Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti PROSTOR a.s., Čimická 317/90, Praha 8, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 45/2023-82 ze dne 4. 4. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Af 23/2021-74 ze dne 6. 2. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu, se navrhovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále "správce daně") vydal dodatečný platební výměr, ve kterém neuznal náklady stěžovatele za zdaňovací období roku 2016, doměřil stěžovateli daň z příjmu právnických osob a uložil mu doplatit penále. Správce daně došel k závěru, že stěžovatel neprokázal daňovou účinnost výdajů. V odvolacím řízení stěžovatel neuspěl ani u Odvolacího finančního ředitelství. Finanční úřady dovodily, že stěžovatel neprokázal, že došlo k faktickému uskutečnění deklarovaného plnění v rozsahu a v částkách podle dodavatelských faktur od deklarovaných dodavatelů.
3. Stěžovatel následně podal správní žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství k Městskému soudu v Praze, který žalobu rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl. Městský soud se zabýval judikaturou k rozložení důkazního břemene, poukázal na správcem daně identifikované pochybnosti a vyjádřil se k jejich povaze i důvodnosti. Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.
4. Nejvyšší správní soud se poté podrobně zabýval četnými námitkami, které stěžovatel vymezil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
5. Stěžovatel namítá, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces z toho důvodu, že při rozhodování správní soudy nezohlednily úplnou spisovou dokumentaci, čímž došlo k opomenutí důkazů. Ve věci byly vedeny paralelně dva daňové spisy: 1) k dani z příjmu právnických osob a 2) k dani z přidané hodnoty (DPH). Stěžovatel požadoval provést důkaz také druhým spisem, který byl od prvního spisu podle stěžovatele obsahově odlišný a správní soudy tak neměly při svém rozhodování kompletní spis.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřísluší mu přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do jejich rozhodovací činnosti vstupuje pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva. Jiné vady, které nesouvisejí s rolí Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, se nacházejí mimo jeho přezkumnou pravomoc.
8. Stěžovatel má za to, že správce daně do daňového spisu k DPH zařazoval mnohem větší množství důkazních prostředků vztahujících se k transakcím relevantním pro předcházející řízení než do daňového spisu k dani z příjmu. Stěžovatel namítá, že v důsledku toho došlo ze strany soudu k opomenutí důkazu. Již městský soud však neprovedení důkazu dostatečně odůvodnil a Nejvyšší správní soud na toto odůvodnění poukázal: provedení důkazu spisem k DPH nebylo třeba k posouzení zákonnosti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, neboť u dotčených subjektů ani jeden nebyl součástí posuzovaných transakcí (srov. body 50 a 61 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
9. Namítaný nález sp. zn. IV. ÚS 4141/18 je od posuzovaného případu skutkově odlišný. V odkazované věci nebyly původní daňové spisy kompletní, mezi spisy byly četné rozpory a spisy byly prokazatelně přečíslované a pozměněné bez toho, aby o uvedených změnách existoval jakýkoliv úřední záznam. To však nelze srovnávat s nyní posuzovaným případem. Soudy vyhodnotily a věcně odůvodnily svůj důkazní postup a řádně se přitom věnovaly námitkám stěžovatele. Obecné soudy přitom nejsou povinny provést všechny důkazy, které strany navrhují, pokud je jejich nepoužití řádně odůvodněno, jak ostatně připomíná četná judikatura Ústavního soudu.
10. Protože Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu