IV.ÚS 638/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2023 č. j. 19 Co 224/2023-3445 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2023 č. j. 40 P 29/2015-3432, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a F. K. a nezletilého R. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení specifikovaných jejích základních práv.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným usnesením prodloužil dobu trvání předběžného opatření, kterým byl nezletilý vedlejší účastník (dále jen "syn") předán do péče prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec") o tři měsíce, tj. do 6. 2. 2024 (I. výrok), zamítl návrh stěžovatelky na zrušení předběžného opatření (II. výrok) a jmenoval opatrovníkem syna pro řízení o žalobě pro zmatečnost statutární město Brno (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že důvody, pro které bylo předběžné opatření vydáno, trvají i nadále, a že návrh stěžovatelky na zrušení předběžného opatření je účelový, činěný ve snaze oddálit výkon rozhodnutí o předběžném opatření. Opatrovníkem jmenoval orgán sociálně právní ochrany dětí, který tuto funkci vykonával v průběhu předcházejících řízení a o situaci je nejlépe zpraven. Na adrese, kterou stěžovatelka uvádí jako trvalé bydliště nezletilého, se fakticky po delší dobu nezdržuje.

3. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Protože Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud) dospěl k závěru, že není důvodné, napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu s tím, že se s ním plně ztotožnil.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Podle stěžovatelky je podstatou věci skutečnost, že městský soud a krajský soud nemají mezinárodní příslušnost, protože je jím soud, který je příslušný podle obvyklého bydliště dítěte.

5. Ústavní stížnost stěžovatelka odůvodňuje vadami, které zasáhly do ústavně zaručených práv syna a jejích. Konkrétně tvrdí, že z původního předběžného opatření nejsou zřejmé zákonné důvody, na jejichž základě došlo ke změně výlučné péče z matky na otce po 12 dnech po rozhodnutí ve věci, přičemž tyto důvody nejsou zřejmé ani z napadeného usnesení městského soudu, nejsou reflektovány jakákoliv její tvrzení a důkazní návrhy, syn dosud pro rozhodování o předběžném opatření není zastoupen, nebyl slyšen, jeho názor nikoho nezajímá, oba soudy nereagují na nedostatek mezinárodní příslušnosti, ve věci rozhoduje soudce, který je ze zákona vyloučen z projednávání žaloby o zmatečnost, stěžovatelka (stejně jako syn) nebyla slyšena a nebylo provedeno žádné dokazování, soudy neřeší problémy syna, bylo prodlouženo předběžné opatření, které již zaniklo, městský soud nerozhodl o jejím návrhu na mediaci.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemá povinnost být právně zastoupena jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (pozn.: stěžovatelka udělila plnou moc k jejímu zastupování v řízení před Ústavním soudem obchodní společnosti X, jejíž je jednatelkou; k tomuto zastoupení Ústavní soud nepřihlédl, neboť podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může být zástupcem stěžovatele pouze advokát - srov. § 15 odst. 4 věta druhá zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, upravující výkon advokáta vlastním jména na účet společnosti). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

8. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, 48/2010 Sb.)]. Tyto závěry platí mutatis mutandis také pro rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření.

9. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou napadená usnesení byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolná, nejsou dány. Lze odkázat na příslušné partie odůvodnění napadených usnesení. Z tohoto hlediska Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení svými právními důsledky byla způsobilá porušit stěžovatelčina základní práva.

10. Stěžovatelka se domáhá zrušení všech výroků usnesení městského soudu, tj. včetně III. výroku, kterým byl pro řízení o zmatečnost jmenován synovi kolizní opatrovník. V této záležitosti odkazuje Ústavní soud na odůvodnění usnesení ze dne 7. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 952/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), kterým byla odmítnuta její ústavní stížnost ve věci změny kolizního opatrovníka pro nepřípustnost. Ze stejných důvodů je nepřípustná i tato část nynější stěžovatelčiny ústavní stížnosti.

11. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1.), odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu