Machalický proti České republice

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

 

 

VĚC MACHALICKÝ proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 42760/16)

 

ROZSUDEK 

 

ŠTRASBURK

10. října 2024

 

 

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Machalický proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení:

            Mattias Guyomar, předseda,
            Lado Chanturia,
            Stéphanie Mourou-Vikström,
            María Elósegui,
            Kateřina Šimáčková,
            Stéphane Pisani,
            Úna Ní Raifeartaigh, soudci,

a Victor Soloveytchik, tajemník sekce,

S ohledem na:

stížnost (č. 42760/16) proti České republice podanou k Soudu podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) českým občanem panem Oldřichem Machalickým („stěžovatel”) dne 18. července 2016;

rozhodnutí oznámit české vládě („vláda“) část stížnosti týkající se porušení stěžovatelova práva na respektování zásady presumpce neviny a prohlásit zbývající část stížnosti za nepřijatelnou;

stanoviska účastníků řízení;

po poradě konané dne 3. září 2024,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

 

ÚVOD

1.  Věc se týká tvrzeného porušení presumpce neviny v řízení o odškodnění za nezákonné trestní stíhání, které stěžovatel zahájil proti České republice poté, co bylo jeho trestní stíhání zastaveno z důvodu uplynutí promlčecí doby (čl. 6 odst. 2 Úmluvy).

SKUTKOVÝ STAV

2.  Stěžovatel se narodil v roce 1954 a žije v Roztokách. Zastupoval ho R. Jelínek, advokát působící v Praze.

3.  Vládu zastupoval její zmocněnec P. Konůpka z Ministerstva spravedlnosti.

4.  Skutkové okolnosti řízení lze shrnout následovně.

I.        TRESTNÍ ŘÍZENÍ VEDENÉ PROTI STĚŽOVATELI

5.  V lednu 2003 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, jehož se měl dopustit jako vedoucí pracovník pobočky banky v letech 1993 a 1994 (kauza je v ČR známá jako projekt „H‑systém“). V prosinci 2004 podal státní zástupce na stěžovatele obžalobu za spáchání výše uvedeného trestného činu k Městskému soudu v Praze (dále jen „trestní soud“ či „soud“). Jelikož se nepodařilo prokázat subjektivní stránku trestného činu, tedy že jednání stěžovatele bylo úmyslné a předem naplánované, trestní soud skutek překvalifikoval na trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku.

6.  V usnesení ze dne 9. ledna 2009 trestní soud konstatoval, že zjištěné skutečnosti „umožňují učinit závěr o tom, že stěžovatel (spolu s dalšími osobami) spáchal trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku“. Jelikož však před podáním obžaloby uplynula pětiletá promlčecí doba a důkazy nepostačovaly k právní kvalifikaci jednání jako trestného činu podvodu, u nějž trestní řád stanovoval desetiletou promlčecí lhůtu, soud trestní stíhání z důvodu promlčení trestnosti činu zastavil.

7.  Usnesení bylo zrušeno dne 4. listopadu 2009 k odvolání státního zástupce. Věc byla vrácena trestnímu soudu, který dne 23. července 2010 opět rozhodl o zastavení trestního stíhání stěžovatele z důvodu uplynutí promlčecí doby. Trestní soud nejprve odkázal na úvahy uvedené v usnesení ze dne 9. ledna 2009, které zopakoval na s. 100-101 usnesení ze dne 23. července 2010, a následně znovu zkoumal, zda lze stěžovatele stíhat za trestný čin podvodu, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv. Podle soudu se totiž obžalobě nepodařilo prokázat, že stěžovatel od počátku jednal s podvodným úmyslem a že se s ostatními pachateli dohodl na způsobu provedení podvodu. Soud na s. 137 a 141 usnesení uvedl, že stěžovatelovo jednání lze právně kvalifikovat pouze jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, na nějž se však vztahuje pětiletá promlčecí doba a ta uplynula před podáním obžaloby.

8.  Stěžovatel byl poučen, že pokud do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení ze dne 23. července 2010 oznámeno, prohlásí, že na projednání věci trvá, v trestním stíhání se bude pokračovat. Tento postup se uplatní v případě, že obviněný trvá na projednání věci i přes uplynutí promlčecí doby. Pokud o to tedy obviněný požádá, v řízení se pokračuje až do rozhodnutí o vině či nevině (§ 11 odst. 3 trestního řádu; viz § 20 níže). Stěžovatel této možnosti nevyužil. Odvolání podané státním zástupcem proti usnesení soudu nadřízený soud zamítl dne 9. března 2011.

II.       ŘÍZENÍ O ODŠKODNĚNÍ PODLE ZÁKONA O ODPOVĚDNOSTI STÁTU ZA ŠKODU

9.  V říjnu 2011 uplatnil stěžovatel nárok na náhradu škody podle § 12 zákona o odpovědnosti státu za škodu (č. 82/1998 Sb.), jímž se domáhal náhrady nákladů na právní zastoupení v souvislosti s výše uvedeným trestním stíháním a náhrady souvisejícího ušlého zisku.

10.  Ministerstvo spravedlnosti v dubnu 2012 nárok odmítlo, když konstatovalo, že nejsou naplněny zákonné předpoklady pro vyhovění žádosti, jelikož v dané věci nedošlo ke zrušení nebo změně rozhodnutí pro nezákonnost. Stěžovatel se nenacházel ani v situaci, na kterou lze podle rozhodovací praxe soudů hledět jako na nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, tedy v situaci, kdy by došlo k zastavení trestního stíhání z důvodů jiných než uvedených v § 12 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Těmito důvody je zejména, že obviněný se vytýkaného jednání nedopustil, nebo byl zproštěn obžaloby, a tedy na něj bylo nutno pohlížet jako na osobu, která se činu nedopustila. V projednávané věci ovšem bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu uplynutí promlčecí doby, nikoliv kvůli nespáchání činů, které vedly k jeho zahájení. Také bylo poznamenáno, že stěžovatel se tím, že netrval na pokračování trestního řízení, připravil o možnost domoci se zprošťujícího rozsudku, jímž by byla nezákonnost trestního stíhání prokázána.

11.  Stěžovatel se posléze 21. května 2012 obrátil na Obvodní soud pro Prahu 2 („obvodní soud“) s žalobou na náhradu škody, v níž zdůrazňoval, že byl trestně stíhán za trestný čin podvodu, jehož spáchání nebylo prokázáno, a že o jeho vině žádný soud nerozhodl.

12.  Obvodní soud žalobu rozsudkem ze dne 27. listopadu 2013 zamítl. Akceptoval, že trestní stíhání nevedlo k vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku, díky čemuž mohlo být formálně možné pohlížet na rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jako na zrušené pro nezákonnost, obvodní soud – s ohledem na „jednoznačná“ tvrzení trestního soudu uvedená na s. 100–101 a 141 usnesení ze dne 23. července 2010 (viz § 7 výše) – měl ale za to, že byť bylo trestní stíhání proti stěžovateli zastaveno z důvodu promlčecí doby, není pochyb o tom, že se žalobce jednání naplňujícího znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dopustil. Civilní soud za těchto okolností odkázal na rozsudek ze dne 17. září 2012, v němž Nejvyšší soud shledal, že promlčením sice zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu, neboť uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, tato okolnost však nikterak nemůže ovlivnit to, že se určitá osoba dopustila jednání zákonem reprobovaného. Za těchto okolností se Nejvyššímu soudu jevila adekvátní aplikace § 12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti státu za škodu, stanovícího, že nárok na náhradu škody nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. Plynutí času nelze v zásadě pokládat za skutečnost, která by z osoby, jež se dle závěrů trestního řízení dopustila trestného činu, učinila osobu, jejíž jednání bylo prosto veškeré protiprávnosti a která si zasluhuje nahradit škodu jí vzniklou tím, že vůči ní bylo zahájeno trestní řízení.

13.  Stěžovatel se proti rozsudku obvodního soudu odvolal, neboť nesouhlasil s jeho extenzivním výkladem ustanovení § 12 zákona o odpovědnosti státu za škodu, kterým de facto formuluje nový důvod pro odepření nároků na náhradu škody. Byl přesvědčen, že aby mohl civilní soud konstatovat, že se stěžoval dopustil trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, musel by přinejmenším opětovně provést veškeré důkazy provedené v trestním řízení.

14.  Dne 28. dubna 2014 Městský soud v Praze rozsudek ze dne 27. listopadu 2013 potvrdil, když se ztotožnil se závěrem, že je na místě postupovat podle ustanovení § 12 zákona o odpovědnosti státu za škodu per analogiam, neboť uplynutí promlčecí doby samo o sobě neznamená, že bylo usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonné. Soud dále poznamenal, že stěžovatel netrval na pokračování trestního řízení a rozhodnutí o vině či nevině, a nevyužil tak možnost domoci se v případě zprošťujícího rozsudku odškodnění. Jelikož tedy této příležitosti nevyužil, lze pouze analogicky dovodit z dikce § 12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti státu za škodu, že neměl nárok na odškodnění za trestní stíhání, které bylo zastaveno z důvodu promlčení. Pokud by totiž stěžovatel trval na pokračování trestního stíhání, měl by příležitost prokázat (např. zprošťujícím rozsudkem) existenci nezákonného rozhodnutí. Tento závěr lze učinit, aniž by bylo nutno opírat se o odůvodnění rozhodnutí trestního soudu ze dne 23. července 2010, v němž soud dospěl k závěru, že se stěžovatel trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dopustil. V této souvislosti městský soud přisvědčil stěžovateli, že civilní soud by sice byl vázán rozhodnutím příslušných orgánů o spáchání trestného činu, avšak v projednávané věci k žádnému takovému rozhodnutí o vině a trestu nedošlo.

15.  Výklad městského soudu, že existenci nezákonného rozhodnutí mohl prokázat, pouze pokud by trval na pokračování trestního stíhání a toto by vedlo k příznivému výsledku (např. zprošťujícímu rozsudku), napadl stěžovatel dovoláním. Měl za to, že nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního stíhání spočívala právě ve skutečnosti, že předmětné usnesení bylo přijato po uplynutí promlčecí doby. I kdyby trval na pokračování trestního stíhání a domohl se zprošťujícího rozsudku, nevedlo by to ke zrušení prvotního usnesení o zahájení trestního stíhání.

16.  Dne 11. února 2015 Nejvyšší soud odmítl dovolání podané stěžovatelem jako nepřípustné. Poukázal na skutečnost, že zákon o odpovědnosti státu za škodu přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, jak stanoví § 172 odst. 1 trestního řádu, dle písm. a) je-li nepochybné, že se skutek nestal, dle písm. b) není-li skutek trestným činem, nebo dle písm. c) není-li prokázáno, že skutek spáchal trestně stíhaný]. Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, je náhrada škody vyloučena dle § 12 odst. 2 písm. b) a c) zákona o odpovědnosti státu za škodu. V takových případech by totiž bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru Nejvyššího soudu na věci nic nemění ani změna právní kvalifikace spáchaného skutku, neboť stíhaný skutek se v každém případě nemění a případný nárok na odškodnění lze vázat pouze na jednání, za které byl dotyčný stíhán. Základem těchto závěrů je opět skutečnost, že podstatné je to, že jednání žalobce bylo trestným činem. V projednávané věci trestní soud v usnesení o zastavení trestního stíhání konstatoval, že stěžovatel se jednání naplňujícího znaky trestného činu dopustil; pouze případný zprošťující rozsudek (nikoli sama skutečnost, že obžalovaný by trval na pokračování v trestním řízení) by pak byl pouze důkazem o opaku. Konečně Nejvyšší soud shledal, že ani otázka týkající se presumpce neviny nesplňuje předpoklady přípustnosti dovolání: stěžovatel sice nebyl pravomocně odsouzen, ale trestní soud konstatoval, že se jednání naplňujícího znaky trestného činu dopustil.

17.  Stěžovatel následně usnesení Nejvyššího soudu napadl ústavní stížností, v níž namítal mj. porušení práva na respektování zásady presumpce neviny a nepřípustné použití analogie při výkladu zákona o odpovědnosti státu za škodu v jeho případě. Podle stěžovatele vyplývalo z usnesení trestního soudu o zastavení trestního stíhání, že uvedený soud měl za prokázané, že stěžovatel nespáchal trestný čin podvodu, za který byl stíhán. Pokud byl za takovýchto okolností nezákonně stíhán po dobu osmi let, nebylo možné od něj očekávat, že bude trvat na pokračování řízení. Stěžovatel též vytýkal soudům, které se zabývaly žalobou na náhradu škody, že nevyhověly jeho návrhu na opakované provedení všech důkazů, které dříve provedl trestní soud, a že se kromě usnesení ze dne 23. července 2010 nepokoušely postavit najisto, zda se dopustil trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku.

18.  Ústavní soud nálezem ze dne 19. ledna 2016 (sp. zn. III. ÚS 1391/15) zamítl ústavní stížnost podanou stěžovatelem jako nedůvodnou. Uvedl, že soudy byly v občanskoprávním řízení vázány toliko výrokem odsuzujícího rozsudku trestního soudu, nikoliv odůvodněním takového rozsudku ani usnesením, kterým je trestní stíhání zastaveno. Konstatoval ovšem, že bylo plně v pravomoci soudů, které projednávaly stěžovatelův nárok na odškodnění, posoudit otázky týkající se odůvodnění rozhodnutí trestních soudů, jednání stěžovatele a jejich vliv na odškodňovací řízení. Při tomto posouzení vzaly civilní soudy v potaz odůvodnění usnesení trestního soudu zastavujícího trestní stíhání, které vycházelo z rozsáhlého dokazování, nevykazovalo žádné známky svévole, avšak nehodnotily skutečnosti, které odůvodňovaly závěr o stěžovatelově vině. To sice nelze považovat za vyčerpávající odůvodnění, avšak také to není dostačujícím důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní soud přijal analogické užití ustanovení § 12 zákona o odpovědnosti státu za škodu na základě předchozí praxe Nejvyššího soudu a přisvědčil názoru, že odškodnění za nezákonné trestní stíhání nelze přiznat osobě stíhané za jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, avšak jehož trestnost byla promlčena. Poznamenal, že nepotvrzení původní právní kvalifikace daného jednání neznamená nezákonnost trestního stíhání, neboť pachatel může být zásadně odsouzen pro totéž trestné jednání, subsumované však pod jiné ustanovení trestního zákoníku; stejně tak skutečnost, že dotyčného již nelze odsoudit, nečiní trestní stíhání nezákonným, jelikož stále platí, že se stíhaného jednání dopustil.

V neposlední řadě Ústavní soud uvedl, že usnesení [městského soudu] ze dne 23. července 2010 a usnesení [vrchního soudu] ze dne 9. března 2011, včetně obsáhlého odůvodnění, ve svém celku dávají dostatečný podklad pro závěr, že stěžovatel spáchal trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, a proto civilní soudy neměly povinnost provádět další dokazování. Tím spíše, že důkazní břemeno v odškodňovacím řízení nesl stěžovatel; ze spisového materiálu však nevyplývá, že by tvrdil nesprávnost skutkových závěrů trestních soudů.

Závěr o stěžovatelově spáchání činu porušujícího trestní zákon, vyslovený soudy v občanskoprávním řízení na základě zkoumání trestních rozhodnutí, je s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci legitimním důvodem pro nepřiznání stěžovatelem požadované náhrady vzniklé škody.

RELEVANTNÍ PRÁVNÍ RÁMEC A PRAXE

I.        Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

19.  Podle § 135 je civilní soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal; jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám, bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

II.       Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním („trestní řád“)

20.  Podle § 11 odst. 3 trestního řádu, ve znění účinném v předmětné době, v trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu promlčení, se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá.

III.      Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem („zákon o odpovědnosti státu za škodu“)

21.  Podle ustanovení § 12 odst. 1 právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím v trestním řízení nemá a) ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný.

Podle druhého odstavce § 12 právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání a d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.

IV.     Vnitrostátní rozhodovací praxe

22.  Vláda uvádí příklady rozhodovací praxe vnitrostátních soudů (např. rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 30 Co 566/2010 ze dne 25. ledna 2011), podle něhož náhrada škody za nezákonné rozhodnutí nepřísluší tam, kde bylo zastaveno trestní stíhání, avšak bylo současně prokázáno, že se stíhaná osoba dopustila jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Takový případ představuje i zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení tam, kde bylo současně spolehlivě v řízení prokázáno, že nebýt uplynutí promlčecí doby, dotyčný by mohl být odsouzen a potrestán. V těchto případech se použije analogicky ustanovení § 12 zákona o odpovědnosti státu za škodu.

23.  V rozsudku ze dne 17. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, a ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 408/2013, Nejvyšší soud konstatoval, že není na místě přiznat právo na náhradu škody v případech, ve kterých došlo ke spáchání trestného činu a skutečnost, že pachatel nebyl za jeho spáchání odsouzen, závisela na objektivně zákonem stanovených podmínkách. Nevznikly-li pochybnosti o tom, že dotyčný se vskutku dopustil jednání podřaditelného skutkové podstatě trestného činu, ovšem došlo k zániku trestnosti činu, pak je zjevné, že jde o situaci odpovídající smyslu ustanovení obsažených v § 12 zákona o odpovědnosti státu za škodu, tedy vyloučit právo na náhradu škody v případech, v nichž jde o újmu vzniklou trestním stíháním, jehož výsledek nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání zákonem klasifikovaného jako trestný čin nedopustila. Přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba dle závěrů učiněných v trestním řízení vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, by přitom bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže).

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I.        TVRZENÉ PORUŠENÍ ČL. 6 ODST. 2 ÚMLUVY

24.  Stěžovatel namítal, že civilní soudy při zamítnutí jeho žaloby na náhradu škody způsobené v souvislosti s jeho trestním stíháním konstatovaly, že se dopustil jednání naplňujícího znaky trestného činu, ačkoli trestní řízení vedené proti němu bylo kvůli marnému uplynutí promlčecí doby zastaveno.

Namítal porušení zásady presumpce neviny vyplývající z čl. 6 odst. 2 Úmluvy, který zní takto:

„Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“

A.  K přijatelnosti

1.   Tvrzení účastníků řízení

25.  Vláda namítala neslučitelnost stížnosti s Úmluvou ratione materiae. Poukázala na to, že před každým rozhodnutím o zastavení trestního řízení je trestní soud vždy povinen určit právní kvalifikaci stíhaného skutku pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí ve vztahu k obžalovanému příznivější. V projednávané věci z odůvodnění usnesení ze dne 23. července 2010 jednoznačně vyplynulo, že trestní soud v řízení vedeném zákonným způsobem, v němž stěžovatel plně využíval svého práva obhajoby, avšak které bylo zastaveno z důvodu promlčení trestnosti činu, spolehlivě zjistil, že skutek, pro nějž byl stěžovatel stíhán, se stal a naplňoval znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Z tohoto důvodu, a také protože stěžovatel v daném ohledu nepožadoval nápravu (viz § 27 níže), vláda tvrdila, že čl. 6 odst. 2 není dále použitelný na navazující řízení, v němž civilní soudy pouze vycházely ze závěrů soudní v trestním řízení.

26.  Vláda uváděla s odvoláním na věc Konstas proti Řecku (č. 53466/07, rozsudek ze dne 24. května 2011, § 35–36), že ochrana v podobě presumpce neviny končí v okamžiku, kdy byla prokázána vina zákonným způsobem, což znemožňuje použití čl. 6 odst. 2 Úmluvy na následné řízení. Tak tomu bylo i v projednávané věci, což potvrdil i Ústavní soud (viz § 18 výše), jenž dospěl k závěru, že usnesení městského soudu ze dne 23. července 2010 a vrchního soudu ze dne 9. března 2011 poskytly dostatečný podklad pro závěr, že stěžovatel se předmětného jednání odpovídajícího trestnému činu dopustil. Judikatura citovaná stěžovatelem není podle názoru vlády přiléhavá, protože ve věcech, na něž se odvolával (viz § 29 níže), bylo trestní řízení z důvodu promlčení zastaveno vyšetřovatelem nebo státním zástupcem ještě předtím, než se dostalo do soudní fáze, zatímco v projednávané věci došlo k jeho zastavení po kontradiktorním řízení před trestním soudem.

27.  Vláda dále namítala nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy ve vztahu k rozhodnutím trestních soudů. S přihlédnutím k tomu, že sporná prohlášení učinil především Městský soud v Praze ve svém usnesení o zastavení řízení ze dne 23. července 2010, byla vláda názoru, že stěžovatel měl trvat na pokračování trestního řízení (viz § 8 výše). Pokud by této možnosti využil, mohl se domoci zjednání nápravy, např. ve formě konstatování, že trestní soud prohlášením o spáchání stíhaného jednání stěžovatelem skutečně porušil presumpci neviny, nebo ve formě zproštění obžaloby, což by mu umožnilo domáhat se náhrady škody.

28.  Vláda rovněž namítala, že stěžovatel se měl podle zákona o odpovědnosti státu za škodu domáhat spíše náhrady za nemajetkovou újmu z důvodu údajného porušení presumpce neviny v odůvodnění přijatém občanskoprávními soudy v odškodňovacím řízení. Vycházela z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž obsah odůvodnění soudního rozhodnutí, které porušuje zákon nebo zasahuje do práv dotčeného subjektu, představuje nesprávný úřední postup ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu.

29.  Stěžovatel rozporoval námitku vlády o neslučitelnosti stížnosti ratione materiae a její tvrzení, že jeho vina byla v trestním řízení zákonným způsobem postavena najisto; tvrdil, že trestní soudy neposuzovaly, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, a nevynesly proti němu odsuzující rozsudek (v této souvislosti odkázal na věc Teodor proti Rumunsku, č. 46878/06, rozsudek ze dne 4. června 2013, § 36–46; Agapov proti Rusku, č. 52464/15, rozsudek ze dne 6. října 2020, § 38–45; Felix Guţu proti Moldavsku, č. 13112/07, rozsudek ze dne 20. října 2020, § 47–54). Jelikož trestní řízení proti němu bylo zastaveno, nemělo s ním být zacházeno, jako by ve skutečnosti vinen byl. Odůvodnění obsažené na s. 137 a 141 usnesení o zastavení řízení ze dne 23. července 2010 podle jeho názoru namísto toho naznačovalo, že pokud by promlčecí doba neuplynula, trestní soud by jej s největší pravděpodobností obžaloby zprostil.

30.  Z výše uvedeného podle názoru stěžovatele plyne, že trestní soud v usnesení o zastavení řízení ze dne 23. července 2010 jednoznačný závěr o jeho vině nekonstatoval (což mohl učinit pouze v odsuzujícím rozsudku), ale pouze se uchýlil k neúplnému a nepřesnému shrnutí svého předchozího rozhodnutí. Odůvodnění tohoto rozhodnutí tak neporušilo presumpci jeho neviny, tedy neměl žádný důvod brojit proti němu tím, že by trval na pokračování trestního řízení, jak navrhovala vláda (viz § 27 výše). Takový prostředek nápravy navíc nemohl být podán pouze proti odůvodnění usnesení o zastavení řízení a nemohl vest k přezkumu správnosti výrokové části; jeho výsledkem mohlo být namísto toho pouze konstatování, zda se trestného činu dopustil či nikoli (a v případě kladného zjištění mu s ohledem na uplynutí promlčecí doby nemohl být uložen žádný trest).

31.  Pokud šlo o námitku vlády, že měl zahájit jiný typ odškodňovacího řízení (viz § 28 výše), stěžovatel uvedl, že by bylo neúčelné, nehospodárné a procesně nepřípustné podávat takovou žalobu za účelem napadení problematických pasáží rozhodnutí civilních soudů. Ve skutečnosti tato rozhodnutí řádně napadl opravnými prostředky, jež měl pro ten účel k dispozici v rámci původního soudního řízení o náhradě škody, a to včetně ústavní stížnosti, která ovšem nepřesvědčila Ústavní soud, aby v jeho věci shledal porušení presumpce neviny.

2.   Hodnocení Soudu

a)    Slučitelnost ratione materiae

32.  Soud připomíná, že v ochraně poskytované čl. 6 odst. 2 Úmluvy jsou zahrnuty dva aspekty. Zaprvé, čl. 6 odst. 2 chrání právo každého, aby byl „považován za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem”. Je-li presumpce neviny nahlížena jako procesní záruka v kontextu samotného trestního řízení před soudem, má ještě další aspekt: jeho obecným cílem je chránit jednotlivce, kteří byli zproštěni obžaloby, nebo jejichž stíhání bylo zastaveno, před tím, aby s nimi bylo ze strany orgánů veřejné moci zacházeno, jako kdyby byli ve skutečnosti shledáni vinnými. V takových případech se procesní záruky promítající se do presumpce neviny uplatní již v rámci soudního projednávání, aby zabránily vynesení nespravedlivého odsouzení za trestný čin. Bez ochrany, která by zaručovala respektování výroku o zproštění obžaloby nebo zastavení trestního stíhání v jakémkoliv dalším řízení, by hrozilo, že se záruka v čl. 6 odst. 2 Úmluvy stane teoretickou a iluzorní. V sázce je zde rovněž dobrá pověst osoby, jejíž trestní stíhání bylo ukončeno, a jak na danou osobu nahlíží veřejnost (viz Allen proti Spojenému království, č. 25424/09, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2013, § 93–94; G.I.E.M. S.R.L. a ostatní proti Itálii, č. 1828/06 a dvě další, rozsudek velkého senátu ze dne 28. června 2018, § 314–315, s dalšími odkazy). Ochrana poskytovaná podle čl. 6 odst. 2 se může v tomto ohledu do jisté míry překrývat s ochranou poskytovanou článkem 8 (viz např. Pasquini proti San Marinu (č. 2), č. 23349/17, rozsudek ze dne 20. října 2020, § 48–49).

33.  Kdykoliv v souvislosti s takovým následným řízením vyvstane otázka použitelnosti čl. 6 odst. 2 Úmluvy, musí stěžovatel prokázat existenci souvislosti mezi ukončeným trestním řízením a následným řízením. Taková spojitost bude dle Soudu pravděpodobně existovat tehdy, pokud následné řízení vyžaduje přezkoumání výsledku předchozího trestního řízení, zejména pokud zavazuje soud k analýze trestního rozsudku, k přezkumu nebo hodnocení důkazů v trestním spise, k posouzení účasti stěžovatele na událostech vedoucích k trestnímu obvinění nebo k vyjádření se k přetrvávajícím indiciím o možné vině stěžovatele (viz Allen, cit. výše, § 104; Nealon a Hallam proti Spojenému království, č. 32483/19 a 35049/19, rozsudek velkého senátu ze dne 11. června 2024, § 122).

34.  Soud konstatuje, že v projednávané věci skončilo trestní řízení proti stěžovateli usnesením prvostupňového soudu o jeho zastavení, protože trestnost činu byla promlčena. Nelze tak přisvědčit tvrzení vlády (viz § 25–26 výše), že toto řízení vedlo nebo mělo vést k tomu, že stěžovatelova „vina byla zákonným způsobem prokázána“ (viz obdobně Caraian proti Rumunsku, č. 34456/07, rozsudek ze dne 23. června 2015, § 76).

35.  Soud souhlasí s tím, že byla dána přímá spojitost mezi ukončeným trestním řízením a občanskoprávním řízením o náhradě škody vedeným stěžovatelem proti státu, neboť rozhodnutí týkající se nároku na náhradu škody vycházelo ze závěrů učiněných soudy v předchozím trestním řízení proti němu. Civilní soudy na základě závěrů rozhodnutí trestních soudů vyšly z konstatování, že se stěžovatel trestného činu dopustil, což považovaly za legitimní důvod nepřiznat mu nárokovanou náhradu škody (viz §12, 16 a 18 in fine výše).

36.  S ohledem na výše uvedené dospěl Soud k závěru, že stížnost nemůže být odmítnuta podle čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy jako neslučitelná s ustanoveními Úmluvy ratione materiae.

b) Vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy

37.  Pokud jde o námitku vlády (viz § 27 výše), že stěžovatel měl po rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 23. července 2010 požádat o pokračování trestního řízení, konstatuje Soud, že stěžovatel namítá porušení presumpce neviny v navazujícím občanskoprávním řízení o náhradě škody, nikoli v trestním řízením samotném. Skutečně lze stěžovateli přisvědčit (viz § 30 výše), že rozhodnutí o zastavení trestního řízení bylo pro něj uspokojivé a neměl žádný důvod jej napadat, a to tím spíše, že případné trvání na projednání věci se nemohlo týkat odůvodnění usnesení trestního soudu o zastavení řízení a že nemohl předvídat následná rozhodnutí civilních soudů, která jsou předmětem této stížnosti.

38.  Soud nepřesvědčil ani argument vlády, že stěžovatel měl zahájit další odškodňovacího řízení podle zákona o odpovědnosti státu za škodu pro nesprávný úřední postup (viz § 28 výše). Soud sice již dříve uznal, že občanskoprávní žaloba na náhradu škody je v případech porušení zásady presumpce neviny účinným prostředkem nápravy (viz Gutsanovi proti Bulharsku, č. 34529/10, rozsudek ze dne 15. října 2013, § 178 (výňatky); Januškevičienė proti Litvě, č. 69717/14, rozsudek ze dne 3. září 2019, § 59). Zde se však domnívá, že kompenzační prostředek nápravy uváděný vládou se ve vztahu k stěžovatelem namítanému porušení presumpce neviny na první pohled účinným nejeví. Zaprvé, vláda neposkytla žádné konkrétní příklady vnitrostátní judikatury, v níž by soudy dospěly k závěru, že prohlášení učiněná trestními soudy v rámci zastavení trestního řízení znamenala nesprávný úřední postup kvůli porušení presumpce neviny dotčené osoby a že by taková osoba obdržela z toho důvodu peněžní náhradu. Zadruhé Soud konstatuje, že stěžovatel řízení o náhradě škody podle zákona o odpovědnosti státu za škodu zahájil, byť z jiného titulu (viz § 9–18 výše), čímž byly soudy, zejména pak Ústavní soud, povolány k přezkumu věci z pohledu presumpce stěžovatelovy neviny, přičemž neshledaly v rozhodnutích trestních soudů nic problematického. Námitka nepřijatelnosti vznesená vládou v tomto ohledu tak musí být také zamítnuta.

39.  Soud dále konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ani nepřijatelná z jiného důvodu uvedeného v článku 35 Úmluvy. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

B.   K odůvodněnosti

1.   Stěžovatel

40.  Stěžovatel tvrdil, že v jeho věci došlo k porušení presumpce neviny, zaprvé, formulacemi rozhodnutí vydaných v odškodňovacích řízeních, a zadruhé, protože civilní soudy vyšly v hmotněprávní rovině ze závěru, že se stíhaného trestného činu dopustil, ačkoli jeho trestní stíhání bylo zastaveno a v občanskoprávním řízení nebyly provedeny žádné důkazy.

41.  Stěžovatel s odkazem na rozsudky Soudu ve věcech Teodor (cit. výše, § 36–46), Agapov (cit. výše, § 38–45) a Felix Guţu (cit, výše, § 67–72) tvrdil, že Soud již dříve shledal porušení presumpce neviny ve věcech, kde civilní soudy pouze odkázaly na odůvodnění rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, aniž by samostatně zjišťovaly skutkový stav nebo provedly nezávislé hodnocení důkazů. Civilní soudy ve zmíněných věcech použily formulace, kterými překročily hranice toho, co přísluší civilnímu soudnímu řízení, a které mohly snadno přivést adresáty rozhodnutí k domněnce, že nebýt promlčení a rozhodnutí o zastavení řízení, daná osoba by byla shledána vinnou.

42.  Stěžovatel připomněl, že trestní soudy nekonstatovaly jeho vinu trestným činem (viz § 29 a 30 výše), neboť obvinění vznesené státním zástupcem o spáchání trestného činu podvodu považovaly za vyvrácené a kvůli promlčení již dále nezkoumaly, zda jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty porušování povinnosti při správě cizího majetku. Civilní soudy proto při rozhodování o jeho nároku na náhradu škody porušily presumpci neviny tím, že – konkrétně pak prvoinstanční soud a Nejvyšší soud – jej v zásadě považovaly v trestněprávní rovině za vinného, aniž by rozlišily odlišné podmínky trestní a občanskoprávní odpovědnosti (v této souvislosti odkázal na věc Agapov, cit. výše, § 41, a Pasquini, cit. výše, § 62). Stěžovatel také tvrdil, že civilní soudy založily závěr o vině výlučně na jedné větě převzaté z rozhodnutí trestního soudu ze dne 9. ledna 2009, která byla bez souvislosti citována v rozhodnutí ze dne 23. července 2010, a aniž by bylo odkázáno na rozbor provedený na s. 137 a 141, jenž naopak naznačoval pravděpodobnost, že by byl stěžovatel obžaloby zproštěn. Civilní soudy tak nedostály své povinnosti provést vlastní dokazování ohledně skutečnosti, zda stěžovatelovo jednání naplnilo znaky určitého trestného činu, a to bez ohledu na stěžovatelovu žádost o provedení důkazů. Jejich závěr, že se skutečně stíhaného činu dopustil, byl navíc zásadním a rozhodujícím argumentem, na němž založily své rozhodnutí jeho nárok na náhradu škody zamítnout.

2.   Žalovaná vláda

43.  Vláda odkázala na judikaturu Soudu, podle níž by měla být presumpce neviny uplatňována odlišně v navazujících řízeních po zproštění obžaloby a po zastavení trestního stíhání (citovala přitom věc Pasquini, cit. výše, § 50). Za klíčové hledisko považovala otázku, zda v zastaveném řízení bylo zákonným způsobem a při respektování práv obhajoby prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, i když nemůže být z důvodu různých objektivních překážek uznán trestně odpovědným. Pokud tomu tak je (přičemž v projednávané věci z odůvodnění rozhodnutí trestního soudu vyplývalo, že se stěžovatel trestného činu skutečně dopustil), Soud by měl na prohlášení vnitrostátních soudů v následných řízeních pohlížet shovívavěji, než když je stíhání ukončeno, protože se prokázala nevina obžalovaného nebo se nepodařilo spolehlivě prokázat jeho vinu. Jinak by soudy nemohly v následných odškodňovacích řízeních odkazovat na závěry přijaté trestními soudy za účelem vysvětlení, proč v souladu s dobrými mravy osobám, které se z hmotněprávního pohledu dopustily trestného jednání, ale vyhnuly se stíhání kvůli zastavení řízení, nepřiznávají odškodnění.

44.  Vláda dále zdůraznila, že řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je zvláštním druhem občanskoprávního řízení, které je samostatné a odlišné od trestního řízení a v němž je úkolem soudů posoudit, zda jsou splněny zákonné podmínky pro přiznání náhrady škody; nemají však pravomoc zkoumat trestní odpovědnost nebo vinu žalobce jako prejudiciální otázku. V projednávané věci tak bylo úkolem civilních soudů posoudit, zda trestní stíhání stěžovatele lze považovat za nezákonné a představuje důvod pro odškodnění, nebo zda se uplatní § 12 zákona o odpovědnosti státu za škodu, který poskytnutí náhrady v určitých případech vylučuje. Mezi ně patří i řízení, v nichž bylo zjištěno, že se obviněný skutečně dopustil stíhaného skutku, ale jeho stíhání muselo být zastaveno z objektivních, zákonem stanovených důvodů. V souladu s vyvíjející se vnitrostátní praxí (viz § 22–23 výše) dospěly tyto soudy k závěru, že za daných okolností, kdy trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno kvůli promlčení, avšak bylo v něm již dříve postaveno najisto, že se předmětného skutku dopustil, se měl § 12 použít analogicky. Civilní soudy tak podle názoru vlády neučinily prohlášení o stěžovatelově vině jako takové, ale spíše zkoumaly, zda bylo možné jeho situaci podřadit pod zvláštní ustanovení § 12 zákona o odpovědnosti státu za škodu, který poskytnutí odškodnění vylučuje.

45.  Vláda rovněž tvrdila, že formulace použité soudy v rámci odškodňovacích řízení se vyjadřovaly konkrétně k procesní situaci stěžovatele, v níž bylo nutno zohlednit skutečnost, že podle zjištění trestních soudů předmětný skutek spáchal, ale nemohl za něj být odsouzen z důvodu marného uplynutí promlčecí doby. Ačkoli mohly civilní soudy použít opatrnější slovní vyjádření, vláda tvrdila, že tyto soudy otázku stěžovatelovy viny samy nehodnotily; konstatování viny v trestněprávním smyslu by ani nebylo v souladu s povahou, účelem a předmětem odškodňovacího řízení. I kdyby formulace použitá prvoinstančním soudem, jež pouze reprodukovala závěry trestních soudů (viz § 12 výše), mohla být problematická z pohledu judikatury Soudu, vláda argumentovala, že tento nedostatek byl zhojen odvolacím soudem. Ten skutečně považoval odkaz na odůvodnění trestních soudů za nadbytečný a stačilo podle něj pouze zamítnout nárok stěžovatele na náhradu škody podle zákona o odpovědnosti státu za škodu s odůvodněním, že uplynutí promlčecí doby neznamená automaticky nezákonnost trestního stíhání (viz § 14 výše). Formulace použité Nejvyšším soudem tak musí být nahlíženy ve světle skutečnosti, že jeho úkolem v dané věci bylo pouze posoudit přípustnost stěžovatelova dovolání, to znamená, zda odvolací soud postupoval dle zákona a rozhodovací praxe. Převážná část rozhodnutí Nejvyššího soudu se skutečně nevztahovala konkrétně ke stěžovateli, ale spíše k určitému typu případu, který může nastat (viz § 16 výše); rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze vykládat tak, že by dovozovalo závěry o stěžovatelově vině. Ústavní soud rozhodnutí civilních soudů nepřiznat stěžovateli náhradu škody za jeho trestní stíhání aproboval; výslovně se však nezabýval otázkou, zda odůvodnění těchto rozhodnutí neporušovala zásadu presumpce neviny.

46.  Vláda dále považovala za čirou spekulaci stěžovatelův argument, že nebýt zastavení řízení, byl by s největší pravděpodobností zproštěn obžaloby. Zejména pak podle ní nevyužil možnosti trvat na pokračování řízení, a tím prokázat svou nevinu, i když by mu zproštění obžaloby zajistilo nárok na náhradu škody.

47.  Vláda tak opětovně potvrdila své přesvědčení, že formulace obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudů v odškodňovacím řízení nelze s ohledem na povahu a kontext daného řízení považovat za prohlášení o vině za trestný čin, což by bylo v rozporu s presumpcí neviny, nýbrž pouze o odkazy na zjištění, k nimž dospěly trestní soudy zákonem předepsaným způsobem v řízení, ve kterém měl stěžovatel možnost řádně uplatňovat práva obhajoby. Tyto odkazy na důvody rozhodnutí o zastavení řízení, jež nemohou být vykládány jako přičtení trestní odpovědnosti stěžovateli, byly nutné k odůvodnění analogického použití ustanovení § 12 zákona o odpovědnosti státu za škodu a na podporu rozhodnutí nepřiznat požadovanou náhradu škody. Přiznání práva na náhradu škody osobě, která se dopustila jednání naplňujícího znaky trestného činu, ale nemůže za něj nést trestní odpovědnost, by bylo proti dobrým mravům a v rozporu se zásadou ex injuria jus non oritur.

3.   Hodnocení Soudu

a)    Obecné zásady

48.  Soud připomíná, že druhý aspekt ochrany vyplývající z presumpce neviny přichází na řadu v okamžiku, kdy trestní řízení končí jinak než odsouzením obviněného. Jeho cílem je ochrana jednotlivců, kteří byli zproštěni obžaloby, nebo jejichž stíhání bylo zastaveno, před tím, aby s nimi bylo ze strany orgánů veřejné moci zacházeno, jako kdyby byli ve skutečnosti shledáni vinnými (viz také § 32 výše). Je tomu tak proto, že takové osoby jsou z pohledu práva nevinné a musí s nimi být zacházeno v souladu s takovou nevinou. V tomto rozsahu proto presumpce neviny přetrvává i po ukončení trestního řízení, aby bylo zajištěno, že ve vztahu k jakémukoli neprokázanému obvinění bude nevina dotyčné osoby respektována (viz Nealon a Hallam, cit. výše, § 108).

49.  Velký senát nedávno shledal, že bez ohledu na povahu souvisejícího návazného řízení a bez ohledu na to, zda trestní řízení skončilo zproštěním obvinění nebo zastavením, budou-li rozhodnutí a odůvodnění vnitrostátních soudů a jiných orgánů v těchto návazných souvisejících řízeních (posuzovaných jako celek a v kontextu úkolu, k němuž je vnitrostátní právo povolává) stěžovateli přičítat trestní odpovědnost, půjde o porušení druhého aspektu čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Přičtení trestní odpovědnosti určité osobě totiž znamená, že se na danou osobu pohlíží, jako by byla vinna trestným činem v trestněprávním smyslu, čímž se naznačuje, že v trestním řízení mělo být rozhodnuto odlišně (viz Nealon a Hallam, cit. výše, § 168).

50.  Tento přístup odráží požadavek kladený na soudce na národní úrovni, kteří mimo kontext trestního obvinění mají rozhodovat v kauzách založených na týchž skutkových okolnostech jako předchozí trestní obvinění, jež ovšem nevedlo k odsouzení. Ochrana poskytnutá čl. 6 odst. 2 v jeho druhém aspektu by neměla být vykládána tak, že by bránila národním soudům v následných řízeních (v nichž plní v souladu s vnitrostátním právním řádem jiné funkce než trestní soudci), aby se zabývaly týmiž skutkovými okolnostmi v rozsahu, v jakém o nich bylo pojednáváno v předešlých trestních řízeních, pokud tím nepřičtou dotčeným osobám trestní odpovědnost. Na osobu zproštěnou obvinění, nebo ve vztahu k níž bylo trestní řízení zastaveno, se i nadále vztahují běžná vnitrostátní pravidla týkající se dokazování a důkazního standardu platná mimo rámec trestního řízení (tamtéž, § 169).

51.  Soud závěrem konstatuje, že na rozdíl od případů odškodňování obětí v občanskoprávním řízení nebo kárných řízení, které se týkají povinností dříve obviněných vůči společnosti, se nároky dříve obviněných osob na náhradu nákladů a škod týkají odpovědnosti státu. V tomto ohledu připomíná, že čl. 6 odst. 2 nezaručuje osobě obviněné z trestného činu právo na náhradu škody za zákonnou vazbu nebo za vzniklé náklady ve věcech, kdy řízení je následně zastaveno nebo skončí zproštěním obvinění (tamtéž, § 164).

b)    Použití těchto zásad na projednávanou věc

52.  Soud konstatuje, že v projednávané věci bylo trestní řízení proti stěžovateli zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti. S odvoláním na výše uvedený test by tedy porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy nastalo pouze, pokud by mu vnitrostátní rozhodnutí o náhradě škody požadované stěžovatelem podle zákona č. 82/1998 Sb. přičítalo trestní odpovědnost. Při hodnocení souladu těchto rozhodnutí a jejich odůvodnění s čl. 6 odst. 2 Úmluvy se tak Soud zaměří na soudy použité slovní formulace, které mají v tomto ohledu klíčový význam.

53.  Vláda v projednávané věci uváděla, že pro určení správné právní kvalifikace stíhaného jednání za účelem stanovení zákonné doby promlčení (viz § 25 výše) trestní soud ve svém usnesení ze dne 23. července 2010 dospěl rovněž k závěru (viz § 7 výše), že stěžovatel se dopustil předmětného jednání naplňujícího znaky trestného činu, ačkoli nemůže být z důvodu uplynutí zákonné promlčecí doby odsouzen. Podle názoru vlády neměly civilní soudy projednávající žádost stěžovatele o náhradu škody jinou možnost, než zohlednit tato zjištění a odkázat na ně, aniž by samostatně posuzovaly otázku jeho viny (viz § 43 a 45 výše).

54.  Soud uznává, že správná právní kvalifikace jednání, jehož se měl stěžovatel dopustit, byla nezbytná pro určení příslušné doby promlčení (viz také Peltereau-Villeneuve proti Švýcarsku, č. 60101/09, rozsudek ze dne 28. října 2014, § 34). Jelikož však bylo formálním výsledkem trestního řízení jeho zastavení z důvodu promlčení, nelze tvrdit, že toto řízení vedlo nebo mělo vest k tomu, že stěžovatelova „vina byla zákonným způsobem prokázána“ (viz § 34 výše). Tento výsledek mohl nastat pouze, pokud by stěžovatel trval na pokračování stíhání proti jeho osobě bez ohledu na promlčení, což neučinil (viz § 8 výše).

55.  Soud konstatuje, že trestní soud v usnesení o zastavení řízení ze dne 23. července 2010 zejména uvedl, že jednání stěžovatele by mohlo být právně kvalifikováno pouze jako porušování povinnosti při správě cizího majetku, ve vztahu k němuž před podáním obžaloby uplynula promlčecí doba pěti let (viz § 7 výše). Problematické vyjádření, podle nějž zjištěné skutkové okolnosti umožňovaly učinit závěr, že stěžovatel se dopustil stíhaného jednání, ve skutečnosti pocházelo z předchozího zrušeného usnesení ze dne 9. ledna 2009 (viz § 6 výše). V každém případě Soud nepovažuje za nutné v této věci posuzovat, zda rozhodnutí trestních soudů ukončující trestní řízení proti stěžovateli naznačovala, že se stěžovatel dopustil stíhaného jednání, nebo obsahovala prohlášení o jeho vině. Stěžovatel ve skutečnosti nesdílel názor vlády, že trestní soudy dospěly k závěru o jeho vině, a směřoval svou stížnostní námitku výlučně proti rozhodnutím vydaným civilními soudy (viz § 40 a 42 výše).

56.  Soud má tedy v projednávané věci za úkol zodpovědět otázku, zda civilní soudy použitými formulace přičetly stěžovateli trestní odpovědnost v rozporu s čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Soud tak pro posouzení, zda civilní soudy toto ustanovení porušily, prozkoumá kontext daného řízení jako celku a všechny jeho zvláštní charakteristiky (viz Agapov, cit. výše, § 40). V tomto ohledu připomíná, že při formulaci odůvodnění rozsudku v občanskoprávních řízeních po zastavení trestního stíhání je namístě zvláštní opatrnost (viz Fleischner proti Německu, č. 61985/12, rozsudek ze dne 3. října 2019, § 64; Pasquini, cit. výše, § 53).

57.  Civilní soudy měly v projednávané věci přezkoumat stěžovatelův nárok na náhradu škody za náklady právního zastoupení, které mu vznikly v trestním řízení, a za ušlý zisk, přičemž stěžovatel argumentoval tím, že jelikož nebyl odsouzen, trestní stíhání bylo nezákonné (viz § 9 a 11 výše). Prvostupňový soud jeho nárok zamítl, protože z odůvodnění trestních soudů jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel se dopustil protiprávního jednání a že pouze objektivní důvody (konkrétně uplynutí času) znemožnily soudům jej odsoudit (viz § 12 výše). Takový závěr, jenž podle názoru Soudu zjevně představoval konstatování stěžovatelovy viny z trestního pohledu, umožnil civilnímu soudu analogické použití ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti státu za škodu. Podle tohoto ustanovení nemá nárok na náhradu škody ten, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, přičemž podle názoru civilního soudu bylo možné takovou situaci přirovnat k zastavení stíhání z důvodu uplynutí promlčecí doby jako ve stěžovatelově věci. Závěry civilních soudů aproboval i Nejvyšší soud, který odkázal na prohlášení trestního soudu, že stěžovatel se jednání naplňujícího znaky trestného činu dopustil (viz § 16 výše).

58.  Soud tak dochází k závěru, že civilní soudy, a zejména Nejvyšší soud, při založení svých rozhodnutí na jednoznačném závěru, že stěžovatelovo jednání naplnilo znaky trestného činu, z nějž byl obviněn, zašly příliš daleko a překročily civilněprávní rámec. Učinily tak s odkazem na vyjádření trestních soudů, zejména na vyjádření obsažená ve (zrušeném) usnesení ze dne 9. ledna 2009, aniž by byly rozhodnutím v trestní věci vázány (viz § 14 a 19 výše) a aniž by zohlednily presumpci stěžovatelovy neviny nebo se ve vztahu k ní vymezily. Soud v tomto ohledu konstatuje, že z rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 28. dubna 2014 (viz § 14 výše) i z praxe Nejvyššího soudu (viz § 18 výše) plyne, že pouhé marné uplynutí promlčecí doby neznamená automaticky, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání bylo nezákonné, což dostačovalo k vyloučení stěžovatelova práva na náhradu škodu.

59.  Orgány veřejné moci navíc podle všeho kladly stěžovateli k tíži, že netrval na pokračování v trestním řízení proti své osobě a neusiloval o rozhodnutí o vině či nevině (viz § 10 a 14 výše). Je však třeba konstatovat, že tato cesta je ve své podstatě trestněprávní a týká se otázky trestní odpovědnosti (srov. Teodor, cit. výše, § 42).

60.  Na základě výše uvedených okolností má Soud za to, že formulace použité civilními soudy nebyly jen nevhodné, ale rovněž odráží jejich jednoznačný názor, že se stěžovatel dopustil protiprávního jednání a je jím vinen, ačkoli za něj nebyl nikdy odsouzen. Prohlášení civilních soudů nebyla podle názoru Soudu v souladu s usnesením o zastavení trestního řízení přijatého z důvodu uplynutí promlčecí doby a představovala dovození trestní odpovědnosti vůči stěžovateli (srov. Farzaliyev proti Ázerbájdžánu, č. 29620/07, rozsudek ze dne 28. května 2020, § 65–69; Agapov, cit. výše, § 44; Pasquini, cit. výše, § 64).

61.  Ačkoli stěžovatel namítal porušení presumpce neviny ve své ústavní stížnosti, Ústavní soud se formulacemi použitými civilními soudy explicitně nezabýval, což připustila i vláda (viz § 45 výše). Jak Soud rozhodl již dříve, pokud použití nevhodných slovních formulací může vést k pochybnostem ohledně porušení presumpce neviny, je u nich ovšem v rámci přezkumu kontextu řízení jako celku a jeho zvláštních charakteristik důležité posoudit, zda se s danou pochybností výslovně vypořádaly vrcholné soudy (viz Vardan Martirosyan proti Arménii, č. 13610/12, rozsudek ze dne 15. června 2021, § 84; Avaz Zeynalov proti Ázerbájdžánu, č. 37816/12 a 25260/14, rozsudek ze dne 22. dubna 2021, § 71; Milachikj proti Severní Makedonii, č. 44773/16, rozsudek ze dne 14. října 2021, § 37).

62.  Závěrem považuje Soud za důležité připomenout v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, že bylo-li řízení proti „osobě obviněné z trestného činu“ zastaveno, neposkytuje jí čl. 6 odst. 2 ani jiné ustanovení Úmluvy právo na náhradu vynaložených nákladů řízení ani právo na náhradu za zákonnou vazbu (nejnověji viz rozhodnutí Nealon a Hallam, cit. výše, § 164). Proto tedy pouhé odmítnutí vyplatit stěžovateli z veřejných zdrojů požadovanou náhradu z důvodu, že zastavení trestního řízení proti němu neznamenalo nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, by samo o sobě presumpci neviny neporušilo. Jak je však uvedeno výše, porušení presumpce neviny plyne v této věci z odůvodnění a formulací použitých civilními soudy, které stěžovateli výslovně přičetly trestní odpovědnost.

63.  Výše uvedené úvahy Soudu dostačují k závěru, že z těchto důvodů došlo k porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy.

II.       K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 úMLUVY

64.  Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A.  Újma

65.  Stěžovatel požadoval částku 100 000 € z titulu majetkové škody zahrnující náklady řízení a ušlý zisk, jichž se neúspěšně domáhal na vnitrostátní úrovni. Rovněž požadoval 15 000 € za nemajetkovou újmu s poukazem na medializaci jeho případu, dobu, po niž byl vystaven obvinění civilních soudů, že se dopustil trestného jednání, a uveřejnění rozhodnutí civilních soudů ve veřejně přístupné databázi.

66.  Vláda k majetkové škodě zaprvé poznamenala, že čl. 6 odst. 2 ani jiné ustanovení Úmluvy nezaručuje osobě obviněné z trestného činu právo na náhradu škody, pokud bylo stíhání zastaveno. Zadruhé uvedla, že v případě rozhodnutí Soudu konstatujícího porušení by stěžovatel mohl požádat o obnovu řízení před Ústavním soudem. Ve vztahu k nároku z titulu nemajetkové újmy vláda tvrdila, že nebyla žádná příčinná souvislost mezi porušením a tvrzenou újmou, a že v případě úspěchu před Soudem by stěžovatel mohl požádat o obnovu řízení před Ústavním soudem, přičemž částka požadovaná stěžovatelem je přemrštěná.

67.  Soud neshledává příčinnou souvislost mezi shledaným porušením a údajnou peněžitou škodou, proto tento nárok zamítá. Dále má za to, že tvrzená nepeněžitá újma stěžovatele je dostatečně kompenzována shledáním porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy.

B.   Náklady řízení

68.  Stěžovatel nárokoval na nákladech řízení před vnitrostátními soudy a Soudem částku 8 357 €.

69.  Vláda opáčila, že stěžovateli by neměly být hrazeny náklady vzniklé do okamžiku vydání prvoinstančního civilního rozsudku a že faktury a doklad o úhradě pokrývají pouze část nárokované částky.

70.  Podle judikatury Soudu má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení jen tehdy, je-li prokázáno, že tyto náklady byly skutečně a nutně vynaloženy a že jsou co do výše přiměřené. Soud na základě toho považuje za přiměřené s ohledem na dokumenty, které má k dispozici, a s ohledem na výše uvedená kritéria přiznat stěžovateli z titulu náhrady nákladů řízení vedených v této věci částku 3 500 € a případnou částku daně.

 

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1.              prohlašuje stížnost za přijatelnou;

2.              rozhoduje, že došlo k porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy;

3.              rozhoduje

a)   že žalovaný stát má stěžovateli zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, částku 3 500 € (tři tisíce pět set eur), které se převedou na měnu žalovaného státu podle kursu platného ke dni zaplacení, dále případnou částku daně, kterou může být stěžovatel povinen zaplatit, jako náhradu nákladů řízení;

b)   že od uplynutí výše uvedené lhůty tří měsíců až do zaplacení bude stanovená částka navyšo­vána o prostý úrok se sazbou ve výši marginální zápůjční sazby Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšenou o tři procentní body;

4.              zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

 

Victor Soloveytchik	Mattias Guyomar
tajemník	předseda

 

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 10. října 2024 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.