Obecný komentář č. 3 (2012) Implementace článku 14 (Výbor OSN proti mučení)

Obecný komentář č. 3 (2012)
Implementace článku 14 státy, které jsou stranami úmluvy

1. Tento obecný komentář vysvětluje a objasňuje státům, které jsou stranami úmluvy, obsah a rozsah závazků podle článku 14 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Od každého státu, který je stranou úmluvy, se po-žaduje, aby „ve svém právním řádu zajistil, aby oběť mučení měla právo na nápravu a na spravedlivé a přiměřené odškodnění, včetně prostředků nutných pro co nejúplnější rehabi-litaci“. V souladu s obecným komentářem výboru č. 2 má výbor za to, že se článek 14 vztahuje bez jakékoliv diskriminace na všechny oběti mučení a případy krutého, nelid-ského či ponižujícího zacházení nebo trestání (dále jen „špatné zacházení“).
   
   
2.  Výbor má za to, že výraz „náprava“ uvedený v článku 14 zahrnuje jak „účinné prostřed-ky“, tak „reparaci“. Komplexní pojetí odčinění újmy proto znamená uvedení do původní-ho stavu, kompenzaci, rehabilitaci, zadostiučinění a záruky, že se takové jednání nebude opakovat, přičemž je založeno na rozsáhlé škále opatření nezbytných pro to, aby došlo podle úmluvy k nápravě.
   
   
3. Oběti jsou osoby, které jako jednotlivci nebo v rámci kolektivu utrpěly újmu, a to jak tě-lesnou, tak i duševní, citové útrapy nebo ekonomickou ztrátu, nebo u nich došlo k podstatnému omezení jejich základních práv jednáním nebo opomenutím, které bylo v rozporu s úmluvou. Osoba by měla být považována za oběť bez ohledu na to, zda byl pachatel takového protiprávního jednání zjištěn, zadržen, stíhán nebo uznán vinným, a bez ohledu na to, zda je mezi pachatelem a obětí příbuzenský nebo jiný vztah. Výraz „oběť“ zahrnuje rovněž nejbližší rodinné příslušníky nebo osoby, jež byly na oběť odká-zány výživou, a dále osoby, jež utrpěly újmu při poskytování pomoci obětem nebo při pokusu o zabránění tomu, aby se oběťmi staly. V některých případech mohou osoby, kte-ré utrpěly újmu, dávat přednost výrazu „přeživší“. Výbor používá právní pojem „oběti“, aniž by tím bylo v určitých souvislostech dotčeno používání jiných výrazů.
   
   
4. Výbor zdůrazňuje důležitost účasti oběti v procesu nápravy a skutečnost, že konečným cílem nápravy je navrácení důstojnosti oběti.
   
   
5. Povinnost států, které jsou stranami úmluvy, zajistit nápravu podle článku 14 má dvě po-doby: procesní a hmotnou. Ke splnění procesních povinností musí státy, které jsou stra-nami úmluvy, přijmout právní předpisy a zřídit mechanismy pro přijímání stížností, vyšet-řovací orgány, včetně nezávislých soudů příslušných k rozhodování o právu obětí mučení a špatného zacházení na nápravu a přiznání nároku na náhradu škody, a zajistit, aby tyto mechanismy a orgány účinně fungovaly a byly přístupné všem obětem. V oblasti hmotné-ho práva musí státy, které jsou stranami úmluvy, zajistit, aby se obětem mučení a špatného zacházení dostalo plné a účinné nápravy a byla odčiněna újma, kterou utrpěly, včetně ná-hrady škody a využití prostředků nutných pro co nejúplnější rehabilitaci.

Povinnosti v oblasti hmotného práva: rozsah práva na nápravu

6. Jak je uvedeno v odstavci 2 výše, zahrnuje právo na nápravu pět níže uvedených podob odčinění újmy: uvedení do původního stavu, kompenzaci, rehabilitaci, zadostiučinění a záruky, že se takové jednání nebude opakovat. Výbor uznává prvky úplné nápravy podle mezinárodního práva a zvyklostí tak, jak jsou uvedeny v Základních principech a pokynech týkajících se práva na opravný prostředek a odškodnění pro oběti hrubého porušování mezinárodního práva lidských práva a vážného porušování mezinárodního humanitárního práva (Základní principy a pokyny).  Odčinění újmy musí být odpovídající, účinné a komplexní. Státům, které jsou stranami úmluvy, se připomíná, že při určování prostředků nápravy a odčinění újmy pro oběť mučení nebo špatného zacházení je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti každého případu a náprava by měla být přizpůsobena konkrétním potřebám oběti a měla by být úměrná závažnosti spáchaného porušení. Výbor zdůrazňuje, že odčinění újmy v sobě obsahuje preventivní a odrazující účinek, pokud jde o budoucí porušení.

7. Pokud se státní orgány nebo jiné osoby jednající z úřední moci dopustily jednání, které představuje mučení nebo špatné zacházení, dozvěděly se o takovém jednání, důvodně se domnívají, že se takového jednání dopustili jiní než státní úředníci nebo soukromé osoby, a nevyvinuly dostatečné úsilí k tomu, aby v souladu s úmluvou takovému jednání zabráni-ly, vyšetřily jej a tyto jiné než státní úředníky nebo soukromé osoby stíhaly a potrestaly, nese stát odpovědnost za poskytnutí nápravy obětem (obecný komentář č. 2).

Uvedení do původního stavu

8. Uvedení do původního stavu je formou nápravy, která má obnovit situaci oběti před poru-šením úmluvy s ohledem na specifika jednotlivého případu. Tato preventivní povinnost stanovená v úmluvě požaduje, aby státy, které jsou stranami úmluvy, zajistily, že oběť ne-bude vystavena riziku opakování mučení nebo špatného zacházení. V některých přípa-dech se může oběť domnívat, že uvedení do původního stavu není s ohledem na povahu porušení práva možné, stát je však povinen zajistit oběti plný přístup k nápravě. Aby moh-lo dojít k účinnému uvedení do původního stavu, je třeba vyvinout úsilí k vyřešení struk-turálních příčin porušování práva, včetně jakékoliv diskriminace založené například na pohlaví, sexuální orientaci, zdravotním postižení, politickém nebo jiném přesvědčení, et-nické příslušnosti, věku, vyznání a na všech ostatních diskriminačních důvodech.

Kompenzace

9. Výbor zdůrazňuje, že pouhá kompenzace v penězích nemůže pro oběť mučení nebo špat-ného zacházení představovat dostatečnou nápravu. Výbor potvrzuje, že pouhé poskytnutí kompenzace v penězích neznamená, že by stát, který je stranou úmluvy, splnil závazky vyplývající z článku 14.

10. Právo na okamžitou, spravedlivou a odpovídající kompenzaci za utrpěné mučení nebo špatné zacházení podle článku 14 má více úrovní a kompenzace přiznaná oběti by měla být dostatečná, aby nahradila ekonomicky vyčíslitelnou škodu utrpěnou v důsledku mu-čení nebo špatného zacházení, ať již peněžitou nebo nepeněžitou. Tato kompenzace může zahrnovat: náhradu vynaložených výdajů za zdravotní péči a poskytnutí prostředků na krytí budoucí zdravotní a rehabilitační péče, kterou oběť potřebuje, aby byla co nejúplněji zajištěna její rehabilitace, peněžité a nepeněžité odškodnění způsobené tělesné a duševní újmy, ztrátu na výdělku, ušlý výdělek v budoucnu v důsledku zdravotního postižení způ-sobeného mučením nebo špatným zacházením a ušlé pracovní a vzdělávací příležitosti. Kromě toho by odpovídající kompenzace poskytovaná oběti mučení nebo špatného za-cházení ze strany států, které jsou stranami úmluvy, měla zahrnovat i právní a odbornou pomoc a náklady spojené s uplatněním tohoto nároku.

Rehabilitace

11. Výbor prohlašuje, že zajišťování prostředků nutných pro co nejúplnější rehabilitaci kaž-dému, kdo utrpěl újmu v důsledku porušení úmluvy, by mělo být ucelené a mělo by zahr-novat zdravotní a psychologickou péči i právní a sociální služby. Pro účely tohoto obec-ného komentáře se rehabilitací rozumí obnovení fungování oběti po mučení a špatném za-cházení nebo získání nových dovedností potřebných pro vypořádání se se změnou okol-ností. Cílem rehabilitace je, aby dotyčný jednotlivec dosáhl v co nejvyšší míře soběstač-nosti a byl schopen fungovat, přičemž tato rehabilitace může zahrnovat úpravu fyzického a sociálního prostředí. Rehabilitace obětí by měla usilovat o co nejvyšší možné navrácení jejich nezávislosti, fyzických, duševních, sociálních a pracovních dovedností a plné za-členění do společnosti a zapojení se do ní.

12. Výbor zdůrazňuje, že povinnost států, které jsou stranami úmluvy, zajistit prostředky pro „co nejúplnější rehabilitaci“ vyjadřuje potřebu odčinit újmu utrpěnou obětí, jejíž životní si-tuaci, důstojnost, zdraví a soběstačnost nelze v důsledku trvalých následků mučení nikdy zcela obnovit. Tato povinnost se neodvíjí od dostupných prostředků států, které jsou stra-nami úmluvy, a její splnění nelze odkládat.

13. Ke splnění své povinnosti zajistit pro oběť mučení nebo špatného zacházení prostředky pro co nejúplnější rehabilitaci by měl každý stát, který je stranou úmluvy, zaujmout dlou-hodobý ucelený přístup a měl by zajistit, aby byly pro oběti mučení nebo špatného zachá-zení dostupné odpovídající a ihned přístupné odborné služby. Tyto služby by měly zahr-novat: postup pro posuzování a hodnocení potřeby terapie a jiných potřeb, a to mimo jiné na základě Zásad pro účinné vyšetřování a dokumentování mučení a jiného krutého, ne-lidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (Istanbulský protokol), a mohou zahrno-vat širokou škálu interdisciplinárních opatření, jakými jsou zdravotní služby pro fyzickou a psychologickou rehabilitaci, sociální služby a služby sociálního začleňování, komunitní a rodinnou pomoc a služby v této oblasti, odborná příprava a vzdělávání atd. Nesmírně důležitý je ucelený přístup k rehabilitaci, který zohledňuje rovněž sílu a odolnost oběti. Kromě toho může u obětí existovat riziko další traumatizace a oběti mohou mít oprávněný strach ze situací, které jim připomínají prožité mučení a špatné zacházení. V důsledku to-ho by měla být jako hlavní priorita řešena potřeba vytvořit pro poskytování pomoci pro-středí důvěry a porozumění. Podle potřeby by měly být poskytovány i důvěrné služby.

14. Požadavkem úmluvy na zajištění těchto forem služeb rehabilitace není vyloučena potřeba poskytnout obětem zdravotní a psychosociální služby ihned poté, co byly mučeny, ale ani tato počáteční péče nepředstavuje splnění povinnosti zajistit prostředky nutné pro co nejú-plnější rehabilitaci.

15. Státy, které jsou stranami úmluvy, zajistí, aby byly v těchto státech zřízeny účinné pro-gramy a služby rehabilitace, které budou zohledňovat kulturu, osobnost, historii a původ obětí a budou přístupné všem obětem bez jakékoliv diskriminace a bez ohledu na to, jaká je identita nebo postavení oběti v rámci marginalizované nebo zranitelné skupiny, pokud jde například o žadatele o azyl a uprchlíky, jak je uvedeno v odstavci 32. Právní předpisy států, které jsou stranami úmluvy, by měly zavést konkrétní mechanismy a programy, kte-ré budou obětem mučení nebo špatného zacházení poskytovat rehabilitaci. Obětem muče-ní by měl být zajištěn přístup k programům rehabilitace co nejdříve po posouzení prove-deném kvalifikovaným nezávislým zdravotním odborníkem. Přístup k programům rehabi-litace by neměl být závislý na tom, zda oběť využívá i právní prostředky nápravy. Povin-nost zajistit prostředky nutné pro co nejúplnější rehabilitaci stanovenou v článku 14 lze splnit přímým zajištěním služeb rehabilitace ze strany státu nebo pomocí financování sou-kromých zdravotnických, právních a dalších zařízení, včetně těch, která jsou spravována nevládními organizacemi, přičemž je stát povinen zajistit, aby byla chráněna před zastra-šováním a represemi. Účast oběti při výběru poskytovatele služeb je zásadní. Služby by měly být k dispozici v odpovídajících jazycích. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou vyzývány, aby zavedly systémy pro posuzování účinného provádění programů a služeb rehabilitace, a to i prostřednictvím odpovídajících ukazatelů a měřítek.

Zadostiučinění a právo na pravdu 

16. Zadostiučinění by mělo zahrnovat kromě povinnosti provést šetření a trestně stíhat pacha-tele podle článků 12 a 13 úmluvy i některé nebo všechny z níže uvedených prostředků: účinná opatření s cílem zastavení pokračujícího porušování, ověření skutečností a úplného a veřejného odhalení pravdy v takovém rozsahu, který nezpůsobí další újmu, ani neohrozí bezpečnost a zájmy oběti, jejích příbuzných, svědků a osob, které oběti pomáhají nebo brání opakování dalších porušení práva; pátrání po pobytu nezvěstných osob, totožnosti unesených dětí a tělech zavražděných osob, pomoci při hledání, ztotožnění a pohřbení těl obětí v souladu s vyjádřeným nebo předpokládaným přáním obětí nebo jejich rodin; přijetí úředního sdělení nebo soudního rozhodnutí, které vrátí oběti a osobám jí blízkým důstoj-nost, pověst a jejich práva; uložení soudních a správních sankcí osobám odpovědným za porušení práva; veřejné omluvy včetně uznání skutečností a přijetí odpovědnosti, připo-mínání si obětí a projevování úcty obětem. 

17. Pokud stát urychleně nevyšetřuje oznámení o jednáních představujících mučení, tato jed-nání nestíhá ani neumožňuje ohledně nich vést civilní řízení, může to znamenat faktické odepření nápravy a představovat porušení povinností uvedených v článku 14 ze strany státu.

Záruky, že nedojde k dalšímu mučení a špatnému zacházení

18. Články 1 až 16 úmluvy představují konkrétní preventivní opatření, která státy, které jsou stranami úmluvy, považují za zásadní k zabránění mučení a špatného zacházení. K tomu, aby se mučení nebo špatné zacházení neopakovalo, by měly státy, které jsou stranami úmluvy, přijmout opatření pro boj proti beztrestnosti porušení úmluvy. Tato opatření za-hrnují vydávání účinných a jasných pokynů úředním osobám ohledně ustanovení úmluvy, zejména ohledně absolutního zákazu mučení. Další opatření by měla zahrnovat některá nebo všechna z níže uvedených: civilní dohled nad ozbrojenými a bezpečnostními silami; zajištění dodržování mezinárodních standardů spravedlivého procesu, spravedlnosti a ne-strannosti ve všech soudních řízeních; posílení nezávislosti soudnictví; ochranu obhájců lidských práv a dalších odborníků v oblasti práva a zdravotnictví, kteří pomáhají obětem mučení; zavedení systémů pravidelného a nezávislého sledování všech zařízení, ve kte-rých se nacházejí osoby omezené na svobodě; prioritní a kontinuální vzdělávání osob vymáhajících dodržování právních předpisů a v ozbrojených a bezpečnostních silách o lidských právech, které bude zahrnovat vzdělávání o zvláštních potřebách marginalizova-ných a zranitelných skupinách obyvatelstva a zvláštní vzdělávání odborníků v oblasti zdravotnictví, právních služeb a osob vymáhajících dodržování právních předpisů o Is-tanbulském protokolu; podpora dodržování mezinárodních norem a etických kodexů ze strany úředních osob včetně osob vymáhajících dodržování právních předpisů, pracovní-ků ve vězeňství, zdravotnictví, v oblasti psychologické péče, sociálních službách a v ar-mádě; přezkoumání právních předpisů, které přispívají k mučení a špatnému zacházení nebo je umožňují, a jejich reformy; zajištění dodržování článku 3 úmluvy zakazujícího navracení; zajištění dostupnosti dočasných služeb pro jednotlivce nebo skupiny jednotliv-ců, například poskytování přístřeší obětem mučení a špatného zacházení založeného na příslušnosti k pohlaví. Výbor konstatuje, že přijetím opatření, která jsou zde uvedena, mo-hou státy, které jsou stranami úmluvy, plnit i svou povinnost zabránit jednání, které podle článku 2 úmluvy představuje mučení. Kromě toho skýtají záruky, že nedojde k dalšímu mučení či špatnému zacházení, významné možnosti pro transformaci společenských vzta-hů, které mohou být zásadní příčinou porušování, a mohou zahrnovat změnu příslušných právních předpisů, boj s beztrestností a přijetí účinných preventivních a odrazujících opat-ření.

Procesní povinnosti: uplatnění práva na nápravu
Právní předpisy

19. Podle článku 2 úmluvy mají státy, které jsou stranami úmluvy, přijmout „účinná zákono-dárná, správní, soudní či jiná opatření pro zabránění mučení na celém území, jež je pod je-jich jurisdikcí“. Jak výbor objasnil ve svém obecném komentáři č. 2, „musí státy, které jsou stranami úmluvy, mučení označit ve svých trestněprávních předpisech za trestný čin, a to minimálně jednání představující mučení podle článku 1 úmluvy v souladu s požadavky článku 4“. Pokud by státy, které jsou stranami úmluvy, nepřijaly právní předpisy, které by jasně odrážely jejich povinnosti podle úmluvy a označily mučení a špatné zacházení za trestné, což by znamenalo, že mučení a špatné zacházení nebude trestným činem, bránilo by to obětem v přístupu k právům zaručeným článkem 14 a v uplatňování jejich práv podle tohoto článku.

20. K účinnému provedení článku 14 jsou státy, které jsou stranami úmluvy, povinny při-jmout právní předpisy, které zajistí oběti mučení nebo špatného zacházení konkrétní účin-né prostředky a právo na odpovídající a vhodnou nápravu včetně co nejúplnější kompen-zace a rehabilitace. Tyto právní předpisy musí jednotlivcům umožnit uplatňovat práva a zajistit jim přístup k soudu. Ačkoliv mohou být přijatelnou formou nápravy kolektivní od-činění újmy a administrativní programy pro odčinění újmy, nemohou tyto programy zasa-hovat do práva jednotlivce na účinné prostředky a nápravu.

21. Státy, které jsou stranami úmluvy, by měly zajistit, aby jejich vnitrostátní právní předpisy stanovily, že oběť, která zažila násilí nebo trauma, by měla mít nárok na odpovídající péči a ochranu, aby se zabránilo její další traumatizaci v průběhu soudního a správního řízení, jehož cílem je dosažení spravedlnosti a odčinění újmy.

22. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou podle úmluvy povinny trestně stíhat osoby pode-zřelé z mučení nebo je vydat ke stíhání, pokud se tyto osoby nacházejí na území pod je-jich jurisdikcí, a přijmout nezbytné právní předpisy, které to umožní. Výbor dospívá k závěru, že článek 14 se nevztahuje pouze na oběti, které utrpěly újmu na území státu, který je stranou úmluvy, nebo na státní příslušníky tohoto státu. Výbor oceňuje úsilí států, které jsou stranami úmluvy, o zajištění prostředků občanského práva pro oběti, které byly podrobeny mučení nebo špatnému zacházení mimo jeho území. To je důležité zejména v případě, kdy oběť není schopná uplatňovat svá práva zaručená podle článku 14 na úze-mí, na kterém k porušení došlo. Článek 14 tak ve skutečnosti požaduje, aby státy, které jsou stranami úmluvy, zajistily možnost přístupu k prostředkům a nápravě pro všechny oběti mučení a špatného zacházení.

Účinný mechanismus pro podávání stížností a vyšetřování

23. Výbor ve svých závěrečných zjištěních poukázal na další povinnosti států, které je třeba splnit tak, aby byla práva oběti uvedená v článku 14 plně zajištěna. V této souvislosti vý-bor zdůrazňuje důležitý vztah mezi plněním povinností podle článků 12 a 13 a povinností podle článku 14 ze strany států, které jsou stranami úmluvy. Podle článku 12 mají státy, které jsou stranami úmluvy, zajistit urychlené a nestranné vyšetřování, pokud se lze dů-vodně domnívat, že došlo k mučení na kterémkoli území pod jejich jurisdikcí v důsledku jejich jednání nebo opomenutí, a, jak je uvedeno v článku 13 a v obecném komentáři vý-boru č. 2, dále zajistit, aby byly zavedeny nestranné a účinné mechanismy pro podávání stížností. Nelze dosáhnout úplné nápravy, pokud nebude zaručeno splnění povinností podle článků 12 a 13. Mechanismy pro podávání stížností by měly být veřejně známé a přístupné, a to i osobám zbaveným svobody, ať již jsou tyto osoby ve vězeňském nebo detenčním zařízení, psychiatrickém nebo jiném zařízení, například prostřednictvím hor-kých telefonních linek nebo schránek pro důvěrnou komunikaci ve vězeňských a detenč-ních zařízeních, a dále osobám náležejícím ke zranitelným nebo marginalizovaným skupi-nám a osobám s omezenými komunikačními schopnostmi.

24. V oblasti procesního práva státy, které jsou stranami úmluvy, zajistí existenci institucí pří-slušných k výkonu pravomocných a vykonatelných rozhodnutí, která prostřednictvím zá-konných postupů umožní obětem mučení nebo špatného zacházení dosáhnout nápravy včetně odpovídající kompenzace a rehabilitace.

25. Zajištění práva oběti na nápravu vyžaduje, aby příslušné orgány státu, který je stranou úmluvy, urychleně, účinně a nestranně prošetřily případ každého jednotlivce, který tvrdí, že byl podroben mučení nebo špatnému zacházení. Toto vyšetřování by standardně mělo v souladu s Istanbulským protokolem zahrnovat i nezávislé zkoumání fyzického a psy-chického stavu znalcem. Zbytečná prodlení se zahájením nebo skončením šetření stížností na mučení nebo špatné zacházení porušují práva oběti stanovená v článku 14, tj. dosáh-nout nápravy včetně spravedlivé a přiměřené kompenzace a prostředků nutných pro co nejúplnější rehabilitaci.

26. Bez ohledu na lepší důkazní situaci obětí, kterou jim poskytuje trestní řízení, civilní řízení a žádosti oběti o odčinění újmy by neměly být závislé na skončení trestního řízení. Výbor má za to, že kompenzace by neměla být nepřiměřeně zdržována do doby, než dojde ke zjištění trestní odpovědnosti. Občanskoprávní odpovědnost by měla být k dispozici bez ohledu na trestní řízení, a proto by za tímto účelem měly existovat právní předpisy a insti-tuce. Pokud vnitrostátní právní předpisy požadují konání trestního řízení před tím, než lze žádat o kompenzaci dle občanského práva, pak absence trestního řízení nebo jeho zbyteč-né odkládání představuje nesplnění povinností stanovených v úmluvě ze strany státu, kte-rý je její stranou. Samotné kázeňské řízení nelze považovat za účinný prostředek ve smys-lu článku 14.

27. Podle článku 14 zajistí stát, který je stranou úmluvy, aby oběti jednání představujícího mučení nebo špatné zacházení, které jsou v jeho jurisdikci, dosáhly nápravy. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou povinny přijmout veškerá nezbytná a účinná opatření, aby za-jistily, že oběti takového jednání dosáhnou nápravy. Tato povinnost zahrnuje povinnost států, které jsou stranami úmluvy, aby urychleně zahájily řízení vedoucí k tomu, aby oběti dosáhly nápravy, a to i v případě nepodání stížnosti, pokud se lze důvodně domnívat, že došlo k mučení nebo špatnému zacházení.

28. Výbor důrazně vyzývá státy, které jsou stranami úmluvy, aby uznaly jeho pravomoc po-suzovat stížnosti jednotlivců podle článku 22, které obětem umožní podávat oznámení a vyžádat si stanovisko výboru. Výbor dále vyzývá státy, které jsou stranami úmluvy, aby ratifikovaly Opční protokol k Úmluvě proti mučení nebo k němu přistoupily, a posílily tak preventivní opatření proti mučení a špatnému zacházení.

Přístup k mechanismům pro dosažení nápravy

29. Výbor vyzdvihuje důležitost toho, aby stát, který je stranou úmluvy, prokazatelně zajistil odpovídající informování obětí a jejich rodin o jejich právu usilovat o nápravu. V tomto ohledu by měla být řízení o odčinění újmy transparentní. Stát, který je stranou úmluvy, by měl navíc poskytnout stěžovatelům a jejich zástupcům pomoc a podporu, která povede ke zmírnění utrpení. Civilní nebo jiná řízení by neměla pro oběti představovat finanční zátěž, která by jim bránila v usilování o nápravu nebo je od něj odrazovala. Pokud není možné, aby stávající civilní řízení zajistila obětem odpovídající nápravu, doporučuje výbor, aby byly zavedeny mechanismy, které budou pro oběti mučení nebo špatného zacházení ih-ned přístupné, včetně zřízení národního fondu, prostřednictvím kterého bude náprava pro oběti mučení zajišťována. Měla by být přijata zvláštní opatření, která by zajistila přístup k těmto mechanismům i osobám náležejícím k marginalizovaným nebo zranitelným sku-pinám.

30. Právní prostředky musí být obětem vždy dostupné bez ohledu na další dostupné prostřed-ky a měly by umožňovat jejich účast. Státy, které jsou stranami úmluvy, by měly obětem mučení nebo špatného zacházení, kterým chybí nezbytné prostředky, poskytnout odpoví-dající právní pomoc, aby mohly podat stížnost a požádat o nápravu. Státy, které jsou stra-nami úmluvy, rovněž neprodleně zpřístupní obětem na jejich žádost či na žádost jejich zá-stupce nebo soudu veškeré důkazy o mučení nebo špatného zacházení. Pokud stát, který je stranou úmluvy, neposkytne důkazy a informace, například lékařské posudky a zázna-my o léčbě, může nepřípustně zhoršit možnost oběti podat stížnost a žádat o nápravu, od-škodnění a rehabilitaci.

31. Stát, který je stranou úmluvy, by měl rovněž přijmout opatření k zabránění zásahům do soukromí oběti a k ochraně obětí, jejich rodin a svědků a dalších osob, které se postavily na jejich ochranu proti zastrašování a represím, a to kdykoliv před zahájením soudního, správního nebo jiného řízení, které se dotýká zájmů obětí, v jejich průběhu i po jeho skončení. Neposkytnutí ochrany představuje pro oběti překážku pro podávání stížností a porušuje tak právo žádat nápravu a dosáhnout jí.

32. Zásada zákazu diskriminace je základní a obecnou zásadou v ochraně lidských práv a je zásadní pro výklad a uplatňování úmluvy. Státy, které jsou stranami úmluvy, zajistí, aby byl ihned k dispozici přístup k soudnictví a mechanismům pro žádosti o nápravu a dosa-žení nápravy a aby byla přijata opatření zajišťující, že stejný přístup k nápravě budou mít všechny osoby bez ohledu na rasu, barvu pleti, etnickou příslušnost, věk, náboženské vy-znání nebo příslušnost, politické nebo jiné přesvědčení, národní nebo sociální původ, po-hlaví, sexuální orientaci, genderovou identitu, duševní nebo jiné zdravotní postižení, zdra-votní stav, hospodářské postavení nebo příslušnost k původnímu obyvatelstvu, důvody, pro něž je osoba vězněna nebo zadržována, včetně osob obviněných z politických trest-ných činů nebo teroristických činů, žadatelů o azyl, uprchlíků nebo jiných osob pod me-zinárodní ochranou nebo v jiném postavení či nepříznivé situaci, a to i osob, které jsou marginalizovány nebo zranitelné na základě výše uvedených důvodů. Skupinám se spo-lečnou identitou, například menšinám, skupinám původního obyvatelstva a dalším skupi-nám musí být dostupná kulturně citlivá kolektivní opatření pro odčinění újmy. Výbor kon-statuje, že kolektivní opatření nevylučují právo jednotlivce na nápravu.

33. Soudní a mimosoudní řízení musí uplatňovat postupy, které zohledňují pohlaví, tak aby se zabránilo opětovné viktimizaci obětí mučení nebo špatného zacházení a jejich stigmatiza-ci. Pokud jde o násilí podmíněné sexuální orientací nebo příslušností k pohlaví a přístup k řádnému procesu a nestrannému soudnictví, výbor zdůrazňuje, že v každém řízení, ať již trestním nebo civilním, ve kterém se rozhoduje o právu oběti na nápravu včetně od-škodnění, musí pravidla upravující dokazování a postupy týkající se násilí založeného na příslušnosti k pohlaví přikládat stejnou váhu svědectví žen a dívek jako jakýmkoliv jiným obětem a bránit zavádění diskriminačních pravidel týkajících se svědectví a obtěžování obětí a svědků. Výbor má za to, že mechanismy pro podávání stížností a vyšetřování vy-žadují přijetí zvláštních opatření, která budou zohledňovat pohlaví obětí, a zajistí tak, aby oběti pohlavního zneužívání, sexuálního násilí, znásilnění včetně znásilnění mezi manže-ly, domácího násilí, mrzačení ženských pohlavních orgánů a obchodování s lidmi byly schopny vystoupit, žádat nápravu a dosáhnout jí.

34. K zabránění opětovné viktimizaci a stigmatizaci obětí mučení nebo špatného zacházení je třeba, aby se ochrana nastíněná v předchozím odstavci vztahovala stejným způsobem na všechny osoby, které se staly marginalizovanými nebo zranitelnými na základě příslušnos-ti ke skupinám uvedeným v odstavci 32 jako příklady zákazu diskriminace. V soudních a mimosoudních řízeních je třeba zacházet citlivě s každou takovou osobou. Výbor proto konstatuje, že pracovníci justice musí projít zvláštním školením o různých dopadech mu-čení a špatného zacházení včetně školení o obětech z marginalizovaných a zranitelných skupin a o tom, jak s oběťmi mučení a špatného zacházení včetně obětí diskriminace zalo-žené na sexuální orientaci a příslušnosti k pohlaví zacházet citlivě, a tím zabránit opětovné viktimizaci a stigmatizaci.

35. Výbor považuje školení příslušných policistů, zaměstnanců věznic, pracovníků ve zdra-votnictví, justici a imigračních orgánech, včetně školení o Istanbulském protokolu, za zá-sadní pro zajištění účinného vyšetřování. Kromě toho by měli úředníci a další pracovníci zapojení do úsilí o dosažení nápravy projít metodickým školením o tom, jak zabránit další traumatizaci obětí mučení nebo špatného zacházení. Toto školení by mělo zahrnovat v případě lékařů a pracovníků ve zdravotnictví například potřebu informovat oběti násilí založeného na sexuální orientaci a příslušnosti k pohlaví a veškerých jiných podob dis-kriminace o dostupnosti tísňových zdravotních služeb, pokud jde o tělesné nebo duševní zdraví. Výbor také naléhavě vyzývá státy, které jsou stranami úmluvy, aby v rámci policie zřídily oddělení pro lidská práva a dále oddělení se zaměstnanci, kteří budou speciálně vyškoleni pro řešení případů násilí založeného na sexuální orientaci a příslušnosti k pohlaví, včetně sexuálního násilí na mužích a chlapcích a násilí na dětech a etnických, náboženských, národnostních nebo jiných menšinách a jiných marginalizovaných nebo zranitelných skupinách.

36. Výbor dále zdůrazňuje, jaký význam má to, aby byly k dispozici vhodné postupy pro řešení potřeb dětí, které by zohledňovaly nejlepší zájem dítěte a jeho právo vyjádřit své názory svobodně ve všech záležitostech, které se jej týkají, a to i v soudních a správních řízeních, a to, aby byly názory dítěte patřičně zohledněny v závislosti na jeho věku a vy-spělosti. Státy, které jsou stranami úmluvy, by měly zajistit, aby byla dostupná opatření pro odčinění újmy, která budou citlivá k dětem a budou chránit jejich zdraví a důstojnost.

Překážky práva na nápravu

37. Zásadní složkou práva na nápravu je, aby dotyčný stát, který je stranou úmluvy, uznal, že opatření pro odčinění újmy, která má oběť k dispozici, se týkají porušení úmluvy, ať již v důsledku jednání či opomenutí. Výbor proto zastává názor, že stát, který je stranou úmluvy, nemůže namísto zajištění nápravy pro oběti mučení nebo špatného zacházení po-užít opatření rozvojové nebo humanitární pomoci. Nezajištění nápravy pro konkrétní oběť mučení ze strany státu, který je stranou úmluvy, nemůže být ospravedlněno úrovní rozvo-je tohoto státu. Výbor připomíná, že povinnost zajistit přístup k právu na nápravu mají i následně nastoupivší vlády a nástupnické státy. 

38. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou povinny zajistit, aby bylo právo na nápravu účin-né. Konkrétní překážky, které brání uplatňování práva na nápravu a účinnému uplatňová-ní článku 14, zahrnují mimo jiné: nedostatečné vnitrostátní právní předpisy, diskriminaci v přístupu k mechanismům a postupům pro podávání stížností, vyšetřování a prostředkům a k nápravě, nedostatečná opatření zajišťující vazbu pro domnělé pachatele, právní před-pisy státu upravující utajované informace, důkazní břemeno a procesní požadavky, které zasahují do práva na nápravu, promlčecí doby, amnestie a imunity, neposkytnutí dosta-tečné právní pomoci a ochrany obětem a svědkům a s tím spojené stigma a dále fyzické, duševní a s nimi spojené důsledky mučení a špatného zacházení. Pokud stát, který je stra-nou úmluvy, nezajistí výkon rozsudků vydaných mezinárodními a vnitrostátními soudy přiznávajících nápravu oběti mučení, jedná se o vážnou překážku práva na nápravu. Státy, které jsou stranami úmluvy, by měly rozvíjet koordinované mechanismy, a umožnit tak obětem vymáhat rozsudky bez ohledu na hranice států, včetně uznávání vykonatelnosti soudních rozhodnutí jiných států, které jsou stranami úmluvy, a pomoci při pátrání po ma-jetku pachatelů.

39. Pokud jde o povinnosti uvedené v článku 14, mají státy, které jsou stranami úmluvy, zajis-tit jak dle práva, tak fakticky přístup ke včasným a účinným mechanismům nápravy pří-slušníkům marginalizovaných a/nebo zranitelných skupin, zabránit opatřením, která tvoří překážku schopnosti příslušníků těchto skupin žádat nápravu a dosáhnout jí, a řešit for-mální a neformální překážky, kterým mohou čelit ve snaze o dosažení nápravy. Tato opat-ření, kterým je třeba zabránit, zahrnují například nedostatečná soudní a jiná řízení pro zjiš-tění škody, což může mít různé negativní dopady na tyto jednotlivce v přístupu k peněžitému odškodnění. Jak výbor zdůraznil ve svém obecném komentáři č. 2, „klíčo-vým faktorem je pohlaví. Pokud jde o ženu, překrývá se tato určující charakteristika s jinými určujícími charakteristikami nebo postavením osoby, (…) které určují, jakým způsobem jsou ženy a dívky podrobovány mučení nebo špatnému zacházení a vystavo-vány jejich riziku“. Státy, které jsou stranami úmluvy, zajistí, aby byla patřičná pozornost věnována příslušnosti k pohlaví při určování všech výše uvedených prvků rozhodných pro zajištění toho, aby s každým, zejména s příslušníky zranitelných skupin, včetně le-sbických žen, homosexuálů, bisexuálů a transgender osob (LGBT), bylo zacházeno spra-vedlivě a stejně v jejich úsilí o dosažení spravedlivého a odpovídajícího odškodnění, re-habilitace a dalších opatření nápravy, která odpovídají jejich zvláštním potřebám.

40. S ohledem na trvalou povahu dopadů mučení by se na něj neměly vztahovat promlčecí doby, neboť ty zbavují oběti práva na nápravu, odškodnění a rehabilitaci, které jim náleží. Plynutí času u mnoha obětí nezmírňuje újmu a v některých případech může újma naopak narůstat následkem posttraumatického stresu, který vyžaduje lékařskou, psychologickou a sociální pomoc, která je však často pro ty, kteří nedosáhli nápravy, nepřístupná. Státy, kte-ré jsou stranami úmluvy, zajistí, aby všechny oběti mučení nebo špatného zacházení, mohly uplatnit svá práva na účinné prostředky a nápravu bez ohledu na to, kdy k porušení došlo a bez ohledu na to, zda jej spáchal nebo mlčky toleroval předchozí režim.

41. Výbor trvá důsledně na tom, že amnestování zločinu mučení je neslučitelné s povinnostmi států, které jsou stranami úmluvy, včetně povinností uvedených v článku 14. Jak bylo uvedeno v obecném komentáři č. 2, „amnestie a jiné překážky, které vylučují okamžité a spravedlivé stíhání a potrestání pachatelů mučení nebo špatného zacházení nebo ukazují na neochotu tyto pachatele stíhat a trestat, jsou porušením zásady nepřipouštějící deroga-ci“. Výbor má za to, že amnestie vztahující se na mučení a špatné zacházení představují pro oběti nepřípustnou překážku pro její úsilí o dosažení nápravy a přispívají k vytváření ovzduší beztrestnosti. Výbor proto vyzývá státy, které jsou stranami úmluvy, aby zrušily veškeré amnestie vztahující se na mučení nebo špatné zacházení.

42. Obdobně je v přímém rozporu s povinností zajistit obětem nápravu udělení imunity, za porušení mezinárodního práva, ve vztahu k mučení nebo špatnému zacházení státu nebo jeho zástupcům a nestátním činitelům. Pokud právní předpisy umožňují beztrestnost nebo beztrestnost fakticky existuje, znemožňuje to obětem usilovat o úplnou nápravu, neboť to umožňuje, aby pachatelé zůstali nepotrestáni, a odnímá obětem práva zaručená článkem 14. Výbor dodává, že za žádných okolností nelze pro odnětí přístupu k nápravě použít ar-gumenty týkající se národní bezpečnosti.

43. Výbor považuje výhrady, které mají omezit uplatňování článku 14, za neslučitelné s cílem a účelem úmluvy. Státy, které jsou stranami úmluvy, jsou proto vyzývány, aby zvážily stažení veškerých výhrad k článku 14, které omezují jeho uplatňování, a zajistily tak, že všechny oběti mučení nebo špatného zacházení budou mít přístup k nápravě a odpovída-jícím prostředkům. 

Dobrovolný fond Organizace spojených národů pro oběti mučení

44.    Dobrovolné příspěvky do mezinárodních fondů pro oběti mučení hrají při poskytování pomoci těmto osobám významnou úlohu. Výbor vyzdvihuje důležitou činnost Dobrovol-ného fondu Organizace spojených národů pro oběti mučení. Výbor rovněž vyzdvihuje možnost států, které jsou stranami úmluvy, dobrovolně do tohoto fondu přispívat bez oh-ledu na opatření přijatá na vnitrostátní úrovni a výši příspěvků.

Sledování a podávání zpráv

45. Státy, které jsou stranami úmluvy, zavedou systém dohledu, sledování, hodnocení a po-dávání zpráv o ustanoveních upravujících opatření nápravy a nezbytných službách rehabi-litace pro oběti mučení nebo špatného zacházení. Ke splnění povinnosti neustálého hod-nocení úsilí o zajištění nápravy pro oběti by proto státy, které jsou stranami úmluvy, jak připomíná obecný komentář č. 2, měly zahrnout do svých zpráv určených výboru údaje rozčleněné podle věku, pohlaví, státní příslušnosti a dalších skutečností rozhodných pro opatření nápravy, která jsou k dispozici obětem mučení nebo špatného zacházení.

46. K provádění článku 14 výbor poukazuje na potřebu uvést ve zprávách států, které jsou stranami úmluvy, odpovídající informace o provádění tohoto článku. Výbor by proto rád zdůraznil, že by měly být konkrétně uvedeny následující informace:

(a) počet obětí mučení nebo špatného zacházení, které požádaly o odškodnění za pomoci soudních, správních nebo jiných prostředků, a povaha tvrzených porušení, počet obě-tí, kterým bylo odškodnění přiznáno, a výše částek,

(b) opatření přijatá na pomoc obětem bezprostředně poté, co k mučení došlo,

(c) zařízení pro rehabilitaci, která jsou k dispozici obětem mučení nebo špatného zachá-zení, a jejich přístupnost a dále prostředky vyčleněné z rozpočtu na programy rehabi-litace a počet obětí, které podle potřeby využily rehabilitační služby,

(d) dostupné metody pro posuzování účinnosti programů rehabilitace a služeb, včetně využívání ukazatelů a měřítek, a výsledky tohoto posuzování,

(e) opatření přijatá za účelem zajištění zadostiučinění a záruk, že nedojde k opakování tohoto jednání,

(f) vnitrostátní právní předpisy, které zajišťují obětem mučení nebo špatného zacházení právo na uplatnění prostředků a na nápravu, a dále příslušná prováděcí opatření přija-tá státem, který je stranou úmluvy. Pokud takové právní předpisy chybí, měly by zprávy obsahovat informaci o opatřeních přijatých státem, který je stranou úmluvy, za účelem přijetí a uplatňování těchto právních předpisů,

(g) opatření přijatá k zajištění toho, aby všechny oběti mučení nebo špatného zacházení byly schopné uplatnit svá práva podle článku 14,

(h) mechanismy pro podávání stížností, které jsou k dispozici obětem mučení nebo špat-ného zacházení, včetně uvedení toho, jak jsou tyto mechanismy známé a přístupné všem obětem. Státy, které jsou stranami úmluvy, by měly rovněž uvést údaje o počtu stížností přijatých prostřednictvím těchto mechanismů rozčleněné podle věku, pohla-ví, státní příslušnosti, místa a tvrzeného porušení,

(i) opatření přijatá státy, které jsou stranami úmluvy, k zajištění toho, aby všechna oznámení o mučení a špatném zacházení byla účinně vyšetřena,

(j) právní předpisy a politická opatření určená na zjištění totožnosti obětí mučení za úče-lem zajištění nápravy,

(k) dostupné prostředky pro oběti mučení nebo špatného zacházení k dosažení nápravy, včetně veškerých trestních, civilních, správních a mimosoudních řízení, jakými jsou administrativní programy pro odčinění újmy, informace o počtu obětí, které tyto me-chanismy využily, o tom, kolik z nich dosáhlo nápravy, a o opatřeních pro odčinění újmy a o tom, v jaké podobě a/nebo výši,

(l) právní pomoc a ochrana svědků, které jsou k dispozici obětem mučení nebo špatného zacházení, svědkům a dalším osobám, které jednaly jménem obětí, včetně informací o tom, jak je v praxi možnost takové ochrany zveřejňována a zpřístupňována, počet obětí, kterým se dostalo právní pomoci, počet osob, kterým se dostalo ochrany na zá-kladě ochrany svědků ze strany státu a hodnocení účinnosti této ochrany ze strany státu, který je stranou úmluvy,

(m) kroky učiněné za účelem výkonu rozsudků vnitrostátních nebo mezinárodních soudů, včetně doby, která uplynula ode dne přijetí rozsudku a skutečným poskytnutím od-škodnění nebo jiné formy nápravy. Státy, které jsou stranami úmluvy, by rovněž mě-ly uvést rozčleněné údaje o počtu obětí, kterých se mají podle rozsudků týkat opatření na odčiněné újmy a počtu osob, které skutečně dosáhly nápravy a za jaká porušení,

(n) dostupné záruky zvláštní ochrany příslušníků marginalizovaných nebo zranitelných skupin včetně žen a dětí, které uplatňují svá práva podle článku 14 úmluvy,

(o) veškeré další záležitosti, které si výbor může vyžádat.

Upozornění:

Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.

¹ United Nations Basic Principles and Guidelines on the Right to a Remedy and Reparation for Victims of Gross Violations of International Human Rights Law and Serious Violations of International Humanitarian Law (Základní principy a pokyny Organizace spojených národů týkající se práva na opravný prostředek a odškodnění pro oběti hrubého porušování mezinárodního práva lidských práva a vážného porušování mezi-národního humanitárního práva) rezoluce Valného shromáždění 60/147.