II.ÚS 1119/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Witasska, zastoupeného Mgr. Theobaldem Ptoszkem, advokátem, sídlem Horní 1642/55A, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. února 2024 č. j. 22 A 64/2021-58, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že podanou žalobou se stěžovatel domáhal ochrany před množstvím tvrzených zásahů správního orgánu. Napadeným (v pořadí druhým) usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl ve věci výše uvedené žaloby tak, že žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v neposkytnutí úředního záznamu ze dne 20. 4. 2021 č. j. 1646685/21/3200-11450-810208 vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok I.). Ve zbytku krajský soud žalobu odmítl (výrok II.) a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o odmítnuté části žaloby. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že vylíčení skutkových okolností v žalobě bylo chaotické, neobsahovalo potřebné náležitosti a nebylo ani možno zjistit, které návrhy výroků rozsudku se vztahují ke kterým tvrzeným zásahům. Vyzval proto stěžovatele k odstranění vad, na což stěžovatel reagoval podáním došlým soudu dne 27. 3. 2023. Krajský soud však dospěl k závěru, že žaloba včetně jejího doplnění ani po pokusu o odstranění vad neposkytuje soudu možnost jejího věcného projednání. Jediný bod splňující konkretizaci tvrzení se nachází na samém konci doplnění žaloby, kdy se stěžovatel domáhá, aby soud přikázal vedlejšímu účastníkovi doručit stěžovateli úřední záznam ze dne 20. 4. 2021 č. j. 1646685/21/3200-11450-810208 s tvrzením, že mu vedlejší účastník sdělil dne 18. 11. 2021, že mu tento úřední záznam neposkytne, protože jde o písemnost určenou pro vnitřní potřebu stěžovatele. Krajský soud proto vyloučil tento jediný dostatečně konkretizovaný zásah k samostatnému projednání v souladu s § 39 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), neboť takovýto postup je vhodný s ohledem na rozdílný argumentační rámec ve vztahu ke zbylému obsahu žaloby. Ve zbytku krajský soud žalobu v souladu se závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřenými v jeho kasačním rozsudku ze dne 11. 5. 2023 č. j. 22 A 64/2021-28 opětovně odmítl (viz níže sub 3).

3. Krajský soud napadeným usnesením v předmětné věci rozhodoval opakovaně, když původní usnesení tohoto soudu ze dne 11. 5. 2023 č. j. 22 A 64/2021-28, kterým byla žaloba odmítnuta, bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2023 č. j. 4 Afs 233/2023-42. V tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud ztotožnil s hodnocením krajského soudu stran neurčitosti a nesrozumitelnosti zásahů namítaných stěžovatelem a na toto odůvodnění v podrobnostech odkázal. Nejvyšší správní soud se však neztotožnil s krajským soudem v otázce posouzení zásahu, týkajícího se neposkytnutí úředního záznamu bez zákonného důvodu, kdy uvedl, že tento postup vedlejšího účastníka může představovat nezákonný zásah do veřejných subjektivních práv osoby souvisejících s evidencí daní ve smyslu § 82 s. ř. s., a uložil krajskému soudu povinnost se touto skutečností v dalším řízení zabývat, přičemž krajský soud byl závěry Nejvyššího správního soudu v souladu s § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán.


II.
Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předmětné věci nebyly splněny zákonné podmínky pro vyloučení věci podle § 39 odst. 2 s. ř. s., přičemž takovýmto postupem krajského soudu bylo zasaženo do subjektivních dispozičních práv stěžovatele. Stěžovatel má za to, že krajský soud vydáním napadaného usnesení postupoval v rozporu s § 39 odst. 2 s. ř. s., neboť vyloučenou věc měl posuzovat v rámci podané zásahové žaloby a jejího doplnění, čímž zasáhl do práva stěžovatele na přístup k soudu a na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 1. 2. 2006 č. j. 1 Afs 24/2005-76.

5. Stěžovatel namítá, že povinností soudů je respektovat subjektivní právo jednotlivce na autonomii jeho vůle, do této autonomní sféry mohou soudy zasáhnout jen tehdy, dopustil-li by se jednotlivec jednání zákonem výslovně zakázaného. K vyloučení věci k samostatnému projednání nebyly podle stěžovatele v předmětné věci splněny zákonem stanovené podmínky, když v této věci bylo společné řízení nejen možné, ale navíc i vhodné. Žalobní bod zásahové žaloby, který krajský soud napadeným usnesením vyloučil k samostatnému projednání, má společný skutkový základ spočívající v evidenci daní a písemností a taktéž se týká totožných účastníků řízení. Vyloučení věci k samostatnému projednání je podle stěžovatele nezákonné. Krajský soud jednal v rozporu s principem procesní ekonomie a následek v podobě soudního poplatku záměrně skryl nepřípustným způsobem vedení spisové evidence a nezákonným převedením soudního poplatku. Postup soudu je pro stěžovatele překvapivý z pohledu dosavadní délky řízení a nepředvídatelný současně z hlediska věcného i právního, zejména poté, co soud nevyhověl žádostem o sloučení řízení podle § 39 odst. 1 s. ř. s., přičemž je v rozporu s principem procesní ekonomie. V neprojednání všech napadených rozhodnutí, k nimž se vztahují související žaloby, ve společném řízení vznikají zbytečné náklady soudu i účastníkům řízení.

6. Vyloučení věci k samostatnému projednání podle názoru stěžovatele nedává ani smysl či logiku za situace, kdy projednatelná zůstala pouze jediná část žaloby. Vyloučením jediné zbylé námitky soud sleduje odstranění zásahové žaloby před projednáním žaloby proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství, avšak ani tento postup nezabrání soudnímu přezkumu věcné správnosti výkazů nedoplatku a posouzení zákonnosti odepsání a "znovuobživnutí" nedoplatku v roce 2004, které jsou jejich obsahem. Odůvodnění postupu soudu podle stěžovatele postrádá smysl zejména za situace neznalosti obsahu úředního záznamu ze dne 20. 4. 2021. Stěžovatel proto namítá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť aplikaci § 39 odst. 2 s. ř. s. nelze hodnotit jako racionálně logicky akceptovatelnou, a tak objektivně udržitelnou. Podle názoru stěžovatele jde o projev libovůle orgánu veřejné moci, přičemž v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1238/08 (N 131/50 SbNU 149); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Krajský soud dále nezákonně převedl zaplacený poplatek do vyčleněné části žaloby, když ho eviduje pod názvem došlá pošta bez evidence předchozí výzvy k úhradě.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz sub 16).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

10. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky vyloučení věci podle § 39 odst. 2 s. ř. s. k samostatnému projednání.

11. Rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému projednání není rozhodnutím ve věci samé, ale rozhodnutím procesní povahy. Rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému řízení je usnesením, kterým se pouze upravuje vedení řízení a proti kterému není přípustná kasační stížnost [§ 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.]. Usnesení o spojení nebo vyloučení věcí nemusí obsahovat odůvodnění, neboť se jím nekončí řízení a nikomu se neukládá povinnost (§ 55 odst. 4 s. ř. s.). Tato rozhodnutí jako taková zpravidla nejsou způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv. Pochybení soudu při rozhodování o spojení nebo vyloučení věcí však může být v některých případech důvodem pro zrušení rozhodnutí, zasáhne-li soud nevhodným spojením nebo rozdělením věcí do práv účastníků řízení.

12. Ačkoli tedy rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému projednání nemá charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci, nesplnění zákonných podmínek pro vyloučení věci podle § 39 odst. 2 s. ř. s., je bezdůvodným zásahem do subjektivních dispozičních práv stěžovatele a porušením ústavního práva na přístup k soudu. V této souvislosti Ústavní soud především poukazuje - i z ústavně právního hlediska - na právní názor vyslovený v nálezu ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1238/08 (N 131/50 SbNU 149), jakož i na názor Nejvyššího správního soudu vyslovený např. v rozsudku ze dne 1. 2. 2006 č. j. 1 Afs 24/2005-70; ten ostatně vychází z dosavadní judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 13. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 43/04 (N 54/33 SbNU 55)].

13. Ústavní soud ve výše odkazovaném nálezu ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1238/08 v prvé řadě posuzoval přípustnost ústavní stížnosti, tedy otázku, zda byly vyčerpány všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 a ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Musel tedy zvážit, zda včas podaná ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí je stížností proti poslednímu procesnímu prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. K výslovnému zodpovězení této otázky přistoupil Ústavní soud především z toho důvodu, že mu byla známa z jeho dosavadní judikatury usnesení ze dne 7. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 727/06 a ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 729/06, kterými byla ústavní stížnost proti usnesení soudu podle obdobného § 112 odst. 2 o. s. ř. (tj. v občanském soudním řízení) o vyloučení věci k samostatnému řízení odmítnuta jako nepřípustná [podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

14. V této souvislosti považoval Ústavní soud za významné - obdobně jako u výše citovaných usnesení Ústavního soudu, byť tam šlo o občanské soudní řízení - že ústavní stížností je napadáno usnesení podle § 39 odst. 2 s. ř. s., tj. jde o rozhodnutí upravující vedení řízení, a je proto proti němu kasační stížnost nepřípustná [srov. § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.; Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M.: Soudní řád správní, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2004, str. 73].

15. Ústavní soud dovodil, že bylo-li by usnesení o vyloučení věcí k samostatnému projednání protizákonné, resp. neústavní, takové pochybení by pak nemohlo být reparováno ani v řízení o kasační stížnosti proti meritornímu rozhodnutí ve věci správní žaloby před Nejvyšším správním soudem, neboť tato vada by z povahy věci neměla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé, a proto by nemohla být ani důvodem zrušení napadeného rozhodnutí podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 109 odst. 3 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006 č. j. 1 Afs 24/2005-70).

16. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu k závěru, že ústavní stížnost je přípustná. Smysl a účel § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu spočívá v tom, že mechanismus ochrany základních práv a svobod představovaný řízením o ústavní stížnosti je pouze subsidiárním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Teprve jestliže ostatní zákonné prostředky a mechanismy selžou, resp. jsou bezvýsledně vyčerpány nebo nejsou účinné, popř. nejsou žádné, lze se obrátit na Ústavní soud (jako orgán ochrany ústavnosti). Takový smysl a účel zákona v dané věci věcnému projednání ústavní stížnosti nebrání, neboť stěžovatel již nemá k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohl bránit tvrzené neústavnosti napadeného rozhodnutí, tedy tvrzenou neústavnost reparovat. Opačný přístup by značil neústavní, byť pouze částečnou, rezignaci Ústavního soudu na svůj úkol ochránce ústavnosti (čl. 83 Ústavy), neboť jednotlivec by neměl nárok na ochranu svých ústavně zaručených práv nebo svobod dotčených těmi akty orgánů veřejné moci, kterými je rozhodováno o vyloučení věcí k samostatnému projednání (podle § 39 odst. 2 s. ř. s.). Ústavní soud tudíž uvedeným nálezem změnil - oproti předchozím citovaným dvěma usnesením - názor na přípustnost ústavní stížnosti směřující proti usnesení soudu o vyloučení věci k samostatnému řízení, aniž by musel postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu, který se vztahuje pouze na odchýlení se od právního názoru vysloveného v nálezu (a contrario v usnesení).

17. V nálezu ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1238/08 Ústavní soud dále dovodil, že vyloučení věci k samostatnému projednání není toliko libovolným oprávněním obecného soudu (správního soudu); obecný soud tak může postupovat pouze tehdy, podal-li žalobce jedinou žalobu proti takovým rozhodnutím, jejichž projednání ve společném řízení není možné nebo vhodné. Nejde-li o takovou žalobu, je povinen respektovat dispoziční úkon žalobce; jinak porušuje nejen pravidla o vylučování věcí k samostatnému projednání (§ 39 odst. 2 s. ř. s.), ale i dispoziční zásadu (na níž je správní soudnictví vybudováno), ústavně zaručené právo jedince na respektování autonomie jeho vůle a svobodné individuální jednání, jež zaručuje čl. 2 odst. 3 Listiny (ve své druhé dimenzi) a konečně i princip procesní ekonomie (srov. obdobně citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 24/2005-70). Ústavní soud proto v uvedeném nálezu uzavřel, že krajský soud porušil napadeným rozhodnutím též ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jeho aplikaci § 39 odst. 2 s. ř. s., nelze hodnotit jako racionálně logicky akceptovatelnou, a tak objektivně udržitelnou. Proto jde o projev libovůle orgánu veřejné moci.

18. Soud může vyloučit věc k samostatnému projednání pouze tehdy, podal-li žalobce jedinou žalobu proti takovým rozhodnutím, jejichž projednání ve společném řízení není možné nebo vhodné. Nemožnost společného projednání nastane např. tehdy, nemůže-li soud žalobu v části směřující proti některému ze společně napadených rozhodnutí projednat vůbec (žaloba je v dané části nepřípustná nebo opožděná). Nejde-li o takovou žalobu (nejsou-li tedy splněny podmínky pro vyloučení věci k samostatnému projednání), musí soud respektovat vůli žalobce (navrhovatele) a žalobu směřující proti více rozhodnutím projednat v jednom řízení. Soud je tak povinen respektovat dispoziční úkon žalobce; jinak porušuje nejen pravidla o vylučování věcí k samostatnému projednání (§ 39 odst. 2 s. ř. s.), ale i dispoziční zásadu (na níž je správní soudnictví vybudováno), subjektivní veřejné právo jedince na respektování autonomie jeho vůle a princip procesní ekonomie. Institut vyloučení věci by totiž neměl sloužit k umělému navyšování počtu řízení před soudem.

19. V nyní posuzované věci krajský soud napadeným výrokem I. svého rozhodnutí žalobu, kterou se stěžovatel domáhal ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v neposkytnutí úředního záznamu ze dne 20. 4. 2021, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, když jediný bod splňující konkretizaci tvrzení shledal v doplnění žaloby, kde se stěžovatel domáhá, aby soud přikázal vedlejšímu účastníkovi doručit stěžovateli úřední záznam ze dne 20. 4. 2021. Krajský soud proto tento jediný dostatečně konkretizovaný zásah v souladu s § 39 odst. 2 s. ř. s., vyloučil k samostatnému projednání s odůvodněním, že takovýto postup považoval za vhodný s ohledem na rozdílný argumentační rámec ve vztahu ke zbylému obsahu žaloby. Ve zbytku žalobu stěžovatele na ochranu před nezákonným zásahem odmítl, neboť žaloba včetně jejího doplnění neposkytovala soudu možnost jejího věcného projednání.

20. Z výše uvedeného vyplývá, že krajský soud vyloučil část žaloby směřující proti výše uvedenému jedinému dostatečně konkretizovanému zásahu k samostatnému projednání, neboť projednání všech ostatních návrhů stěžovatele ve společném řízení ve smyslu výše uvedeného nebylo možné, když žaloba ve zbývající části nebyla projednatelná. Za dané procesní situace tedy krajský soud neměl ani jinou možnost, než tuto část žaloby vyloučit k samostatnému projednání a rozhodnutí, dospěl-li k závěru, že pouze u tohoto návrhu stěžovatel splnil podmínky pro jeho projednání a takovýto postup považoval za vhodný a možný s ohledem na rozdílný argumentační rámec ve vztahu ke zbylému obsahu žaloby. Pro úplnost je třeba dodat, že proti výroku II. usnesení krajského soudu, kterým byla žaloba ve zbytku odmítnuta, stěžovatel podanou ústavní stížností ani nebrojí a nedomáhá se zrušení tohoto výroku.

21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu