III.ÚS 2180/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Simona Fitzgeralda Hofmanna a 2) Stephena Rainera Hofmanna, zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2024, č. j. 28 Cdo 1263/2024-1062 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2024, č. j. 16 Co 35/2024-1044, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Romana Jelínka a b) České republiky – Státního pozemkového úřadu, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Klíčová otázka spočívá v posouzení, zda odepření vstupu stěžovatelů jako vedlejších účastníků do pravomocně skončeného civilního řízení a z něj plynoucí absence aktivní legitimace k podání žaloby na obnovu řízení je v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé podali žalobu o obnovu řízení a ohlásili vstup jako vedlejší účastníci řízení do pravomocně skončené věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 16 C 165/2020, a to na straně žalované. Rozsudek obvodního soudu ve věci samé nabyl právní moci dne 27. 7. 2023, přičemž stěžovatelé svým podáním ze dne 5. 10. 2023 obvodnímu soudu oznámili, že vstupují do řízení jako vedlejší účastníci na straně žalované s odůvodněním, že se nemohli bez své viny účastnit tohoto řízení a navrhovat důkazy, které by mohly přivodit pro ně příznivější rozhodnutí ve věci. V této souvislosti následně stěžovatelé podali žalobu na obnovu řízení s odůvodněním, že žaloba je přípustná, neboť zrušení či změny rozsudku obvodního soudu nelze dosáhnout jinak. Obvodní soud usnesením ze dne 28. 11. 2023, č. j. 16 C 165/2020-1032, žalobu stěžovatelů zamítl (výrok I.), návrh stěžovatelů na odklad vykonatelnosti rozsudku obvodního soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. 16 C 165/2020-990, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud žalobu zamítl, protože podle § 231 odst. 1 občanského soudního řádu žalobu na obnovu řízení může podat vedlejší účastník, jestliže vstoupil do původního řízení. Stěžovatelé však v původním řízení ve věci samé vedlejšími účastníky řízení nebyli, a proto žalobu podali jako osoby k tomu neoprávněné.

4. Stěžovatelé napadli usnesení obvodního soudu odvoláním, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl tak, že jej potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

5. Stěžovatelé napadli usnesení městského soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť stěžovatelé nejsou oprávněni podat dovolání z důvodu nedostatku aktivní legitimace (výrok I.). Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku obvodního soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. 16 C 165/2020-990, byl zamítnut (výrok II.) a stěžovatelům bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 3 388 Kč (výrok III.).


II.
Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé uvádějí, že se o původním řízení dozvěděli až po jeho pravomocném skončení, přestože měli být vedlejšími účastníky již v tomto původním řízení. Žalovaná v původním řízení měla povinnost stěžovatele jako vedlejší účastníky označit a jejich vstup do řízení a realizaci jejich práv umožnit, což se ovšem nestalo.

7. Stěžovatelé namítají, že odmítly-li se soudy zabývat žalobou na obnovu řízení z důvodu nedostatku aktivní legitimace, je tento postup přepjatě formalistický a v rozporu s účelem zákona.

8. Stěžovatelé nesouhlasí s právním názorem městského soudu, který v napadeném usnesení uvedl, že žalovaná v původním řízení neměla povinnost označit stěžovatele jako vedlejší účastníky, když je zjevně jako vedlejší účastníky v řízení nechtěla. Takový výklad však stěžovatelé považují za protiústavní. Dle aktuální judikatury Nejvyššího soudu stěžovatelé museli být vedlejšími účastníky na straně žalované v původním řízení a soud měl posuzovat lepší právo té které oprávněné osoby k předmětnému náhradnímu pozemku. Stěžovatelům tak byl odepřen vstup do původního řízení k uplatnění jejich práv vůči předmětnému pozemku.

9. K žalobě na obnovu řízení stěžovatelé uvádějí, že tuto může podat i vedlejší účastník, jestliže vstoupil do původního řízení, což stěžovatelé učinili. Stěžovatelé se domnívají, že žalovaná musí s jejich vstupem souhlasit a jejich vstup je přípustný, neboť měli právní zájem na výsledku řízení a o předmětném řízení se dozvěděli až ze zápisu do katastru nemovitostí.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se účastnili řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využili všech procesních prostředků k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

12. Stěžovatelé nepředkládají ve své ústavní stížnosti žádnou relevantní ústavně právní argumentaci. Procesní otázka, kterou podústavní právo vykládá zcela jasně, byla vyřešena podle konkrétních ustanovení občanského soudního řádu, z nichž plyne, že k podání žaloby na obnovu řízení je aktivně legitimován (taktéž) ten, kdo byl vedlejším účastníkem řízení v původním řízení. Stěžovatelé však vedlejšími účastníky v původním řízení nebyli, neboť svůj vstup do řízení ohlásili až po pravomocném skončení věci. Stěžovatelé v této souvislosti zároveň namítají, že vstup do původního řízení jim byl odepřen v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, kdy ve věci mělo být posuzováno jejich právo vůči určitému pozemku jako pozemku náhradnímu při posouzení tzv. lepšího práva. Je tedy zřejmé, že stěžovatelé vnímají určitou nespravedlnost v pozadí svých procesních námitek, kdy jim mělo být upřeno konkrétní právo, které však stěžovatelé nikterak nespecifikují. Nepředkládají žádnou hmotně právní argumentaci, z níž by bylo patrno, k jakému zkrácení jejich práv mělo dojít. Z ústavní stížnosti je neseznatelné, do jakého sporu chtěli jako vedlejší účastníci vstoupit a čeho se chtěli konkrétně domáhat. Ústavní soud připomíná, že není povinen ani oprávněn domýšlet si ústavně právní argumentaci za stěžovatele. Předloženou procesní otázku pak Ústavní soud hodnotí tak, že postrádá ústavně právní rozměr. Stěžovatelé svými námitkami věcně brojí i proti rozhodnutím vydaným v původním řízení (a postupu soudů v tomto řízení), která však nyní nejsou napadena, a Ústavní soud tedy není oprávněn tato (nenapadená) rozhodnutí přezkoumávat.

13. Stěžovatelé dále namítají přepjatý formalismus soudů, které neshledaly aktivní legitimaci stěžovatelů při podání žaloby na obnovu řízení. K otázce přepjatého formalismu Ústavní soud ve své konstantní judikatuře mnohokrát zdůraznil, že obecným soudům netoleruje takový postup v řízení, jedná-li se v podstatě o sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Zdůraznil přitom, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, vyžaduje-li to účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, které mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o výklad obecných norem a ústavních zásad [srov. např. nález ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87) nebo nález ze dne 3. 2. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (N 19/13 SbNU 131)]. Při použití a výkladu právních předpisů tak nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)]. V posuzované věci však Ústavní soud neshledává přepjatě formalistický postup obecných soudů, které toliko postupovaly podle jasných procesních pravidel civilního řízení. Stěžovatelé sice namítají zjevnou nespravedlnost, avšak tuto nijak věcně nespecifikovali, když pouze obecně konstatovali, že jim bylo podle jejich názoru upřeno právo k určitému pozemku.

14. Napadenými usneseními obecné soudy tedy nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelů na spravedlivé soudní řízení. Tato rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a nevykazují známky svévole ani přepjatého formalismu.

15. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu