jehož základě již byla týmž oprávněným vedená předchozí exekuce proti témuž povinnému zastavena pro bezvýslednost ve smyslu § 55 odst. 7 a násl. ex. řádu. Úspěšnost nového exekučního návrhu nelze podmiňovat uvedením nových skutečností o majetkových poměrech povinného, oprávněný je toliko povinen na žádost soudního exekutora zaplatit přiměřenou zálohu na náklady exekuce ve smyslu § 90 odst. 3 ex. řádu."(usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 20 Cdo 1474/2025, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2025, sp. zn. 20 Cdo 1114/2025). V citovaném usnesení Nejvyšší soud obiter dictum rovněž naznačuje, jak by měl vypadat postup soudního exekutora po podání nového exekučního návrhu. V případě opětovně zahájeného exekučního řízení se podle Nejvyššího soudu nejeví jako vhodné vyčkávat dalšího uplynutí doby bezvýslednosti dle § 55 odst. 7 a násl. exekučního řádu; soudní exekutor by měl v přiměřené lhůtě prověřit majetkové poměry povinného a případně přistoupit k zahájení procesu zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu.

15. Námitka stěžovatelky, že by se Ústavní soud měl v dané věci ujmout role sjednocovatele judikatury, tedy není případná. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2025

Milan Hulmák v. r.
předseda senátu