II.ÚS 2761/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele H. L., zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, sídlem Ó. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 4/2024-136 ze dne 30. 5. 2024 a usnesení soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., Exekutorský úřad Litoměřice, č. j. 124 EX 22695/12-111 ze dne 11. 9. 2023, za účasti Krajského soudu v Ostravě a soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., Exekutorský úřad Litoměřice, sídlem Masarykova 679/33, Litoměřice, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti O2 Czech republic a.s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Vedlejší účastnici vznikla za stěžovatelem pohledávka ve výši 49 875 Kč. Tato pohledávka měla původ v trestném činu spáchaném stěžovatelem vůči vedlejší účastnici. V exekučním řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, LL.M., byla tato pohledávka plně uhrazena. Stěžovatel však neuhradil nárok soudního exekutora na náhradu nákladů exekučního řízení.

2. Po uhrazení pohledávky stěžovatel podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Soudní exekutor proto přihlásil svou pohledávku na náhradu nákladů do insolvenčního řízení. Oddlužení bylo stěžovateli schváleno a následně jej i úspěšně splnil. Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. KSOS 37 INS 15057/2017-B-23 ze dne 26. 4. 2023 mu výrokem IV přiznal osvobození od placení neuhrazené části dluhů [§ 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)].

3. Po skončení insolvenčního řízení podal stěžovatel k soudnímu exekutorovi návrh na zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, který soudní exekutor napadeným usnesením zamítl. Zjistil, že poslední částečné uspokojení vymáhané povinnosti před podáním návrhu na zastavení exekuce eviduje k 24. 4. 2023. K tomuto datu bylo soudnímu exekutorovi přikázáno plnění z insolvenčního řízení. Uvedl, že šestiletá doba rozhodná pro posouzení, zda lze využít postup podle § 55 odst. 7 a násl. exekučního řádu, tak mohla začít plynout nejdříve od 25. 4. 2023. Uvedl, že pohledávka vymáhaná v exekučním řízení má původ v trestném činu spáchaném stěžovatelem. Podle názoru soudního exekutora přitom osud této pohledávky sdílí i pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení.

4. Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora potvrdil. Odůvodnil mimo jiné, že zákonný důvod pro zastavení exekuce nemůže založit ani rozhodnutí o osvobození stěžovatele od placení pohledávek po splnění oddlužení. Osvobození se podle krajského soudu totiž nedotýká mimo jiné též pohledávek na náhradu škody způsobených úmyslným porušením právní povinnosti (§ 416 odst. 1 insolvenčního zákona). K tomu doplnil, že obdobně jako na tuto pohledávku se stěžovateli přiznané osvobození od placení dosud neuspokojených pohledávek nevztahuje ani na nárok soudního exekutora na náklady exekuce vzniklé v souvislosti s vymáháním takové pohledávky, neboť tato pohledávka na náklady exekuce sdílí i z pohledu § 416 odst. 1 insolvenčního zákona osud dané pohledávky.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a konečně, že došlo též k porušení čl. 95 odst. 1 a 2 Ústavy. Tvrdí, že náklady exekuce nejsou příslušenství vymáhané pohledávky a její osud proto nesdílí; jedná se o samostatný nárok, který soudní exekutor uplatnil v rámci insolvence stěžovatele.

6. Namítá, že soudní exekutor i soud nevyložili § 55 exekučního řádu a § 414 insolvenčního zákona ústavně konformním způsobem. Odkázal současně na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016, jehož závěry se taktéž krajský soud neřídil.

7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti rozhodnutí o zaplacení náhrady nákladů exekučního řízení ve výši 16 096,08 Kč, z čehož plyne, že jde o tzv. bagatelní věc. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád v současné době podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud (usnesení sp. zn. II. ÚS 962/24 ze dne 24. 4. 2024). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným (viz např. nález ze dne sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014). Žádné takové okolnosti přitom Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel namítá, že se jedná o věc, která je soudy rozhodována nejednotně, což má být Ústavnímu soudu známo z jeho činnosti. Tento závěr přitom nemůže zdejší soud podpořit, když žádnou jinou ústavní stížnost v této otázce dosud neprojednával. Stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3250/14 řešil situaci, kdy pohledávka na náhradu nákladů exekuce nebyla soudním exekutorem do insolvenčního řízení vůbec přihlášena.

9. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 potom Ústavní soud vysvětlil, že by se bagatelnost věci ve smyslu právním měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, avšak že to tak nemusí být vždy. Při jejím posuzování by měl Ústavní soud zvažovat jak hledisko kvantitativní, tak hledisko kvalitativní. Ve zcela ojedinělých případech (s ohledem zejména na sociální a majetkové poměry účastníka řízení) se i ve věcech, které jsou podle zákonodárce jinak bagatelní, může jednat o natolik zásadní dopady do jeho života, že přezkum souvisejících soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu nelze vyloučit. Podobně, i s ohledem na kvalitativní stránku věci, nemusí být vždy určující právní hranice bagatelnosti, pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (body 31 a 33 citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13).

10. Žádná z těchto skutečností ovšem není naplněna. V nyní řešené věci stěžovatel žádné takové sociální či majetkové okolnosti netvrdí. Odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 3250/14 není přiléhavý. Ústavní soud v této věci řešil situaci, kdy soudní exekutoři vymáhali náhrady nákladů exekuce, které ovšem nebyly soudními exekutory přihlášeny do insolvenčního řízení. Soud v této věci připustil přezkum i přes to, že se jednalo o bagatelní částku, avšak svůj postup odůvodnil tím, že pro dlužníka může být uhrazení vymáhané částky po splnění oddlužení problematické, a současně (a hlavně proto), že se jednalo o systémový problém, který mu byl znám z jeho úřední činnosti. O systémový nedostatek, který by byl zdejšímu soudu znám z jeho úřední činnosti, se přitom v nyní řešené věci nejedná a skutečnost, že dlužník úspěšně absolvoval oddlužení a získal osvobození od neuhrazené části dluhu, sama o sobě nemůže znamenat překročení výše vymezené právní hranice bagatelnosti při ústavněprávním přezkumu.

11. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2024


Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu