I.ÚS 2246/25 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného Mgr. Janem Davídkem, advokátem, sídlem Lešetín II 7147, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. dubna 2025 č. j. 59 Co 55/2025-463, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a 1) K. K., zastoupené Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem, sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, 2) nezletilé E. S. a 3) nezletilé L. S., zastoupených opatrovníkem statutárním městem Z., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti, přiložených dokumentů a vyžádaných spisů vyplývá, že stěžovatel a vedlejší účastnice č. 1 jsou rodiči nezletilých dcer (vedlejších účastnic č. 2 a 3) ve věku šesti a čtyř let. V únoru 2024 se jim rozpadlo společné soužití.

2. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. prosince 2024 č. j. 32 Nc 1007/2024-385 svěřil obě děti rodičům do střídavé péče s termínem střídání po jednom týdnu a stanovil výživné. Současně zamítl návrh matky, která se chtěla přestěhovat ze Z. do B., kde má práci a zázemí své rodiny, na nahrazení souhlasu otce se změnou bydliště obou dětí do B. a s tím, aby obě dcery navštěvovaly školku v B. Dospěl totiž k závěru, že navrhované změny nejsou v nejlepším zájmu dětí, neboť ke stávajícímu bydlišti mají intenzivní vazby. Dodal, že týdenní střídání mezi Z. a B. není v zájmu nezletilých stejně jako budoucí navštěvování dvou základních škol ve dvou sto kilometrů vzdálených městech.

3. Vedlejší účastnice č. 1 (matka) se proti rozsudku okresního soudu odvolala. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") v návětí označeným rozsudkem jejímu odvolání částečně vyhověl. Pro nynější řízení o ústavní stížnosti je podstatné, že změnil rozsudek okresního soudu tak, že nahradil souhlas otce se změnou bydliště obou nezletilých do B., jakož i s tím, aby nezletilé v době výkonu péče matky navštěvovaly mateřskou školu v B. Krajský soud uvedl, že matka by neměla být omezena ve své svobodě pohybu a pracovního uplatnění s obecným odkazem na nevhodnost dvou míst bydliště a případnou návštěvu dvou školských (předškolních) zařízení, aniž by takový závěr byl opřen o konkrétně zjištěné důvody. Podle krajského soudu si lze jen těžko představit, že by střídavá péče měla být vždy vázána na skutečnost, že děti budou nadále bydlet v místě původního bydliště a navštěvovat jedno (původní) školské zařízení s tím, že rodiče (jeden z nich) tomu přizpůsobí své životní podmínky případně zajištěním nového bydlení a práce. Krajský soud vyšel z toho, že matka nehodlá nadále ve Z. bydlet, bydlení má zajištěno v B. se zázemím svých rodičů a našla si tam práci. Odvolací soud shledal za nejoptimálnější způsob péče o děti symetrickou střídavou péči, aniž by její výkon podmiňoval na straně matky revizi svého rozhodnutí o místě bydlení a výkonu zaměstnání.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel napadl v návětí označené rozhodnutí ústavní stížností ve výroku II v části, v níž se nahrazuje souhlas otce se změnou bydliště nezletilých v době výkonu péče matky, a v níž se nahrazuje souhlas otce s tím, aby nezletilé v době výkonu péče matky navštěvovaly mateřskou školu v B. Tvrdí, že krajský soud porušil jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i podle čl. 3 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

5. Stěžovatelovu argumentaci lze shrnout do dvou okruhů. Zaprvé stěžovatel tvrdí, že krajský soud pochybil tím, že rozhodl v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých dcer. Poukázal na závěry okresního soudu i opatrovníka, podle nichž by bydlení nezletilých dcer ve dvou městech mělo velmi negativní dopad. Rozporoval napadený rozsudek krajského soudu s odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu o střídavé péči s tvrzením, že kritéria v ní uvedená je třeba vztáhnout i na nahrazování souhlasu rodiče se změnou bydliště a mateřské školy. Krajský soud tak neučinil, čímž podle stěžovatele porušil jeho ústavní práva a rozhodl v rozporu s nejlepším zájmem dětí, neboť upřednostnil komfort matky, přičemž výsledný model střídání bydliště a mateřské školky založil povinnost stěžovatele (a celé rodiny) zásadním způsobem přeměnit dosavadní fungování, aniž by proto byly splněny podmínky. Upozornil, že matka nebyla rozsudkem okresního soudu omezena v místě ve svobodě pohybu a pracovního uplatnění, jak tvrdil krajský soud, neboť mohla i za situace střídavé péče s jediným bydlištěm dětí ve Z. bydlet a pracovat kdekoliv. Konečně stěžovatel brojil proti závěru krajského soudu, podle něhož se matka změnou bydliště snažila eliminovat zkušenosti z konfliktního soužití s otcem. Poukázal na to, že podle dokazování před prvostupňovým soudem v té době již žádné konflikty mezi rodiči nebyly.

6. Zadruhé stěžovatel ústavní stížností napadl i procesní postup krajského soudu. Konkrétně namítl, že krajský soud přehodnotil jednotlivé důkazy, aniž by je sám znovu provedl nebo zopakoval, a následně z nich dovodil jiný skutkový stav než soud prvního stupně. Krajský soud tak údajně postupoval v rozporu s § 220 odst. 1 občanského soudního řádu, čímž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

7. Stěžovatel se svou ústavní stížností spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, který dále doplnil podáním ze dne 1. září 2025. V doplnění ústavní stížnosti též stěžovatel upozornil, že okresní soud předběžným opatřením ze dne 22. srpna 2025 č. j. 7 Nc 306/2025-8 nahradil souhlas otce s tím, aby vedlejší účastnice č. 2 v době výkonu péče matky navštěvovala základní školu v B.

III. Vyjádření účastníků řízení

8. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyzval účastníka řízení a vedlejší účastnici č. 1, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Usnesením ze dne 19. srpna 2025 č. j. I. ÚS 2246/25-13 pak Ústavní soud nezletilým vedlejším účastnicím č. 2 a 3 jmenoval k zastupování v řízení o ústavní stížnosti opatrovníkem statutární město Z. a vyzval jej, aby se k ústavní stížnosti také vyjádřil.

9. Krajský soud ve stručném vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za ústavně souladné. Nastavené uspořádání poměrů nezletilých podle něj vychází z nastoleného modelu rovnoměrné střídavé péče, který soud shledal v nejlepších zájmu obou dětí.

10. Vedlejší účastnice č. 1 ve vyjádření uvedla, že stěžovatel ústavní stížností pokračuje ve "válce mezi rodiči" a vyjádřila svůj pohled na nejnovější vývoj situace. Ústavnímu soudu navrhla, aby ústavní stížnost odmítl.

11. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli na vědomí.

12. Stěžovatelovo doplnění ústavní stížnosti zmíněné v bodu 7 tohoto usnesení Ústavní soud účastníkovi ani vedlejším účastnicím řízení nezasílal, neboť se týkalo výhradně informace o předběžném opatření nařízeném okresním soudem usnesením ze dne 22. srpna 2025 č. j. 7 Nc 306/2025-8, které však bylo vydáno po přijetí napadeného rozhodnutí a není předmětem nynějšího řízení o ústavní stížnosti, a nemohlo tak ovlivnit jeho průběh ani výsledek.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud ze své pozice soudu specializovaného na otázky ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech velmi zdrženlivě. Obecné soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (usnesení ze dne 18. února 2025 sp. zn. II. ÚS 299/25, bod 12). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v těchto věcech velmi úzký. Přezkum rozhodnutí obecných soudů v rodinněprávních věcech se koncentruje na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (usnesení ze dne 12. června 2024 sp. zn. I. ÚS 1253/24 a judikatura tam citovaná).

15. Ústavní soud neshledal, že by se krajský soud dopustil výše zmíněných extrémních vad, které by ospravedlňovaly jeho kasační zásah.

16. Jak plyne z ustálené judikatury, jedním z hlavních úkolů Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte [nález ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 17]. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními či zákonodárnými orgány. Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že při jakémkoliv soudním rozhodování týkajícím se dětí musí být nejlepší zájem dítěte zkoumán a posuzován jako určující kritérium pro konečné rozhodnutí. Ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte se tedy mohou dovolávat nejen děti, ale též další účastníci řízení týkajících se dětí, v nyní projednávané věci i stěžovatel [nález ze dne 8. ledna 2024 sp. zn. IV. ÚS 2206/23, bod 33; nález ze dne 31. prosince 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611), bod 23 a judikatura tam citovaná]. Z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyplývají mimo jiné procesní požadavky. Musí v něm být vyloženo, co příslušný orgán považoval za nejlepší zájem dítěte, na základě jakých kritérií k tomuto závěru dospěl a případně jak byl nejlepší zájem dítěte poměřován s dalšími důležitými zájmy či právy [nález ze dne 12. července 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16 (N 124/86 SbNU 109), bod 56 a judikatura tam citovaná], a to i ve vztahu k bydlišti a místě výkonu školního vzdělávání (citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2206/23).

17. I s ohledem na výše zmíněný zdrženlivý přístup v rodinněprávních věcech Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu obstojí. Rozhodnutí obecných soudů je totiž třeba vnímat v jejich komplexnosti. Krajský soud v napadeném rozsudku při stanovování a hodnocení nejlepšího zájmu dětí vychází z celkově nastaveného uspořádání, zejména z výroku o svěření dětí do střídavé péče, který stěžovatel ústavní stížností nenapadl. Krajský soud v tomto ohledu s odkazem na judikaturu Ústavního soudu zhodnotil, že režim střídavé péče je v nejlepším zájmu dětí (bod 63 napadeného rozsudku). Právě v kontextu nejlepšího zájmu dětí spočívajícího v režimu střídavé výchovy krajský soud hodnotil také oprávněné zájmy matky a možnost návštěvy dvou vzdělávacích institucí. O tom svědčí celkový závěr krajského soudu, podle něhož o "režimu střídavé péče je rozhodováno za stavu, kdy je zřejmé, že matka nehodlá nadále ve Z. bydlet, bydlení má zajištěno v B. se zázemím svých rodičů, a rovněž si zde našla práci a toto jsou výchozí podmínky pro rozhodování o střídavé péči dětí, kterou odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně považuje za nejoptimálnější způsob její realizace, aniž by jakkoliv její výkon podmiňoval na straně matky revizi svého rozhodnutí o místě bydlení a výkonu zaměstnání." (bod 73 napadeného rozsudku). Ústavní soud neshledal takový závěr za vybočující z mantinelů ústavnosti. Koncept nejlepšího zájmu dítěte totiž představuje komplexní otázku, kterou nelze bez dalšího ztotožňovat s neměnností výchovného prostředí [nález ze dne 17. května 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18 (N 81/94 SbNU 104), bod 15]. Na tom nic nemění ani procesní strategie stěžovatele, který z komplexního rozhodnutí zahrnujícího úpravu péče a výživy nezletilých brojil pouze proti otázce změny bydliště a školky v době výkonu péče matky.

18. Ústavní soud stěžovateli nemohl přisvědčit ani co do namítaných procesních vad. Krajský soud skutková zjištění soudu právního stupně neměnil a nijak se vůči nim nevymezil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že rozhodnutí okresního soudu změnil proto, že podle něj tento soud sice správně zjistil skutkový stav, ale vyvodil z něj ne zcela správné právní závěry (bod 49 napadeného rozsudku). Krajský soud nepřehodnotil skutkový stav týkající se konfliktů rodičů, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž pouze vzal při nalézání právních závěrů v úvahu také zájmy matky. Právě v tomto smyslu krajský soud zmínil snahy matky eliminovat dřívější zkušenosti z konfliktního soužití s otcem. Takové zkušenosti přitom zcela jasně vyplývají ze spisu a z dokazování provedeného prvostupňovým soudem.

VII. Závěr

19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele. S ohledem na bezodkladné posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

20. Vzhledem k tomu, že obecné soudy dále rozhodují o úpravě péče o nezletilé děti, považuje Ústavní soud za účelné současně připomenout svůj obecně platný závěr, že ačkoli ve své judikatuře dlouhodobě označuje střídavou péči za výchozí model, z žádného nálezu nelze dovodit, že by tímto výchozím modelem musela být jeho symetrická varianta. Střídavá péče může být, je-li to v zájmu dítěte, rozložena i asymetricky. Nelze dovozovat, že by výchozím modelem pro úvahy soudu mělo být vždy zcela symetrické rozložení péče mezi oba rodiče (nález sp. zn. I. ÚS 2364/24 ze dne 5. února 2025, bod 34). Takovému uspořádání totiž může například bránit zájem dítěte na stabilitě výchovného, vzdělávacího a sociálního prostředí v jednom školském zařízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2025

Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu