HANOVS proti Lotyšsku

Rozsudek ze dne 18. července 2024 ve věci č. 40861/22 – Hanovs proti Lotyšsku

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že došlo k porušení práv chráněných články 3 a 8 Úmluvy ve spojení s článkem 14, když vnitrostátní orgány neposkytly stěžovateli odpovídající ochranu před homofobním útokem, který byl motivován veřejným projevem náklonnosti osob stejného pohlaví.

I. Skutkové okolnosti

V listopadu 2020 byl stěžovatel na ulici v doprovodu svého partnera slovně napaden dvěma muži. Jeden z nich stěžovatele nejprve agresivně oslovil vulgárním označením odkazujícím na jeho sexuální orientaci a následně se pokusil napadnout jej i fyzicky. Tomu se stěžovatel vyhnul tím, že se schoval v nedalekém obchodě. Stěžovatelův partner mezitím zavolal policii. Policie útočníka vypátrala, identifikovala jej jako J. P. a zahájila trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu výtržnictví. V rámci výslechu J. P. přiznal, že jej pohoršovalo, že se stěžovatel a jeho partner drželi kolem pasu, a že je konfrontoval, aby zastavil jejich dle něj nepřijatelný veřejný projev náklonnosti mezi dvěma muži. Jelikož vyšetřovatel shledal, že nebyly naplněny znaky trestného činu, stíhání bylo zastaveno. J. P. byl sankcionován pouze v rámci přestupkového správního řízení uložením pokuty ve výši 70 eur.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článků 3, 8 a 14 Úmluvy

Stěžovatel s odkazem na články 3 a 14 Úmluvy namítal, že vnitrostátní orgány účinně nevyšetřily a nestíhaly homofobní útok, jehož byl obětí. Soud položil stranám dodatečnou otázku ve vztahu k článku 8 Úmluvy. 

a) Použitelná ustanovení

Povinnost státu předcházet násilí motivovanému nenávistí a vyšetřit potenciální souvislost mezi diskriminačním motivem a násilným činem může spadat pod procesní složku článku 3 Úmluvy (Identoba a ostatní proti Gruzii, č. 73235/12, rozsudek ze dne 12. května 2015, § 63–81) nebo se projevit jako pozitivní závazek zajistit užívání práv dle článku 8 Úmluvy (Association ACCEPT a ostatní proti Rumunsku, č. 19237/16, rozsudek ze dne 1. června 2021, § 68). Může být též součástí závazků státu podle článku 14 Úmluvy zajistit základní práva bez diskriminace (Identoba a ostatní proti Gruzii, cit. výše, § 64, 70–71) nebo zakládat povinnost podle článku 13 Úmluvy poskytnout účinný vnitrostátní prostředek nápravy obětem diskriminace (Beizaras a Levickas proti Litvě, č. 41288/15, rozsudek ze dne 14. ledna 2020, § 151–156). Použitelná ustanovení je nutno určit s ohledem na skutkové okolnosti každého případu a povahu uplatněných námitek (Identoba a ostatní proti Gruzii, cit. výše, § 63).

V projednávané věci J. P. přiznal, že jeho útok byl vyvolán tím, že jej pohoršilo, když viděl dva muže, kteří si veřejně projevovali náklonnost. Popsal, že je nejprve slovně a následně i fyzicky konfrontoval s cílem ukončit chování, které považoval za nepřijatelné, přičemž použil velmi urážlivé, agresivní výrazy a homofobní nadávky. Vyhrožoval stěžovateli též dalším násilím, pokud by projevy náklonnosti na veřejnosti pokračovaly. Skutkově se tak daná věc podobala dřívějším případům, kdy byli stěžovatelé verbálně a fyzicky napadeni s cílem zastrašit je, aby veřejně nevyjadřovali svou příslušnost k LGBTI komunitě a její podporu (M. C. a A. C. proti Rumunsku, č. 12060/12, rozsudek ze dne 12. dubna 2016, § 117; Romanov a ostatní proti Rusku, č. 58358/14 a 5 dalších, rozsudek ze dne 12. září 2023, § 68). 

Stěžovatel sice neutrpěl žádná zranění, nicméně i v případě absence zranění nebo intenzivního utrpení může hrozba jednání zakázaného článkem 3, pokud je dostatečně reálná a bezprostřední, být v rozporu s tímto ustanovením (Women's Initiatives Supporting Group a ostatní proti Gruzii, č. 73204/13 a 74959/13, rozsudek ze dne 16. prosince 2021, § 60). Mezi další faktory patří účel, za kterým bylo špatné zacházení způsobeno, spolu s úmyslem nebo motivací, která za ním stála. Diskriminační zacházení tak může v zásadě představovat ponižující zacházení ve smyslu článku 3, pokud dosahuje takové závažnosti, že zasahuje do lidské důstojnosti. Diskriminační poznámky a rasistické urážky musí být při posuzování konkrétního případu špatného zacházení z hlediska článku 3 Úmluvy považovány za přitěžující okolnost (Sabalić proti Chorvatsku, č. 50231/13, rozsudek ze dne 14. ledna 2021, § 65–66).

Dle Soudu bylo cílem slovního a fyzického útoku zastrašit stěžovatele a jeho partnera, aby upustili od veřejného projevování své náklonnosti (Women's Initiatives Supporting Group a ostatní proti Gruzii, cit. výše, § 60). Útoky na LGBTI osoby, vyvolané jejich projevy náklonnosti, představují urážku lidské důstojnosti, neboť jsou zaměřeny proti univerzálním projevům lásky a přátelství. Pojem důstojnosti přesahuje pouhou osobní hrdost nebo sebeúctu a zahrnuje právo vyjádřit svou identitu a náklonnost bez obav z odplaty nebo násilí. Útoky jako tento narušují nejen fyzickou bezpečnost obětí, ale také jejich emoční a psychickou pohodu, a mění tak chvíle intimity ve chvíle strachu a traumatu. Navíc ponižují a znevažují oběti, když vysílají signál o podřadnosti jejich identity a projevů. Spadají tak do působnosti článku 3 Úmluvy. 

Soud dále dodal, že takové útoky hluboce ovlivňují soukromý život LGBTI osob. Strach a nejistota, které vyvolávají, brání obětem otevřeně projevovat základní lidské emoce a nutí je k neviditelnosti a marginalizaci. Hrozba násilí omezuje jejich schopnost žít autenticky a nutí je skrývat podstatné aspekty jejich soukromého života, aby se vyhnuli újmě. V důsledku toho mohou tyto útoky omezit jejich užívaní práva na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy stejně svobodně jako u párů různého pohlaví, čímž se na jejich projevy identity a vztahů klade rozdílný standard.

Soud tak považoval za nejvhodnější podrobit námitky stěžovatele souběžnému přezkumu podle článků 3 a 8 ve spojení s článkem 14 Úmluvy (Oganezova proti Arménii, č. 71367/12 a 72961/12, rozsudek ze dne 17. května 2022, § 78; E. G. proti Moldavsku, č. 37882/13, rozsudek ze dne 13. dubna 2021, § 39).

b)  Dodržení závazků státu

V souvislosti s útoky soukromých osob není rozdíl mezi požadavky článků 3 a 8 Úmluvy jednoznačně rozlišitelný. Obě ustanovení zavazují stát chránit fyzickou a psychickou integritu osoby (R. B. proti Estonsku, č. 22597/16, rozsudek ze dne 22. června 2021, § 78) a spolu s článkem 2 jej zavazují též poskytnout ochranu, jakmile je zjištěno, že útok byl natolik závažný, že vyžaduje reakci (Vučković proti Chorvatsku, č. 15798/20, rozsudek ze dne 12. prosince 2023, § 54). Vždy je stěžejní povinností státu provést vyšetřování, které umožní zjistit skutkové okolnosti, identifikovat a případně potrestat odpovědné osoby. Pokud existuje podezření, že násilný čin byl vyvolán diskriminačními postoji, je obzvláště důležité, aby vyšetřování probíhalo důsledně a nestranně. Dodržování pozitivních závazků státu vyžaduje, aby vnitrostátní právní systém prokázal svou schopnost vymáhat trestní právo vůči pachatelům takových násilných činů. Bez přísného přístupu ze strany orgánů činných v trestním řízení by se s trestnými činy motivovanými nenávistí nevyhnutelně zacházelo stejně jako s běžnými případy bez takového podtextu a výsledná lhostejnost by se rovnala souhlasu s trestnými činy z nenávisti nebo dokonce jejich schvalování (Identoba a ostatní proti Gruzii, cit. výše, § 77; Sabalić proti Chorvatsku, cit. výše, § 94–95).

Útok na stěžovatele byl dostatečně závažný, aby se jím vnitrostátní orgány zabývaly, a o jeho diskriminační povaze nebylo pochyb, když J. P. během policejního výslechu otevřeně přiznal, že použil homofobní urážky v reakci na veřejné projevování náklonnosti mezi stěžovatelem a jeho partnerem. Již od počátečních fází řízení tak vnitrostátní orgány disponovaly jasnými prima facie důkazy o násilí motivovaném stěžovatelovou sexuální orientací. To vyžadovalo důsledné uplatnění vnitrostátních trestněprávních mechanismů, způsobilých zohlednit homofobní podtext útoku a stíhat a případně přiměřeně potrestat odpovědné osoby (Sabalić proti Chorvatsku, cit. výše, § 105).

V daném případě však lotyšské orgány přistoupily k úzkému výkladu ustanovení trestního práva a J. P. nebyl za útok motivovaný nenávistí stíhán. Byl shledán vinným pouze v rámci přestupkového správního řízení a byla mu uložena pokuta ve výši 70 eur. Použití tohoto typu řízení však dle Soudu není slučitelné se závazkem vnitrostátních orgánů zajistit, aby se homofobním útokům odpovídajícím způsobem čelilo a aby se jim účinně zabránilo. Zaprvé, ve správním řízení nebyl řešen nenávistný prvek útoku (tamtéž, § 108). Zadruhé, mírnost sankce byla ve zjevném nepoměru k závažnosti činu, a to jak z hlediska jeho teoretické maximální výše, tak z hlediska skutečně uložené pokuty, která byla na spodní hranici zákonného rozpětí (tamtéž, § 98 iii) a § 110). Vnitrostátní orgány tak daný incident bagatelizovaly, když útok motivovaný nenávistí považovaly za rovnocenný drobnému narušení veřejného pořádku, jako je např. opilecká rvačce. Uvedený přístup podporuje pocit beztrestnosti za trestné činy motivované nenávistí, což představuje významnou hrozbu pro základní práva chráněná Úmluvou (tamtéž, § 95 a 115). Neřešení takových incidentů může normalizovat nepřátelství vůči LGBTI osobám, udržovat kulturu nesnášenlivosti a diskriminace a podporovat další činy podobné povahy. Soud tak uzavřel, že žalovaný stát nesplnil svůj závazek poskytnout přiměřenou ochranu důstojnosti a soukromému životu stěžovatele před diskriminačním útokem, čímž došlo k porušení článků 3 a 8 ve spojení s článkem 14 Úmluvy.