III.ÚS 2885/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. A., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. srpna 2024 č. j. 10 To 55/2024-53 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. května 2024 č. j. 1 Nt 701/2024-21, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a R. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36, resp. čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení vedené v trestní věci u tohoto soudu pod sp. zn. 2 T 4/2021. V odůvodnění krajský soud rekapituloval podstatná fakta případu a předchozí průběh řízení, jakož i podstatu návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení. Konstatoval, že stěžovatel uplatnil v různých obměnách jen svoji původní obhajobu a neosvědčil jím tvrzené nové skutečnosti, které by mohly odůvodnit obnovu řízení ve smyslu § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád"). Výslovně v této souvislosti zhodnotil novou výpověď slyšené svědkyně (stěžovatelovy družky) jako neobjektivní.

3. Následnou stížnost stěžovatele ve smyslu § 141 a násl. tr. řádu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Ztotožnil se beze zbytku se závěry krajského soudu


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že krajský soud v odůvodnění svého usnesení nepřípustně spekuloval nad důvody jím uváděnými v návrhu na povolení obnovy řízení. Vrchní soud následně tyto spekulace krajského soudu jen nekriticky převzal. Argumentaci opírá zejména o to, že vedlejší účastnici řízení nemohl znásilnit, jelikož v inkriminované době několikrát telefonicky hovořila se svou sestrou (stěžovatelovou družkou) a znásilnění ze strany stěžovatele nezmiňovala. Není rovněž přípustné, aby se soud o výpovědi svědkyně (stěžovatelovy družky) vyjadřoval tak, že může sloužit jako etalon neobjektivity. Tvrdí, že ke znásilnění z jeho strany nemohlo dojít také proto, že ve stejné době byl napaden dvěma muži, kteří za jeho napadení byli pravomocně odsouzeni. Dále uvádí, že vedlejší účastnice řízení netrpí psychickými problémy v důsledku znásilnění, ale již od dětství.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

7. Obnova řízení podle § 277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž jsou založena pravomocná soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původních rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je napravení případného justičního omylu a je vyjádřením zásady, že veřejný zájem na správném trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným, původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513)].

8. Ústavní soud připomíná, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původních rozhodnutí napadených návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené (resp. napadená) meritorní rozhodnutí, ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17 (N 176/96 SbNU 229)]. Posouzení Ústavního soudu se může týkat pouze toho, zda o existenci důvodů pro obnovu řízení rozhodl obecný soud ústavně souladným způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, a zamítne-li takový návrh, je stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89)]. Napadená rozhodnutí ve stěžovatelově věci v porovnání s uvedenými hledisky obstojí.

9. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že neobsahuje přesvědčivou polemiku se závěry obecných soudů, která by byla nadto vedena na ústavněprávní úrovni. Ústavní soud se s řádně odůvodněnými závěry obecných soudů ztotožňuje. Pro povolení řízení o obnově musí být přítomny takové nové skutečnosti či důkazy, které vyšly najevo po právní moci původního rozhodnutí o vině, trestu či o náhradě škody nebo újmy, tyto skutečnosti byly soudu dříve neznámé a mohly by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi nebo důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, trestu, náhradě škody (újmy) atp. Tato základní podmínka ve věci stěžovatele splněna není. Obecné soudy se eventuálními hovory mezi družkou stěžovatele a poškozenou vedlejší účastnicí řízení zabývaly již v původním řízení o vině a trestu. Neuvěřily tvrzení stěžovatele, že nemohlo ke znásilnění dojít, protože v inkriminované době mezi vedlejší účastnicí řízení a jeho družkou probíhal asi 50 minutový hovor. Tento závěr dostatečně vysvětlily, včetně závěru o nedůvěryhodnosti družky stěžovatele, která sama přiznala, že soudu při výpovědi v trestním řízení lhala. Ústavní soud proto akceptuje závěr obecných soudů, že výpověď družky stěžovatele není sama o sobě, ani ve spojení s dalšími skutečnostmi a důkazy známými už dříve, způsobilá odůvodnit jiné rozhodnutí o stěžovatelově vině.

10. Obecné soudy také vysvětlily, že průběhu skutkového děje, v rámci něhož měl stěžovatel vedlejší účastnici řízení znásilnit, nebrání ani to, že stěžovatel byl v inkriminované době napaden dvěma muži, kteří byli následně za napadení stěžovatele pravomocně odsouzeni. V dané souvislosti obecné soudy uvedly, že existence pravomocného odsouzení těchto osob je z pohledu stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení skutečně novou skutečností, nicméně není důvodem pro vyhovění jeho návrhu. Pokud totiž v rámci soudních rozhodnutí, kterými byli uvedení muži shledáni vinnými tím, že - zjednodušeně řečeno - napadli stěžovatele, je uvedeno časové období stěžovatelova napadení, z něhož tato rozhodnutí vychází, pak toto období je toliko orientační. Naopak v dané věci je nutno vycházet z toho, že uvedené napadení stěžovatele bylo právě reakcí na to, že se dopustil na vedlejší účastnici řízení jako poškozené znásilnění.

11. Důvodem pro povolení obnovy řízení konečně podle obecných soudů nebyla ani stěžovatelova tvrzení, že vedlejší účastnice řízení měla duševní poruchou trpět již dávno předtím, než ke znásilnění došlo. Tuto okolnost obecné soudy neměly za prokázanou, přičemž stěžovateli nic nebránilo, aby uvedenou okolnost na svou obhajobu uvedl již v trestním řízení. Neučinil tak. Navíc poškození psychického zdraví před okamžikem, kdy se stěžovatel dopustil na vedlejší účastnici řízení trestného činu, nebylo potvrzeno ani lékařskými vyšetřeními, která vedlejší účastnice řízení jako oběť trestného činu podstoupila.

12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2024


Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu