Přehled
Rozhodnutí
Názor Výboru pro lidská práva podle článku 5 odst. 4 Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech
Osmdesáté třetí zasedání
ve věci
oznámení č. 823/1998**
Předkladatelé: Rudolf Czernin (zesnulý dne 22. června 2004) a jeho syn Karl Eugen Czernin (bez právního zástupce)
Údajné oběti: Předkladatelé
Vysoká smluvní strana: Česká republika
Datum prvního oznámení: 4. prosince 1996 (první podání)
Výbor pro lidská práva, ustavený na základě článku 28 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,
na zasedání konaném dne 29. března 2005,
po prošetření oznámení č. 823/1998 předloženého Výboru pro lidská práva Rudolfem Czerninem v souladu s Opčním protokolem k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech,
s přihlédnutím ke všem písemným podkladům poskytnutým mu předkladatelem oznámení a Vysokou smluvní stranou,
přijímá následující:
Názor podle článku 5 odst. 4 Opčního protokolu
1. Původním předkladatelem oznámení byl státní občan České republiky Rudolf Czernin, narozený v roce 1924 a trvale bytem v Praze v České republice. Zastoupen byl svým synem Karl-Eugenem Czerninem, narozeným v roce 1956 a trvale bytem v Rakousku. Předkladatel tvrdil, že se stal obětí porušení článku 14 odst. 1 a článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“) ze strany České republiky1. Předkladatel dne 22. června 2004 zemřel. Jeho syn (dále jen „druhý předkladatel“) se ve svém dopise ze dne 16. prosince 2004 vyjádřil, že trvá na oznámení, které bylo Výboru předloženo. Není právně zastoupen.
Skutkové okolnosti případu
2.1 Po německé okupaci pohraničních oblastí Československa v roce 1939 a vzniku protektorátu nabyli Eugen a Josefa Czerninovi, dnes již zemřelí rodiče předkladatele, automaticky německé občanství podle německého nařízení ze dne 20. dubna 1939. Po skončení druhé světové války byl jejich majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. z důvodu jejich německé národnosti. Dále byli z téhož důvodu Benešovým dekretem č. 33/1945 Sb. ze dne 2. srpna 1945 zbaveni československého občanství, přestože tento dekret umožňoval osobám, které splnily určité požadavky věrnosti Československé republice2, žádat o zachování československého státního občanství.
2.2 Eugen a Josefa Czerninovi zažádali dne 13. listopadu 1945 ve stanovené lhůtě o zachování občanství v souladu s dekretem prezidenta č. 33/1945. Vyšetřovací komise Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci, která se jejich žádostí zabývala, shledala, že Eugen Czernin prokázal svůj protinacistický postoj. Komise poté postoupila žádost Ministerstvu vnitra ke konečnému rozhodnutí. V prosinci roku 1945, po propuštění z vězení, kde byl podroben nuceným pracím a vyslýchán sovětskými tajnými službami NKVD a GPU, odešel se svojí manželkou do Rakouska. Ministerstvo o jejich žádostech nerozhodlo, ani neodpovědělo na dopis zaslaný Eugenem Czerninem dne 19. března 1946, v němž naléhal na úřady, aby o jeho žádosti rozhodly. Poznámka z roku 1947 v obou jejich spisech uvádí, že žádost má být považována za bezpředmětnou vzhledem k tomu, že žadatelé dobrovolně odešli do Rakouska, a jejich spisy byly uzavřeny.
2.3 Po změně režimu v Československu na konci roku 1989 uplatnil předkladatel, jediný syn a dědic Eugena a Josefy Czerninových, nárok na vydání jejich majetku na základě zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 243/1992 Sb. Dle jeho názoru je hlavní podmínkou pro restituci tohoto majetku poválečné československé občanství jeho rodičů.
2.4 Ve dnech 19. ledna a 9. května 1995 podal předkladatel návrh na obnovu řízení o zachování československého občanství nejprve ve věci žádosti svého otce a poté i žádosti své matky. Ve věci Eugena Czernina jej Okresní úřad v Jindřichově Hradci ve své odpovědi ze dne 27. ledna 1995 uvědomil o tom, že řízení nelze obnovit, protože danou věc s konečnou platností vyřešil zákon č. 34/1953 Sb. udělující československé občanství všem osobám německé národnosti, které pozbyly československého státního občanství na základě dekretu č. 33/1945 Sb., avšak měly trvalý pobyt v Československé republice3. V dopise ze dne 13. února 1995 předkladatel trval na vydání rozhodnutí o jeho návrhu na obnovu řízení. Sdělením ze dne 22. února 1995 mu bylo oznámeno, že není možné vést řízení o státním občanství zemřelé osoby a že případ je považován za uzavřený. Dne 3. března 1995 požádal předkladatel Ministerstvo vnitra, aby v dané věci rozhodlo. Poté, co jej ministerstvo informovalo, že jeho žádost nebyla doručena, podal tutéž žádost opětovně dne 13. října 1995. Ve dnech 24. a 31. ledna 1996 se předkladatel znovu písemně obrátil na ministra vnitra. Mezitím na jednání s druhým předkladatelem ministr naznačil, že existují nejen právní, ale také politické a osobní důvody pro to, aby případ nebyl rozhodnut, a že „v jakémkoli jiném případě (než jeho) by taková žádost o určení státního občanství byla kladně vyřízena během dvou dnů“. Ministr také slíbil, že svolá k případu komisi ad hoc složenou z nezávislých právníků, která bude věc konzultovat s právníky předkladatele, ale taková komise se nikdy nesešla.
2.5 Dne 22. února 1996 zaslal ministr vnitra předkladateli vyjádření, že „rozhodnutí o (jeho) žádosti je (pro něj) nepříznivé“. Předkladatel se dne 8. března 1996 proti ministrovu dopisu odvolal k Ministerstvu vnitra. V odpovědi ministerstva ze dne 24. dubna 1996 bylo předkladateli sděleno, že ministrův dopis nebyl rozhodnutím ve smyslu § 47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a že se nelze odvolat proti neexistujícímu rozhodnutí. Téhož dne napadl předkladatel dopis ministra u Nejvyššího soudu, který dne 16. července 1996 rozhodl, že předmětný dopis nebyl rozhodnutím správního orgánu, že absence takového rozhodnutí je neodstranitelnou překážkou v řízení a že vnitrostátní správní právo nedává soudům žádnou pravomoc zasáhnout proti nečinnosti úřadu.
2.6 Po dalším neúspěšném odvolání k Ministerstvu vnitra podal předkladatel stížnost pro odepření spravedlnosti k Ústavnímu soudu, který nálezem ze dne 25. září 1997 zakázal Ministerstvu vnitra pokračovat v nečinnosti, která porušovala stěžovatelova práva. S ohledem na tento nález vzal předkladatel zpět své oznámení předložené Výboru pro lidská práva.
2.7 Předkladatel tvrdí, že Okresní úřad v Jindřichově Hradci svým rozhodnutím ze dne 6. března 1998 nesprávně vyložil podstatu jeho žádosti a svévolně ji označil za žádost o vydání osvědčení o státním občanství. Okresní úřad pak žádost zamítl z toho důvodu, že Eugen Czernin českého občanství pozbyl v souladu se zákonem o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky z roku 1993, podle nějž je k rozhodnutí ve prospěch žadatele nezbytné kladné rozhodnutí v řízení o udělení občanství. Okresní úřad neprojednal předkladatelův původní návrh na obnovu řízení o zachování občanství. S odkazem na toto rozhodnutí předkladatel v březnu 1998 doplnil a opětovně předložil své oznámení Výboru.
2.8 Dne 28. července 1998 uvědomil předkladatel Výbor o tom, že Ministerstvo vnitra dne 17. června 1998 potvrdilo rozhodnutí okresního úřadu ze dne 6. března 1998. V srpnu roku 1998 podal předkladatel návrh na přezkoumání tohoto rozhodnutí k Vrchnímu soudu v Praze a současně stížnost k Ústavnímu soudu. Stížnost byla dne 18. listopadu 1998 odmítnuta pro nevyčerpání dostupných prostředků prostředků, protože Vrchní soud v Praze doposud o žalobě nerozhodl.
2.9 Dne 29. září 1998 předkladatel sdělil Výboru, že téhož dne Obvodní úřad pro Prahu 1 zamítl žádost Josefy Czerninové o zachování občanství.
2.10 V souvislosti s podmínkou vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy předkladatel připomíná, že žádost o zachování občanství byla podána v listopadu 1945 a snaha o uzavření řízení byla završena v lednu 1995. Proto se domnívá, že v řízení došlo k nepřiměřeným průtahům. V doplněném oznámení z roku 1998 předkladatel trvá na tom, že rozhodnutí okresního úřadu není „rozhodnutím o jeho návrhu“. Argumentuje tím, že zbývající opravné prostředky jsou zbytečné, jelikož okresní úřad rozhodl proti smyslu nálezu Ústavního soudu, a že rozsudek Nejvyššího soudu by mohl pouze vést ke zrušení rozhodnutí okresního úřadu, aniž by ve věci s konečnou platností rozhodl. S využitím dostupných opravných prostředků by se tedy předkladatel mohl pouze opakovaně odvolávat, aby tak naplnil formální požadavky, ale nedosáhl by rozhodnutí o ve věci samé.
2.11 Předkladatel prohlašuje, že tatáž záležitost není projednávána podle jiné procedury mezinárodního šetření nebo řešení sporů.
Stížnost
3.1 Předkladatel tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na stejnou ochranu zákona bez diskriminace a na spravedlivý soudní proces.
3.2 Předkladatel namítá, že se stal obětí porušení článku 26 Paktu. Připomíná, že v případě jeho rodičů i v případě jeho samotného došlo k porušení práva na stejnou ochranu zákona bez diskriminace v důsledku nerovného uplatňování zákona a nerovnosti obsažené v samotném zákoně, která jim nedovoluje podat proti úřadům žalobu pro zanedbání jejich povinností. K diskriminaci mělo dojít tím, že úřady nevydaly ve věci rozhodnutí, ačkoli jejich návrh splňoval formální i obsahové náležitosti stanovené dekretem č. 33/1945 Sb. Předkladatel dále argumentuje tím, že vnitrostátní právo mu neposkytuje opravný prostředek proti nečinnosti těchto úřadů a že byl zbaven možnosti domoci se svých práv. Prohlašuje, že ti, v jejichž věci bylo vydáno rozhodnutí, mají k dispozici opravný prostředek, zatímco on takový prostředek nemá, což představuje diskriminaci zakázanou článkem 26.
3.3 Předkladatel tvrdí, že se stal obětí porušení článku 14 odst. 1, protože kvůli nečinnosti úřadů v případě jeho návrhu na obnovu řízení o státním občanství mu nebylo poskytnuto právo být „spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem“, a že je obětí neodůvodněných průtahů ve správním řízení.
Stanovisko Vysoké smluvní strany k přijatelnosti a odůvodněnosti oznámení
4.1 Dne 3. února 1999 se Vysoká smluvní strana vyjádřila k přijatelnosti oznámení a dne 10. srpna 1999 předložila stanovisko k odůvodněnosti. Argumentuje tím, že předkladatelé nevyčerpali vnitrostátní prostředky k nápravě, a pokládá jejich tvrzení na základě článku 14 odst. 1 a článku 26 za zjevně neopodstatněné.
4.2 Vysoká smluvní strana zdůrazňuje skutečnost, že po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 25. září 1997, který podpořil předkladatelovo tvrzení a nařídil úřadům ukončení nečinnosti, Okresní úřad v Jindřichově Hradci posoudil jeho případ a dne 6. března 1998 vydal rozhodnutí. Ministerstvo vnitra dne 17. června 1998 rozhodlo o jeho odvolání. Dne 5. srpna 1998 předkladatel napadl rozhodnutí ministerstva u Vrchního soudu v Praze. V okamžiku, kdy Vysoká smluvní strana předkládá toto vyjádření, nebylo uvedené řízení skončeno, a tudíž nebyly vyčerpány vnitrostátní prostředky nápravy. Vysoká smluvní strana namítá, že výjimka z pravidla vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, tj. neodůvodněné průtahy při uplatňování prostředků nápravy, se v daném případě neuplatní, neboť vzhledem k datům vydání výše uvedených rozhodnutí a při zvážení složitosti případu a nezbytného šetření nebylo jejich uplatňování neodůvodněně prodlužováno. Vysoká smluvní strana uvádí, že předkladatel nemůže odhadovat, jaký výsledek jeho žaloba přinese, a že v praxi, pokud soud dospěje k závěru o nesprávnosti právního názoru správního orgánu, napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra zruší. Dále dodává, že podle § 205j odst. 3 českého občanského soudního řádu je správní orgán právním názorem soudu vázán.
4.3 Vysoká smluvní strana trvá na tom, že tvrzení o porušení článku 26 Paktu je zjevně neopodstatněné, neboť předkladatel své tvrzení neodůvodnil, ani nepředložil konkrétní důkaz nebo skutečnost dokládající nerovné zacházení z některého z důvodů jmenovitě uvedených v článku 26. Dále argumentuje, že předkladatel se nedovolával zákazu diskriminace a rovnosti práv u vnitrostátních soudů, a proto v tomto ohledu nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy.
4.4 Vysoká smluvní strana v souvislosti s údajným porušením článku 14 odst. 1 připouští, že tvrzení o porušení práva na spravedlivý soudní proces bylo v době prvního předkladatelova podání opodstatněné. Argumentuje však, že po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 25. září 1997 vydal okresní úřad dne 6. března 1998 správní rozhodnutí, které bylo v souladu s nálezem Ústavního soudu, a že toto rozhodnutí zaručovalo plnou ochranu předkladatelova práva na spravedlivý proces. S poukazem na data vydání výše uvedených rozhodnutí Vysoká smluvní strana dále tvrdí, že nedošlo k žádným neodůvodněným průtahům. Vysoká smluvní strana proto považuje tvrzení o porušení článku 14 odst. 1 tak, jak je obsaženo v oznámení, za zjevně neopodstatněné. Dále vyjmenovává řadu prostředků k nápravě, které mohl předkladatel uplatnit v případě neodůvodněných průtahů. Předkladatel mohl podat stížnost Ministerstvu vnitra nebo předsedovi vrchního soudu. Dalším dostupným opravným prostředkem mohla být ústavní stížnost. Vysoká smluvní strana upozorňuje na to, že ministerstvo příslušné k vyřízení stížnosti na ni musí odpovědět do dvou měsíců ode dne jejího doručení. Vysoká smluvní strana připomíná, že předkladatel těchto prostředků nevyužil, a tudíž nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy.
Další připomínky předkladatelů
5.1 Ve dnech 19. listopadu 1999, 25. června 2002 a dále 29. ledna, 25. února a 16. a 22. prosince 2004 se předkladatelé vyjádřili ke stanoviskům Vysoké smluvní strany a uvědomili Výbor o stavu řízení vedených před českými soudy. Předkladatel opakuje, že rozhodnutí okresního úřadu ze dne 6. března 1998 bylo vydáno jen proto, aby byly formálně naplněny požadavky, které stanovil Ústavní soud nálezem ze dne 25. září 1997. Přitom argumentuje, že úřady svévolně a proti jeho výslovné vůli vyložily jeho návrh na obnovu řízení o zachování občanství jako žádost o osvědčení o státním občanství a posuzovaly ji podle stávajících zákonů o státním občanství namísto dekretu č. 33/1945 Sb., jenž měl být na věc použit. Předkladatel tvrdí, že toto rozhodnutí bylo odvolacími orgány potvrzeno bez bližšího zkoumání a bez vydání odůvodněného rozhodnutí. Skutečnost, že správní orgán svévolně, z vlastního podnětu a bez předchozího upozornění navrhovatele posoudil jeho návrh odlišně a nedokázal rozhodnout o původním návrhu, je dle názoru předkladatele porušením jeho práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu a na soudní rozhodnutí, která chrání článek 14.
5.2 V případě předkladatelovy matky rozhodl Magistrát hlavního města Prahy dne 6. ledna 1999 tak, že „v okamžiku své smrti byla Josefa Czerninová občankou Československé republiky“. Předkladatel poukazuje na skutečnost, že na rozdíl od případu jeho otce úřady ve věci jeho matky vyhověly návrhu bez obtíží, a to na základě podstatně menšího množství provedených důkazů. Předkladatel naznačuje, že tuto nerovnost v přístupu k jeho rodičům lze vysvětlit tím, že jeho otec měl výrazně větší majetek než jeho matka a že většina tohoto majetku se nyní nachází ve vlastnictví státu.
5.3 Vrchní soud v Praze dne 19. října 2000 zvrátil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. června 1998, když rozhodl, že případ má být posouzen podle dekretu č. 33/1945 Sb., že napadené rozhodnutí je nezákonné, odporuje právně závaznému nálezu Ústavního soudu a porušuje základní zásady řízení.
5.4 Věc byla následně vrácena Ministerstvu vnitra k novému projednání a rozhodnutí. Ministerstvo vnitra dne 31. května 2002 rozhodlo, že Eugen Czernin, německé národnosti, nedoložil dostatečné exkulpační důvody podle dekretu č. 33/1945 Sb. a že „proto pozbyl československého státního občanství“. Předkladatel se proti tomuto rozhodnutí znovu odvolal k ministrovi vnitra, který dne 1. ledna 2003 shora uvedené rozhodnutí potvrdil. Předkladatel poté podal žalobu k Městskému soudu v Praze, který toto rozhodnutí dne 5. května 2004 zrušil. Soud rozhodl, že jak rozhodnutí ministra ze dne 1. ledna 2003, tak rozhodnutí ministerstva ze dne 31. května 2002 byla vydána „bez náležitého odůvodnění“ a svévolně a že se nezabývala důkazy předloženými předkladatelovým otcem. Věc byla vrácena k již třetímu projednání Ministerstvu vnitra a řízení u tohoto orgánu v současné době probíhá.
5.5 V každém ze svých dalších podání předkladatel potvrzuje, že úřady jej nutí absolvovat znovu a znovu tatáž odvolací řízení, která mohou teoreticky trvat do nekonečna, a nemají tedy zájem jeho věc projednat a cíleně řízení protahují. Předkladatel se dovolává pojmu „neodůvodněné průtahy“ podle článku 5 odst. 2 písm. b) Opčního protokolu.
Předmět stížnosti a řízení před Výborem
Posouzení přijatelnosti
6.1 Před posouzením jakéhokoli tvrzení obsaženého v oznámení musí Výbor pro lidská práva v souladu s článkem 93 svého jednacího řádu rozhodnout o přijatelnosti oznámení podle Opčního protokolu.
6.2 Výbor s ohledem na článek 5 odst. 2 písm. b) Opčního protokolu shledal, že tato věc není projednávána podle jiné procedury mezinárodního šetření nebo řešení sporů.
6.3 Pokud se jedná o požadavek na vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, Výbor poznamenává, že Vysoká smluvní strana zpochybnila přijatelnost oznámení s použitím argumentů obecné povahy. Dále podotýká, že v předkladatelově věci v současné době probíhá řízení u Ministerstva vnitra a že od vydání nálezu Ústavního soudu, který zakazuje ministerstvu pokračovat v nečinnosti, ministerstvo projednávalo předkladatelův případ v průběhu čtyř let celkem dvakrát. První rozhodnutí vydané v tomto řízení Ministerstvem vnitra zrušil Vrchní soud v Praze a druhé pak Městský soud v Praze, přičemž byla věc pokaždé vrácena témuž ministerstvu k novému projednání a rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že Ministerstvo vnitra nesplnilo příslušná soudní rozhodnutí, se Výbor domnívá, že projednání předkladatelovy věci potřetí u téhož orgánu by předkladatelovi neposkytlo přiměřenou možnost dosáhnout účinné ochrany. Nepředstavovalo by proto účinný prostředek k nápravě, který by byl předkladatel povinen vyčerpat, aby tak vyhověl ustanovení článku 5 odst. 2 písm. b) Opčního protokolu.
6.4 Výbor je dále toho názoru, že v řízení zahájeném druhým předkladatelem a jeho zesnulým otcem, které trvá již deset let, došlo ke značným průtahům, a tudíž je lze považovat za „neodůvodněně protahované“ ve smyslu článku 5 odst. 2 písm. b) Opčního protokolu. Výbor se nedomnívá, že by průtahy, s nimiž se potýkal druhý předkladatel a jeho zesnulý otec, bylo možné přičítat jim samotným.
6.5 Pokud se jedná o tvrzení Vysoké smluvní strany, že předkladatelé nevyčerpali vnitrostátní prostředky nápravy v případě tvrzení o porušení zákazu diskriminace, Výbor poznamenává, že předkladatelé se jmenovitě nedovolávali porušení zákazu diskriminace u českých soudů. V tomto směru proto nevyčerpali vnitrostátní prostředky nápravy. Výbor prohlašuje, že v této části je oznámení nepřijatelné podle článku 5 odst. 2 písm. b) Opčního protokolu.
6.6 Výbor se domnívá, že tvrzení, podle nějž se předkladatel stal obětí nerovného uplatňování zákona v rozporu s článkem 26, může být předmětem projednání v meritu.
6.7 K tvrzení předkladatelů, že se stali obětí porušení práva na spravedlivý proces podle článku 14 odst. 1, Výbor poznamenává, že nenapadají řízení vedené před soudy, nýbrž neplnění soudních rozhodnutí správními orgány. Výbor připomíná, že výraz „o jeho právech a povinnostech“ obsažený v článku 14 odst. 1 se vztahuje i na majetkoprávní spory. Výbor má za to, že předkladatel pro účely posouzení přijatelnosti oznámení dostatečně doložil své tvrzení, že způsob, jakým české správní orgány vykládaly jeho návrh a použitelné zákony, průtahy při přijímání konečného rozhodnutí a neplnění soudních rozhodnutí mohou znamenat porušení článku 14 odst. 1 ve spojení s článkem 2 odst. 3. Výbor rozhodl, že toto tvrzení by mělo být předmětem zkoumání v meritu.
Posouzení odůvodněnosti
7.1 Výbor pro lidská práva posoudil toto oznámení ve světle všech informací, které obdržel od účastníků, v souladu s článkem 5 odst. 1 Opčního protokolu.
7.2 Hlavním předmětem jednání před Výborem byla otázka, zda správní orgány (Okresní úřad v Jindřichově Hradci a Ministerstvo vnitra) svým jednáním porušily právo předkladatelů na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem podle článku 14 odst. 1 a právo na účinnou ochranu zakotvené v článku 2 odstavci 3.
7.3 Výbor bere v potaz prohlášení předkladatelů, že okresní úřad a Ministerstvo vnitra ve svých rozhodnutích ze dne 6. března a 17. června 1998 svévolně vyložily návrh na obnovu řízení o zachování občanství a uplatňovaly současné zákony o státním občanství namísto dekretu č. 33/1945 Sb., z nějž původní návrh vycházel. Výbor dále poznamenává, že druhé z uvedených rozhodnutí bylo zrušeno Vrchním soudem v Praze a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. V rámci druhého posouzení věci uplatnilo Ministerstvo vnitra dekret č. 33/1945 Sb. a návrh zamítlo.
7.4 Výbor odkazuje na svou judikaturu, podle níž výklad a uplatňování vnitrostátního práva je ve své podstatě věcí soudů a úřadů dotyčného státu. Nicméně v soudním řízení vedeném podle vnitrostátního práva musí mít jednotlivec přístup k účinným prostředkům nápravy. To nutně vede k závěru, že správní úřady musejí jednat v souladu se závaznými rozhodnutími vnitrostátních soudů, jak to ostatně připustila sama Vysoká smluvní strana. Výbor poznamenává, že rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 31. května 2002, stejně jako rozhodnutí ministra o jeho potvrzení ze dne 1. ledna 2003, byla obě zrušena dne 5. května 2004 Městským soudem v Praze. Podle tvrzení předkladatelů Městský soud v Praze rozhodl, že oba úřady vydaly tato rozhodnutí bez náležitého odůvodnění a svévolně a že nebraly na vědomí důležité důkazy předkládané navrhovateli, včetně předkladatelova otce Eugena Czernina. Výbor podotýká, že tuto část předkladatelova tvrzení Vysoká smluvní strana nepopírala.
7.5 Výbor dodává, že překladatelé byli po podání návrhu na obnovu řízení z roku 1995 opakovaně zklamáni tím, že správní orgány odmítaly plnit příslušná soudní rozhodnutí. Výbor je toho názoru, že nečinnost správních orgánů a nepřiměřené průtahy v plnění příslušných soudních rozhodnutí představují porušení článku 14 odst. 1 ve spojení s článkem 2 odst. 3, který zakotvuje právo na účinnou ochranu.
8. Na základě článku 5 odst. 4 Opčního protokolu je Výbor pro lidská práva toho názoru, že zjištěné skutečnosti ukazují na porušení článku 14 odst. 1 Paktu. S ohledem na toto zjištění nepovažuje za nutné posoudit tvrzení založené na článku 26 Paktu.
9. Podle článku 2 odst. 3 písm. a) Paktu je Vysoká smluvní strana povinna zajistit, aby se předkladateli dostalo účinné ochrany a rovněž aby její správní orgány jednaly v souladu se soudními rozhodnutími.
10. S ohledem na skutečnost, že Česká republika přistoupením k Opčnímu protokolu uznala oprávnění Výboru posuzovat, zda byl nebo nebyl porušen Pakt, a že podle článku 2 Paktu se Vysoká smluvní strana zavázala vůči všem jednotlivcům nacházejícím se na jejím území či v rozsahu působnosti jejích soudů zaručit práva uznaná Paktem a poskytnout jim účinnou a vymahatelnou ochranu v případě, že se prokáže jejich porušení, Výbor žádá Vysokou smluvní stranu, aby mu do devadesáti dnů doručila informace o opatřeních přijatých ke splnění tohoto názoru.
[Vydáno v angličtině, francouzštině a španělštině, přičemž anglická verze je původní. Dodatečně bude zveřejněno v arabštině, čínštině a ruštině jako součást výroční zprávy Výboru pro Valné shromáždění.]
** Uvedené oznámení projednali tito členové Výboru: p. Abdelfattah Amor, p. Nisuke Ando, p. Prafullachandra Natwarlal Bhagwati, pí Christine Chanet, p. Maurice Glèlè Ahanhanzo, p. Edwin Johnson, p. Walter Kälin, p. Ahmed Tawfik Khalil, p. Michael O’Flaherty, pí Elisabeth Palm, p. Rafael Rivas Posada, Sir Nigel Rodley, p. Ivan Shearer, p. Hipólito Solari-Yrigoyen, pí Ruth Wedgwood a p. Roman Wieruszewski.
1 Československo ratifikovalo Pakt v prosinci roku 1975 a Opční protokol v březnu 1991. Česká a Slovenská Federativní Republika zanikla dne 31. prosince 1992. Česká republika dne 22. února 1993 oznámila, že se stává nástupnickým státem ve vztahu k Paktu a Opčním protokolu.
2 § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. stanoví, že osobám, „které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství“.
3 § 1 odst. 1 zákona č. 34/1953 Sb. ze dne 24. dubna 1953, jímž některé osoby nabývají československého státního občanství stanoví, že „osoby německé národnosti, které pozbyly československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., a mají v den, kdy tento zákon nabude účinnosti, bydliště na území Československé republiky, stávají se československými občany, pokud československého státního občanství nenabyly již dříve“.