Přehled

Usnesení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů: a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a b) Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023 č. j. 22 Cdo 2285/2023-657, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2023 č. j. 11 Co 294/2022-602 a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 15. června 2022 č. j. 3 C 272/2018-488, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, a 1. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390, Praha 2 - Nové Město, 2. Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové - Nový Hradec Králové, a 3. Povodí Moravy, s. p., sídlem Dřevařská 932/11, Brno - Veveří, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy, na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a to samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, a podle čl. 5 písm. a), d) zejména alinea v) a vi) Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), na ochranu soukromí a rodinného života podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, a to samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, na to, aby byla zachována lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jejich jméno, podle čl. 10 Listiny, nebýt diskriminován podle čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6, 8 a 13 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a dále podle čl. 2 písm. a) a c), čl. 5 písm. a), d) zejména alinea v) a vi) Mezinárodní úmluvy, na účinný opravný prostředek a na odčinění a náhradu škody způsobené porušením zákazu diskriminace ve smyslu čl. 6 Mezinárodní úmluvy, svobodně se rozhodovat o své národnosti podle čl. 3 odst. 2 Listiny a na to, aby příslušnost k národnosti nebyla na újmu, podle čl. 24 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jeseníku napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali, aby 2. vedlejší účastník vyklidil a předal blíže specifikované nemovité věci v katastrálním území Ostružná a Petříkov u Branné a zaplatil jim částku 100 000 Kč (výrok I) a aby zaplatil peněžitou náhradu za tyto nemovité věci ve výši 100 000 Kč (výrok II), a kterou se dále domáhali, aby 3. vedlejší účastník vyklidil a předal blíže specifikované nemovité věci v katastrálním území Petříkov u Branné a zaplatil jim částku 100 000 Kč (výrok III) a dále aby jim zaplatil peněžitou náhradu za tyto nemovité věci ve výši 100 000 Kč (výrok IV), zamítl i žalobu v té části, kde se stěžovatel a) domáhal určení, že je vlastníkem všech uvedených nemovitých věcí (dále jen "sporné nemovitosti") (výrok V), a stěžovatelům uložil, aby na náhradu nákladů řízení zaplatili 1. vedlejší účastnici částku 3 717 Kč (výrok VI), 2. vedlejšímu účastníkovi částku 24 211 Kč (výrok VII) a 3. vedlejšímu účastníkovi částku 1 800 Kč (výrok VIII).

3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení 1. vedlejší účastnici částku 1 200 Kč, 2. vedlejšímu účastníkovi částku 900 Kč a 3. vedlejšímu účastníkovi částku 3 584 Kč. Uvedené soudy dospěly k závěru, že na určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem, které byly státem zkonfiskovány ke dni 23. 6. 1945, nemá stěžovatel a) naléhavý právní zájem [§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a že stěžovatelé se žalobou o vyklizení (a o náhradu za sporné nemovitosti) nemohou domáhat ochrany vlastnického práva, pokud to zaniklo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob nápravy takto vzniklé újmy.

4. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř." jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. odmítl, každému ze stěžovatelů uložil nahradit náklady dovolacího řízení 1. vedlejší účastnici a 2. vedlejšímu účastníkovi po 150 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovateli a 3. vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


II.
Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé vznášejí námitku nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu a podjatosti soudkyně Nejvyššího soud Petry Kubáčkové. V ostatním pak podstata ústavní stížnosti spočívá ve zpochybnění konfiskace sporných nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa; z dále uvedených důvodů stížnostní argumentaci není nutné rekapitulovat detailněji.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud od stěžovatelů postupně obdržel řadu obdobných ústavních stížností, které závisely na vyřešení stejných právních otázek, načež první senát věc původně vedenou pod sp. zn. I. ÚS 1639/23 postoupil k projednání a rozhodnutí plénu. Učinil tak podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. j. Org. 24/14 ze dne 25. 3. 2014, o atrahování působnosti. Tuto ústavní stížnost pak Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24.

8. Všechny argumenty stěžovatelů předložené v předchozí ústavní stížnosti, které stěžovatelé zopakovali i v nynější věci, Ústavní soud posoudil jako nedůvodné. Tímto závěrem, jakožto právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu, je Ústavní soud vázán i v nynější věci (čl. 89 odst. 2 Ústavy), přičemž neshledal žádný důvod pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 připomněl, že konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhaly všechny osoby německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost, ledaže by se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československa. Ke konfiskaci docházelo s okamžitou platností a bez potřeby intabulace nabytím účinnosti dekretu dne 23. 6. 1945. O tom, zda jsou v konkrétním případě naplněny podmínky pro konfiskaci, v případě potřeby nebo na návrh deklaratorně rozhodovaly okresní národní výbory. Jejich závazné konfiskační výměry bylo možné právně zpochybnit pouze ve správním řízení, případně před správním soudem. Civilním soudům přitom nepříslušelo a nepřísluší je zpochybňovat či přezkoumávat.

10. Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/24 tak civilní soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověly požadavku stěžovatelů, aby se zabývaly tvrzenými vadami konfiskačního výměru, kterým byl zůstavitel kategorizován. Námitky, že konfiskační výměr je nicotný, nejsou důvodné a vzhledem ke konstrukci dekretu ani relevantní. Navíc je třeba mít obecně na vědomí účinky plynutí času v kontextu restitučního zákonodárství [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.)].

11. Ústavní soud dále zdůraznil, že konfiskaci sporných pozemků v roce 1945 nelze zpětně posuzovat z hlediska současných právních standardů, neboť se tak stalo před přijetím a účinností Listiny a Úmluvy. Stěžovatelé současně nemohou dovozovat legitimní očekávání nebo držbu ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stejně tak nepřisvědčil tvrzením, že soudy porušily právo stěžovatelů na ochranu soukromí a rodinný život.

12. Nosné stížnostní důvody, jakož i relevantní skutkové okolnosti jsou v nyní projednávané věci co do své podstaty totožné. Ústavní soud proto následuje vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24. Námitka podjatosti vůči soudkyni Nejvyššího soudu Petře Kubáčkové, která v minulosti rozhodovala obdobnou věc u Krajského soudu v Praze, není důvodná. Nejvyšší soud zde plně následoval svou dřívější judikaturu v těchto věcech a okolnosti případu nezavdávají pochybnosti o nepodjatosti této soudkyně v subjektivním ani objektivním smyslu. Namítají-li stěžovatelé nedostatečné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, z rozhodnutí vydaných v tomto řízení i v řízení dalších, které stěžovatelé vedli v obdobných věcech, dostatečně zřetelně plynou důvody, které vedly obecné soudy k zamítnutí žaloby, ostatně podstatou ústavní stížnosti je polemika či spíše vyjádření nesouhlasu s těmito důvody, které Ústavní soud shledal ústavně konformními.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2024


Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu