II.ÚS 2748/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky V. Š., zastoupené Mgr. Janem Krulišem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2024 č. j. 132 Co 48/2024-285 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. července 2024 č. j. 11 Nc 3002/2024-247, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a nezletilých 1. V. Š. a 2. E. Š., oba v zatímní péči Fondu ohrožených dětí, Klokánek X, 3. E. Š., 4. města Y a 5. Krajského státního zastupitelství v Praze, sídlem Husova 243/11, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením prodloužil předběžné opatření nařízené usnesením okresního soudu ze dne 14. 2. 2024 č. j. 11 Nc 3002/2024-8, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 3. 2024 č. j. 132 Co 19/2024-55, prodloužené usnesením okresního soudu ze dne 19. 4. 2024 č. j. 11 Nc 3002/2024-94, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 15. 5. 2024 č. j. 132 Co 38/2024-179, ve znění opravného usnesení krajského soudu ze dne 24. 5. 2024 č. j. 132 Co 38/2024-186, a to do 14. 10. 2024. Předmětem předběžného opatření je umístění nezletilých do zatímní péče Fondu ohrožených dětí, Klokánek X.

3. K odvolání matky rozhodl krajský soud napadeným usnesením, že se usnesení okresního soudu potvrzuje. Krajský soud shledal, že zejména ze znaleckých posudků, které doposud byly vyhotoveny v rámci trestního řízení, ze závěrů případové konference, týkající se nezletilých dětí, a z výslechu nezletilé V. zřetelně vyplývá, že výchovné postupy obou rodičů (tj. matky a 3. vedlejšího účastníka) byly dlouhodobě excesivní a násilné, což vylučovalo normální vývoj nezletilých E. a V. Ani to, že započaly individuální a rodinné terapie a děti jsou na propustku ve zkušebním režimu u rodičů, nemůže prozatím závěr krajského soudu zvrátit. Je třeba přezkoumat rodičovské kompetence a odborně posoudit, zda jsou (již) rodiče schopni řádně o nezletilé pečovat tak, aby jejich normální vývoj nebo jiné důležité zájmy nebyly narušeny či vážně ohroženy. Jednou ze stěžejních otázek pro další péči o nezletilé v rodině, jimiž je nezbytné se v řízení zabývat, je posouzení výchovných kompetencí rodičů. V tomto směru ale dosavadní obsah spisu neobsahuje dostatečné důkazy pro závěr, že předpoklady pro trvání předběžného opatření nadále naplněny nejsou. Je zjevné, že rodiče se o nápravu situace snaží, započali s rodinnou terapií a snaží se upravit své chování, které jim bylo vytčeno, což praktikují i v rámci pobytu dětí doma na základě propustek. Jejich excesy ve výchovných postupech v době vydání předběžného opatření podle § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), však byly natolik závažné, že odborné posouzení jejich rodičovských kompetencí je nezbytné.

4. Podle krajského soudu je patrné, že rodiče své jednání bagatelizují. Jejich chování a výchovné přístupy je nutno hodnotit prizmatem nezletilých, na které působili, kteří se museli vyrovnat s vulgaritami, fyzickými tresty včetně výhružek, že je rodiče "zabijí", "dají do děcáku". Takové jednání nejsou děti jejich věku s to racionálně zpracovat, odlišit, co je reálná hrozba a co jednání v emocích, nejsou schopny se proti vulgaritám a trestům postavit a ani nemohou bez dalšího, rodinné prostředí pro své bezpečí opustit. Jak je uvedeno i v protokolu z případové konference, je po tomto zacházení třeba dopřát nezletilým dětem čas a bezpečný prostor pro zpracování situace a zejména V. vybavit mechanismy na zvládnutí takové situace, pokud by znovu nastala. I znalkyně Mgr. Hana Fechtnerová ve svých znaleckých posudcích popsala výchovné postupy rodičů jako neadekvátní. Uvedla, že ve výchově dětí je více využíváno fyzických trestů a nevhodného chování, včetně křiku a vulgarit. Ustanovení § 460 ve spojení s § 452 z. ř. s. předpokládá postup soudu za situace (mimo jiné) ohrožení normálního vývoje, k čemuž zde zcela jasně došlo. Rodiče jsou nyní stíháni pro přečin ohrožování výchovy dítěte. Z usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání obou rodičů jako obviněných, plyne, že rodiče jsou stíháni za to, že řádně nepečovali o nezletilé V. a E. (a další děti v jejich pěstounské péči), při výchově používají vulgarit a fyzických trestů. Tato změna kvalifikace tedy jednoznačně nevylučuje, že by předpoklady pro trvání předběžného opatření nebyly nadále naplněny. Předpoklady pro trvání předběžného opatření jsou tak jednoznačně dány.


II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá, že prodloužení předběžného opatření považuje za neústavní, neboť podle jejího názoru nebylo trvání předběžného opatření již k okamžiku, kdy jej okresní soud prodlužoval, nezbytné, přiměřené a fakticky již nenaplňovalo žádný legitimní cíl pro ochranu nezletilých dětí. Úkolem předběžného opatření je poskytovat dočasnou ochranu v těch nejzávažnějších případech selhání výchovy a péče. Podle přesvědčení stěžovatelky se však nenaplnily původní předpoklady, se kterými soudy v počáteční skutkové nejistotě předběžné opatření nařizovaly, tj. že jsou životy nezletilých a jejich normální vývoj skutečně vážně ohroženy či narušeny. Podle názoru stěžovatelky se však obecné soudy nyní nemohou oprostit od původního náhledu na to, jak se věc skutkově jevila, a předběžné opatření, které svou povahou a mírou závažnosti zásahu do základních rodičovských práv je možné hodnotit jako nástroj ultima ratio, zaměňují za jakýsi nástroj navykacího režimu sloužící k uzdravení vztahů mezi nezletilými dětmi a stěžovatelkou a jejím manželem. Předběžné opatření není ani legitimní ani nezbytné ani přiměřené.

6. Stěžovatelka dále jednoznačně zpochybňuje, že by byly naplněny zákonné předpoklady § 460 odst. 1 věty druhé z. ř. s. pro prodloužení předběžného opatření i po uplynutí základní doby 6 měsíců. Kumulativní podmínky "z vážných důvodů" a "objektivních příčin" nebyly jednoznačně naplněny. Co mělo být v této věci vážnými důvody, ostatně ani okresní soud ani krajský soud nezdůvodňují. Stěžovatelka konečně též namítá, že okresní soud prodloužil předběžné opatření, aniž by svoje rozhodnutí po právu odůvodnil, a ani krajský soud nezjednal ve věci nápravu a odmítl tak poskytnout ochranu subjektivním právům stěžovatelky.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

9. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06, a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.

10. Ústavní soud vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12, nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad spravedlivého procesu, a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].

11. Ústavní soud zdůrazňuje, že předběžné opatření podle § 452 z. ř. s. je institut výjimečný, spíše "krajní", určený k řešení těch nejvážnějších situací týkajících se dítěte. Obecné soudy samozřejmě mohou vydávat i tzv. "běžná" předběžná opatření [podle § 76 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], což znamená mimo jiné i to, že při rozhodování o návrzích na předběžné opatření ve věcech péče o nezletilé děti postupují obecné soudy jak podle občanského soudního řádu, tak i podle zákona o zvláštních řízeních soudních, podle konkrétních okolností jimi posuzované věci. Klíčovou otázkou pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je tedy to, za jakých (skutkových a právních) okolností opatrovnický soud vydává "speciální" předběžné opatření podle § 452 z. ř. s.

12. "Speciální" předběžné opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. je tedy institut výjimečný. Předpoklady pro nařízení tohoto předběžného opatření jsou následující (nemusí být splněny kumulativně; stačí naplnění, byť i jediného z nich): dítě se ocitlo ve stavu nedostatku řádné péče; dítě je ohroženo na životě; je ohrožen (či již byl narušen) normální vývoj dítěte či je ohrožen (či již byl narušen) jiný důležitý zájem dítěte. Ústavní soud pak opakovaně konstatoval, že pouze akutní ohrožení života, zdraví nebo příznivého vývoje dítěte může být důvodem pro nařízení tohoto "speciálního" předběžného opatření [srov. např. nález ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (N 146/58 SbNU 227)]. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že obecné soudy jsou povinny zajistit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy jeho rodiče, zvláštní pozornost však musí být věnována zájmu dítěte [srov. např. nález ze dne 20. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 459/03 (N 117/34 SbNU 223) či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 11. 1992 ve věci Olsson v Sweden, stížnost č. 13441/87], a to tak, aby bylo vždy umístěno pro něj v co nejlepším prostředí, a je-li v prostředí "náhradním", aby tam bylo pouze pro naprosto nezbytně nutnou dobu [srov. též nález ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3200/20 (N 23/104 SbNU 270)].

13. Na základě posouzení obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci byly objektivně naplněny požadavky nutnosti vydání "speciálního" předběžného opatření podle § 452 z. ř. s., a byla prokázána i nutnost jeho opakovaného prodlužování, jelikož hrozí akutní ohrožení příznivého vývoje obou nezletilých. Závěry krajského soudu o nutnosti umístit nezletilé do vhodného neutrálního prostředí jsou precizně a velmi důsledně odůvodněné (viz body 3 a 4 tohoto usnesení a zejména body 11 až 31 napadeného usnesení krajského soudu). Zajištění ochrany práv nezletilých ze strany obecných soudů, které předmětný zásah do rodičovských práv stěžovatelky umožňuje, je proto nutno považovat za odpovídající okolnostem případu, tedy za řešení nezbytné a současně ústavně konformní.

14. Podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 1 a 3 Úmluvy o právech dítěte oddělení dítěte od jeho rodiče musí být až posledním prostředkem, kterého může být užito jen v případě ohrožení dítěte, nebo je-li to z jiného důvodu zcela nezbytné [srov. nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 (N 238/87 SbNU 853)], a je povinností státu (zde prostřednictvím opatrovnického soudu), aby pravidelně zkoumal, zda je tento zásah do jejich práv (ve formě oddělení dítěte od pečujícího rodiče) stále nezbytný. Tomu v posuzovaném případě ústavně konformním způsobem dochází. Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). To platí obzvláště tehdy, je-li důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilých a zásadní změna jejich výchovného prostředí v důsledku odnětí nezletilých z rodiny, což je právě případ nyní posuzované věci. Nicméně ani tímto prizmatem nelze na postupu obecných soudů shledat cokoliv neústavního.

15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti; současně, s ohledem na význam a aktuálnost věci, rozhodl co možná nejdříve. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2024


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu