S. proti České republice

RADA EVROPY

 

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

 

PÁTÁ SEKCE

VĚC S. proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 37614/22)

 

 

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

7. listopadu 2024

Článek 14 (+ čl. 2 Protokolu č. 1) • Diskriminace • Právo na vzdělání • Pozitivní závazky • Neexistence výtek k řádnému postupu školy umožňujícímu dítěti, které trpí poruchou autistického spektra, navštěvovat první ročník školy za podmínek, pokud možno co nejsrovnatelnějších s těmi, které mají ostatní děti • Otázka, zda stát přijal ve snaze pomoci stěžovateli „nezbytné a odpovídající změny a úpravy“, které pro stát nepředstavují „nepřiměřené nebo nadměrné zatížení“ Vyhotoveno Kanceláří. Není závazné pro Soud.

 

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

 

 

Ve věci S. proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení

            Mattias Guyomar, předseda,
            Lado Chanturia,
            Stéphanie Mourou-Vikström,
            Kateřina Šimáčková,
            Mykola Gnatovskyy,
            Stéphane Pisani,
            Artūrs Kučs, soudci,

          a Victor Soloveytchik, tajemník sekce,

 

S ohledem na:

stížnost (č. 37614/22) proti České republice podanou k Soudu podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) dvěma českými občany dne 25. července 2022;

rozhodnutí oznámit stížnost české vládě („vláda“);

rozhodnutí zachovat anonymitu stěžovatelů;

stanoviska žalované vlády a následné repliky stěžovatelů;

vyjádření předložené Veřejným ochráncem práv ČR, kterému předseda senátu povolil vstoupit do řízení jako vedlejšímu účastníku;

po poradě konané dne 15. října 2024,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

 

ÚVOD

1.  Věc se zejména týká tvrzeného nepřijetí přiměřených opatření ve prospěch stěžovatele, který trpí poruchou autistického spektra, ve školním roce 2011/2012, kdy navštěvoval první ročník základní školy, a dále během soudního řízení, které v souvislosti s tím bylo vedeno. Dále se týká dopadů, které toto mělo na jeho matku, která je v tomto řízení stěžovatelkou (článek 14 Úmluvy ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 1).

skutkový stav

2.  Stěžovateli jsou matka a syn, kteří se narodili v roce 1979 a 2004 a bydliště mají v Silůvkách. Zastupoval je M. Matiaško, advokát sídlící v Praze.

3.  Vládu zastupoval její zmocněnec, P. Konůpka, z Ministerstva spravedlnosti.

 

I.  POZADÍ PŘÍPADU

4.  Stěžovateli byla v srpnu 2011 diagnostikována porucha autistického spektra, tzv. Aspergerův syndrom.

5.  V září 2011 nejprve nastoupil do první třídy jiné běžné základní školy, dne 24. října 2011 však byl přijat na školu K. v Brně, kde též chodil do školní družiny. Stěžovatelé tvrdí, že předem informovali školního psychologa mj. o tom, že se jedná o mimořádně nadaného žáka, který by ale mohl vyžadovat péči asistenta pedagoga („asistent“). Dále uvádějí, že v emailové komunikaci ze dne 2. listopadu 2011 pracovnice školského poradenského zařízení (speciálně pedagogického centra) potvrdila stěžovatelce, že ředitel ZŠ K. projedná zajištění asistenta s příslušnou učitelkou. Vláda naopak na základě zjištění vnitrostátních orgánů tvrdí, že škola se s největší pravděpodobností dozvěděla o stěžovatelově hendikepu až 22. listopadu 2011, kdy obdržela omluvenku z bruslení vystavenou lékařkou.

6.  Dne 6. prosince 2011 vydalo speciálně pedagogické centrum doporučení na podporu integrace stěžovatele do školního prostředí, ve kterém byla upřesněna povaha jeho postižení, a bylo doporučeno vypracovat pro něj individuální vzdělávací plán. Stěžovatelka na doporučení ručně dopsala poznámku (aby upřesnila, že asistent nebyl doporučen kvůli nedostatku finančních prostředků školy), což podle soudů tento dokument znehodnotilo. Uvedené doporučení (v novém znění bez ručně psaných poznámek) bylo rodiči stěžovatele předáno řediteli školy K. až dne 25. ledna 2012. Individuální vzdělávací plán vypracovaný v únoru 2012 na období od 1. prosince 2011 do 30. června 2012, který rodiče stěžovatele odmítli podepsat, musel být přepracován v důsledku změny učitelky a byl dokončen dne 28. května 2012. Na základě nového doporučení speciálně pedagogického centra ze dne 30. května 2012, ze kterého vyplynula potřeba stěžovatele mít asistenta, plánovala škola zavést toto opatření od září 2012. Do vnitřního řádu školní družiny pak bylo zavedeno nové pravidlo, na jehož základě by děti s poruchami chování nebo vyžadující zvláštní asistentskou péči byly ve školním roce 2012/2013 vyloučeny ze školní družiny.

7.  Na konci školního roku 2011/2012 stěžovatel školu K. opustil a přešel na jinou základní školu.

8.  Stěžovatelé se poté obrátili na školní inspekci a na veřejného ochránce práv. Jak inspekce, tak i ochránce práv v květnu 2013, resp. v červenci 2014, dospěli k závěru, že pravidlo zavedené školou K. do vnitřního řádu školní družiny pro školní rok 2012/2013 bylo zjevně diskriminační; veřejný ochránce práv však upřesnil, že toto pravidlo nebylo vůči stěžovateli uplatněno, jelikož ze školy odešel. Ve věci vypracování individuálního vzdělávacího plánu veřejný ochránce práv uvedl, že toto právo sice nebylo vymahatelné, jeho zavedení však bylo žádoucí, jelikož bylo doporučeno speciálně pedagogickým centrem a pro školu nepředstavovalo nepřiměřené zatížení. Veřejný ochránce práv se dále vyjádřil, že k nepřímé diskriminaci stěžovatele by došlo tehdy, pokud by ředitel školy K. nereagoval na příslušná doporučení, což však nebyl ten případ.

Další zprávu vydal veřejný ochránce práv dne 5. února 2016 poté, co se na něj stěžovatelka obrátila s námitkou, že její výpověď pro nadbytečnost ke dni 31. května 2013 byla diskriminační, jelikož požádala o práci z domova z důvodu potřeby starat se o stěžovatele. Veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že dostupné podklady mu neumožňovaly namítanou diskriminaci potvrdit ani vyvrátit. 

 

II.  ŘÍZENÍ PŘED VNITROSTÁTNÍMI ORGÁNY

9.  Dne 29. května 2015 stěžovatelé podali proti škole K. antidiskriminační žalobu, ve které stěžovatelka a stěžovatelův otec žádali zejména omluvu a stěžovatel požadoval náhradu nemajetkové újmy. Namítali, že stěžovatel byl ze strany vyučujících vystaven nevhodným výchovným opatřením (poznámky do žákovské knížky, vykazování ze třídy, postavení do kouta, vyloučení z výletu), že mu nebyl včas vypracován individuální vzdělávací plán a že byl vyloučen ze školní družiny. Zároveň namítali, že stěžovatelka přišla v důsledku této situace o zaměstnání.

10.  Stěžovatel, který byl v té době nezletilý, navrhl, aby byl v rámci soudního řízení vyslyšen. Žádal přitom, aby jeho slyšení proběhlo buď mimo jednací síň nebo v přítomnosti odborníka způsobilého vést taková slyšení. Ze spisu vyplývá, že v únoru 2019 si soud vyžádal od stěžovatelů posouzení lékaře nebo psychologa dokládající, že stěžovatel může být vyslechnut, aniž by mu to způsobilo újmu. Jelikož stěžovatelé nebyli schopni takové lékařské posouzení doložit, informovali soud, že s ohledem na možné negativní následky vyslechnutí stěžovatele v jednací síni na něm netrvají a jeho vyjádření předložili soudu písemně.  

11.  Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. dubna 2019 žalobu stěžovatelů zamítl, přičemž konstatoval, že v daném případě nedošlo k přímé ani nepřímé diskriminaci. I když dle názoru soudu nelze prodlení s vypracováním individuálního vzdělávacího plánu přičítat k tíži školy, pedagogové vůči stěžovateli zaujali individuální a vstřícný přístup a mohl chodit do družiny, jelikož nové diskriminační pravidlo začalo platit až po jeho odchodu ze školy K. Soud uvedl, že ojedinělá výchovná opatření přijatá vůči stěžovateli byla odůvodněna potřebou zajistit jeho bezpečnost a řádný průběh vyučování a že jejich smyslem nebylo v žádném případě stěžovatele ponížit či porušit jeho důstojnost. Konečně soud nepovažoval prima facie za prokázané, že k propuštění stěžovatelky došlo v důsledku diskriminačního jednání vůči jejímu synovi, jelikož přišla o zaměstnání až v roce 2013.

Soud dále upřesnil, že s ohledem na ochranu zájmu stěžovatele neprovedl jeho výslech a že vycházel z jeho písemného vyjádření zaslaného soudu. Poukázal zároveň na zdravotní stav stěžovatele, který sami stěžovatelé označovali za špatný, přičemž zmiňovali i jeho pokus o sebevraždu, a dále uvedl, že stěžovatel ve vlastním písemném vyjádření nepožadoval od školy K. omluvu z obavy, že by to v něm vyvolalo negativní emoce a vzpomínky.

12.  Stěžovatelé podali odvolání, které bylo dne 25. listopadu 2020 Krajským soudem v Brně zamítnuto. Soud uvedl, že k předmětným událostem došlo před novelou zákona č. 561/2004 Sb. (nabyla účinnosti až 1. května 2015), přičemž tehdy účinná právní úprava byla založena na principu individuální integrace žáků se speciálními potřebami, nikoliv na principu inkluzivního vzdělávání, a nezakotvovala právo žáka na bezplatné poskytování podpůrných opatření ani povinnost školského zařízení taková opatření přijmout. Soud v každém případě uzavřel, že s ohledem na zvláštní okolnosti případu (zejména nedostatečnou komunikaci a spolupráci ze strany rodičů stěžovatele) škola K. přijala vhodná přiměřená opatření. Soud se vyjádřil, že individuální vzdělávací plán byl v projednávaném případě zaveden v přiměřené době i vzhledem k tomu, že rodiče stěžovatele odmítli podepsat jeho první verzi vypracovanou v únoru 2012 a že nová učitelka přistupovala ke stěžovateli individuálně již od března 2012. Dále krajský soud poukázal na to, že pro školní rok 2012/2013 byl pro stěžovatele zajištěn asistent, ačkoli v prvním doporučení speciálně pedagogického centra nebylo takové opatření obsaženo. Soud konstatoval, že všichni pedagogové se snažili stěžovateli pomoci a že ojedinělá omezující výchovná opatření činěná vůči němu byla legitimní, přiměřená a nezbytná. Ohledně docházky do školní družiny soud poznamenal, že tato není součástí povinné školní docházky, že stěžovatel navštěvoval družinu po celý školní rok 2011/2012 a že nové pravidlo napadené stěžovateli se na něj již nevztahovalo. Soud také konstatoval, že nebyla prokázána žádná příčinná souvislosti mezi tímto pravidlem a odchodem stěžovatele na jinou školu. V každém případě soud shledal, že případné nepřijetí stěžovatele do družiny se jeví jako přípustné odlišné zacházení za situace, kdy zákon účinný před rokem 2015 neumožňoval zřídit funkci asistenta ve školní družině a přijetí dětí s problematickým chováním nebo dětí vyžadujících zvláštní asistenci do družiny představovalo pro školu nepřiměřené zatížení.

Soud závěrem konstatoval, že účast stěžovatele v soudním řízení byla dostatečně zajištěna prostřednictvím jeho advokáta, specialisty v této oblasti, a že stěžovatel zaslal soudu svoje písemné vyjádření (v roce 2019, kdy mu bylo 14 let). Soud shledal, že by bylo iluzorní předpokládat, že výslech stěžovatele by umožnil další objasnění jeho situace, a že neprovedení výslechu nejlépe zaručilo ochranu jeho zájmů.

13.  Nejvyšší soud dne 21. září 2021 odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, neboť jejich námitky směřovaly proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů. Soud rovněž konstatoval, že ochrana zájmů stěžovatele byla dostatečným důvodem pro neprovedení jeho výslechu.

14.  Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 3228/21 ze dne 22. března 2022 (advokátovi stěžovatelů bylo doručeno dne 1. dubna 2022) odmítl ústavní stížnost stěžovatelů. Uvedl, že potřeba asistenta pedagoga vyplynula až z doporučení speciálně pedagogického centra ze dne 30. května 2012 s účinností od dalšího školního roku a že nevyslechnutí stěžovatele bylo za daných okolností řádně odůvodněno.

 

RELEVANTNÍ PRÁVNÍ RÁMEC A PRAXE

I.  PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO A PRAXE

Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) (ve znění účinném v rozhodné době)

15.  Dle § 16 odst. 6 tohoto zákona měly děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem, a na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní. Pro žáky a studenty se zdravotním znevýhodněním se při přijímání ke vzdělávání měly stanovit vhodné podmínky odpovídající jejich potřebám.

Na základě § 16 odst. 9 mohl ředitel školy zřídit funkci asistenta pedagoga ve třídě, ve které se vzdělává dítě, žák nebo student se speciálními vzdělávacími potřebami. V případě dětí se zdravotním znevýhodněním bylo nezbytné vyjádření školského poradenského zařízení.

V souladu s § 16 odst. 10 byl ke zřízení funkce asistenta pedagoga podle odst. 9 nezbytný souhlas krajského úřadu jako zřizovatele školy.

II.  MEZINÁRODNÍ PRÁVO A PRAXE

16.  Příslušné prameny mezinárodního práva jsou uvedeny v rozsudcích Çam proti Turecku (č. 51500/08, rozsudek ze dne 23. února 2016, § 37–38) a G. L. proti Itálii (č. 59751/15, rozsudek ze dne 10. září 2020, § 21–31).

Právní posouzení

 

I.  K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 14 ÚMLUVY VE SPOJENÍ S ČL. 2 PROTOKOLU č. 1

17.  Stěžovatelé namítají, že došlo k porušení zákazu diskriminace z důvodu zdravotního postižení stěžovatele, jelikož škola během jeho docházky do první třídy neučinila přiměřené úpravy odpovídající jeho speciálním vzdělávacím potřebám.

Dovolávají se článku 14 Úmluvy ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 1, které znějí takto:

Článek 14

„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

Článek 2 Protokolu č. 1

„Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením.“

 

A.  K přijatelnosti

18.  Vláda má v první řadě za to, že námitka neposkytnutí asistenta pedagoga v rámci vyučování by měla být odmítnuta pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, neboť stěžovatelé ji vznesli až v řízení před Ústavním soudem. Poukazuje na to, že v žalobě ve skutečnosti pojednávají o potřebě asistentské péče pouze ve vztahu k možnosti docházení stěžovatele do školní družiny.

19.  Stěžovatelé s tímto tvrzením nesouhlasí a oponují, že tuto námitku vznesli na vnitrostátní úrovni a že soudy všech stupňů (nejenom Ústavní soud) se s ní vypořádaly odkazem na vývoj právní úpravy a dále na zprávu veřejného ochránce práv.

20.  Soud konstatuje, že ačkoli stěžovatelé ve své žalobě výslovně neuvedli veškeré námitky, které nyní uplatňují před Soudem, je zřejmé, že tyto skutečnosti byly ze své podstaty předloženy a stranami projednány před vnitrostátními soudy, které tak měly dostatečný prostor je posoudit.  

Vzhledem k tomu musí být námitka vlády o nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy zamítnuta.

21.  Vláda dále zdůrazňuje, že námitka týkající se stěžovatelovy docházky do školní družiny nespadá do působnosti čl. 2 Protokolu č. 1, a že tato část stížnosti je proto neslučitelná ratione materiae s tímto ustanovením. Rovněž vláda namítá, že docházka do školní družiny není součástí povinné školní docházky nebo „vzdělávání“. Jejím smyslem je pouze nabídnout volnočasové, sportovní či zájmové aktivity, což představuje spíše službu sociální povahy.

22.  Stěžovatelé poukazují na judikaturu Soudu, dle které se zákaz diskriminace vztahuje také na další práva spadající do obecné působnosti kteréhokoli článku Úmluvy, jež se stát rozhodl chránit dobrovolně. Jsou tak přesvědčeni, že ačkoli Úmluva nezavazuje státy ke zřizování vzdělávacích zařízení, jako jsou školní družiny, jakmile však taková zařízení vznikla, musí být přístupná bez diskriminace založené na zdravotním postižení. Dodávají, že podle zákonné úpravy účinné v rozhodné době družiny sice nebyly povinné, byly však nedílnou součástí základního vzdělávání a řídily se odpovídajícím programem. Navíc v roce 2016 školský zákon zavedl povinnost přijmout přiměřená opatření také v družinách.  

23.  Soud shledává, že otázka slučitelnosti ratione materiae této námitky s čl. 2 Protokolu č. 1 úzce souvisí se samotnou podstatou námitky stěžovatelů podle tohoto ustanovení. Považuje proto za vhodné připojit tuto otázku k meritu projednávané věci.

24.  Soud konstatuje, že stížnost podle článku 14 Úmluvy ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 1 není zjevně neopodstatněná a že není žádný jiný důvod, pro který by měla být prohlášena za nepřijatelnou ve smyslu čl. 35 Úmluvy. Je tedy třeba ji prohlásit za přijatelnou.

 

B.  K odůvodněnosti

1.  Tvrzení stran

a)  Stěžovatelé

25.  Stěžovatelé v první řadě uvádějí, že jejich stížnost se týká nezavedení přiměřených opatření či úprav k uspokojení speciálních vzdělávacích potřeb stěžovatele, jakož i toho, že byl nevhodným a ponižujícím způsobem trestán. Při celkovém posouzení odhalují tyto skutečnosti strukturální problém českého vzdělávacího systému, který až dosud nedokáže zajistit inkluzivní vzdělávání. V této souvislosti (s odkazem na rozsudek G. L. proti Itálii, cit. výše, § 54) stěžovatelé tvrdí, že pokud se omezení základních práv vztahuje na zvláště zranitelnou skupinu populace, jako jsou děti se zdravotním postižením, prostor pro uvážení, který má stát k dispozici, je výrazně omezen a k uplatnění dotčeného omezení by jej měly vést pouze velmi vážné důvody.

26.  Stěžovatelé se do značné míry opírají o Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením („ÚPOZP“), která obhajuje model zdravotního postižení založený na lidských právech (na rozdíl od lékařského modelu zdravotního postižení) a z níž vychází koncept inkluzivního vzdělávání doporučovaný i Soudem (stěžovatelé se odvolávají na rozsudek ve věci Szolcsán proti Maďarsku, č. 24408/16, ze dne 30. března 2023, § 69). Dále připomínají, že právo osoby na „přiměřená opatření“ bylo zavedeno do českého antidiskriminačního zákona z roku 2009, který byl přijat po ratifikaci ÚPOZP Českou republikou v září 2009. Tvrdí tedy, že stěžovatel měl právo na přiměřená opatření, která by mu zajistila okamžité využití práva na vzdělání, a to od okamžiku, kdy odpovědní pracovníci školy zjevně věděli, že trpí zdravotním postižením, tedy od října nebo nejpozději od listopadu 2011 (viz § 5 výše).

27.  Oba stěžovatelé jsou tak přesvědčeni, že stěžovatel byl pouze na základě svého postižení vystaven nepřijatelné diskriminaci v přístupu ke vzdělání, nadto během prvního roku školní docházky, což ho přimělo změnit školu, a že v jeho důsledku s ním bylo v řízení před soudem zacházeno způsobem neodpovídajícím jeho situaci. V této souvislosti zdůrazňují, že tzv. výchovnými opatřeními, např. opakovaným vykazováním ze třídy nebo stavěním do kouta, byl stěžovatel ve skutečnosti trestán a že mu tato opatření škodila více než jiným dětem. Domnívají se, že na rozdíl od případu T. H. proti Bulharsku (č. 46519/20, rozsudek ze dne 11. dubna 2023, § 118–120) škola K. při hledání a přijímání opatření prospěšných pro stěžovatele nepostupovala proaktivně, ačkoli podle nich tuto povinnost měla, byť nebyla v tomto smyslu podána žádná žádost. Připomínají zejména, že individuální vzdělávací plán byl zaveden až dne 28. května 2012, ačkoli, jak uvádí veřejný ochránce práv (viz § 36 níže), takový plán by měl být obecně vypracován před nástupem žáka do školy nebo nejpozději měsíc po jeho příchodu. Zdůrazňují, že stejně tak vnitrostátní právo předpokládalo od roku 2011 možnost pomoci asistenta, pokud by to pro školu nepředstavovalo nepřiměřenou zátěž (viz § 8 výše).

28.  Stěžovatelé závěrem dodávají, že diskriminace, které byl stěžovatel vystaven, byla obzvláště zjevná po přijetí nového pravidla vylučujícího děti vyžadující zvláštní asistentskou péči ze školní družiny (viz § 6 in fine výše). Tvrdí, že i když stěžovatel opustil školu K. před účinností tohoto pravidla, vnitrostátní orgány uznaly, že toto pravidlo mohlo mít diskriminační účinek a vyvstala otázka, jestli mohlo být rozumně odůvodněno (viz § 12 výše). Stěžovatelé na tuto otázku odpovídají záporně, protože se domnívají, že problémy v chování stěžovatele byly přímým důsledkem jeho postižení a mohly být vyřešeny jiným opatřením, jako je zavedení funkce asistenta ve školní družině.

b)  Vláda

29.  Vláda zaprvé poznamenává, že podle vnitrostátních soudů škola K. nebyla informována o postižení stěžovatele hned při jeho nástupu do školy, protože rodiče se s požadavkem na upřesnění potřeb stěžovatele obrátili na speciálně pedagogické centrum až v průběhu roku (viz § 5–6 výše). Je proto přesvědčena, že nelze této škole vyčítat zpoždění při zavádění vhodných opatření, tím spíše, že se dané skutečnosti odehrály před novelou zákona č. 561/2004 Sb., a škola tedy ještě neměla povinnost taková opatření přijmout. Pokud jde o ÚPOZP, vláda se domnívá, že nezaručuje nutně stejnou úroveň ochrany jako Úmluva, a že tedy nemůže být přímo aplikovatelná. Dále uvádí, že i když Soud uznává inkluzivní vzdělávání jako nejvhodnější prostředek k zajištění základních principů univerzálnosti a nediskriminace při realizaci práva na vzdělání, nikdy se nevyjádřil v tom smyslu, že Úmluva zakotvuje právo na inkluzivní vzdělávání či povinnost jej zavádět. Vláda tvrdí, že v oblasti přístupu ke vzdělání stát musí nalézt rovnováhu mezi vzdělávacími potřebami těch, kteří spadají pod jeho pravomoc na jedné straně, a omezenou možností jim vyhovět na straně druhé (viz Velyo Velev proti Bulharsku, č. 16032/07, rozsudek ze dne 27. května 2014, § 33). Dále tvrdí, že v oblasti nápravy nerovností vyplývajících z postižení článek 14 vyžaduje, aby stát zavedl přiměřená opatření (úpravy), a nikoli všechna možná a představitelná opatření.

30.  Vláda trvá na tom, že škola v projednávaném případě přistupovala ke stěžovateli individuálně a vstřícně. Uvádí, že vyjádření veřejného ochránce práv jako vedlejšího účastníka (viz § 34–37 níže) jsou obecné povahy a nereflektují situaci stěžovatele. Je přesvědčena, že individuální vzdělávací plán byl zaveden v přiměřené době, ve spolupráci s rodiči stěžovatele a speciálně pedagogickým centrem, a připomíná, že zajištění asistenta bylo plánováno pro druhý školní rok stěžovatele (viz § 6 a 12 výše). Skutečnost, že tato opatření byla podmíněna posouzením potřeb stěžovatele specializovaným centrem, spadá podle vlády do prostoru pro uvážení státu.

31.  S odkazem na rozsudek ve věci T. H. proti Bulharsku (cit. výše, § 122) vláda závěrem uvádí, že výchovná opatření napadená stěžovateli (viz § 9 výše) byla ojedinělá, odůvodněná rušivým chováním stěžovatele a přiměřená potřebě chránit zájmy ostatních dětí. Domnívá se, že kromě problematického pravidla o školní družině nebylo zjištěno žádné pochybení ani veřejným ochráncem práv, ani školní inspekcí (viz § 8 výše).

32.  Pokud jde o školní družinu, vláda zdůrazňuje, že stěžovatel ji navštěvoval po celý školní rok, kdy chodil do školy K., nikdy z ní nebyl vyloučen a pravidlo zakazující chodit do družiny dětem s poruchami chování nebo vyžadujícím zvláštní asistentskou péči nebylo vůči němu nikdy uplatněno. Vláda uvádí, že vnitrostátní soudy následně nezjistily žádnou příčinnou souvislost mezi přijetím tohoto pravidla a odchodem stěžovatele na jinou školu (viz § 12 výše).

33.  Vláda uzavírá, že škola K. přijala dostatečná přiměřená opatření, aby postižení stěžovatele bylo vykompenzováno a měl přístup ke vzdělání. Dodává, že stěžovatel podle svého vlastního vyjádření neměl ve škole, kterou navštěvoval od září 2012, žádné problémy, a domnívá se proto, že jeho vzdělávací potřeby a přání získat inkluzivní vzdělání lze tedy považovat za celkově uspokojené (vláda zde odkazuje na věc Hrazdíra proti České republice, č. 62565/14, rozhodnutí ze dne 23. února 2016).

c)  Český veřejný ochránce práv, vedlejší účastník

34.  Veřejný ochránce práv ve své zprávě uvádí, že se ve své činnosti, do které spadá i kontrola provádění ÚPOZP, často zabývá otázkami vzdělávání dětí se zdravotním postižením. Konstatuje, že před rokem 2016 opakovaně zaznamenal systémové nedostatky při zavádění podpůrných opatření (ve smyslu školského zákona) pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami, které podle něj představovaly nepřímou diskriminaci těchto dětí. Školám často chyběly materiální a finanční zdroje, stejně tak jako know-how a metodická pomoc.

35.  Podle veřejného ochránce práv bylo jedním z nejčastějších problémů finanční zajištění asistentů pedagoga, které, ačkoli pocházelo z vícera zdrojů, bylo často nedostatečné, což vedlo rodiče dotyčného dítěte k tomu, aby na toto financování přispívali, nebo se dokonce sami stali asistenty. Uvádí, že žaloby podané těmito rodiči však nebyly úspěšné, částečně proto, že otázka rozdělení odpovědnosti mezi školská zařízení a státní orgány zůstávala dlouho bez jasné odpovědi. Situace byla podle něj ještě komplikovanější, pokud šlo o zavádění asistentů ve školních družinách.

36.  Pokud jde o individuální vzdělávací plán, který měl třídní učitel vypracovat ve spolupráci se specializovaným centrem a rodiči žáka před jeho nástupem do školy nebo nejpozději měsíc po jeho příchodu, veřejný ochránce práv zmiňuje případy, kdy škola odmítla upravit individuální vzdělávací plán podle doporučení specializovaného centra, nebo jej zavedla příliš pozdě; v tomto ohledu se domnívá, že škola by měla být proaktivní a nečekat, až bude potřeba podpůrných opatření potvrzena specializovaným centrem.

37.  Veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že před rokem 2016 byl systém podpůrných opatření v oblasti vzdělávání nejasný a ne vždy fungoval optimálně, což způsobovalo obtíže jak školám, tak žákům se zdravotním postižením a jejich rodičům. Konstatuje, že tato situace se významně změnila po datu účinnosti novely školského zákona, která učinila podpůrná opatření financovaná státem „vymahatelnými“ a vymezila situace, ve kterých musí být tato opatření žákům poskytována.

2.   Hodnocení Soudu

a)   Obecné zásady

38.  Soud připomíná, že měl již příležitost zdůraznit, že v demokratické společnosti je právo na vzdělání nezbytné k prosazování lidských práv a hraje zásadní roli (viz Velyo Velev, cit. výše, § 33; G. L. proti Itálii, cit. výše, § 49). Soud sice znovu opakuje, že vzdělávání je jednou z nejdůležitějších veřejných služeb v moderním státě, zároveň však uznává, že se jedná o službu složitou z hlediska organizace a nákladnou na správu a že zdroje, které na tuto službu mohou vnitrostátní orgány poskytnout, jsou nutně omezené. Je také pravda, že když stát rozhoduje o způsobu regulace přístupu ke vzdělání, musí nalézt rovnováhu mezi vzdělávacími potřebami osob, které spadají pod jeho pravomoc, a omezenou možností jim vyhovět. Soud však nemůže ignorovat skutečnost, že na rozdíl od některých jiných služeb poskytovaných veřejnou správou, vzdělání je právo přímo chráněné Úmluvou (viz G. L. proti Itálii, cit. výše, § 49; Şanlısoy proti Turecku, č. 77023/12, rozhodnutí ze dne 8. listopadu 2016, § 56).

39.  Soud také připomíná, že při výkladu a použití čl. 2 Protokolu č. 1 je třeba brát v úvahu všechna pravidla a všechny zásady mezinárodního práva použitelné na vztahy mezi smluvními stranami a že Úmluva musí být, pokud možno, vykládána tak, aby byla v souladu s ostatními pravidly mezinárodního práva, kterého je nedílnou součástí. Je proto třeba v tomto případě vzít v úvahu ustanovení týkající se práv osob se zdravotním postižením, která jsou zakotvena v ÚPOZP, stejně jako další relevantní prameny (viz Enver Şahin proti Turecku, č. 23065/12, rozsudek ze dne 30. ledna 2018, § 60; G. L. proti Itálii, cit. výše, § 51).

40.  Při zkoumání případu z pohledu článku 14 Úmluvy musí Soud vzít v úvahu vývoj mezinárodního a evropského práva a reagovat například na konsenzus, který by se mohl na těchto úrovních objevit. V tomto smyslu zdůrazňuje význam základních zásad univerzálnosti a nediskriminace, které byly mnohokrát zakotveny v mezinárodních textech, při výkonu práva na vzdělání. Upozorňuje dále, že již dříve konstatoval, že nejvhodnějším nástrojem k zajištění těchto základních zásad je inkluzivní vzdělávání (viz Çam, cit. výše, § 64, s odkazy zde citovanými). Inkluzivní vzdělávání je tak bezesporu součástí mezinárodní odpovědnosti států v této oblasti (viz Enver Şahin, cit. výše, § 62; G. L. proti Itálii, cit. výše, § 53).

41.  V dříve posuzovaných věcech týkajících se práv osob se zdravotním postižením Soud s odkazem na ÚPOZP považoval za nutné vykládat článek 14 Úmluvy ve světle požadavků ÚPOZP co se týče „přiměřených opatření“, resp. „přiměřených úprav“ (těmi se rozumí „nezbytné a odpovídající změny a úpravy, které nepředstavují nepřiměřené nebo nadměrné zatížení, a které jsou prováděny, pokud to konkrétní případ vyžaduje“), které osoby se zdravotním postižením mají právo očekávat, aby jim bylo zajištěno „uplatnění nebo užívání všech lidských práv a základních svobod na rovnoprávném základě s ostatními“ (článek 2 ÚPOZP). Taková přiměřená opatření umožňují napravit faktické nerovnosti, které, pokud nejsou odůvodněny, představují diskriminaci (viz Çam, § 65; Şanlısoy, § 60, oba cit. výše).

42. Vycházeje z tohoto předpokladu Soud zdůrazňuje, že jeho úkolem není definovat, jakými prostředky mají být zajištěny vzdělávací potřeby dětí se zdravotním postižením. Vnitrostátní orgány jsou z titulu bezprostředního a neustálého styku s životně důležitými složkami své země v zásadě lépe povolány k posouzení situace a místních potřeb v této oblasti než mezinárodní soud (viz Çam, cit. výše, § 66). Měly by však být obzvláště pozorné k dopadu svých rozhodnutí na ty nejzranitelnější skupiny, mezi něž patří děti s autismem (viz Şanlısoy, cit. výše, § 61). Nadto všechna opatření týkající se dětí se zdravotním postižením musí jako prioritu sledovat nejlepší zájem dítěte (G. L. proti Itálii, cit. výše, § 54).

b)   Použití těchto zásad na projednávanou věc

43.  Soud v první řadě považuje za nutné posoudit, zda v daném případě vnitrostátní orgány splnily svůj pozitivní závazek přijmout vhodná opatření, která by umožnila stěžovateli, který trpí poruchou autistického spektra, vykonávat své právo na vzdělání za podmínek, jež jsou, pokud možno, co nejsrovnatelnější s těmi, které mají ostatní děti (viz G. L. proti Itálii, cit. výše, § 70). S ohledem na okolnosti případu se Soud omezí na zjištění, zda stát ve snaze pomoci stěžovateli a zmírnit jeho obtíže přijal „nezbytné a odpovídající změny a úpravy“, která pro stát nepředstavují „nepřiměřené nebo nadměrné zatížení“ (viz § 41 výše).

K tomu Soud využívá předběžného posouzení podstaty případu vnitrostátními soudy, které se snažily vyvážit protichůdné zájmy a určit, zda byla přijata dostatečná opatření k uspokojení vzdělávacích potřeb stěžovatele (viz Arnar Helgi Lárusson proti Islandu, č. 23077/19, rozsudek ze dne 31. května 2022, § 62).

44.  Soud konstatuje, že ke skutečnostem uváděným stěžovateli došlo po ratifikaci ÚPOZP Českou republikou, ale před novelou zákona č. 561/2004 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. května 2015 a zakotvila princip inkluzivního vzdělávání. V rozhodné době vycházela vnitrostátní právní úprava z principu individuální integrace žáků se specifickými potřebami do běžných škol; podle zákona měly školy možnost, ale nikoli povinnost – která však byla státu uložena ÚPOZP – přijímat přiměřené úpravy (podpůrná opatření) na doporučení speciálně pedagogického centra. Soud v této souvislosti bere na vědomí, že podle veřejného ochránce práv (viz § 33–36 výše) tento systém vykazoval nedostatky a nefungoval dobře.

45.  V daném případě Soud nejprve uvádí, že stěžovatelovi nebylo upřeno vzdělání, neboť navštěvoval školu K. až do konce prvního školního roku a účastnil se odpovídajícího školního programu (viz, obdobně, Şanlısoy, cit. výše, § 60), a následně patrně pokračoval ve vzdělávání bez překážek v jiném zařízení.

46.  Soud nicméně konstatuje rozdílné verze stran ohledně některých skutečností, zejména pokud jde o informace, které rodiče stěžovatele poskytli škole K., a datum sdělení těchto informací. V této souvislosti poznamenává, že komunikace mezi rodiči a školní psycholožkou, které se stěžovatelé dovolávají (viz § 5 výše), nebyla Soudu předložena. Navíc z e-mailů mezi stěžovatelkou a zaměstnankyní speciálně pedagogického centra ze dne 2. listopadu 2011 pouze vyplývá, že stěžovatel si během přestávek nerozuměl s ostatními dětmi a že centrum kontaktovalo ředitele školy K., aby s příslušnou učitelkou projednal možnost zajištění asistenta (viz § 5 výše).

47.  Tyto skutečnosti neumožňují Soudu konstatovat, že rodiče stěžovatele informovali přímo školu K. před 22. listopadem 2011 o tom, že stěžovatel trpí poruchou autistického spektra, která mu byla diagnostikována v srpnu 2011 (viz § 4 výše). Ze spisu rovněž vyplývá, že doporučení speciálně pedagogického centra nezbytné k tomu, aby stěžovatel mohl být vzděláván formou individuální integrace za pomoci individuálního vzdělávacího plánu nebo asistenta, bylo vydáno dne 6. prosince 2011. Toto doporučení, opatřené ručně psanou poznámkou stěžovatelky a z tohoto důvodu soudy prohlášené za neplatné (viz § 6 výše), bylo řediteli školy K. předáno až 10. ledna 2012; nová verze bez poznámek pak byla řediteli předána 25. ledna 2012. Soud poznamenává, že individuální vzdělávací plán byl následně připraven již v únoru 2012, ale rodiče stěžovatele jej odmítli podepsat (viz § 6 výše). Soud proto konstatuje, že nedisponuje dostatečnými důkazy ke zpochybnění názoru vnitrostátních soudů, že rodiče stěžovatele neposkytli potřebnou součinnost, čímž přispěli ke komplikaci situace, a to i přesto, že stěžovatel nastoupil do školy K. téměř dva měsíce po začátku školního roku.

48.  Ačkoliv Soud bere na vědomí argument vlády, že rodiče stěžovatele se obrátili na specializované centrum až v průběhu školního roku, shledává zároveň, že pro rodiče dítěte může být někdy obtížné přijmout fakt, že jejich dítě má problémy vyžadující asistenci. Konstatuje, že aktivní role státu a dotčených orgánů je v této oblasti zásadní ve snaze chránit zájmy dítěte.

49.  Soud dále poukazuje na závěry vnitrostátních soudů, že jakmile byly vzdělávací potřeby stěžovatele zjištěny a škola o nich byla řádně informována, řídila se doporučením speciálně pedagogického centra a přijala podpůrná opatření. I když je pravda, že definitivní individuální vzdělávací plán byl vypracován až v květnu 2012, bylo prokázáno, že to bylo způsobeno zejména příchodem nové učitelky v průběhu roku, která však zaujala vůči stěžovateli individuální přístup hned po převzetí třídy (viz § 12 výše). Soudy rovněž zjistily, že v reakci na nové doporučení centra ze dne 30. května 2012, ze kterého vyplynula potřeba asistenta, škola podnikla nezbytné kroky tak, aby k jeho naplnění došlo na začátku školního roku 2012 (viz § 6 výše).

50.  Pokud jde o restriktivní výchovná opatření namítaná stěžovateli (viz § 9 výše), Soud je přesvědčen, že taková opatření se zdají být v zásadě nevhodná a stigmatizující, zejména když se týkají dětí jako je stěžovatel, trpících poruchou autistického spektra. Poznamenává však, že v rámci vnitrostátního řízení bylo zjištěno, že se nejednalo o tresty, ale o opatření k zajištění pořádku, která měla řešit jednotlivé incidenty, k nimž došlo v situacích, kdy byla vážně ohrožena bezpečnost stěžovatele a řádný průběh výuky. Soud dále konstatuje, že učitelé byli ochotni o těchto opatřeních se stěžovatelkou jednat. Za těchto okolností Soud nepovažuje v projednávaném případě tato opatření sama o sobě za diskriminující. 

51.  A konečně ohledně školní družiny strany nepovažují za sporné, že stěžovatel ji navštěvoval po celý školní rok a že pravidlo o vyloučení dětí vyžadujících zvláštní asistentskou péči, považované vnitrostátními orgány za diskriminační (viz § 8 výše), se vůči němu neuplatnilo, protože opustil školu předtím, než začalo platit. Soud dále nespatřuje žádný důvod pro zpochybnění závěru vnitrostátních orgánů, že neexistovala žádná příčinná souvislost mezi tímto pravidlem a přestupem stěžovatele na jinou školu.

52.  Soud si je vědom toho, že každé dítě má své vlastní vzdělávací potřeby, a to platí zejména pro děti se zdravotním postižením. Uznává, že v oblasti vzdělávání mohou mít přiměřená opatření různé podoby, ať už materiální, nemateriální, pedagogické nebo organizační. Soud však zdůrazňuje, že jeho úkolem není definovat, jakými prostředky mají být zajištěny vzdělávací potřeby dětí se zdravotním postižením. Vnitrostátní orgány jsou z titulu bezprostředního a neustálého styku s aktivními silami své země v zásadě lépe povolány k posouzení situace a místních potřeb v této oblasti než mezinárodní soud (viz Çam, cit. výše, § 66). Ty však při svém rozhodování musejí zvláště zohlednit, jaký dopad jejich rozhodnutí bude mít na osoby se zdravotním postižením, jejichž zvláštní zranitelnost nemůže být opomíjena (viz Enver Şahin, cit. výše, § 68).

53.  Soud v projednávané věci uznává, že stěžovatelé čelili obtížné situaci, která částečně vyplývala ze systémových nedostatků přičitatelných státu popsaných veřejným ochráncem práv (viz § 34–37 výše). Ze spisu však vyplývá, že vnitrostátní orgány si byly vědomy své povinnosti, vyplývající z vnitrostátního práva i mezinárodních závazků státu, zajistit stěžovateli účinné a nediskriminační uplatnění jeho práva na vzdělání, že nezavřely oči před jeho obtížemi a že se snažily najít vyhovující řešení. 

54.  Byť Soud připouští, že škola K. mohla na stěžovatelovy vzdělávací potřeby reagovat rychleji, jakmile byly zjištěny, s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že nelze škole vyčítat, že nejednala s potřebnou pečlivostí, aby umožnila stěžovateli absolvovat první školní rok za podmínek, které by byly, pokud možno, co nejsrovnatelnější s těmi, které měly ostatní děti. Jiný závěr by za daných okolností znamenal uložit státu „nepřiměřené nebo nepřípustné zatížení“ ve vztahu k jeho pozitivním závazkům přijímat přiměřená opatření ve prospěch stěžovatele, jak je konstatováno v judikatuře Soudu.

55.  K porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 1 proto nedošlo.

56.  S ohledem na tento závěr má Soud za to, že není třeba rozhodovat o námitce neslučitelnosti ratione materiae ve vztahu k docházce do školní družiny, kterou vznesla vláda a která byla spojena s posouzením odůvodněnosti (viz § 21–24 výše).

 

II.  K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 8 ÚMLUVY Z DŮVODU NEVYSLECHNUTÍ STĚŽOVATELE SOUDY

57.  Stěžovatelé rovněž namítají nedostatek vhodných opatření v soudním řízení, v jehož průběhu nebyl stěžovatel vyslechnut. Spatřují v tom porušení jeho práva na účast v řízení a dovolávají se v tomto ohledu článku 14 Úmluvy ve spojení s články 6, 8 a 13 Úmluvy.

58.  Soud, který určuje rozsah právního posouzení skutkových okolností případu (viz, mimo jiné, X a ostatní proti Bulharsku, č. 22457/16, rozsudek velkého senátu ze dne 2. února 2021, § 149), tuto stížnostní námitku chápe jako otázku, zda soudy dostatečně zohlednily zájmy stěžovatele a jeho postavení. Považuje proto za vhodné posoudit ji pouze z hlediska článku 8 Úmluvy (viz, obdobně, Q a R proti Slovinsku, č. 19938/20, rozsudek ze dne 8. února 2022, § 84), který zní:

„1.  Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2.  Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

1.   STANOVISKA STRAN

59.  Stěžovatelka tvrdí, že její syn si přál být vyslechnut, aby mohl podat přímou výpověď o svých pocitech, kdy by při přijetí vhodných opatření s cílem minimalizovat rizika mohl vypovídat například v kanceláři soudce nebo za přítomnosti osoby k tomu vyškolené. Stěžovatelé poukázali na to, že soudce městského soudu je přesto požádal o předložení potvrzení o způsobilosti stěžovatele k výslechu, které nebyli schopni doložit, a že z tohoto důvodu se raději výslechu vzdali. Dle jejich názoru přístup soudce svědčí spíše o neochotě komunikovat s dítětem s Aspergerovým syndromem než o úmyslu chránit zájmy dítěte. Měli rovněž za to, že krajský soud namísto toho, aby napravil tento nedostatek, napadený v odvolání, dospěl k nesprávnému názoru, že účinná účast stěžovatele byla zajištěna prostřednictvím jeho advokáta. K závěru soudu, že bylo „iluzorní“ očekávat, že stěžovatel bude schopen dodat cokoli relevantního, se vyjádřili v tom smyslu, že tento závěr jasně odráží předsudek ze strany soudu vůči stěžovatelovu postižení. Stěžovatelé uzavřeli, že v každém případě a bez ohledu na důkazní hodnotu výslechu stěžovatele by takový úkon představoval projev úcty vůči němu a umožnil by mu uplatnit jeho práva, včetně práv zaručených v čl. 7 odst. 3 a článku 13 ÚPOZP.

60.  Vláda zdůrazňuje, že právo dítěte na slyšení ve věcech, které se ho týkají, nemůže být absolutní a že je vždy třeba přihlédnout k zájmu dítěte, jeho věku a jeho fyzickému a duševnímu stavu. Dle názoru vlády soudy v posuzovaném případě ve svých rozhodnutích o nevyslechnutí stěžovatele správně sledovaly jeho nejlepší zájem a tato rozhodnutí byla řádně odůvodněna. Vláda konstatuje, že soudy vzaly v úvahu zdravotní stav stěžovatele a možný dopad výslechu na jeho duševní zdraví za situace, kdy stěžovatelé nebyli schopni doložit potvrzení, že stěžovatel může být vyslechnut, aniž by mu to způsobilo újmu (v tomto ohledu vláda odkazuje na případ R.M. proti Lotyšsku, č. 53487/13, rozsudek ze dne 9. prosince 2021, § 117). Dodává, že soudy vzhledem k již zjištěným skutečnostem považovaly takový důkaz za nadbytečný, protože názor stěžovatele mohl být posouzen na základě jeho písemného vyjádření.

2.   HODNOCENÍ SOUDU

61.  Soud připomíná, že děti realizují svou autonomii v mezích odpovídajících jejich věku („omezená autonomie“), která se tím, jak získávají na zralosti, postupně rozšiřuje, výkonem jejich práva se vyjádřit a být slyšen. Článek 12 Úmluvy o právech dítěte stanoví, že dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, má právo tyto názory svobodně vyjadřovat, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni; zejména mu musí být poskytnuta možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Soud dospěl k závěru, že stejné zásady platí obdobně pro jakékoli soudní nebo správní řízení, které má dopad na práva dětí dle článku 8 Úmluvy. Zejména tedy v takových případech nelze říci, že děti schopné formulovat vlastní názor byly dostatečně zapojeny do rozhodovacího procesu, pokud jim nebyla dána příležitost být slyšeny a vyjádřit tak svůj názor (viz M. a M. proti Chorvatsku, č. 10161/13, rozsudek ze dne 3. září 2015, § 171 a 181). V řízeních ve věci práva rodiče na styk s dítětem Soud nicméně uznal, že nelze zajít tak daleko a tvrdit, že vnitrostátní soudy jsou vždy povinny dítě při jednání osobně vyslechnout (viz Sahin proti Německu, č. 30943/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 73; obdobně též Iglesias Casarrubios a Cantalapiedra Iglesias proti Španělsku, č. 23298/12, rozsudek ze dne 11. října 2016, § 36).

62.  Soud zaprvé upřesňuje, že důvodem podané stížnosti je řízení, jehož předmětem byla diskriminace, které měl být stěžovatel vystaven při výkonu svého práva na vzdělání, což je spíše technická otázka, která tuto věc odlišuje od případů, kdy je třeba určit, s kterým z rodičů chce dítě žít. Soud zároveň konstatuje, že v době, kdy se rozhodovalo o výslechu stěžovatele (viz § 10 výše), mu bylo téměř patnáct let, byl schopen natolik formulovat vlastní názor, aby mohl být vyslechnut a posoudit význam své účasti na jednání soudu. Avšak vzhledem k tomu, že stěžovateli byla diagnostikována porucha autistického spektra a sám vyjádřil obavy z oživení negativních vzpomínek (viz § 11 in fine výše), nelze soudci prvního stupně vytýkat, že požadoval posouzení lékaře nebo psychologa, že stěžovatel může být bez jakékoliv újmy vyslechnut. Jelikož stěžovatelé nebyli schopni takové potvrzení doložit, nadále na výslechu stěžovatele netrvali a předložili soudu jeho písemné vyjádření (viz § 10 výše). Soud s ohledem na tyto okolnosti uznává, že vnitrostátní soudy mohly neprovedení výslechu stěžovatele legitimně považovat za ochranu jeho zájmů a že jeho účast na řízení byla zajištěna jeho vlastním písemným vyjádřením a dále prostřednictvím jeho advokáta, specialisty v této oblasti. Soudy zamítnutí návrhu stěžovatelů rovněž dostatečně odůvodnily.

63.  Soud je tedy ochoten připustit, že s ohledem na zvláštní okolnosti případu byl stěžovatel do předmětného řízení dostatečně zapojen.

64.  Tato část stížnosti je tedy zjevně neopodstatněná a musí být zamítnuta podle článku 35 odst. 3 a) a 4 Úmluvy.

 

III.   K DALŠÍM TVRZENÝM PORUŠENÍM ÚMLUVY

65.  Stěžovatelka konečně tvrdí na poli článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy, že diskriminace, které byl její syn vystaven, měla negativní a diskriminační dopad i na ni samotnou. Zdůrazňuje, že její propuštění z práce bylo z velké části způsobeno tím, že se musela více starat o stěžovatele kvůli jeho problémům ve škole a ve školní družině.

66.  Vláda tuto tezi odmítá a zdůrazňuje, že k namítanému diskriminačnímu zacházení se stěžovatelem mělo údajně docházet ve školním roce 2011/2012, ve kterém stěžovatel mohl do školní družiny docházet, zatímco stěžovatelka byla propuštěna z práce až v roce 2013. Vláda připomíná, že vnitrostátní soudy neshledaly žádnou souvislost mezi těmito událostmi a nebyl o tom, podle nich, předložen žádný důkaz.

67.  Podle stěžovatelky bylo její propuštění ze zaměstnání v roce 2013 ve skutečnosti vyvrcholením zhoršení jejího profesního postavení v důsledku obtíží souvisejících s diskriminačním zacházením se stěžovatelem, o kterého se denně starala. Dále tvrdí, že závěry vnitrostátních orgánů ohledně absence prima facie diskriminace v jejím případě jsou důsledkem uplatňování pravidel vnitrostátního práva týkajících se důkazního břemene v otázkách diskriminace, která považuje za problematická.

68.  Soud nejprve poznamenává, že námitka ohledně pravidel o důkazním břemenu nebyla předložena vnitrostátním soudům. Dále uvádí, že ani soud prvního stupně, ani veřejný ochránce práv nezjistili příčinnou souvislost mezi obtížemi, kterým čelil stěžovatel, a propuštěním stěžovatelky ze zaměstnání (viz § 8 in fine a 11 výše). S ohledem na závěr, k němuž Soud dospěl ohledně námitky týkající se údajné diskriminace stěžovatele (viz § 54 a 55 výše), a na zjištění vnitrostátních orgánů, Soud míní, že ve prospěch tvrzení stěžovatelky nesvědčí žádný pádný argument.

69.  Z toho vyplývá, že tato námitka stěžovatelky je zjevně neopodstatněná a musí být zamítnuta podle článku 35 odst. 3 a) a odst. 4 Úmluvy.

 

z těchto důvodů soud jednomyslně

1. prohlašuje stížnostní námitku na poli článku 14 Úmluvy ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 1 za přijatelnou a ostatní stížnostní námitky za nepřijatelné;

2. Rozhoduje, že nedošlo k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 1.

 

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 7. listopadu 2024 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

 

 

 

Victor Soloveytchik
tajemník

Mattias Guyomar
předseda