II.ÚS 701/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 319/2023-95 ze dne 12. 1. 2024 a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 0 Nt 805/2023-39 ze dne 24. 10. 2023, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 5, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a odst. 4, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 věta první Ústavy a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel je na základě usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitury Hradec Králové, č. j. NCOZ-5939-1216/TČ-2021-417501 ze dne 14. 6. 2023 stíhán pro skutek kvalifikovaný jednak jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, jednak jako zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.

3. Napadeným usnesením Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl, že se stěžovatel podle § 72 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) ponechává i nadále ve vazbě, a to z důvodů § 67 písm. a), c) téhož zákona. Dále rozhodl, že se podle § 73 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu a contrario slib stěžovatele nepřijímá, podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario jeho vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka a podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nepřijímá nabídka peněžité záruky manželky stěžovatele. Dále okresní soud podle § 71a trestního řádu zamítl stěžovatelův návrh na propuštění z vazby.

4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 trestního řádu.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že pro prodloužení vazby v jeho případě nebyly splněny podmínky, a to zejména z toho důvodu, že jeho obvinění je natolik nekonkrétní, že odporuje čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy a čl. 6 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. 5. 2012 o právu na informace v trestním řízení. Stěžovatel má dále za to, že důvody vazby útěkové podle § 67 písm. a) trestního řádu a vazby předstižné podle § 67c trestního řádu nejsou dány. Uvedl, že v České republice má povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, že u vazebního zasedání svoji rodinnou situaci podrobně popsal a doložil i to, že jeho manželka trpí epilepsií. Za této situace nemůže být podle stěžovatele obava z jeho útěku, popř. obava z vyhýbání se trestnímu stíhání, postavena pouze na tom, že je cizinec a má v zahraničí rodinné vazby. Předstižná vazba podle stěžovatele není podložena řádnými důvody, když stěžovatel bez zapojení dalších osob sám nemá možnosti ani prostředky páchat trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, a tedy v ní pokračovat.

6. Stěžovatel dále namítá, že obě napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Má také za to, že spis je nesprávně veden a že v současnosti jsou do spisu zařazeny materiály označené jako "překlady", které provedl tlumočník Ing. Rachid Khalil, u nichž však stěžovatel namítá, že tlumočník v převážné míře uvádí vlastní závěry o tom, co z hovorů vyplývá. Krajský soud se podle stěžovatele nijak nevypořádal s námitkou, že stěžejní důkazy nejsou zajištěny ve formě doslovných překladů. Podle stěžovatele takový stav dokazování neodpovídá fázi trestního stíhání, kdy stěžovatel je stíhán vazebně několik měsíců. Dále podle stěžovatele došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny, když rozhodnutí napadená touto ústavní stížností mají být založena na informacích, se kterými nebyl stěžovatel seznámen. Tyto informace soudy navíc měly čerpat z důkazů, které v napadených rozhodnutích nespecifikovaly tak, aby je stěžovatel mohl v trestním spise dohledat, seznámit se s těmito důkazy a vyjádřit se k nim. Dále podle stěžovatele došlo k porušení čl. 37 odst. 4 a nakonec čl. 8 odst. 5 Listiny, když byl stěžovatel v důsledku postupu obecných soudů omezen na osobní svobodě ponecháním ve vazbě. Stěžovatel dále namítá, že ani obecné soudy neuvádějí, z jakých konkrétních dokumentů v trestním spise svoje informace o obsahu zaznamenaných telefonních rozhovorů zjišťovaly. Dodává, že soud může o vazbě rozhodovat pouze na základě těch důkazů, se kterými se sám seznámí, které provede a které sám volně vyhodnotí.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve posoudil relativně samostatné námitky stěžovatele, vymezené v bodě 6 tohoto usnesení. Z níže uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že tyto námitky nejsou přípustné, když je stěžovatel neuplatnil ve své stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu. Ústavní soud připomíná, že byť je vázán petitem ústavní stížnosti, není již vázán jejím odůvodněním, tj. argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 či sp. zn. III. ÚS 2396/13 ze dne 3. 4. 2014). Proto v zásadě není vyloučeno, aby zrušil napadená rozhodnutí i z jiných důvodů, než které stěžovatel explicitně uvádí v ústavní stížnosti. Současně však platí, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4022/17 ze dne 11. 6. 2018, bod 22).

8. To konkrétně znamená, že materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo. Je logické, že má-li Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti hodnotit ústavnost napadeného rozhodnutí obecného soudu, je referenční rámec tohoto přezkumu vytyčen primárně samotným stěžovatelem, na kterém spočívá břemeno tvrzení. Zásada subsidiarity řízení o ústavní stížnosti totiž nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy; jde o tzv. vnitřní subsidiaritu).

9. Ze spisového materiálu, zaslaného Ústavnímu soudu okresním soudem, je zřejmé, že stěžovatel výše uvedenou argumentaci ve své stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu nenamítal. Stěžovatel ve stížnosti ze dne 13. 11. 2023 proti usnesení okresního soudu uplatnil pouze námitku proti nedostatečné konkretizaci trestního obvinění.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ve zbývající části, směřující proti odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud shledal, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

11. Z rozhodnutí okresního soudu totiž srozumitelně plynou důvody, pro které okresní soud dospěl k závěru, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, se skutečně stal a dopustil se ho mimo jiné právě stěžovatel (srov. odst. 14 napadeného usnesení okresního soudu). Okresní soud uvedl, že u stěžovatele trvají důvody pro vazbu útěkovou, a to z důvodu hrozby vysokého trestu (odkázal na ohrožení osmiletým trestem odnětí svobody, roli stěžovatele v celé věci, uvažované přitěžující okolnosti a obecnou přičitatelnost škodného následku všem členům organizované zločinecké skupiny) a hrozbu, že by stěžovatel mohl uprchnout do cizích zemí, odkud by nemusel být do České republiky vydán (odst. 17 usnesení okresního soudu). Shledal, že stěžovatel měl i v době vzetí do vazby manželku české státní příslušnosti i příjmy z provozu rychlého občerstvení, a že je tak nutno i nyní dospět k závěru, že je u něj stále dána důvodná obava, že by při pobytu na svobodě uprchnul nebo se skrýval, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, přičemž mu současně hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody. Podle okresního soudu zjištěné skutečnosti naznačují, že se trestné činnosti obviněný dopouštěl i přesto, že má legální zdroj dostatečných příjmů, a také to, že zmíněné provozovny měly být součástí infrastruktury zločinecké organizace sloužící kromě generování zisku i k dočasnému zaměstnávání migrantů, kteří nemohli či nechtěli za cestu zaplatit. Dodal, že existence vazebního důvodu vazby předstižné byla potvrzena již v původním řízení o vzetí do vazby krajským soudem, jako soudem stížnostním (srov. odst. 18 usnesení okresního soudu).

12. Krajský soud pak v napadeném usnesení (v odst. 5) konstatoval, že se důkazní situace ve věci posunula a dále odkázal na rozhodnutí č. j. 11 To 164/2023-63 ze dne 27. 7. 2023, kde se mimo jiné uvádí, že důvodnost podezření ze spáchání skutku je v současném stádiu trestního řízení dostatečně opřena zejména o odposlechy telefonních hovorů, z nichž vyplývá, že konkrétní osoby organizovaly za úplatu nelegální přechody státních hranic, zejména občanů kurdské národnosti. V odst. 5 napadeného usnesení odkázal například na rozhovor ze dne 18. 6. 2022 mezi obviněným I. K. a stěžovatelem, ve kterém byla řešena nelegální migrace skupiny 18 osob ze Srbska do Maďarska. Z odposlechu ze dne 28. 3. 2022 podle krajského soudu vyplývá, že s obviněnými I. a S. K. řešily další osoby umístění běženců v Přijímacím středisku Zastávka u Brna. Z hovoru mezi stěžovatelem ze dne 28. 8. 2022 a obviněným I. K. se měl I. K. zmínit o tom, že předmětnou činností si denně přijdou na 10 000 EUR a za účelem minimalizace nákladů na dočasné ubytování v Budapešti plánoval koupi domu nebo bytu. Dále krajský soud odkazuje na hovory, z nichž mimo jiné vyplývá, že "úplatu" za zajištění nedovoleného překročení české státní hranice si museli běženci odpracovat v kebabech provozovaných obviněnými, neplatili ji předem. Z telefonního čísla stěžovatele byl podle krajského soudu dále veden dne 5. 10. 2022 hovor, z něhož vyplývá, na jaká místa byli migranti dováženi na území Srbska. Krajský soud pak dodal, že na tyto důkazy navazuje výpověď obviněného O. D., který ve svých výpovědích dne 17. 8. 2023 a dne 5. 9. 2023 potvrdil výše uvedené informace. Za této situace považoval krajský soud důvodnost trestního stíhání za dostatečně odůvodněnou.

13. Ústavní soud dospěl k závěru, že u napadených rozhodnutí jsou řádně odůvodněny důvody pro další trvání vazby, když shledal, že i s existencí vazebních důvodů se obecné soudy dostatečně zabývaly. Nelze tak přisvědčit stěžovatelově námitce, že by závěry obecných soudů byly nekonkrétní, a napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná.

14. Zároveň Ústavní soud dodává, že posuzování vazebních důvodů či jejich trvání je především úlohou obecných soudů, přičemž dokazování se stejně jako v jiných typech řízení řídí zásadou volného hodnocení důkazů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 163/21 ze dne 16. 2. 2021). Soudy jsou povinny své závěry náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují zákonné podmínky vazby (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2468/11 ze dne 21. 1. 2014). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005). Odůvodnění napadených rozhodnutí však vyhovují požadavkům kladeným na jejich úplnost a přesvědčivost a nijak nevybočují z požadavků vyplývajících z judikatury Ústavního soudu. Jelikož Ústavní soud v napadených rozhodnutích nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2024


Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu