II.ÚS 2524/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Boldyse, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Holubem, advokátem, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023 č. j. 21 Cdo 30/2023-126, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022 č. j. 23 Co 103/2022-101 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 2. 2022 č. j. 12 C 64/2021-75, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soud v Mělníku, jako účastníků řízení a města Neratovice, sídlem Kojetická 1028, Neratovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 9. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 26. 10. 2023, prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na doplnění výpovědi o výpovědní důvod a o určení neplatnosti výpovědi dohody o pracovní činnosti a byla mu uložena povinnost nahradit náklady žalovanému městu Neratovice ve výši 10 164 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 8 365 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.

3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

4. Stěžovatel v podrobně koncipované, avšak ne zcela srozumitelné ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy mu neumožnily veřejně ochránit své dobré jméno a pověst v řízení tím, že by projednaly oprávněnost či neoprávněnost nařčení, že zaměstnavateli způsobil škodu jednáním non lege artis, a na to v návaznosti, zda-li byl jeho základní pracovněprávní vztah zákonným způsobem řádně skončen, čímž jej současně soudy připravily i o možnost požadovat náhradu mzdy, popř. škodu za ušlou mzdu (zisk). Obecné soudy neprovedly s výjimkou výpovědi a jejího obdržení žádný stěžovatelem navrhovaný důkaz o nespravedlivém nařčení (výslechy svědků, emailová korespondence, spisy, které měly prokazovat údajný vznik škody na straně zaměstnavatele), čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces a přístup k soudu a jeho ochranu. Rovněž tak nebyly dodrženy předpisy o obsahových náležitostech rozsudku.

5. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Ústavní soud předně uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

7. Stěžovatelova ústavní stížnost směřuje proti všem rozhodnutím obecných soudů. Posledním rozhodnutím bylo usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele. Ústavní soud přezkum rozhodnutí o odmítnutí dovolání zaměřuje na posouzení dvou otázek. A to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.

9. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani jedna ze stěžovatelem předestřených otázek není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. a odvolací soud se při výkladu sporných otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když také uvedl konkrétní rozhodnutí. Ke každé stěžovatelem uvedené právní otázce se dovolací soud konkrétně vyjádřil a Ústavní soud nemá důvod na základě stěžovatelem uplatněných námitek cokoli tomuto soudu vytýkat.

10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí, tedy včetně napadených rozsudků nižších soudů, lze konstatovat, že v jejich závěrech Ústavní soud neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny.

11. Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2023


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu