IV.ÚS 1639/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky H. H., zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, sídlem Orlí 492/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2024 č. j. 24 Cdo 328/2024-109, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2023 č. j. 18 Co 350/2022-93 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2022 č. j. 62 C 237/2021-73, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a M. D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto

Odůvodnění:

I.
Popis věci a její procesní vývoj

1. Stěžovatelka požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že soudy jimi porušily její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka je teta vedlejšího účastníka, oba jsou presumptivními dědici po zemřelém stěžovatelčině bratrovi a otci vedlejšího účastníka (dále jen "zůstavitel"). Zůstavitel zemřel za tragických okolností. Dospěl k závěru, že trpí nevyléčitelnou nemocí, amyotrofickou laterální sklerózou (ALS), rozhodl se proto dobrovolně ukončit vlastní život. K tomu mu pomohl jeho syn, nyní vedlejší účastník. Za to jej trestní soudy odsoudily pro spáchání trestného činu účasti na sebevraždě (§ 144 trestního zákoníku).

3. Trestní odsouzení významně ovlivnilo souběžně probíhající řízení o pozůstalosti. Účastenství vedlejšího účastníka bylo ukončeno (§ 169 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Stal se totiž dědicky nezpůsobilým pro spáchání činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli (§ 1481 občanského zákoníku). Vedlejší účastník však našel zastání u Nejvyššího soudu. Ač přispěl k sebevraždě zůstavitele, stalo se tak za zcela výjimečných okolností. Zůstavitel si přál zemřít kvůli svému zdravotnímu stavu. V takovém případě čin dědice výjimečně nesměřuje "proti zůstaviteli" ve smyslu § 1481 občanského zákoníku. Vedlejší účastník proto mohl dědit. Nejvyšší soud tak vrátil věc pozůstalostnímu soudu k dalšímu řízení (usnesení ze dne 16. 6. 2021 sp. zn. 24 Cdo 106/2021, č. 47/2022 Sb. rozh. civ.).

4. S tím nesouhlasila stěžovatelka. Podle ní bylo sporné, zda zůstavitel vůbec trpěl ALS anebo si kvůli špatnému psychickému stavu jen mylně myslel, že touto nemocí trpí. Pakliže zůstavitel tuto nemoc neměl, spáchal vedlejší účastník čin proti zůstaviteli, je dědicky nezpůsobilý. Proto se stěžovatelka po pozůstalostním soudu domáhala, aby ji usnesením vyzval k podání žaloby podle § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních. Její žádost však zůstala oslyšena, žalobu tedy podala sama bez odkazovacího usnesení. Městský soud v Brně žalobu nyní napadeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že pokud dědic podá žalobu bez soudní výzvy, musí prokázat naléhavý právní zájem. Podstatná však byla jiná okolnost. V této věci vystupuje více dědiců, kromě stěžovatelky také dva synovci zůstavitele. Žalobu museli podat všichni tři společně. To se nestalo, proto stěžovatelka nemá dostatek věcné legitimace.

5. Stěžovatelka se následně obrátila na Krajský soud v Brně, který napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil, byť modifikoval odůvodnění. Podle krajského soudu je třeba rozlišit, zda v pozůstalostním řízení vyvstal spor o právní anebo skutkovou otázku. V prvním případě si spornou otázku musí vyřešit sám pozůstalostní soud, v druhém případě je třeba dědice se slabším dědickým právem, resp. titulem odkázat na civilní řízení. Nyní jde o první případ, zda dědic spáchal čin proti zůstaviteli je právní otázkou, kterou nelze řešit ve sporném řízení, ale v řízení pozůstalostním.

6. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost, protože se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené judikatury a nejde o doposud nevyřešenou právní otázku (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu). Nejvyšší soud souhlasil s krajským soudem, že otázku dědické nezpůsobilosti si posuzuje sám pozůstalostní soud. Není důvod, aby tutéž otázku posuzoval jiný soud ve sporném řízení. Pokud stěžovatelka podala žalobu, aniž by ji soud k tomu vyzval, tíží jí argumentační břemeno ohledně existence naléhavého právního zájmu.


II.
Argumentace stěžovatelky

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka předkládá dva argumenty. V prvním předkládá svůj vlastní náhled na vztah mezi § 1481 občanského zákoníku a § 144 trestního zákoníku. V druhém uvádí, proč tu jsou pochybnosti o výjimečných okolnostech pro zachování dědické způsobilosti pravomocně odsouzeného dědice a proč je nutné tento spor vyřešit ve sporném řízení. Stěžovatelka souhlasí, že trestní rozsudky nezavazují soudy v celém jejich rozsahu. Pozůstalostní soud smí sám posoudit, zda čin směřoval proti zůstaviteli. To však neplatí u trestného činu účasti na sebevraždě podle § 144 trestního zákoníku, který vždy směřuje proti zůstaviteli. Byl-li dědic pravomocně odsouzen za trestný čin účasti na sebevraždě, je bez dalšího dědicky nezpůsobilý. I kdyby jej spáchání trestného činu nevylučovalo z dědictví, je třeba najisto postavit, zda v tomto případě nastaly výjimečné okolnosti. Soudy se nezabývaly tím, zda zdravotní stav zůstavitele byl natolik špatný, že to jeho syna ospravedlnilo k nápomoci k sebevraždě. Nezjišťovaly, zda zůstavitel skutečně trpěl nemocí ALS, zda vedlejší účastník znal jeho zdravotní stav a zda vyvinul nějakou snahu zvrátit tragický konec zůstavitele. Soudy jednoduše předpokládaly, že zůstavitel byl nemocný. Zůstavitel však neměl žádnou nevyléčitelnou nemoc, jen si to v důsledku psychických problémů mylně myslel. Tuto nesrovnalost chtěla stěžovatelka řešit žalobou podanou podle § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních. Tuto možnost jí však obecné soudy upřely.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.


IV.
Posouzení ústavní stížnosti

9. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu 24 Cdo 106/2021 odmítl usnesením ze dne 20. 9. 2021 sp. zn. II. ÚS 2403/21. Tehdejší stěžovatelé (mezi nimiž byla i nynější stěžovatelka) totiž nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Nejvyšší soud usnesením 24 Cdo 106/2021 zrušil předcházející usnesení obou soudů nižších instancí a věc vrátil městskému soudu jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Řízení před obecnými soudy pokračuje a stěžovatelé mají zákonné prostředky, kterými mohou napadnout případné pro ně nepříznivé rozhodnutí v řízení o pozůstalosti.

10. Na tento závěr navazuje Ústavní soud i nyní. Stěžovatelka totiž zahájila zcela nové řízení, kde se jí ale ochrany proti právnímu názoru vyslovenému ve věci 24 Cdo 106/2021 nedostane.

11. Stěžovatelka tvrdí, že trestný čin účasti na sebevraždě vždy naplňuje skutkovou podstatu dědické nezpůsobilosti podle § 1481 občanského zákoníku. Soudy se nadto měly zabývat zdravotním stavem zůstavitele, kvůli němuž dobrovolně ukončil svůj život. Touto argumentací se stěžovatelka pokouší jinou cestou zvrátit právní závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ve věci pod sp. zn. 24 Cdo 106/2021. Z níže uvedených důvodů to ale v tomto řízení není možné.

12. Jak stěžovatelku upozornil již krajský soud (bod 24 napadeného rozsudku), v pozůstalostním řízení je třeba rozlišovat mezi spory o právní posouzení, na straně jedné, a skutkovými spory, na straně druhé. Pro každý z nich zákonodárce vyhradil odlišný procesní režim. Spory o právní posouzení řeší soud v pozůstalostním řízení, spory skutkové se řeší v klasickém sporném řízení (§170 zákona o zvláštních řízeních soudních).

13. Není vyloučeno, že během pozůstalostního řízení vznikne spor o dědickou způsobilost z důvodu spáchání činu povahy úmyslného trestného činu. V takovém případě je nutné si vyjasnit, v čem spor tkví. Pokud není jisté, zda se dědic dopustil určitého činu, jde o skutkový spor. Jinou situací je, pokud mezi dědici není spor o spáchání činu, avšak sporná zůstává jen jeho povaha, tj. zda šlo o čin "povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli" (§ 1481 občanského zákoníku). Pak jde o spor o právní posouzení (srov. např. Svoboda, J. - Klička, O. Dědické právo v praxi. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 8 a detailně pak celá kapitola XVI; nebo Vankátová, I. Komentář k § 1481, in: Melzer, F. - Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. § 1475-1720. Velký komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 124).

14. Stěžovatelka se může domáhat práv před soudy, avšak zákonem stanoveným postupem a v patřičném řízení. Pořad ochrany práva nelze multiplikovat. Jak již uvedeno shora, stěžovatelka se nyní brání především proti závěrům v usnesení Nejvyššího soudu 24 Cdo 106/2021. Ale právě již Nejvyšší soud v bodě 6 nyní napadeného usnesení stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že zmíněné usnesení 24 Cdo 106/2021 zavázalo obecné soudy v pozůstalostním řízení k procesnímu postupu podle § 169 zákona o zvláštních řízeních soudních a k novému rozhodnutí o tom, se kterým účastníkem bude nadále jednáno a kterému účastníku se účast v pozůstalostním řízení ukončuje. Právě v pozůstalostním řízení se celá sporná otázka výkladu § 1481 občanského zákoníku finálně rozhodne. Proto není důvod, aby se stěžovatelka domáhala posouzení dědické způsobilosti vedlejšího účastníka v řízení o určení dědického práva po zůstaviteli.

15. Ústavní soud neupírá stěžovatelce právo bránit se ústavní stížností proti ústavnosti závěrů, které vyvěrají z usnesení 24 Cdo 106/2021. Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení ostatně zmínil, že pozůstalostní soud dne 12. 1. 2024 rozhodl, že v řízení bude dále jednáno pouze s vedlejším účastníkem a účast stěžovatelky se ukončuje. Proto právě v pozůstalostním řízení se stěžovatelka může bránit proti sporným závěrům obecných soudů o dědické způsobilosti vedlejšího účastníka. Pokud před obecnými soudy neuspěje, může podat též ústavní stížnost. To plyne již z usnesení II. ÚS 2403/21 (viz bod 9 shora).

16. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu