I.ÚS 1387/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ilyi Morchiladze, zastoupeného Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem Bělehradská 1094/4, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2024 č. j. 61 Co 28/2024-108, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a Okresního soudu v Karlových Varech a Heleny Steinborgové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal, aby se vedlejší účastnice zdržela dalšího rušení stěžovatele a dalších osob z držby nemovitostí, ve kterých stěžovatel a jeho blízcí bydleli. Tyto nemovitosti vedlejší účastnice nabyla v dražbě na základě usnesení o příklepu soudního exekutora, jejich původním vlastníkem byl stěžovatel. Okresní soud v Karlových Varech žalobě vyhověl. Krajský soud v Plzni toto usnesení změnil a žalobu zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá právě toto (v záhlaví označené) usnesení. Tvrdí, že krajský soud zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (Listina).

2. Okresní soud vedlejší účastnici k žalobě stěžovatele uložil, aby se zdržela dalšího vypuzení stěžovatele a dalších osob s ním sdílejících společnou domácnost v dotčeném bytě a k němu náležejících společných částech domu a na souvisících pozemcích. Zdůraznil, že soud v řízení o rušení držby zkoumá pouze existenci poslední držby a jejího svémocného rušení, přičemž obojí prokazuje žalobce (nyní stěžovatel). Vedlejší účastnice je přitom povinna nerušit držbu stěžovatele, a to i když je vlastnicí daných nemovitostí. Vedlejší účastnice tak měla při nevyklizení nemovitostí postupovat v souladu s právními prostředky. To však neučinila.

3. Krajský soud usnesení okresního soudu změnil a žalobu zamítl. Okresní soud sice správně vyšel z povahy žaloby z rušené držby, nedostatečně však zohlednil specifika dané věci. Stěžovateli totiž po pravomocném usnesení o příklepu nesvědčilo žádné právo, které by mohl držet. Nadto byl povinen dané nemovitosti vyklidit. V době podání žaloby z rušené držby byla otázka užívání nemovitostí konečným způsobem vyřešena, soud tedy ochranu nemohl poskytnout v řízení o žalobě z rušené držby.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu. Domnívá se, že petitorní a posesorní žaloby vedle sebe mohou obstát. V řízení o žalobě z rušené držby jde primárně o poskytnutí ochrany posledního faktického stavu, nikoliv o ochranu subjektivních práv. Námitka, že rušitel je vlastníkem, je přitom petitorní námitkou, která není v posesorním sporu pro rozhodnutí soudu zásadní. Krajský soud tak zamítl žalobu na základě jiného než zákonem předvídaného důvodu, čímž zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.

5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který je řádně zastoupen advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky ochrany svých práv, které měl k dispozici. Dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě z rušené držby, není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu].

6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadeného usnesení a usnesení okresního soudu (které si vyžádal) vyhodnotil ústavní stížnost jeho zjevně neopodstatněnou.

7. Podstatu držební (posesorní) ochrany vyložil v minulosti Ústavní soud tak, že nikdo není oprávněn bez právního důvodu zasahovat do držby jiného (viz nález sp. zn. I. ÚS 2463/21, bod 14). Pokud tak učiní a nemá oprávnění do držby zasáhnout, "vzniká (bez ohledu na to, zda držbu samotnou považujeme za právo, či nikoliv) mezi držitelem a rušitelem právní vztah, jehož obsahem je zejména povinnost rušitele upustit od zásahů a uvést vše do předchozího stavu" (Spáčil, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 878). Smyslem žaloby z rušené držby není ochrana práva, nýbrž ochrana pokojného stavu. Proto obecné soudy nezkoumají, zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou. Pro úspěšnost žaloby je nutné, aby žalobce prokázal, že je držitelem práva, které žalovaný ruší (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3074/17). Námitky žalovaného jsou omezené. Může namítat, že žaloba byla podána po uplynutí lhůty, popírat svémocnost zásahu, tvrdit, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil (§ 1007 odst. 1 občanského zákoníku). Soudy v těchto řízeních nezasahují do práv a povinností účastníků konečným způsobem. Platí, že (zpravidla) následné petitorní vyřešení sporu o právní titul má dopad na další trvání držby.

8. Ústavnímu soudu v této fázi sporu nepřísluší přehodnocovat právní a skutkové závěry, které učinily obecné soudy. Ústavní soud v daných případech aplikuje omezený test ústavnosti. Podstatou aplikace tohoto testu je přezkum toho, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (nález sp. zn. IV. ÚS 4306/18, v něm citované usnesení sp. zn. I. ÚS 2662/16 či usnesení IV. ÚS 1305/24, body 6 a 7).

9. Nynější stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud zamítl žalobu na základě důvodů, které zákon nepředpokládá. Na jednu stranu správně uvádí, že petitorní námitky nejsou v posesorním řízení relevantní. Na druhou stranu ale ve specifických mezích tohoto případu nepřiléhavě argumentuje, že vedle sebe mohou obstát petitorní rozhodnutí a posesorní ochrana. Otázka případného konečného rozhodnutí už u něj není na stole: to, komu svědčí věcné či obecně hmotné právo, je v projednávané věci již nesporné. V kontextu řízení o žalobě z rušené držby jde tedy o otázku vyřešenou ve prospěch vedlejší účastnice jakožto vlastnice nemovitých věcí. Taková posloupnost může představovat důvod pro neposkytnutí posesorní ochrany, např. dojde-li k petitornímu rozhodnutí v průběhu posesorního řízení, nelze již žalobě na ochranu rušené držby vyhovět (srov. Dobrovolná, E. Ochrana držby v občanském právu a civilním procesu. Praha: Wolters Kluwer, 2024; část čtvrtá, kapitola 2.14.3). To nevylučuje, že obecné soudy posesorní ochranu poskytnou svémocnému uplatňování a vymáhání petitorních rozhodnutí (což ostatně učinil okresní soud v této věci), ale k tomu už v době rozhodování krajského soudu nedocházelo.

10. Krajský soud vyšel z toho, že žaloba z rušené držby nemůže uspět, jestliže již bylo konečným způsobem rozhodnuto o oprávnění předmětné nemovité věci užívat. Na základě pravomocného usnesení o příklepu totiž stěžovateli nesvědčilo žádné právo k nemovitostem, stěžovatel byl naopak povinen je v určité lhůtě vyklidit a byl k tomu opětovně vyzván. Nelze ani odhlédnout od toho, že vedlejší účastnice svými odvolacími námitkami zpochybnila pravost držby, když tvrdila, že stěžovatel ignoruje její výzvy k vyklizení a neposkytuje jí součinnost (jinými slovy pokračuje v držbě užívacího práva přes její výslovné projevy nesouhlasu). Okolnosti toho, proč k předání nedošlo, byly sice mezi stranami sporné, nejsou však již podstatné. A to proto, že napadené usnesení se neopírá jen o nabytí vlastnického práva vedlejší účastnice k nemovitým věcem, které původně patřily stěžovateli. V době mezi stěžovateli vyhovujícím usnesením okresního soudu a napadeným usnesením krajského soudu totiž stěžovatel nemovitosti skutečně vyklidil. I kdyby bylo usnesení okresního soudu v době jeho rozhodnutí správné, po návrhu vedlejší účastnice na exekuci usnesení o příklepu a navazující výzvě k vyklizení nepochybně došlo ke skutkovému posunu. Jestliže se pak již stěžovatel podrobil výzvě k dobrovolnému plnění, nesvědčila mu nadále ochrana držby a ztratil možnost uspět se snahou domoci se stavu, který zde již nebyl, resp. nebyl pokojný (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. I. ÚS 3798/17, bod 4). Vedlejší účastnice se v tuto dobu již nedopouštěla svémocné realizace petitorního rozhodnutí, proti které by musel krajský soud zasáhnout.

11. Pro úplnost lze dodat, že napadené usnesení nepochybně vydal příslušný orgán (koneckonců ani stěžovatel netvrdí opak). Napadené usnesení rovněž není projevem svévole, neboť krajský soud své rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivé odůvodnil (body 11 až 14 napadeného usnesení).

12. Ústavní soud shrnuje, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2024


Jan Wintr, v. r.
předseda senátu