II.ÚS 960/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Slanařem, advokátem, sídlem Krušinova 140/1, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. ledna 2024 č. j. 4 As 69/2023-33 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2022 č. j. 56 A 3/2022-58, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro rozpor s čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovateli bylo ode dne 26. 10. 2020 pozastaveno řidičské oprávnění podle exekučního příkazu k vymožení jeho dluhu na výživném pro jeho nezletilé děti. Městský úřad Šlapanice později uznal stěžovatele vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 31. 12. 2023, za což mu uložil pokutu ve výši 5 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, jakož i povinnost náhrady nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč, protože stěžovatel dne 27. 1. 2022 řídil motorové vozidlo v rozporu s uvedeným exekučním příkazem. Prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání stěžovatele proti němu zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 2. 9. 2022 č. j. JMK 129079/2022, sp. zn. S-JMK 102749/2022/OD/Os. Stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka brojil správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně zamítl napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou rovněž kasační stížnost stěžovatele.

3. Podle správních soudů byl naplněn tzv. materiální znak přestupku, přestože stěžovatel uhradil dlužné výživné před silniční kontrolou. Správní orgány tuto skutečnost zohlednily jako polehčující okolnost a uložily stěžovateli správní trest na spodní hranici zákonného rozmezí. Exekuční příkaz však nebyl před silniční kontrolou zrušen, protože stěžovatel platil v rozporu s poučením exekučního příkazu výživné přímo oprávněným a soudní exekutor o splnění dluhu tehdy nevěděl. Řídil-li proto stěžovatel vozidlo dříve, než soudní exekutor zrušil soudní příkaz, naplnil stěžovatel všechny znaky přestupku, protože tehdy měl ještě pozastavené řidičské oprávnění. Tento přestupek má zajistit, aby motorová vozidla řídili pouze ti, co mají platné řidičské oprávnění, protože přestupek nezahrnuje jen pozastavení řidičského oprávnění podle exekučního řádu, nýbrž též podle § 95 zákona o silničním provozu.


II.
Argumentace stěžovatele

1. Stěžovatel tvrdí, že svým jednáním nemohl zasáhnout chráněný zájem přestupku, který je mu kladen za vinu, protože v době jeho spáchání již splnil pohledávku, která vůči němu byla vymáhána pozastavením jeho řidičského oprávnění. Na tom nic nemění skutečnost, že o splnění pohledávky nevěděl soudní exekutor. Správní soudy podle stěžovatele chybně a nepřiléhavě poukazují toliko na splnění pohledávky nepředepsaným způsobem, což však není relevantní. Jde o to, že jednání, jež je stěžovateli kladeno za vinu, nespočívá v nesprávném postupu při splnění pohledávky, nýbrž v řízení vozidla bez platného řidičského oprávnění. Kromě toho, že zájem na včasném zaplacení výživného se nesystémově zařazuje mezi pravidla silničního provozu, tento zájem ani nebyl narušen. Argumentace správních soudů o objektu přestupku proto není přiléhavá a použitelná. Za dané situace by bylo oprávněné uplatnění odpovědnosti za přestupek na úseku pořádku ve státní správě, nikoli však v dopravě.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že správní soudy nedostatečně zohlednily chybějící společenskou škodlivost jednání, které je mu kladeno za vinu; podle stěžovatele okolnosti jeho věci vylučují odpovědnost za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 6 zákona o silničním provozu. Obecně přitom platí, že podstatou správního trestání je, že příslušné orgány projednávají společensky nebezpečná jednání, a to při respektování celé řady zásad řízení tak, aby toto řízení odpovídalo principům právního státu. Formální označení určitého typu protispolečenského jednání a tomu odpovídající zařazení mezi trestné činy nebo přestupky a z toho odvozené následky v podobě sankcí, včetně příslušného řízení, je vyjádřením reálné trestní politiky státu, tedy reflexí mínění společnosti o potřebné míře ochrany jednotlivých vztahů, zájmů a hodnot (právních statků). Právním deliktem je tak protiprávní jednání, jehož znaky stanoví zákon, a správní orgán za něj pak ukládá zákonem stanovený trest [viz bod 30 nálezu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15 (N 6/80 SbNU 65)].

3. Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Materiální stránkou správního deliktu má smysl se blíže zabývat zejména v hraničních, výjimečných případech, přidruží-li se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, takové další významné okolnosti, které vylučují, aby jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti [srov. bod 16 usnesení ze dne 30. 7. 2020 sp. zn. II. ÚS 4097/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

4. Správní soudy přitom na námitky stěžovatele o tvrzené výjimečnosti jeho věci, které mají společenskou škodlivost jednání vyloučit, reagovaly v duchu uvedeného. Šlo též o "středobod" jejich úvah v napadených rozhodnutích. Ústavní soud rovněž pokládá odůvodnění správních soudů za přiléhavé, srozumitelné, racionální a udržitelné. Ani Ústavní soud nepovažuje okolnosti nyní posuzované věci za natolik výjimečné nebo naléhavé či důsledky uplatnění odpovědnosti za přestupek za nepřiměřeně tvrdé, aby opodstatnily bližší přezkum závěrů napadených rozsudků.

5. Ústavnímu soudu postačuje, že správní soudy identifikovaly i mimo naplnění formálních znaků přestupku také jeho společenskou škodlivost spočívající v chybějící platnosti řidičského oprávnění při řízení vozidla. Argumentaci správních soudů, že splnění dluhu, pro jehož vymožení mu bylo řidičské oprávnění pozastaveno, není pro vyloučení společenské škodlivosti za zmíněných okolností relevantní, Ústavní soud považuje za racionální. Stěžovateli skutečně nic nebránilo splnit svoji povinnost tak, aby soudní exekutor objektivně mohl pozastavení řidičského oprávnění dříve zrušit; jeho pozastavená platnost byla plně v rukou stěžovatele, což zde Ústavní soud považuje za rozhodné z hlediska případné nepřiměřené tvrdosti uplatnění odpovědnosti za přestupek. Není přitom ani pravdou, že je stěžovatel v podstatě trestán za splnění povinnosti v rozporu s poučením exekučního příkazu. K naplnění znaku přestupku samozřejmě došlo až tím, že stěžovatel vozidlo řídil. Neřídil-li by vozidlo, ačkoli by měl nadále pozastavené řidičské oprávnění, přestože dluh splnil v rozporu s poučením exekučního příkazu, k naplnění odpovědnosti za přestupek by nemohlo dojít.

1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu