I.ÚS 1316/25 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudkyň Kateřiny Ronovské a Dity Řepkové o ústavní stížnosti advokáta Mgr. Víta Tokarského, sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 Tmo 3/2025-1251 ze dne 11. února 2025 a usnesení Okresního soudu Praha-východ č. j. 37 Tm 6/2021-1244 ze dne 27. ledna 2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost podle čl. 1 Listiny ve spojení s čl. 26 odst. 1, 3 Listiny. K tomu mělo dojít zamítnutím návrhu stěžovatele jako obhájce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů a následným nevyčkáním na doplnění blanketní stížnosti proti tomuto zamítnutí. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení věty druhé § 151 odst. 2 trestního řádu, podle níž je třeba nárok na odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas uplatnit do 1 roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 37 Tm 6/2021, stěžovatel vystupoval jako obhájce mladistvého v trestním řízení. Rozsudkem okresního soudu č. j. 37 Tm 6/2021-1022 ze dne 2. 2. 2023 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 13 Tmo 12/2023-1106 ze dne 18. 4. 2023 byl mladistvý uznán vinným. Proti usnesení krajského soudu podal mladistvý dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 8 Tdo 800/2023-1201 ze dne 8. 11. 2023 odmítl. Usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 10. 1. 2024, mladistvému již dne 8. 1. 2024. Dne 21. 1. 2025 doručil stěžovatel do datové schránky okresního soudu návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů.

3. Okresní soud návrh napadeným usnesením zamítl, neboť obhajoba podle jeho názoru zanikla dne 25. 7. 2023, kdy bylo podáno dovolání mladistvého. Od té doby běžela roční lhůta k uplatnění nároku, která uplynula dne 25. 7. 2024. Stěžovatel tedy svůj nárok uplatnil opožděně. Proti prvostupňovému usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž sdělil, že ji v přiměřené lhůtě na výzvu soudu doplní. Krajský soud následně po ověření, že stěžovatel odůvodnění stížnosti nezaslal, napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost zamítl.

4. Krajský soud se neztotožnil s odůvodněním okresního soudu, neboť s ohledem na obsah plné moci, kterou stěžovateli udělila matka mladistvého, obhajovací povinnost stěžovatele trvala i během dovolacího řízení a skončila dne 10. 1. 2024, kdy mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Okresní soud přesto dle krajského soudu rozhodl správně, neboť ačkoliv běh roční prekluzivní lhůty započal až doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu, uplatnění nároku dne 21. 1. 2025 bylo přesto opožděné.

5. Dle ústavní stížnosti stěžovatel protiústavnost napadených usnesení spatřuje zejména v tom, že soudy nesprávně vyhodnotily okamžik počátku běhu jednoroční prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku obhájce. Stěžovatel vysvětluje, že po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu měl s mladistvým dne 24. 1. 2024 poradu, na níž jej seznámil s výsledkem dovolacího řízení a probral s ním, co pro něj toto rozhodnutí znamená a jaká mu z něj vyplývají další práva a povinnosti. Tento úkon stěžovatel považuje za součást obhajoby a podle jeho názoru nemohla lhůta k uplatnění nároku začít běžet dříve, než k této poradě došlo. Tím spíše tomu tak má být, jestliže jde o výkon obhajoby mladistvého, obzvláště když v lednu 2024 vykonával trest odnětí svobody.

6. Stěžovatel uvádí, že ve smlouvě o právním zastoupení uzavřené s matkou mladistvého výslovně ujednal, že zánik zmocnění nastane po skončení porady s klientem, na níž bude projednáno rozhodnutí o posledním přípustném opravném prostředku, případně v okamžiku obdržení pokynu, aby advokát opravný prostředek nepodal. Zmocnění k obhajobě tak bylo smlouvou vymezeno odlišně od zákona a zaniklo teprve po poradě s obviněným a obdržení pokynu nepodávat ústavní stížnost dne 29. 1. 2024. Krajský soud oproti tomu vycházel ze znění plné moci, ale i v ní bylo uvedeno, že se vztahuje na veškeré opravné prostředky včetně ústavní stížnosti.

7. Dále stěžovatel namítá, že byl zbaven možnosti přednést své argumenty, neboť ačkoliv avizoval doplnění stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu, krajský soud po obdržení spisu k odůvodnění stěžovatele nevyzval a pouhý týden po podání stížnosti ji zamítl, čímž postupoval v rozporu s nálezy Ústavního soudu.

8. K návrhu na zrušení věty druhé § 151 odst. 2 trestního řádu stěžovatel uvádí, že prekluzivní lhůta k uplatnění nároku obhájce je diskriminační ve srovnání se zacházením se zástupci z řad advokátů ustanovenými v občanskoprávním řízení, jejichž nároky prekluzivní lhůtou omezeny nejsou.

9. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

10. Krajský soud sdělil, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Z plné moci, kterou mladistvý stěžovatele vybavil, plyne, že obhajovací povinnost stěžovatele trvala i během dovolacího řízení. Rozhodnutí dovolacího soudu ale bylo stěžovateli doručeno do datové schránky 10. 1. 2024 a tím mu začala běžet prekluzivní lhůta. Jde-li o doplnění blanketní stížnosti, podle krajského soudu z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost soudů vyčkat na doplnění (případně stanovit jinou lhůtu) v případech, kdy účastník avizuje doplnění v konkrétně stanovené lhůtě. To se zde nestalo. Dodatečné odůvodnění pak nelze podmiňovat předchozí výzvou soudu, jak nyní učinil stěžovatel, neboť by tím docházelo k obcházení zákona. Navíc v nynější věci byl stěžovatel obratem dne 4. 2. 2025 okresním soudem upozorněn, ať případné doplnění adresuje krajskému soudu s tím, že mu žádná dodatečná lhůta stanovena nebude. Až do 11. 2. 2025 však stěžovatel stížnost nedoplnil.

11. Okresní soud sdělil, že nemá, co více by nad rámec odůvodnění krajského soudu k ústavní stížnosti sdělil.

12. Okresní státní zastupitelství Praha-východ se vzdalo postavení vedlejšího účastníka.

13. Stěžovatel v replice zdůraznil, že ve věci jde o výkon obhajoby mladistvého, kterému zákon přiznává zvýšenou ochranu včetně práva být seznámen s podstatnými skutečnostmi věci, tedy v tomto s obsahem a důsledky rozhodnutí Nejvyššího soudu. Do té doby stěžovatelova povinnost obhajoby zaniknout nemohla, což odpovídá i tomu, jak byl rozsah obhajoby smluvně sjednán, přičemž soudy nemohou do sjednaného rozsahu obhajoby zasahovat a nemohou ani nejistotu ohledně počátku běhu prekluzivní lhůty přičítat k tíži stěžovatele. Stěžovatel též setrvává na tom, že mu krajský soud neumožnil přednést argumenty, přičemž nesouhlasí s názorem krajského soudu, že stěžovatel měl prostor argumentaci doplnit, neboť přípis o postoupení stížnosti nadřízenému soudu byl stěžovateli doručen až 10. 2. 2025, tedy pouhý den před rozhodnutím krajského soudu.

14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud se prvně zabýval tvrzeným pochybením v podobě nevyčkání na doplnění blanketní stížnosti. Pokud by se totiž ztotožnil s argumentací stěžovatele a pokud by již v tomto tvrzeném pochybení shledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, které by muselo být řešeno zrušením napadeného rozhodnutí krajského soudu, nebyl by pro předčasnost důvod zabývat se obsahem napadených rozhodnutí.

16. Ústavní soud již od nálezu sp. zn. III. ÚS 308/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 63/11 SbNU 119) vychází z toho, že v případech tohoto (a podobného) druhu je vždy věcí toho, kdo opravný blanketní prostředek podal, "aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, za níž by v době rozhodování o něm mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co v následném a tedy opožděném jeho odůvodnění přednesl; opačný výklad vedl by v podstatě a ve svých důsledcích k tomu, že by se vedení řízení před soudem a odpovědnost za ně zcela protismyslně přenesla ze strany soudu na tu kterou stranu (účastníka) řízení". Na to navázal Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 369/2000 ze dne 16. 6. 2002 (N 77/26 SbNU 267), podle kterého nelze opomíjet argument, že soud není povinen vyčkat odůvodnění stížnosti, neboť není nikdy zřejmé, zda bude vůbec zpracováno, což ale neplatí, "jestliže stěžovatel učinil vše, aby měl soud před svým rozhodnutím odůvodnění stížnosti k dispozici (tím, že mu je včas doručil)".

17. Uvedený závazný právní názor Ústavní soud v následné judikatuře interpretoval tak, že stěžovatelé dostojí potřebné obezřetnosti tehdy, pokud v blanketní stížnosti avizují její doplnění v oznámené lhůtě [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 816/20 ze dne 28. 5. 2020 (N 106/100 SbNU 243)]. Tento výklad našel svůj odraz i v nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ze dne 8. 8. 2017 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), jímž byla řešena i otázka ústavnosti třídenní lhůty k podání stížnosti. V dané souvislosti plénum konstatovalo, že podá-li oprávněná osoba blanketní stížnost, v níž se zaváže k jejímu odůvodnění "v konkrétně stanovené lhůtě" přiměřené okolnostem, a příslušný orgán činný v trestním řízení bez předchozího upozornění rozhodne o stížnosti dříve, než tato lhůta uplyne, aniž by k tomu byl nucen aktuálním procesním vývojem, není oprávněné osobě upřeno právo domáhat se nápravy a ochrany svého legitimního očekávání předepsanými zákonnými postupy a po jejich vyčerpání eventuálně i podáním ústavní stížnosti (bod 93 cit. nálezu).

18. V určitém napětí s uvedenou judikaturou je pak judikatura Ústavního soudu navazující na nález sp. zn. IV. ÚS 478/20 ze dne 16. 7. 2020 (N 150/101 SbNU 53), podle něhož se oprávněná osoba ani nemusí zavázat k doplnění odůvodnění v konkrétně stanovené lhůtě, ale postačí, avizuje-li doplnění odůvodnění i neurčitě (v tehdejší věci oprávněná osoba doplnění avizovala sdělením, že je "zašle následně").

19. Podle názoru Ústavního soudu se nyní posuzovaná věc blíží situaci řešené posledně uvedeným nálezem, neboť stěžovatel podal blanketní stížnost, v níž sdělil, že ji doplní "v přiměřené lhůtě na výzvu soudu prvního stupně". Na druhou stranu okresní soud na blanketní stížnost neprodleně (dne 4. 2. 2025, kdy přípis dodal do datové schránky stěžovatele) reagoval upozorněním, kam má stěžovatel případné doplnění zaslat, a sdělením, že dodatečná lhůta již stanovena nebude (čímž se mimo jiné posuzovaná věc odlišuje od věci řešené nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 587/24 ze dne 11. 9. 2024, v níž na žádost o poskytnutí lhůty tehdejší stěžovatelce, která v důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně měla nastoupit k výkonu několikaletého trestu odnětí svobody, soudy vůbec nereagovaly). Tím se stěžovateli vytvořil určitý prostor na reakci, byť jak stěžovatel uvádí, doručen byl přípis až 10. 2. 2025 (což naznačuje, že stěžovatel se po zaslání blanketní stížnosti s požadavkem, ať mu soud stanoví lhůtu, do datové schránky po dobu takřka jednoho týdne nepřihlásil).

20. Zamýšlel-li by I. senát Ústavního soudu navzdory právě uvedenému posuzované ústavní stížnosti (z důvodu rozhodnutí bez vyčkání na doplnění opravného prostředku) vyhovět, musel by se nejdříve vypořádat s otázkou, zda by takový postup nevyžadoval předložení věci plénu podle § 23 zákona o Ústavním soudu s ohledem na dřívější nálezovou judikaturu předpokládající, že v blanketní stížnosti oprávněná osoba uvede konkrétní lhůtu, v níž stížnost doplní. Vzhledem k dále uvedenému však nebylo nutné tuto otázku řešit.

21. Je tomu tak proto, že jak Ústavní soud v obdobných případech již několikrát uvedl, (případné) pochybení v podobě nevyčkání na doplnění blanketní stížnosti ještě samo o sobě nemusí představovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 980/25 ze dne 7. 5. 2025 Ústavní soud za obdobné situace konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci napadených rozhodnutí, pročež "ani v případech, kdy obecný soud rozhodl předtím, než stěžovatel odůvodnil svou blanketní stížnost, popř. bez toho, že by se seznámil s doplněným odůvodněním stížnosti, nepovažoval Ústavní soud vždy za nutné přistoupit ke kasaci rozhodnutí". Rozhodující je, zda "konkrétní námitky stěžovatele (obsažené např. v doplněném odůvodnění stížnosti nebo obsažené přímo v ústavní stížnosti) měly reálný potenciál ovlivnit rozhodnutí soudu".

22. Proto se Ústavní soud i nyní primárně zaměřil na námitky uplatněné stěžovatelem vůči posouzení jeho návrhu jako opožděného, což odpovídá i konstatování v ústavní stížnosti, že zejména v nesprávném posouzení počátku této lhůty stěžovatel spatřuje porušení svých práv. Po jejich posouzení shledal, že tyto námitky nebyly způsobilé na napadeném rozhodnutí krajského soudu, který veden revizním principem bez ohledu na absenci doplnění blanketní stížnosti otázku běhu prekluzivní lhůty zevrubně vypořádal a své rozhodnutí postavil i na judikatuře Ústavního soudu, nic změnit.

23. Lhůtou k uplatnění nároku podle § 151 odst. 2 trestního řádu se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009 (N 19/52 SbNU 187) uvedl, že jednoroční lhůta je "dostatečná k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů obhájce". Na to navázal v řadě usnesení včetně usnesení sp. zn. II. ÚS 2251/13 ze dne 8. 8. 2013, jímž posuzoval ústavní stížnost, která byla taktéž spojena s návrhem na zrušení věty druhé § 151 odst. 2 trestního řádu (v tehdejším znění v části před středníkem). K němu Ústavní soud konstatoval, že "bylo oprávněnou intencí zákonodárce právě v kontrapozici k předchozí právní úpravě zamezit časově neomezené možnosti uplatnění předmětného nároku nepřinášející potřebnou stabilitu do právních vztahů mezi státem a ustanovenými obhájci", přičemž dané ustanovení neshledal problematickým ani z pohledu tvrzené diskriminace.

24. I s ohledem na závažné důsledky uplynutí prekluzivní lhůty se tak Ústavní soud zaměřil na ústavně konformní výklad dotčeného ustanovení, a to právě i z hlediska počátku běhu lhůty. Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277) je při jeho určení potřeba přijmout výklad šetřící smysl a podstatu základního práva na legitimní očekávání jako integrální součásti ochrany majetkových práv. V již zmiňovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08 pak Ústavní soud řešil, zda lze jako ústavně konformní akceptovat výklad, že lhůta podle § 151 odst. 2 trestního řádu počala běžet dnem vyhlášení rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud tehdy dospěl k závěru, že součástí obhajoby (u ustanoveného obhájce) je i podání dovolání, ustanovený obhájce proto vždy "musí mít alespoň dvouměsíční lhůtu, ve které zváží, zda podá dovolání či nikoli, a dále i dostatek času k uplatnění svého nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů". Z toho dle názoru Ústavního soudu plynulo, že jako "jediný rozumný výklad, šetřící účel základního práva na právní pomoc a práva legitimního očekávání odměny za poskytnuté služby obhajoby, je ... nutno považovat ten, který váže okamžik počátku běhu prekluzivní lhůty k doručení rozhodnutí odvolacího soudu obhájci".

25. V usneseních sp. zn. II. ÚS 2251/13 ze dne 8. 8. 2013 či sp. zn. II. ÚS 3325/16 ze dne 28. 2. 2017 Ústavní soud akceptoval jako ústavně konformní výklad, podle něhož lhůta podle § 151 odst. 2 trestního řádu počíná běžet právní mocí zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně (za situace, kdy si státní zástupce ponechal lhůtu k odvolání, kterou nakonec nevyužil). To potvrdil i v usnesení sp. zn. III. ÚS 3638/19 ze dne 17. 3. 2020, v němž z ústavního hlediska akceptoval, že vzdá-li se obviněný práva podat odvolání, běží lhůta dle § 151 odst. 2 trestního řádu od právní moci (odsuzujícího) rozsudku soudu prvního stupně, nikoli od jeho následného doručení, a to bez ohledu na to, že tehdejší stěžovatelka jako ustanovená obhájkyně údajně po doručení rozsudku kontrolovala písařské chyby či jiné nesprávnosti a zabývala se možností podat žádost o milost či odklad výkonu trestu. Obdobně v usnesení sp. zn. III. ÚS 79/24 ze dne 18. 4. 2024 Ústavní soud uvedl, že "vzhledem k tomu, že zákon nedává odvolacímu soudu možnost vyhovět odvolání podanému osobou, která se práva podat odvolání vzdala (§ 253 odst. 1 trestního řádu), bylo by absurdní vázat v takové situaci konec obhajoby na okamžik doručení rozsudku kvůli posouzení možnosti podat odvolání (či jiného ex lege nepřípustného opravného prostředku)".

26. V usnesení sp. zn. III. ÚS 1720/17 ze dne 20. 6. 2017 Ústavní soud řešil situaci, kdy se obhájce po doručení rozhodnutí dovolacího soudu řídil pokynem obviněného (taktéž mladistvého) a podal ústavní stížnost. Lhůtu podle § 151 odst. 2 trestního řádu následně obhájce odvíjel od doručení rozhodnutí Ústavního soudu, s čímž obecné soudy nesouhlasily a počátek lhůty vztáhly k doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Tento výklad Ústavní soud shledal ústavně konformním. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 3523/14 ze dne 3. 2. 2015 Ústavní soud akceptoval jako ústavně konformní výklad soudů, že lhůta podle § 151 odst. 2 trestního řádu počíná běžet doručením konečného rozhodnutí ve věci samé (případně uplynutím lhůty k podání dovolání) i v případě, kdy obhájce (zastupující mladistvého) vyčkává na rozhodnutí soudu o bezplatné obhajobě.

27. Promítne-li Ústavní soud právě uvedené závěry na případ stěžovatele, tak navzdory jeho jistým odlišnostem nelze dospět k jinému výsledku, než že jsou napadená rozhodnutí souladná s ustálenou judikaturou a ústavně konformní.

28. Pokud totiž Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08 shledal, že ačkoliv je podání dovolání součástí obhajoby a ačkoliv obhájce musí mít možnost zvážit jeho podání, přesto lhůta podle § 151 odst. 2 trestního řádu běží od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (nikoliv tedy např. od nějaké následné porady s obviněným, byť je pro zvážení možnosti podat dovolání nezbytná), není důvod, aby obdobně nebylo postupováno "o jednu instanci výše", tedy při doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Všechny povinnosti (ať už plynou ze smlouvy, ze zákona či z ústavního pořádku), kterými stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje ve prospěch závěru, že i po doručení rozhodnutí dovolacího soudu vykonává obhajobu, totiž platí i pro obhájce, jemuž bylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu a řeší, zda podat dovolání. Přesto u něj Ústavní soud vyslovil, že lhůta běží již od doručení rozhodnutí; stanovit nyní pro situaci stěžovatele odlišný režim, by nedávalo smysl.

29. Stěžovatel argumentuje tím, že mladistvého zastupoval na základě plné moci a podle § 41 odst. 5 trestního řádu zaniká zmocnění obhájce při skončení trestního stíhání jen tehdy, "nebylo-li ... při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak". Stěžovateli přitom měla být udělena plná moc i pro podání ústavní stížnosti a ve smlouvě o právním zastoupení údajně ujednal zánik zmocnění po skončení porady, na níž bude "projednáno rozhodnutí o posledním přípustném opravném prostředku, případně v okamžiku obdržení pokynu, aby advokát opravný prostředek nepodal". Krajský soud se ovšem plnou mocí zabýval, přičemž i s ohledem na její znění shledal (oproti soudu prvního stupně), že stěžovatelova obhajovací povinnost skončila (až) doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu. S tímto posouzením Ústavní soud souhlasí, ostatně zmiňované ustanovení trestního řádu ani nelze vykládat tak, že by zmocněním šlo počátek lhůty podle § 151 odst. 2 trestního řádu zcela libovolně posouvat. Nehledě na uvedené, seznámení obviněného s rozhodnutím (k němuž měla konec zmocnění vztahovat smlouva) tvoří součást právní služby bezprostředně související s doručením daného rozhodnutí. K umožnění poskytnutí této právní pomoci při zachování možnosti domoci se nároku na odměnu slouží právě stanovení počátku lhůty k okamžiku doručení rozhodnutí, nikoliv k vesměs nahodilému okamžiku, kdy k seznámení fakticky dojde (ad absurdum, pokud by k seznámení nedošlo, lhůta by dle výkladu stěžovatele nikdy ani nezačala běžet).

30. K tomu navíc přistupuje ta skutečnost, že ústavní stížnost, k možnosti jejíhož podání za mladistvého se stěžovatel opakovaně upíná, není opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 14/04 ze dne 25. 1. 2006 (N 22/40 SbNU 169)], tím spíše opravným prostředkem v rámci trestního řízení, její podání není výkonem obhajoby a stěžovatelé v řízení o ústavní stížnosti, byť vzešlé z trestního řízení, nemají postavení obviněných (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1706/23 ze dne 19. 9. 2023). Řízení o ústavní stížnosti je samostatným řízením, nikoliv součástí trestního řízení, na čemž nic nemění, že (typicky pro účely určení doby řízení) pojem trestního řízení může mít odlišný význam v kontextu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 30/24 ze dne 22. 5. 2024). Zvažování podání ústavní stížnosti - tedy zvažování zahájení samostatného soudního řízení - nemůže mít na počátek běhu lhůty podle § 151 odst. 2 trestního řádu vliv.

31. Není pak důvod přistupovat ke stěžovateli odlišně jen proto, že v trestním řízení zastupoval mladistvého, a to již proto, že uvedený výklad nijak nelimituje míru či kvalitu poskytované právní pomoci. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3201/08 je zjevné, že vztažení počátku lhůty podle § 151 odst. 2 trestního řádu k doručení soudního rozhodnutí (ať už odvolacího soudu, nebo soudu dovolacího) právě naopak zaručuje, že obhájce má dostatečný prostor, aby obviněnému v návaznosti na doručení rozhodnutí poskytl řádnou právní pomoc a zároveň se mohl domoci svého nároku na spravedlivou odměnu.

32. Tuto možnost stěžovatel bezpochyby měl. I kdyby totiž počátek běhu lhůty odvozoval až od porady s klientem či od jeho pokynu nepodávat ústavní stížnost, měl na podání návrhu více než jedenáct měsíců. Podobně jako v usneseních sp. zn. IV. ÚS 3818/11 ze dne 26. 4. 2012 a sp. zn. IV. ÚS 3873/19 ze dne 11. 2. 2020 tak Ústavní soud i zde na okraj poznamenává, že vzniku celého problému mohl stěžovatel snadno předejít, pokud by zachoval náležitou opatrnost a uplatnění nároku neponechával (bez zřejmého důvodu) na samotný konec lhůty, jak si ji sám (bez zřejmé opory v judikatuře) určil; obhájci, kteří s uplatněním nároku čekají až do jejího subjektivně vnímaného konce, logicky nesou zvýšené riziko jejího promeškání (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 689/22 ze dne 26. 4. 2022 týkající se téhož stěžovatele).

33. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrh na zrušení právního předpisu jako akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu