IV.ÚS 1629/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Davidem Franke, advokátem, sídlem Bartošova 1750/17, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023 č. j. 25 Cdo 3686/2022-307, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. ledna 2022 č. j. 69 Co 266/2021-199 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9. června 2021 č. j. 9 C 9/2019-154, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 12, čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z podané ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") vedeného pod sp. zn. 9 C 9/2019 vyplývá, že dne 10. 2. 2016 byla na odběrném místě, kde pobýval stěžovatel s dalšími dvěma osobami, provedena kontrola odběrného elektrického zařízení. Při kontrole byl zjištěn neoprávněný odběr elektřiny ve smyslu § 51 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Po zastavení trestního stíhání stěžovatele se po něm vedlejší účastnice jako provozovatelka distribuční soustavy domáhala zaplacení částky 106 029,83 Kč s příslušenstvím.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem vedlejší účastnici částečně vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit jí částku 73 721,77 Kč s příslušenstvím. Konstatoval, že odpovědnost za neoprávněný odběr elektřiny je zvláštním typem objektivní odpovědnosti, která jako škůdce stíhá zákazníka. Takto vymezená odpovědnost za škodu je podle usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13 ústavně konformní. Objektivně odpovědný za neoprávněný odběr elektřiny byl tedy jak stěžovatel, tak další dvě osoby, které s ním v rozhodné době v domě žily. Pro posouzení civilního nároku není rozhodné, kdo propojení odběrného místa s distribuční soustavou fakticky provedl. Podle § 438 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013, jsou škůdci za škodu odpovědni společně a nerozdílně. Výši škody určil okresní soud na základě znaleckého posudku vypracovaného pro účely trestního řízení, který provedl jako důkaz listinou. Výslech znalce byl podle okresního soudu nadbytečný, neboť znalecký posudek obstál i bez dalších zjištění - měl všechny formální náležitosti znaleckého posudku, včetně doložky trestní odpovědnosti znalce. Nesouhlasil se stěžovatelem, že jde o zakázané přenášení důkazů mezi procesními soustavami.

4. Stěžovatel i vedlejší účastnice podali odvolání. Stěžovatel napadl průběh jednání ve formě videokonference, a že okresní soud neprovedl jím navržené důkazy a učinil nesprávná skutková zjištění ohledně trvání neoprávněného odběru a výše škody. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") odvolání stěžovatele nevyhověl. Stěžovatel měl v průběhu jednání u okresního soudu možnost vznést ke způsobu vedení jednání námitky, ale žádné nevznesl. K připojení k zařízení, kterým procházela neměřená elektřina, došlo ve zřejmé časové i věcné souvislosti s odpojením elektroměru. Proto je bez právního významu námitka stěžovatele, že v odběrném místě měla být v době nastěhování G. S., jíž stěžovatel označuje za odpovědnou, zapojena funkční elektrocentrála. Ta by navíc mohla být provozována jen za podmínek § 28 odst. 4 energetického zákona. Co se týče výše škody, znalecký posudek zohlednil možné využívání plynu. Neobsahoval doložku podle § 127a o. s. ř. a v občanskoprávním sporu měl povahu listinného důkazu. Podle § 125 o. s. ř. za důkaz může sloužit i znalecký posudek vypracovaný v trestním řízení.

5. Stěžovatel podal dovolání, v němž poukazoval na porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dále namítal, že byl extenzivně vyložen § 51 odst. 3 energetického zákona. Podle stěžovatele je odpovědnou pouze osoba, která elektřinu odebírala, nikoli spotřebovala a měl mít možnost se vyvinit. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Podle ustálené rozhodovací praxe je odpovědnost za neoprávněný odběr pojímána jako objektivní. Nemusí být vždy jednoznačné, kdo neoprávněně elektřinu odebral a použil ve svých spotřebičích, proto může být za povinnou považována i osoba, kterou s odběrným místem či prostorami pojí určitý relevantní vztah. Krajský soud tak správně dovodil objektivní odpovědnost stěžovatele, který na odběrném místě fakticky bydlel a elektřinu spotřebovával. Stěžovatelovy námitky ohledně důkazů, vypínání mikrofonu a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, jsou námitkami vad řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel napadá průběh jednání u okresního soudu a upozorňuje na několik pochybení. Dále poukazuje na to, že krajský soud nezajistil jeho účast na jednání v odvolacím řízení. Došlo k porušení zásady zákazu přenášení důkazů mezi procesními soustavami, protože byl proveden důkaz znaleckým posudkem z trestního řízení jako listinným důkazem a stěžovatel nemohl závěry posudku konfrontovat se znalcem u jednání. Také byla uplatněna zjištění z de facto domovní prohlídky, kterou občanský soudní řád nezná. Kontrolou obydlí bez příkazu soudu či jeho souhlasu jako uživatele nemovitosti došlo k neoprávněnému vniknutí do obydlí. Souhlas poskytla neoprávněná osoba. I kdyby osoba oprávněna byla, šlo o neoprávněné vniknutí, které nesmí požívat právní ochrany s ohledem na čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Protokol o neoprávněném odběru elektřiny tak představoval nezákonný důkaz. Důkazy navržené stěžovatelem provedeny nebyly a jejich neprovedení obecné soudy dostatečně neodůvodnily. Nejvyšší soud se nezabýval námitkami k průběhu řízení před okresním soudem a krajským soudem a na posouzení ústavnosti zcela rezignoval. Stěžovatel zároveň nesouhlasí s výkladem § 51 odst. 3 energetického zákona, který zakládá nevyvratitelnou domněnku, že za odběr je bez dalšího odpovědná ta osoba, která má k odběrnému místu určitý vztah, aniž by bylo jednoznačné, kdo neoprávněně elektřinu odebíral a použil. Nevyvratitelná domněnka viny za neoprávněný odběr je v rozporu
s čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy a obecné soudy porušily presumpci neviny.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, protože stěžovatel namítá, mimo jiné, že mu krajský soud odňal možnost jednat před soudem, tím že nezajistil jeho přítomnost na jednání. Tato tvrzená vada přitom představuje důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Žaloba pro zmatečnost byla v této části prostředkem k ochraně práv, který byl stěžovatel povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ve zbylé části je ústavní stížnost přípustná, protože stěžovatel dalšími prostředky ochrany práv nedisponoval (srov. usnesení ze dne 10. 4. 2014 sp. zn.
I. ÚS 319/12 a ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 868/24, bod 4).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

10. Stěžovatel v prvé řadě namítá řadu porušení svých procesních práv v průběhu jednání u okresního soudu a krajského soudu. Pokud jde o průběh jednání u okresního soudu, stěžovatel pouze opakuje stejnou argumentaci, aniž by jakkoli reflektoval, že tuto námitku vypořádal již krajský soud v bodě 6 napadeného rozsudku, když uvedl, že stěžovatel k průběhu řízení nevznesl žádné námitky. K účasti na jednání u krajského soudu se Ústavní soud již vyjádřil při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
(viz bod 13).

11. Na přenášení důkazů mezi procesními soustavami reagoval jak okresní soud, tak krajský soud. Okresní soud se vypořádal i stěžovatelem citovanou judikaturu Ústavního soudu (bod 16 napadeného rozsudku). Stěžovatel na odůvodnění obecných soudů opět žádným způsobem v ústavní stížnosti nereaguje a pouze opakuje svou argumentaci. Pomyslné "jádro pudla" přitom nespočívá v tom, že znalecký posudek byl zpracován pro účely trestního řízení (i občanský soudní řád předvídá použití znaleckého posudku jako důkazu), nýbrž v tom, že v občanskoprávním řízení byl znalecký posudek proveden jako důkaz listinou.

12. Provedení důkazu znaleckým posudkem je spojeno s přísnými procesními pravidly. Znalecký posudek je důkazní prostředek zásadně založený na prvku ústnosti (výslechu znalce), výjimečně, odůvodní-li soudy svůj postup, mohou provést tento důkaz, aniž by znalce vyslechly (usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1928/19). Okresní soud své závěry o výši škody založil na znaleckém posudku, zároveň ale konstatoval, že výslech znalce by byl nadbytečný a že v tomto řízení znalecký posudek provedl toliko jako listinný důkaz.

13. Obcházení procesních pravidel ohledně provedení znaleckého posudku tím, že soud prohlásí znalecký posudek za listinný důkaz (§ 129 o. s. ř.), je podle judikatury Ústavního soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [nález ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 387/20 (N 105/100 SbNU 221), bod 96]. Krajský soud ale tento postup odůvodnil tím, že znalecký posudek neobsahoval doložku podle § 127a o. s. ř. To je v rozporu se závěry okresního soudu, který uvedl, že znalecký posudek doložku trestní odpovědnosti znalce obsahoval (bod 16 napadeného rozsudku). Stěžovatel závěr krajského soudu o tom, že znalecký posudek doložku neobsahoval, v ústavní stížnosti ale nerozporuje. Využití znaleckého posudku jako listinného důkazu navíc sice kritizuje s tím, že nemohl závěry posudku konfrontovat se znalcem u jednání, zároveň ale jeho závěry a zjištěný skutkový stav ohledně výše škody v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje (oproti věci posuzované v nálezu sp. zn. I. ÚS 387/20), ani neuvádí, které otázky nemohl znalci položit a jak by přispěly k objasnění skutkového stavu. V narativní části ústavní stížnosti pouze popisuje, které námitky vůči tomuto důkazu uplatnil v odvolání, na ty ale dostatečně reagoval krajský soud v bodech 15 až 16 napadeného rozsudku.

14. Nelze přisvědčit ani námitkám stěžovatele založeným na tvrzení, že Nejvyšší soud mu neposkytl ochranu a před přípustností dovolání se měl nejprve zabývat formální stránkou procesu. Ústavně konformní výklad § 237 o. s. ř., s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy, vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, není-li dosud o ní rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu [nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn.
III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269), bod 17, stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) a nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 19].

15. Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak neosvětluje, v čem spatřuje přípustnost svého dovolání a zda napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu. Pouze kritizuje zákonný postup Nejvyššího soudu ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., podle kterého Nejvyšší soud může přihlédnout k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

16. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že neprovedení důkazu listinou nazvanou Sdělení orgánům činným v trestním řízení představuje tzv. opomenutý důkaz. Takovým je důkaz, o kterém soud vůbec nerozhodl, případně kterým se bez adekvátního zdůvodnění nezabýval a jenž je pro posouzení věci objektivně významný (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1135/17 nebo II. ÚS 2736/19). Obecné soudy ale stěžovateli dostatečně a opakovaně vysvětlily, proč provedení tohoto důkazu shledaly nadbytečným (zejména body 17 a 31 rozsudku okresního soudu a bod 10 rozsudku krajského soudu). O opomenutý důkaz tedy nejde.

17. Námitce stěžovatele ohledně porušení práva na nedotknutelnost obydlí a s tím souvisejícím provedením nezákonného důkazu Ústavní soud rovněž nepřisvědčil. Pokud stěžovatel dovozuje oprávnění k udělení souhlasu s "vniknutím do obydlí" s trváním opatrovnictví do prohlášení vlastníka nemovitosti za mrtvého, pak Ústavní soud poukazuje na to, že prohlášení vlastníka nemovitosti za mrtvého nabylo právní moci až dne 12. 2. 2016, jak vyplývá ze strany 37 rozsudku krajského soudu ze dne 4. 12. 2017 č. j. 81 T 2017-2978 (oproti straně 55 citovaného rozsudku) i z elektronické databáze infoSoud (ke sp. zn. 0 Nc 1042/2010). Kontrola odběrného místa přitom proběhla dne 10. 2. 2016. V den kontroly J. S. tedy opatrovnicí byla.

18. Kontrola měřícího zařízení navíc představuje zákonem dovolený jiný zásah donedotknutelnosti obydlí ve smyslu čl. 12 odst. 3 Listiny (usnesení ze dne 15. 7. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3766/12). Podle § 28 odst. 2 písm. c) a § 49 odst. 6 energetického zákona je zákazník povinen umožnit přístup k měřicímu zařízení a neměřeným částem odběrného elektrického zařízení provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli distribuční soustavy za účelem provedení kontroly, odečtu, údržby, výměny či odebrání měřicího zařízení.

19. Pokud stěžovatel namítá, že se na věc měla uplatnit ustanovení trestního řádu týkající se domovní prohlídky, poukazuje Ústavní soud na čl. 12 odst. 2 a čl. 12 odst. 3 Listiny, které rozlišují domovní prohlídku na straně jedné a jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí na straně druhé. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že elektroměrný rozvaděč se nacházel na přístupném místě ve zděném pilíři před domem a v době kontroly byl uzamčen a se souhlasem J. S. otevřen. Kontrolou byla zjištěna chybějící plomba na krytu hlavního jističe a třífázové neoprávněné vodivé propojení přívodních vodičů z hlavního jističe na vodiče vedoucí do domu. Z ničeho nevyplývá, že by zaměstnanci společnosti, která pro vedlejší účastnici zajišťuje kontrolu odběrných míst, jakkoli překročili zákonné zmocnění ke kontrole měřícího zařízení.

20. Ústavní soud se opakovaně ve své nálezové judikatuře zabýval otázkou neoprávněného odběru elektřiny. V těchto věcech shledal porušení práva stěžovatelů na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny nebo práva na soudní ochranu
podle čl. 36 Listiny, pokud v rámci řízení před obecnými soudy nebylo domnělým škůdcům umožněno dostatečně účinně namítnout, že o neoprávněný odběr nešlo [nález ze dne 20. září 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06 (N 168/42 SbNU 433); nález ze dne 1. července 2008 sp. zn. IV. ÚS 133/08 (N 119/50 SbNU 15); nález ze dne 8. září 2010 sp. zn.
I. ÚS 726/10 (N 190/58 SbNU 689)].

21. Z těchto nálezů vyplývá, že mají-li mít zaručen stejný obsah a stejnou ochranu jak právo dodavatelky nebýt majetkově poškozena (v důsledku nezaplacení za spotřebovanou energii), tak na straně druhé právo stěžovatele být chráněn proti úbytku majetku (tj. být škodně odpovědným subjektem jen tam, kde to zákon předvídá), nesmí ochrana poskytovaná jednomu subjektu vlastnického práva být v nepoměru k možnostem ochrany, jež má subjekt druhý. Za tímto účelem rozhodnutí o neoprávněném odběru musí být řádně odůvodněno. Soudy se musí vypořádat s případnými rozpory v dokazování neoprávněného odběru a také s argumenty domnělého škůdce, že k neoprávněnému odběru nedošlo (srov. usnesení ze dne 14. listopadu 2012 sp. zn. III. ÚS 2322/12, ze dne 15. září 2015 sp. zn. I. ÚS 1676/15, ze dne 6. března 2018 sp. zn. III. ÚS 2275/17
a ze dne 7. srpna 2018 sp. zn. I. ÚS 1110/16).

22. V posuzované věci obecné soudy dostatečně odůvodnily, proč je stěžovatel za neoprávněný odběr elektřiny objektivně odpovědný. Jak uvedl okresní soud, stěžovatel vypověděl, že společně s G. S. dům užívali obvyklým způsobem, tudíž i běžně užívali v něm dostupné elektrické spotřebiče. Zároveň vysvětlil, že nemůže být důvodná obrana stěžovatele poukazující na G. S., která mohla elektřinu v rozhodné době a v rozhodném místě spotřebovávat jako další škůdce. I stěžovatel jako uživatel domu měl nepochybně prevenční povinnost zajistit, nejméně občasnou kontrolou rozvodné skříně, zda nedochází k neoprávněné manipulaci s jejím obsahem. Krajský soud dodal, že je bez právního významu námitka stěžovatele, že v odběrném místě měla být v době nastěhování G. S. zapojena funkční elektrocentrála. Elektrocentrála by totiž mohla být provozována jen za podmínek § 28 odst. 4 energetického zákona. Jak soudy opakovaně zdůraznily, § 438 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zakládá pasivní solidaritu škůdců a bylo na volbě vedlejší účastnice, po kom bude škodu vymáhat. Stěžovateli zase nic nebrání následně zaplacenou částku vymáhat po dalších osobách, se kterými sdílel obydlí.

23. Stěžovatel citoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, kterou se snaží odůvodnit použití zásady presumpce neviny v občanskoprávním řízení. Ústavní soud podotýká, že ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích šlo o trestní obvinění, nikoli o odpovědnost za škodu, jako je tomu v posuzované věci. Čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 40 Listiny jsou přitom aplikovatelné pouze ve věcech týkajících se trestního obvinění.


V.
Závěr

24. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a protože dospěl též k závěru, že ústavní stížnost je v části návrhem nepřípustným, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu