IV.ÚS 3035/22 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Oty Bláhy, zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem, sídlem Voršilská 130/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2022 č. j. 20 Cdo 442/2022-108, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2021 č. j. 20 Co 314/2021-73 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. června 2021 č. j. 33 Nc 6758/2004-60, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Martina Konvaliny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce, kterému soudní exekutor nevyhověl a vedlejší účastník se k němu nevyjádřil. Stěžovatel svůj návrh odůvodnil neúměrnou délkou trvání exekuce a trvalou nedobytností pohledávky pro svou nemajetnost. Obvodní soud konstatoval, že exekuce je vedena pro vymožení pohledávky ve výši 384 287 Kč s příslušenstvím a nákladů nalézacího řízení podle platebního rozkazu vydaného obvodním soudem ze dne 2. 4. 2003 č. j. 39 Ro 41/2003-9 a pro náklady exekuce. Právní předchůdce vedlejšího účastníka požadoval po stěžovateli (a další žalované) návrhem na vydání platebního rozkazu poplatek z prodlení za období od října 2001 do února 2002 v celkové výši 81 312 Kč a poplatek z prodlení ve výši 2,5 ‰ denně za období od února do listopadu 2002. Celková dlužná částka nájemného a nákladů na služby spojené s užíváním bytu tak činila částku ve výši 302 975 Kč. Obvodní soud návrh na zastavení exekuce zamítl se závěrem, že je na soudním exekutorovi, aby v případě objektivně zjištěné nemajetnosti exekuci zastavil, popřípadě aby dal podnět exekučnímu soudu k zastavení exekuce. Soudní exekutor však uvedl, že nemajetnost stěžovatele není dána a že lze očekávat, že vymožené plnění pokryje alespoň náklady exekuce. Jde-li o protiústavnost výše poplatku z prodlení, měl podle obvodního soudu stěžovatel tuto námitku uplatnit v nalézacím řízení.

3. Stěžovatel napadl usnesení obvodního soudu odvoláním, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodl tak, že usnesení obvodního soudu potvrdil jako věcně správné.

4. Stěžovatel napadl usnesení městského soudu dovoláním, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu jako nepřípustné.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel uvádí, že podle nálezu Ústavního soudu 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 (N 44/93 SbNU 119) je překročení maximální ústavně přípustné výše úroků z prodlení zásadní vadou exekučního titulu. Podle uvedeného nálezu souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč, přičemž tuto právní úpravu lze analogicky vztáhnout i na odlišné smluvní typy než je úvěr. Ústavní soud v předmětném nálezu uzavírá, že nad majetkovým zájmem věřitele, jemuž byly přiznány úroky z prodlení v neústavní výši, převažuje zájem na ochraně majetku povinného. V právním státě nemůže obstát názor, že úroková výše u poplatku z prodlení uvedená v nařízení vlády je v pořádku jen proto, že je opřena o podzákonný právní předpis. Je-li totiž určitá výše poplatku z prodlení neústavní, pak nemůže být ani zákonná. Stěžovatel dodává, že s ohledem na právní úpravu účinnou od roku 2014, kdy je zákonná výše úroků z prodlení několikanásobně nižší, by mělo být předmětné exekuční řízení zastaveno co do části poplatků z prodlení.

6. Stěžovatel dále brojí proti argumentaci soudů ohledně dobytnosti pohledávky. Zdůrazňuje, že sice ještě není v důchodovém věku, ale rychle se mu přibližuje a že v exekuci se nachází již 20 let a za tuto dobu byly na stěžovateli exekučně vymoženy toliko jeho úspory. Stěžovatel momentálně žádné příjmy nemá.

7. Stěžovatel dále podotýká, že pohledávka za ním byla již několikrát úplatně postoupena za částky převyšující výši jistiny, když původním oprávněným bylo hlavní město Praha.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje pouze námitky, které již byly vypořádány obecnými soudy v napadených rozhodnutích. Stěžovatel zejména namítá neústavnost výše poplatku z prodlení, jež byla stanovena v § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Stěžovatelovu povinnost hradit poplatek z prodlení dovodily soudy z § 697 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Toto ustanovení shledal Ústavní soud již v minulosti ústavně souladným v nálezu ze dne 14. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 30/04 (N 55/40 SbNU 533). Na jeho podrobné odůvodnění lze odkázat. Na tomto místě postačí zopakovat závěr, že v daných vztazích jde - s ohledem na specifické postavení pronajímatele a nájemce - o nerovnost ústavně akceptovatelnou, a o právní stav, který diskriminační povahu nemá. Ve výsledku tak šlo o ústavně udržitelnou právní úpravu. Nelze případně přisvědčit ani názoru, že by výše poplatku z prodlení byla v rozporu s dobrými mravy. Jednak je jeho výše určena přímo právním předpisem, který byl Ústavním soudem, jak je uvedeno výše, shledán ústavně souladným, a především je tato částka odvislá především od délky prodlení. Stěžovatel vědomě a úmyslně nájemné nehradil po delší časový úsek, přičemž si musel být vědom následků plynoucích z § 697 zákona č. 40/1964 Sb. Byla-li exekuce nařízena dne 1. 3. 2004, je navýšení příslušenství pohledávky též spojeno s touto délkou exekučního řízení. Nelze se tudíž na tomto základě domáhat zastavení exekuce, která nadto dosud byla relativně úspěšná, když byla vymožena částka v řádu statisíců Kč.

11. Konečně zmiňuje-li stěžovatel nález sp. zn. II. ÚS 3194/18, Ústavní soud uzavírá, že ten se týkal smluvních úroků z prodlení (nastavených na 1 % denně), nikoliv poplatku z prodlení. Je-li tedy k dispozici plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 30/04, který se přímo zabývá ústavní souladností tzv. poplatku z prodlení, který byl zvláštní majetkovou sankcí za prodlení s platbou nájemného, Ústavní soud vychází z tohoto nálezu pléna, a nikoliv ze senátního nálezu, který se nadto zabýval jiným, byť taktéž sankčním institutem.

12. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a nevykazují znaky svévole. Ústavní soud na základě uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2023


Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu