II.ÚS 2592/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Staníčka, zastoupeného Mgr. Petrem Knittlem, advokátem, sídlem Sokolská třída 871/6 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2021 č. j. 26 C 379/2019-121, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2022 č. j. 16 Co 45/2022-215 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023 č. j. 21 Cdo 3767/2022-243, takto:

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 10. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel se v řízení před Okresním soudem v Ostravě domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 25. 10. 2019, která mu byla dána pro nadbytečnost, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Stěžovatel byl u žalované zaměstnán jako technický ředitel a současně byl společníkem žalované s podílem ve výši 40 %. Výpověď byla stěžovateli dána na základě organizačních změn, kterými došlo ke zrušení stěžovatelem zastávané pracovní pozice technického ředitele. Stěžovatel tvrdil, že předmětná výpověď je neplatná, neboť v době, kdy mu byla doručena, žádné rozhodnutí o přijetí organizačních změn neexistovalo a důvod výpovědi má tak za diskriminační (výpověď mu byla dána jako jedinému z vedoucích pracovníků žalované, a to z důvodu vlastnictví majetku - tj. podílu na žalované, který měl být na základě smlouvy o smlouvě budoucí dále rozšířen.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu bylo o žalobě stěžovatele rozhodnuto tak, že je neplatná. Nalézací soud dospěl k závěru, že organizační změna nesledovala legitimní cíl a tudíž je třeba na ni nahlížet tak, jakoby nebyla vůbec přijata. Okresní soud měl přitom za to, že důvodem pro přijetí organizační změny nejsou objektivní potřeby společnosti, ale stěžovatelova snaha realizovat práva vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí, na jejímž základě se měl stát většinovým vlastníkem společnosti. Okresní soud považoval dále za podstatné, že stěžovatel měl pro žalovanou nezastupitelnou roli a místo něho musel být jako obchodní zástupce přijat, pan J. P., který místo stěžovatele začal jednat se zahraničními klienty.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl. Vyšel přitom z toho, že organizační změna provedená dne 30. 9. 2019 reálně a bez náhrady zrušila pracovní místo zastávané stěžovatelem a jeho práce byla rozdělena mezi stávající zaměstnance společnosti a jejího jednatele. Odvolací soud nevyloučil, že spory mezi účastníky mohly být motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž bylo zrušeno pracovní místo stěžovatele, nicméně tato skutečnost sama o sobě neznamená, že jejím jediným smyslem bylo stěžovatele poškodit. Opačný názor by znamenal, že nastanou-li v právnické osobě spory či neshody mezi osobami podílejícími se na řízení společnosti, je v tomto případě vyloučeno přijmout organizační a personální opatření, které by umožnilo další "efektivní" bezporuchovou činnost společnosti. Podle krajského soudu není rovněž možné přehlédnout, že stěžovatel stále vlastní 40 % podíl v žalované společnosti a má proto práva s touto skutečností spojená. Rozvázáním pracovního poměru nebyl stěžovatel od žalované společnosti "odstřižen". K námitce diskriminace odvolací soud konstatoval, že diskriminačním je takové jednání zaměstnavatele, které přímo nebo nepřímo směřuje ke znevýhodnění zaměstnance ve srovnání s ostatními, jehož motivem byly zákonem stanovené diskriminační důvody.

Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny a zároveň napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy opakovaně tvrdil, že byl diskriminován z důvodu majetku, přičemž ani jedním ze soudů nebylo ve smyslu § 133a o. s. ř. obráceno důkazní břemeno. Stejně tak nebyl stěžovatel poučen ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že neunáší důkazní břemeno ohledně jím tvrzené diskriminace. Odůvodnění odvolacího soudu považuje stěžovatel stran diskriminace za nedostatečné a nepřesné. Sám byl jedním z 5 až 6 vedoucích pracovníků žalované, avšak byl to pouze on, jehož pracovní poměr byl ukončen výpovědí pro nadbytečnost. Za situace, kdy stěžovatel byl jediným z vedoucích zaměstnanců, který je zároveň společníkem žalované, a jediný tak má na žalované přímou majetkovou účast, lze dovodit, že byl právě z tohoto důvodu diskriminován na základě svého majetku. Motivem pro výpověď právě stěžovateli a nikoliv jinému vedoucímu zaměstnanci, pak byl v konečném důsledku jeho majetek. Údajná organizační změna byla toliko předstíraná, jak ostatně rozhodl i nalézací soud. Podle stěžovatele neexistuje věrohodné vysvětlení, proč by propuštěným zaměstnancem měl být právě stěžovatel. Má tedy za to, že za výpovědí je především jeho spor s většinovým vlastníkem M. L. Z titulu uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí se měl stěžovatel stát majoritním vlastníkem žalované. Jeho obchodní podíl měl činit nikoliv aktuálních 40 %, ale dle výše uvedené smlouvy postupně až 60 %. Role dosavadního jednatele by tak byla upozaděna. Toto považuje stěžovatel za stěžejní příčinu ukončení svého zaměstnaneckého poměru u žalované.

III.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

Ústavní soud tedy shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takové pochybení přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

V projednávané věci bylo na obecných soudech, aby posoudily otázku oprávněnosti výpovědi stěžovateli, a to ve světle shora nastíněných souvislostí. Zatímco nalézací soud uzavřel, že ve věci nebyla prokázána nadbytečnost žalobce v rámci organizační struktury zaměstnavatele, soud odvolací přednesl důvody, pro které je třeba výpověď danou stěžovateli považovat za platnou. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné především to, že krajský soud ve svém odůvodnění vysvětlil důvody, pro které má za to, že na výpověď danou zaměstnanci lze nahlížet jako na platnou - dosavadní činnost stěžovatele byla rozložena mezi další vedoucí zaměstnance, jednatele a nově přijatého J. P. V souvislosti s ním odvolací soud objasnil důvody, pro které nelze pracovní náplň jmenovaného považovat za totožnou s náplní stěžovatele. Byť není pochyb, že v určité části (jednání se zahraničními klienty) se jeho náplň práce překrývala s náplní práce stěžovatele. Nicméně další činnosti byly přesunuty na další vedoucí zaměstnance, a tudíž náplň práce J. P. nelze považovat za totožnou s náplní práce stěžovatele.

Má-li stěžovatel za to, že mu byla dána výpověď z důvodu majetkové diskriminace, lze uvést, že odvolací soud a ani soud nejvyšší neshledaly pro tento závěr oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud připustil, že spory mezi účastníky mohly být motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž bylo zrušeno pracovní místo stěžovatele, ovšem tato skutečnost sama o sobě neznamená, že jejím jediným smyslem bylo jej poškodit.

Je pravdou, že ve srovnání s ostatními vedoucími zaměstnanci má stěžovatel majetkový podíl na žalované, to však bez dalšího neznamená, že by mu nemohla být dána výpověď z organizačních důvodů. Je tomu tak proto, že propuštěním ze zaměstnaneckého poměru se na jeho majetkové účasti ve společnosti ničeho nemění. Podstatné je především to, zda byl naplněn některý z výpovědních důvodů. I v případě, že by zaměstnavatel chtěl svého zaměstnance "trestat" za jeho majetkovou účast, není zřejmé, čeho by tím z hlediska majetkového podílu, tedy toho, zač je údajně "trestán", vlastně dosáhl. Namítá-li stěžovatel, že byl ze dne na den "odstřižen" od informací o společnosti, není rozumného důvodu, pro který by se všech podstatných informací o společnosti nemohl z titulu společníka domoci. Majetková účast zaměstnance na svém zaměstnavateli by patrně neměla představovat další stupeň jeho ochrany. Dovedeno k závěrům ad absurdum, by obdobný postup ochrany bylo lze vztáhnout i na akcionáře akciových společností, což by v konečném výsledku mohlo vést až k zásahu do svobody podnikání.

Namítá-li stěžovatel, že v jeho věci mělo dojít v souladu s ustanovením § 133a o. s. ř. k tzv. obrácení důkazního břemene, nutno uvést, že citované ustanovení předpokládá, že by ve věci měly být předneseny skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci. Přitom tím, komu toto posouzení náleží, není žalobce, ale soudce. Jinými slovy řečeno, samotným vznesením námitky diskriminace k otočení důkazního břemene nedochází. Z ústavněprávního hlediska je tak podstatnou skutečnost, že se odvolací soud v rámci svého odůvodnění zabýval tím, zda zrušení pracovní pozice bylo lze považovat za opodstatněné či nikoliv - na místo stěžovatele nebyla přijata jiná osoba a pracovní úkoly byly rozděleny mezi ostatní vedoucí zaměstnance.

Se shora uvedeným pak souvisí též požadavek stěžovatele na jeho poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V posuzované věci je z hlediska ústavnosti podstatné, že soudy dospěly k závěru, že s ohledem na tvrzené (a prokázané) skutečnosti lze otázku povahy právního jednání žalované posoudit, což také učinily, a jejich závěry nenesou známky neústavnosti. Poukazuje-li stěžovatel na to, že v důsledku svého nepoučení podle § 118a nemohl doplnit svá tvrzení a k jejich prokázání navrhnout důkazy, není zřejmé, s jakým "novým" tvrzením mínil stěžovatel do řízení přispět. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel se svou žalobou nebyl úspěšný (jen) proto, že - třebas nevědomky - neuvedl před soudem pro úspěch své žaloby potřebná tvrzení či potřebné důkazy v plném rozsahu. Stěžovatel naopak svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní splnil, obecné soudy se však s jeho argumentací neztotožnily.

Ze všech shora vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2023


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu