Přehled
Text
Obecný komentář č. 22 (2016)
o právu na sexuální a reprodukční zdraví (článek 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech)
I. Úvod
1. Právo na sexuální a reprodukční zdraví je nedílnou součástí práva na zdraví zakotveného v článku 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.1 Odráží se rovněž v dalších mezinárodních nástrojích pro lidská práva.2 Přijetí akčního programu Mezinárodní konference o populaci a rozvoji v roce 1994 dále zdůraznilo otázky reprodukčního a sexuálního zdraví v rámci lidských práv.3 Od té doby se mezinárodní a regionální standardy a rozhodovací činnost v oblasti lidských práv související s právem na sexuální a reprodukční zdraví značně vyvinuly. Nejnověji Agenda pro udržitelný rozvoj 2030 zahrnuje cíle, kterých je třeba dosáhnout v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví.4
2. Kvůli četným právním, procesním, praktickým a sociálním překážkám je přístup v plném rozsahu k zařízením, službám, zboží a informacím souvisejícím se sexuálním a reprodukčním zdravím vážně omezen. Plné požívání práva na sexuální a reprodukční zdraví zůstává ve skutečnosti vzdáleným cílem pro miliony lidí po celém světě, zejména pro ženy a dívky. Pro některé jednotlivce a skupiny obyvatel, které se setkávají s mnohými a vzájemně se překrývajícími formami diskriminace, jež prohlubují jejich vyloučení jak v právu, tak v praxi, jako jsou lesby, gayové, bisexuální, transgender a intersexuální osoby5 a osoby se zdravotním postižením, je plné požívání práva na sexuální a reprodukční zdraví i nadále omezené.
3. Cílem tohoto obecného komentáře je pomoci státům, které jsou smluvní stranou paktu, v provádění paktu a v plnění jejich oznamovacích povinností z něj vyplývajících. Týká se především povinnosti států, které jsou smluvní stranou paktu, zajistit každému právo na dosažení sexuálního a reprodukčního zdraví, jak to vyžaduje článek 12, avšak souvisí také s dalšími ustanoveními paktu.
4. Ve svém obecném komentáři č. 14 (2000) o právu na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví (článek 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech) se již výbor otázkou sexuálního a reprodukčního zdraví částečně zabýval. Vzhledem k pokračujícím závažným porušováním tohoto práva je však výbor toho názoru, že tato otázka si zaslouží samostatný obecný komentář.
II. Souvislosti
5. Právo na sexuální a reprodukční zdraví zahrnuje soubor svobod a oprávnění. Mezi svobody patří právo činit svobodná a odpovědná rozhodnutí a volby týkající se vlastního těla a sexuálního a reprodukčního zdraví bez násilí, nátlaku a diskriminace. Mezi oprávnění patří volný přístup k celé řadě zdravotnických zařízení, zboží, služeb a informací, které všem lidem zajišťují plné požívání práva na sexuální a reprodukční zdraví podle článku 12 paktu.
6. Sexuální zdraví a reprodukční zdraví se od sebe navzájem liší, ale úzce spolu souvisí. Sexuální zdraví, jak je definováno Světovou zdravotnickou organizací (WHO), je „stav tělesné, emocionální, duševní a sociální pohody ve vztahu k sexualitě“.6 Reprodukční zdraví, jak je popsáno v akčním programu Mezinárodní konference o populaci a rozvoji, se týká schopnosti reprodukce a svobody činit informovaná, svobodná a odpovědná rozhodnutí. Zahrnuje také přístup k řadě informací, zboží, zařízení a služeb souvisejících s reprodukčním zdravím, které jednotlivcům umožňují činit informovaná, svobodná a odpovědná rozhodnutí o jejich reprodukčním chování.7
Základní a sociální faktory
7. Ve svém obecném komentáři č. 14 výbor uvedl, že právo na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví se neomezuje pouze na nepřítomnost nemoci a neduživosti a právo na poskytování preventivní, léčebné a paliativní zdravotní péče, ale je rozšířeno také na základní determinanty (faktory) zdraví. Totéž platí o právu na sexuální a reprodukční zdraví. Je rozšířeno nad rámec péče o sexuální a reprodukční zdraví o základní determinanty sexuálního a reprodukčního zdraví, včetně přístupu k nezávadné pitné vodě, odpovídající hygieny, přiměřené stravy a výživy, odpovídajícího bydlení, bezpečných a zdravých pracovních podmínek a prostředí, vzdělání a informací v oblasti zdraví a účinné ochrany před všemi formami násilí, mučení a diskriminace a dalším porušováním lidských práv, které mají negativní dopad na právo na sexuální a reprodukční zdraví.
8. Právo na sexuální a reprodukční zdraví je dále výrazně ovlivněno „sociálními determinanty zdraví“, jak je definuje WHO.8 Ve všech zemích vzorce sexuálního a reprodukčního zdraví obecně odrážejí sociální nerovnosti ve společnosti a nerovnoměrné rozdělení moci na základě pohlaví, etnického původu, věku, zdravotního postižení a dalších okolností. Chudoba, příjmová nerovnost, systémová diskriminace a marginalizace na základě důvodů stanovených výborem patří mezi sociální determinanty sexuálního a reprodukčního zdraví, které mají dopad rovněž na požívání řady dalších práv.9 Povaha těchto sociálních determinantů, které jsou často vyjádřeny v zákonech a politikách, omezuje volby, které jednotlivci mohou v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví činit. Aby bylo možné právo na sexuální a reprodukční zdraví uskutečňovat, státy, které jsou smluvní stranou paktu, se musí zabývat sociálními determinanty, obsaženými v zákonech, institucionálních uspořádáních a společenských postupech, které jednotlivcům v praxi brání v účinném dosažení jejich sexuálního a reprodukčního zdraví.
Provázanost s dalšími lidskými právy
9. Uskutečňování práva na sexuální a reprodukční zdraví vyžaduje, aby státy, které jsou smluvní stranou paktu, rovněž plnily své povinnosti podle dalších ustanovení paktu. Například právo na sexuální a reprodukční zdraví ve spojení s právem na vzdělání (články 13 a 14) a právem na nediskriminaci a rovnost mužů a žen (čl. 2 odst. 2 a článek 3) zahrnuje právo na vzdělání v oblasti sexuality a reprodukce, které je komplexní, nediskriminační, založené na důkazech, vědecky přesné a přiměřené věku.10 Právo na sexuální a reprodukční zdraví ve spojení s právem na práci (článek 6) a na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky (článek 7), jakož i s právem na nediskriminaci a rovnost mužů a žen, rovněž vyžaduje, aby státy zajistily zaměstnání s ochranou v mateřství a rodičovskou dovolenou pro pracovníky, včetně pracovníků ve zranitelných situacích, jako jsou migrující pracovníci nebo ženy se zdravotním postižením, jakož i ochranu před sexuálním obtěžováním na pracovišti a zákaz diskriminace z důvodu těhotenství, porodu, rodičovství,11 sexuální orientace, genderové identity nebo intersexuality.
10. Právo na sexuální a reprodukční zdraví také nelze oddělit od ostatních lidských práv, s nimiž je vzájemně provázáno. Je úzce spjato s občanskými a politickými právy podporujícími tělesnou a duševní integritu jednotlivců a jejich autonomii, jako jsou práva na život; svobodu a osobní bezpečnost; zákaz mučení a jiného krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení; soukromí a respektování rodinného života a nediskriminaci a rovnost. Například nedostatek pohotovostních služeb porodnické péče nebo odpírání potratu často vede k úmrtnosti a nemocnosti matek, což zase představuje porušení práva na život nebo bezpečnost a za určitých okolností se může rovnat též mučení nebo krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení.12
III. Normativní obsah práva na sexuální a reprodukční zdraví
A. Prvky práva na sexuální a reprodukční zdraví
11. Právo na sexuální a reprodukční zdraví je nedílnou součástí práva každého člověka na nejvyšší dosažitelné fyzické a duševní zdraví. V návaznosti na upřesnění v obecném komentáři výboru č. 14, komplexní zdravotní péče v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví obsahuje čtyři níže popsané vzájemně související a nezbytné prvky.13
Dostupnost
12. K dispozici by měl být dostatečný počet fungujících zdravotnických zařízení, služeb, zboží a programů, které by obyvatelstvu poskytly co nejširší škálu péče o sexuální a reprodukční zdraví. To zahrnuje zajištění dostupnosti zařízení, zboží a služeb pro zaručení základních determinantů uskutečňování práva na sexuální a reprodukční zdraví, jako je nezávadná pitná voda a odpovídající hygienická zařízení, nemocnice a kliniky.
13. Zajištění dostupnosti vyškoleného zdravotnického a odborného personálu a kvalifikovaných poskytovatelů, kteří jsou vyškoleni v poskytování celé řady služeb péče o sexuální a reprodukční zdraví, je zásadní součástí zajištění dostupnosti.14 K dispozici by měla být také základní léčiva, včetně široké škály antikoncepčních metod, jako jsou kondomy a nouzová antikoncepce, léky způsobující potrat a pro péči po potratu a léky, včetně generických, pro prevenci a léčbu sexuálně přenosných nemocí a HIV.15
14. Nedostupnost zboží a služeb kvůli ideologicky založeným politikám nebo postupům, jako je odmítnutí poskytování služeb z důvodu výhrady svědomí, nesmí být překážkou pro přístup ke službám. Přiměřený počet poskytovatelů zdravotní péče, kteří jsou ochotni a schopni takové služby poskytovat, by měl být vždy k dispozici ve veřejných i soukromých zařízeních a v přiměřeném zeměpisném dosahu.16
Přístupnost
15. Zdravotnická zařízení, zboží, informace a služby související s péčí o sexuální a reprodukční zdraví17 by měly být přístupné všem jednotlivcům a skupinám bez diskriminace a bez překážek. Jak je uvedeno v obecném komentáři výboru č. 14, přístupnost zahrnuje fyzickou přístupnost, cenovou dostupnost a přístupnost informací.
Fyzická přístupnost
16. Zdravotnická zařízení, zboží, informace a služby související s péčí o sexuální a reprodukční zdraví musí být pro všechny dostupné v bezpečném fyzickém a geografickém dosahu, aby mohly být osobám, které je potřebují, poskytnuty včasné služby a informace. Fyzická přístupnost by měla být zajištěna všem, zejména osobám patřícím k znevýhodněným a marginalizovaným skupinám, zahrnující mimo jiné osoby žijící ve venkovských a odlehlých oblastech, osoby se zdravotním postižením, uprchlíky a vnitřně vysídlené osoby, osoby bez státní příslušnosti a osoby zbavené svobody. Pokud je poskytování služeb v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví v odlehlých oblastech neproveditelné, skutečná rovnost vyžaduje přijetí pozitivních opatření k zajištění komunikace a přepravy osob v nouzi k těmto službám.
Cenová dostupnost
17. Veřejně nebo soukromě poskytované služby v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví musí být pro všechny cenově dostupné. Základní zboží a služby, včetně těch, které souvisí se základními determinanty sexuálního a reprodukčního zdraví, musí být poskytovány bez vzniku jakýchkoli nákladů nebo na základě zásady rovnosti tak, aby bylo zajištěno, že jednotlivci a rodiny nebudou neúměrně zatíženi výdaji za zdravotní péči. Lidem bez dostatečných prostředků by měla být poskytnuta podpora nezbytná k pokrytí nákladů na zdravotní pojištění a přístup ke zdravotnickým zařízením, která poskytují informace, zboží a služby související se sexuálním a reprodukčním zdravím.18
Přístupnost informací
18. Přístupnost informací obecně zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a sdělovat informace a myšlenky týkající se otázek sexuálního a reprodukčního zdraví, a ve vztahu k jednotlivci zahrnuje také právo získávat konkrétní informace o svém zdravotním stavu. Všichni jednotlivci a skupiny, včetně dospívajících a mládeže, mají právo na podložené informace ohledně všech aspektů sexuálního a reprodukčního zdraví, včetně zdraví matek, antikoncepce, plánování rodiny, sexuálně přenosných nemocí, prevence HIV, bezpečného potratu a péče po potratu, možností při neplodnosti a plodnosti a rakoviny reprodukčních orgánů.
19. Tyto informace musí být poskytovány způsobem, který je v souladu s potřebami jednotlivce i společenství, přičemž bude brán v úvahu například věk, pohlaví, jazykové schopnosti, úroveň vzdělání, zdravotní postižení, sexuální orientace, genderová identita a intersexualita.19 Přístupnost informací by neměla zasahovat do práva na soukromé a důvěrné zacházení s osobními údaji o zdravotním stavu.
Přijatelnost
20. Všechna zařízení, zboží, informace a služby související se sexuálním a reprodukčním zdravím musí respektovat kulturu jednotlivců, menšin, národů a společenství a musí citlivě zohledňovat potřeby v závislosti na pohlaví, věku, zdravotním postižení, sexuální rozmanitosti a životním cyklu. Tímto však nelze ospravedlnit odmítnutí poskytovat zvlášť uzpůsobená zařízení, zboží, informace a služby konkrétním skupinám.
Kvalita
21. Zařízení, zboží, informace a služby související se sexuálním a reprodukčním zdravím musí být kvalitní, to znamená, že jsou založeny na důkazech, vhodné z lékařského i vědeckého hlediska a aktuální. To vyžaduje školený kvalifikovaný zdravotnický personál a vědecky schválené a neprošlé léky a vybavení. Neschopnost nebo odmítnutí začlenit do poskytování služeb v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví technologický pokrok a inovace, jako jsou léky způsobující potrat,20 technologie asistované reprodukce a pokrok v léčbě HIV a AIDS, ohrožuje kvalitu péče.
B. Zvláštní témata širokého uplatnění
Nediskriminace a rovnost
22. Všichni jednotlivci a skupiny mají požívat stejných práv a nemají být diskriminováni, jak je stanoveno v čl. 2 odst. 2 paktu. Všichni jednotlivci a skupiny by měli mít možnost požívat rovného přístupu ke stejnému rozsahu, kvalitě a úrovni zařízení, informací, zboží a služeb souvisejících se sexuálním a reprodukčním zdravím a vykonávat svá práva na sexuální a reprodukční zdraví bez jakékoli diskriminace.
23. Nediskriminace v souvislosti s právem na sexuální a reprodukční zdraví zahrnuje také právo všech osob, včetně leseb, gayů, bisexuálních, transgender a intersexuálních osob, na úplné respektování jejich sexuální orientace, genderové identity a intersexuality. Trestnost sexuálního styku mezi dospělými osobami stejného pohlaví se souhlasem zúčastněných stran nebo vyjádření genderové identity člověka je jasným porušením lidských práv. Stejně tak nařízení vyžadující, aby s lesbami, gayi, bisexuálními, transgender a intersexuálními osobami bylo zacházeno jako s pacienty s duševními nebo psychiatrickými problémy, nebo která vyžadují, aby byly „léčeny“ takzvanou „léčbou“, jsou jasným porušením jejich práva na sexuální a reprodukční zdraví. Státy, které jsou smluvní strany paktu, mají rovněž povinnost bojovat proti homofobii a transfobii, které vedou k diskriminaci, včetně porušování práva na sexuální a reprodukční zdraví.
24. Nediskriminace a rovnost vyžadují nejen právní a formální rovnost, ale také rovnost skutečnou. Skutečná rovnost vyžaduje, aby odlišné potřeby konkrétních skupin v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví a všechny překážky, kterým mohou jednotlivé skupiny čelit, byly řešeny. Potřebám konkrétních skupin v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví by měla být věnována odpovídající pozornost. Například osoby se zdravotním postižením by měly mít možnost požívat nejen stejný rozsah a kvalitu služeb v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví, ale také služby, které by kvůli svému postižení konkrétně potřebovaly.21 Dále je třeba přiměřených přizpůsobení, jako jsou fyzicky přístupná zařízení, informace v přístupné formě a podpora rozhodování, aby byl osobám se zdravotním postižením umožněn plný a rovný přístup ke službám sexuálního a reprodukčního zdraví, a státy by měly zajistit, aby byla péče poskytována uctivým a důstojným způsobem, který neprohlubuje marginalizaci.
Rovnost žen a mužů a genderové hledisko
25. Vzhledem k reprodukčním schopnostem žen je uskutečnění práva žen na sexuální a reprodukční zdraví zásadní pro uskutečnění celé řady jejich lidských práv. Právo žen na sexuální a reprodukční zdraví je nezbytné pro jejich samostatnost a jejich právo činit významná rozhodnutí o svých životech a svém zdraví. Rovnost žen a mužů vyžaduje, aby byly zohledněny zdravotní potřeby žen, které jsou odlišné od zdravotních potřeb mužů, a aby byly ženám poskytovány odpovídající služby v souladu s jejich životními cykly.
26. Zkušenosti žen se systémovou diskriminací a násilím po celý jejich život vyžadují komplexní porozumění myšlence rovnosti žen a mužů v oblasti práva na sexuální a reprodukční zdraví. Nediskriminace na základě pohlaví, jak ji zaručuje čl. 2 odst. 2 paktu, a rovnost žen, jak ji zaručuje článek 3, vyžadují odstranění nejen přímé diskriminace, ale také nepřímé diskriminace a zajištění formální i skutečné rovnosti.22
27. Zdánlivě neutrální zákony, politiky a postupy mohou udržovat již existující nerovnosti mezi pohlavími a diskriminaci žen. Skutečná rovnost vyžaduje, aby zákony, politiky a postupy neudržovaly, nýbrž zmírňovaly nevýhodu, kterou ženy zakoušejí při výkonu svého práva na sexuální a reprodukční zdraví. Obzvláště genderové stereotypy, domněnky a očekávání spojené s podřízeností žen mužům a s jejich rolí výhradně jako pečovatelek a matek představují překážky skutečné rovnosti pohlaví, včetně rovného práva na sexuální a reprodukční zdraví, a je třeba je změnit nebo odstranit, stejně jako vnímání role mužů výhradně jako hlav a živitelů rodiny.23 Zároveň je nezbytné přijmout dočasná i trvalá zvláštní opatření k urychlení faktického zrovnoprávnění žen a k ochraně mateřství.24
28. Uskutečňování práv žen a rovnosti žen a mužů, a to jak v právu, tak v praxi, vyžaduje zrušení nebo reformu diskriminačních zákonů, politik a postupů v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví. Je nutné odstranit všechny překážky, které brání přístupu žen ke komplexním službám, zboží, vzdělání a informacím v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví. Ke snížení míry úmrtnosti a nemocnosti matek je vyžadována pohotovostní porodnická péče a přítomnost kvalifikovaných pracovníků u porodu, a to i ve venkovských a odlehlých oblastech, a předcházení nebezpečným potratům. Předcházení nezamýšleným těhotenstvím a nebezpečným potratům vyžaduje, aby státy přijaly právní a politická opatření zaručující všem jednotlivcům přístup k cenově dostupné, bezpečné a účinné antikoncepci a komplexnímu vzdělání v oblasti sexuality, a to i pro dospívající; liberalizovaly restriktivní zákony o potratech; zaručily ženám a dívkám přístup k bezpečným potratovým službám a kvalitní péči po potratu, a to i prostřednictvím školení poskytovatelů zdravotní péče; a respektovaly právo žen činit samostatná rozhodnutí o jejich sexuálním a reprodukčním zdraví.25
29. Dále je důležité podniknout preventivní, podpůrné a nápravné kroky, které by ochránily všechny jednotlivce před škodlivými postupy a normami a násilím z důvodu pohlaví, které jim upírají plné sexuální a reprodukční zdraví, jako je mrzačení ženských pohlavních orgánů, sňatky dětí a nucené sňatky a domácí a sexuální násilí, mimo jiné včetně znásilnění v manželství. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, musí zavést zákony, politiky a programy za účelem prevence, řešení a nápravy porušování práva všech jednotlivců na samostatné rozhodování o záležitostech týkajících se jejich sexuálního a reprodukčního zdraví, bez násilí, nátlaku a diskriminace.
Intersekcionalita a vícenásobná diskriminace
30. Jednotlivci patřící do konkrétních skupin mohou být neúměrně postiženi intersekcionální diskriminací v souvislosti se sexuálním a reprodukčním zdravím. Jak bylo zjištěno výborem,26 u skupin, jako jsou zejména chudé ženy, osoby se zdravotním postižením, migranti, domorodé nebo jiné etnické menšiny, dospívající, lesby, gayové, bisexuální, transgender a intersexuální osoby a lidé žijící s HIV/AIDS je pravděpodobnější, že budou zakoušet vícenásobnou diskriminaci. Ženy, dívky a chlapci, kteří jsou zneužíváni k obchodování nebo sexuálně, jsou v každodenním životě vystaveni násilí, nátlaku a diskriminaci, přičemž jejich sexuální a reprodukční zdraví je vysoce ohroženo. Také ženy a dívky žijící v oblastech konfliktů jsou neúměrně vystaveny vysokému riziku porušování jejich práv, mimo jiné prostřednictvím systematického znásilňování, sexuálního otroctví, nuceného těhotenství a nucené sterilizace.27 Opatření k zajištění nediskriminace a skutečné rovnosti by měla brát v potaz a snažit se překonat často se zhoršující dopad, který má intersekcionální diskriminace na uskutečňování práva na sexuální a reprodukční zdraví.
31. K prevenci a odstranění diskriminace, stigmatizace a negativní stereotypizace, které brání v přístupu k sexuálnímu a reprodukčnímu zdraví, jsou vyžadovány zákony, politiky a programy, včetně dočasných zvláštních opatření. Vězni, uprchlíci, osoby bez státní příslušnosti, žadatelé o azyl a neregistrovaní migranti jsou vzhledem k jejich další zranitelnosti z důvodu jejich zajištění nebo právního postavení rovněž skupinami se zvláštními potřebami, které vyžadují, aby stát podnikl konkrétní kroky, jimiž by jim zajistil přístup k informacím, zboží a zdravotní péči související se sexuálním a reprodukčním zdravím. Státy musí zajistit, aby jednotlivci nebyli vystaveni obtěžování kvůli výkonu svého práva na sexuální a reprodukční zdraví. Odstranění systémové diskriminace bude také často vyžadovat přidělení více zdrojů tradičně opomíjeným skupinám28 a zajištění toho, aby antidiskriminační zákony a politiky byly v praxi prováděny úředníky a dalšími osobami.
32. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly přijmout opatření k plné ochraně osob pracujících v sexuálním průmyslu před všemi formami násilí, nátlaku a diskriminace. Měly by zajistit, aby tyto osoby měly přístup ke službám péče o sexuální a reprodukční zdraví v plném rozsahu.
IV. Povinnosti států, které jsou smluvní stranou paktu
A. Obecné právní povinnosti
33. Jak je stanoveno v čl. 2 odst. 1 paktu, státy, které jsou smluvní stranou paktu, musí podniknout kroky v maximální možné míře svých dostupných zdrojů, aby bylo postupně dosaženo plného uskutečnění práva na sexuální a reprodukční zdraví. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, musí co nejrychleji a nejúčinněji přikročit k plnému dosažení nejvyšší dosažitelné úrovně sexuálního a reprodukčního zdraví. To znamená, že zatímco lze plného uskutečnění cíle dosáhnout postupně, je třeba okamžitě nebo v přiměřeně krátké době učinit kroky k jeho dosažení. Takové kroky by měly být uvážené, konkrétní a cílené a měly by využívat všechny vhodné prostředky, včetně zejména přijetí právních a rozpočtových opatření.
34. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, mají okamžitou povinnost odstranit diskriminaci jednotlivců a skupin a zaručit jejich rovné právo na sexuální a reprodukční zdraví. To vyžaduje, aby státy zrušily nebo reformovaly zákony a politiky, které ruší nebo omezují možnost určitých jednotlivců a skupin uskutečňovat své právo na sexuální a reprodukční zdraví. Existuje celá řada zákonů, politik a postupů, které oslabují autonomii a právo na rovnost a nediskriminaci v plném požívání práva na sexuální a reprodukční zdraví, například trestnost potratů nebo zákony omezující potraty. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by rovněž měly zajistit, aby všichni jednotlivci a skupiny měli rovný přístup k celé řadě informací, zboží a služeb v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví, a to i odstraněním všech překážek, kterým mohou konkrétní skupiny čelit.
35. Státy musí přijmout opatření nezbytná k odstranění podmínek a nepřátelských postojů, které udržují nerovnost a diskriminaci, zejména na základě pohlaví, aby v souladu se zásadou rovného zacházení umožnily všem jednotlivcům a skupinám dosáhnout sexuálního a reprodukčního zdraví.29 Státy musí rozpoznat zakořeněné společenské normy a mocenské struktury, které narušují rovný výkon tohoto práva, jako jsou role mužů a žen, které mají dopad na sociální determinanty zdraví, a přijmout opatření k jejich nápravě. Tato opatření musí řešit a odstraňovat diskriminační stereotypy, domněnky a normy týkající se sexuality a reprodukce, které tvoří základ omezujících zákonů a narušují uskutečňování sexuálního a reprodukčního zdraví.
36. Podle potřeby by státy měly zavést dočasná zvláštní opatření pro překonání dlouhodobé diskriminace a zakořeněných stereotypů vůči určitým skupinám a k vymýcení podmínek, kvůli kterým diskriminace přetrvává. Státy by se měly zaměřit na zajištění toho, aby všichni jednotlivci a skupiny účinně požívali svého práva na sexuální a reprodukční zdraví na základě skutečné rovnosti.
37. Stát, který je smluvní stranou paktu, má povinnost prokázat, že získal maximální dostupné zdroje, včetně zdrojů poskytnutých prostřednictvím mezinárodní pomoci a spolupráce, za účelem splnění svých povinností podle paktu.
38. Je třeba vyhnout se opatřením se zpětnou účinností, a pokud jsou taková opatření v platnosti, je stát, který je smluvní stranou paktu, povinen prokázat jejich nezbytnost. 30 Totéž platí i v kontextu sexuálního a reprodukčního zdraví. Mezi příklady opatření se zpětnou účinností patří odstranění léků pro sexuální a reprodukční zdraví z vnitrostátních registrů léčiv; zákony nebo politiky, které ruší financování veřejného zdraví v oblasti služeb sexuálního a reprodukčního zdraví; vytváření překážek pro informace, zboží a služby související se sexuálním a reprodukčním zdravím; schvalování zákonů kriminalizujících určitá jednání a rozhodnutí v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví; a právní a politické změny, které omezují dohled států nad povinností soukromých subjektů uznávat právo jednotlivců na přístup k službám sexuálního a reprodukčního zdraví. Za zcela mimořádných okolností, za nichž mohou být opatření se zpětnou účinností nevyhnutelná, musí státy zajistit, aby taková opatření byla pouze dočasná, nepřiměřeně neovlivňovala znevýhodněné a marginalizované jednotlivce a skupiny a nebyla uplatňována v žádném případě diskriminačním způsobem.
B. Zvláštní právní povinnosti
39. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, mají povinnost uznávat, chránit a naplňovat právo každého člověka na sexuální a reprodukční zdraví.
Povinnost uznávat
40. Povinnost uznávat vyžaduje, aby se státy vyhnuly přímým či nepřímým zásahům do výkonu práva na sexuální a reprodukční zdraví jednotlivců. Státy nesmí omezovat ani nikomu odepírat přístup k sexuálnímu a reprodukčnímu zdraví, a to ani prostřednictvím zákonů kriminalizujících služby a informace týkající se sexuálního a reprodukčního zdraví, přičemž je třeba zachovat důvěrnost údajů o zdravotním stavu. Státy musí reformovat zákony, které brání výkonu práva na sexuální a reprodukční zdraví. Mezi příklady patří zákony kriminalizující potraty, neoznámení stavu infekce virem HIV, vystavení se a přenos viru HIV, sexuální praktiky mezi dospělými se souhlasem zúčastněných stran a transgender identitu nebo projev.31
41. Povinnost uznávat také vyžaduje, aby státy zrušily a nepřijímaly zákony a politiky, které vytvářejí překážky v přístupu k službám sexuálního a reprodukčního zdraví. Mezi ty patří žádosti o povolení od třetích stran, jako jsou žádosti o rodičovské, manželské a soudní povolení pro přístup ke službám a informacím souvisejícím se sexuálním a reprodukčním zdravím, včetně potratů a antikoncepce; neobjektivní poradenství a povinné čekací lhůty na rozvod, nový sňatek nebo přístup k potratovým službám; povinné testování na HIV; a vyloučení konkrétních služeb v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví z veřejného financování nebo z fondů zahraniční pomoci. Šíření dezinformací a zavádění opatření omezující práva jednotlivců na přístup k informacím o sexuálním a reprodukčním zdraví rovněž porušuje povinnost uznávat lidská práva. Národní a dárcovské státy se musí zdržet cenzury, zadržování, zkreslování nebo kriminalizace poskytování informací o sexuálním a reprodukčním zdraví32 veřejnosti i jednotlivcům. Taková omezení brání přístupu k informacím a službám a mohou podněcovat stigmatizaci a diskriminaci.33
Povinnost chránit
42. Povinnost chránit od států vyžaduje, aby přijaly opatření, která zabrání třetím stranám v přímém nebo nepřímém narušování požívání práva na sexuální a reprodukční zdraví. Povinnost chránit vyžaduje, aby státy zavedly a prováděly zákony a politiky zakazující takové jednání třetích stran, které způsobuje újmu na tělesné a duševní integritě nebo narušuje plné požívání práva na sexuální a reprodukční zdraví, včetně jednání zařízení poskytujících soukromou zdravotní péči, pojišťovacích a farmaceutických společností a výrobců zdravotnického zboží a vybavení. To zahrnuje zákaz násilí a diskriminačních praktik, jako je vyloučení konkrétních jednotlivců nebo skupin z poskytování služeb sexuálního a reprodukčního zdraví.
43. Státy musí zakázat a bránit soukromým subjektům v kladení praktických nebo procesních překážek zdravotnickým službám, jako jsou fyzické překážky zařízení, šíření dezinformací, neoficiální poplatky a žádosti o povolení od třetích stran. Pokud se poskytovatelé zdravotní péče mohou dovolávat odmítnutí výkonu z důvodu svědomí, musí státy tuto praxi vhodně regulovat, aby zajistily, že nikomu není bráněno v přístupu k péči o sexuální a reprodukční zdraví, mimo jiné tím, že budou vyžadovat odkázání na přístupného poskytovatele, který je schopen a ochoten poskytovat tyto služby, a že tato praxe nebrání výkonu služeb v naléhavých nebo nouzových situacích.34
44. Státy jsou povinny zajistit, aby dospívající měli plný přístup k příslušným informacím o sexuálním a reprodukčním zdraví, včetně informací o plánování rodiny a antikoncepci, nebezpečích těhotenství v raném věku a prevenci a léčbě pohlavně přenosných nemocí, včetně HIV/AIDS, bez ohledu na jejich rodinný stav či souhlas rodičů nebo zákonných zástupců, a s ohledem na jejich soukromí a důvěrnost.35
Povinnost naplňovat
45. Povinnost naplňovat vyžaduje, aby státy přijaly vhodná právní, správní, rozpočtová, soudní, podpůrná a jiná opatření k zajištění plného uskutečnění práva na sexuální a reprodukční zdraví.36 Státy by měly usilovat o zajištění všeobecně dostupné kvalitní péče o sexuální a reprodukční zdraví v plném rozsahu, včetně péče o zdraví matek; informací a služeb v oblasti antikoncepce; bezpečné potratové péče; a prevence, diagnostiky a léčby neplodnosti, rakoviny reprodukčních orgánů, pohlavně přenosných nemocí a HIV/AIDS, a to i generickými léky, bez diskriminace pro všechny jednotlivce, včetně těch ze znevýhodněných a marginalizovaných skupin. Státy musí zaručit péči o tělesné a duševní zdraví pro osoby, které zažily sexuální a domácí násilí, ve všech situacích, včetně přístupu k postexpoziční prevenci, nouzové antikoncepci a bezpečných potratů.
46. Povinnost naplňovat rovněž vyžaduje, aby státy přijaly opatření k odstranění praktických překážek bránících plnému uskutečnění práva na sexuální a reprodukční zdraví, jako jsou nepřiměřené náklady a nedostatečný fyzický nebo geografický přístup k péči o sexuální a reprodukční zdraví. Státy musí zajistit, aby poskytovatelé zdravotní péče byli odpovídajícím způsobem vyškoleni v poskytování kvalitních a důstojných služeb v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví, a zajistit, aby tito poskytovatelé byli rovnoměrně rozmístěni po celém státě.
47. Státy musí vyvíjet a prosazovat na důkazech založené standardy a pokyny pro zajištění a poskytování služeb sexuálního a reprodukčního zdraví a tyto pokyny musí být pravidelně aktualizovány tak, aby zahrnovaly lékařský pokrok. Státy jsou zároveň povinny všem poskytovat komplexní vzdělání o sexuálním a reprodukčním zdraví, které bude věkově přiměřené, založené na důkazech a vědecky přesné.37
48. Státy musí rovněž přijmout pozitivní opatření k vymýcení sociálních překážek z hlediska norem nebo přesvědčení, které brání jednotlivcům různého věku a pohlaví, ženám, dívkám a dospívajícím, v samostatném výkonu jejich práva na sexuální a reprodukční zdraví. Mylné představy, předsudky a tabu společnosti o menstruaci, těhotenství, porodu, masturbaci, poluci, vasektomii a plodnosti by měly být pozměněny tak, aby danému jednotlivci nebránily v užívání práva na sexuální a reprodukční zdraví.
C. Hlavní povinnosti
49. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, mají hlavní povinnost zajistit alespoň minimální základní úroveň uspokojení práva na sexuální a reprodukční zdraví. V tomto ohledu by se státy, které jsou smluvní stranou paktu, měly řídit současnými nástroji a rozhodovací praxí v oblasti lidských práv38 a nejnovějšími mezinárodními pokyny a protokoly vypracovanými agenturami OSN, zejména WHO a Populačním fondem OSN (UNFPA).39 Mezi hlavní povinnosti patří alespoň následující:
a) odvolat nebo zrušit zákony, politiky a postupy, které kriminalizují, zabraňují nebo narušují přístup jednotlivců nebo konkrétních skupin k zařízením, službám, zboží a informacím v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví;
b) přijmout a provádět vnitrostátní strategii a akční plán pro sexuální a reprodukční zdraví s odpovídajícím přidělením rozpočtových prostředků, který je navržen, pravidelně přezkoumáván a sledován prostřednictvím participativního a transparentního procesu, rozčleněného podle zakázaných důvodů diskriminace;
c) zaručit všeobecný a spravedlivý přístup k cenově dostupným, přijatelným a kvalitním službám, zboží a zařízením v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví, zejména ženám a znevýhodněným a marginalizovaným skupinám;
d) uzákonit a vynucovat právní zákaz škodlivých praktik a násilí založeného na pohlaví, včetně mrzačení ženských pohlavních orgánů, dětských a nucených sňatků a domácího a sexuálního násilí, včetně znásilnění v manželství, a zajistit soukromí, důvěrnost a svobodu pro přijímání informovaných a odpovědných rozhodnutí, bez nátlaku, diskriminace nebo strachu z násilí, ve vztahu k sexuálním a reprodukčním potřebám a chování jednotlivců;
e) přijmout opatření k předcházení nebezpečným potratům a poskytovat péči po potratu a poradenství těm, kteří to potřebují;
f) zajistit všem jednotlivcům a skupinám přístup ke komplexnímu vzdělání a informacím o sexuálním a reprodukčním zdraví, které jsou nediskriminační, objektivní, založené na důkazech, a které zohledňují rozvíjející se schopnosti dětí a dospívajících;
g) zajistit léky, vybavení a technologie nezbytné pro sexuální a reprodukční zdraví, a to i na základě vzorového seznamu základních léčiv WHO;40
h) zajistit přístup k účinným a transparentním opravným a nápravným prostředkům, včetně správních a soudních, v případě porušení práva na sexuální a reprodukční zdraví.
D. Mezinárodní povinnosti
50. Mezinárodní spolupráce a pomoc jsou klíčovými prvky čl. 2 odst. 1 paktu a jsou zásadní pro uskutečňování práva na sexuální a reprodukční zdraví. V souladu s čl. 2 odst. 1 musí státy, které nejsou schopny plnit své povinnosti a které nemohou z důvodu nedostatku zdrojů uskutečňovat právo na sexuální a reprodukční zdraví, usilovat o mezinárodní spolupráci a pomoc. Státy, které je mohou poskytnout, musí na takové žádosti reagovat v dobré víře a v souladu s mezinárodní povinností přispívat na mezinárodní spolupráci a pomoc minimálně 0,7 % svého hrubého národního důchodu.
51. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly v souladu se svými povinnostmi plynoucími z paktu zajistit, aby jejich dvoustranné, regionální a mezinárodní dohody zabývající se duševním vlastnictvím nebo obchodem a ekonomickou výměnou nebránily v přístupu k lékům, diagnostice nebo souvisejícím technologiím nezbytným pro prevenci nebo léčbu HIV/AIDS či dalších nemocí souvisejících se sexuálním a reprodukčním zdravím. Státy by měly zajistit, aby mezinárodní dohody a vnitrostátní právní předpisy byly co nejvíce pružné a zahrnovaly veškeré možné záruky, které mohou být použity na podporu a zajištění přístupu k lékům a zdravotní péči pro všechny. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly přezkoumat své mezinárodní dohody, včetně dohod o obchodu a investicích, aby se ujistily, že jsou v souladu s ochranou práva na sexuální a reprodukční zdraví, a měly by je dle potřeby upravit.
52. Dárcovské státy a mezinárodní subjekty jsou povinny splňovat standardy v oblasti lidských práv, které se vztahují také na sexuální a reprodukční zdraví. Za tímto účelem by mezinárodní pomoc neměla ukládat omezení na informace nebo služby existující v dárcovských státech, odvádět kvalifikované pracovníky v oblasti péče o reprodukční zdraví z přijímajících zemí nebo naléhat na přijímající země, aby přijaly modely privatizace. Dárcovské státy by rovněž neměly posilovat ani tolerovat právní, procedurální, praktické nebo sociální překážky bránící plnému dosažení sexuálního a reprodukčního zdraví, které existují v přijímajících zemích.
53. Mezivládní organizace, zejména Organizace spojených národů a její specializované agentury, programy a orgány, mají zastávat zásadní roli a přispívat k všeobecnému uskutečňování práva na sexuální a reprodukční zdraví. Světová zdravotnická organizace, UNFPA, orgán OSN pro rovnost žen a mužů a pro posílení postavení žen (UN–Women), Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva a další orgány OSN poskytují technické pokyny a informace, jakož i budování a posilování kapacit. Měly by účinně spolupracovat se státy, které jsou smluvními stranami paktu, přičemž by měly ve spolupráci s občanskou společností vycházet ze svých příslušných odborných znalostí týkajících se provádění práva na sexuální a reprodukční zdraví na vnitrostátní úrovni, při náležitém respektování jejich jednotlivých oblastí působnosti.41
V. Porušení povinností
54. K porušení práva na sexuální a reprodukční zdraví může dojít přímým jednáním států nebo jiných subjektů nedostatečně regulovaných státy. Porušení skrze jednání zahrnuje přijetí právních předpisů, nařízení, politik nebo programů, které vytvářejí překážky pro uskutečňování práva na sexuální a reprodukční zdraví ve státě, který je smluvní stranou paktu, nebo ve třetích zemích, nebo formální zrušení či pozastavení právních předpisů, nařízení, politik nebo programů nezbytných pro další užívání práva na sexuální a reprodukční zdraví.
55. Porušení skrze opomenutí zahrnuje nepodniknutí příslušných kroků k plnému uskutečnění práva každého člověka na sexuální a reprodukční zdraví a nepřijetí a neprosazování příslušných zákonů. Nezajištění formální a skutečné rovnosti v užívání práva na sexuální a reprodukční zdraví představuje porušení tohoto práva. Pro rovné užívání práva na sexuální a reprodukční zdraví je dále nezbytné odstranění diskriminace de iure i de facto.42
56. K porušení povinnosti uznávat dochází, když stát prostřednictvím zákonů, politik nebo jednání narušuje právo na sexuální a reprodukční zdraví. Mezi taková porušení patří zasahování státu do svobody jednotlivce ovládat své vlastní tělo a schopnosti činit svobodná, informovaná a odpovědná rozhodnutí v tomto ohledu. Dochází k němu také tehdy, když stát zruší nebo pozastaví zákony a politiky nezbytné pro užívání práva na sexuální a reprodukční zdraví.
57. Mezi příklady porušení povinnosti uznávat patří vytváření právních překážek bránících jednotlivcům v přístupu k službám sexuálního a reprodukčního zdraví, jako je kriminalizace žen podstupujících potraty a kriminalizace sexuální aktivity mezi dospělými se souhlasem zúčastněných stran. Povinnost uznávat je také porušena praktickým zákazem nebo odepřením přístupu ke službám a lékům v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví, jako je nouzová antikoncepce. Povinnost uznávat porušují rovněž zákony a politiky, které nařizují nedobrovolné, nucené lékařské zákroky nebo lékařské zákroky pod nátlakem, včetně nucené sterilizace nebo povinného testování na HIV/AIDS, panenství nebo těhotenství.
58. Zákony a politiky, které nepřímo udržují lékařské praktiky podstoupené z donucení, včetně hormonálních terapií a antikoncepčních politik založených na principu výhod nebo kvótách, jakož i vyžadování operace nebo sterilizace k právnímu uznání genderové identity člověka, představují další porušení povinnosti uznávat. Mezi další porušení patří takové postupy a politiky státu, které cenzurují nebo zadržují informace nebo představují nepřesné, zkreslené nebo diskriminační informace související se sexuálním a reprodukčním zdravím.
59. K porušení povinnosti chránit dochází, když stát nepodnikne účinné kroky pro zabránění třetím stranám v narušování užívání práva na sexuální a reprodukční zdraví. Sem patří to, že státy nezakážou všechny formy násilí a nátlaku a nepřijmou opatření k jejich zabránění, jichž se dopouští soukromé osoby a subjekty, včetně domácího násilí, znásilnění (včetně znásilnění v manželství), sexuálně motivovaného násilí, zneužívání a obtěžování, a to i během konfliktu, po konfliktu a v přechodných situacích; násilí zaměřeného na lesby, gaye, bisexuální, transgender a intersexuální osoby nebo ženy požadující potrat nebo péči po potratu; škodlivých postupů, jako je mrzačení ženských pohlavních orgánů, dětské a nucené sňatky, nucená sterilizace, nucené potraty a nucené těhotenství; a lékařsky nepotřebných, nevratných a nedobrovolných operací a léčby intersexuálních kojenců nebo dětí.
60. Státy musí účinně sledovat a regulovat určité sektory, jako jsou soukromí poskytovatelé zdravotní péče, zdravotní pojišťovny, vzdělávací instituce a zařízení péče o děti, institucionální pečovatelská zařízení, uprchlické tábory, věznice a jiná zařízení pro osoby omezené na svobodě, aby bylo zajištěno, že nebudou bránit nebo porušovat výkon práva jednotlivců na sexuální a reprodukční zdraví. Státy mají povinnost zajistit, aby soukromé zdravotní pojišťovny neodmítaly hradit služby související se sexuálním a reprodukčním zdravím. Státy mají dále extrateritoriální povinnost43 zajistit, aby nadnárodní korporace, jako jsou farmaceutické společnosti působící po celém světě, neporušovaly právo na sexuální a reprodukční zdraví lidí v jiných zemích, například skrze nedobrovolné testování antikoncepce nebo lékařské experimenty.
61. K porušení povinnosti naplňovat dochází, když státy nepodniknou veškeré nezbytné kroky vedoucí k usnadnění, podporování a poskytnutí práva na sexuální a reprodukční zdraví v rámci maximálních dostupných zdrojů. K takovým porušením dochází, když státy nepřijmou a neprovádí ucelenou a jednotnou vnitrostátní zdravotní politiku, která dostatečně a komplexně zahrnuje sexuální a reprodukční zdraví, nebo když politika náležitě neřeší potřeby znevýhodněných a marginalizovaných skupin.
62. K porušení povinnosti naplňovat dochází také v případě, že státy nedokáží postupně zajistit, aby zařízení, zboží a služby v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví byly dostupné, přístupné, přijatelné a kvalitní. Mezi příklady takového porušení patří nezajištění přístupu k celé řadě možností antikoncepce, aby všichni jednotlivci mohli využívat vhodnou metodu, která vyhovuje jejich konkrétní situaci a potřebám.
63. K porušení povinnosti naplňovat dále dochází, když státy nepřijmou pozitivní opatření k odstranění právních, procesních, praktických a sociálních překážek v požívání práva na sexuální a reprodukční zdraví a k zajištění toho, aby poskytovatelé zdravotní péče zacházeli se všemi jednotlivci, kteří vyhledávají péči o sexuální a reprodukční zdraví, s respektem a nediskriminačním způsobem. K porušení povinnosti naplňovat také dochází, když státy nepřijmou opatření k zajištění toho, aby aktuální a přesné informace o sexuálním a reprodukčním zdraví byly veřejně dostupné a přístupné všem jednotlivcům v odpovídajících jazycích a formách, a k zajištění toho, aby všechny vzdělávací instituce začlenily do svých povinných osnov objektivní, vědecky přesné, na důkazech založené, věkově přiměřené a komplexní vzdělání v oblasti sexuality.
VI. Opravné prostředky
64. Státy musí zajistit, aby všichni jednotlivci měli přístup ke spravedlnosti a ke smysluplným a účinným opravným prostředkům v případech, kdy dojde k porušení práva na sexuální a reprodukční zdraví. Mezi opravné prostředky patří zejména přiměřená, účinná a rychlá náprava v podobě uvedení do původního stavu, odškodnění, rehabilitace, zadostiučinění a záruk, že se takové jednání nebude opakovat. Účinný výkon práva na opravné prostředky vyžaduje financování přístupu ke spravedlnosti a informacím o existenci těchto opravných prostředků. Je také důležité, aby právo na sexuální a reprodukční zdraví bylo zakotveno v zákonech a politikách a bylo plně soudně vymahatelné na vnitrostátní úrovni, a aby soudci, státní zástupci a právníci byli informováni o tom, že takové právo lze vymáhat. Pokud třetí strany poruší právo na sexuální a reprodukční zdraví, státy musí zajistit, aby tato porušení byla vyšetřována a stíhána a aby byli pachatelé hnáni k odpovědnosti a zároveň aby obětem tohoto porušení byla poskytnuta opravná opatření.
Upozornění:
Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.
1 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 14 (2000) o právu na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví, odst. 2, 8, 11, 16, 21, 23, 34 a 36.
2 Viz Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, článek 12; Úmluva o právech dítěte, články 17, 23 až 25 a 27; a Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, články 23 a 25. Viz také obecné doporučení Výboru pro odstranění diskriminace žen č. 24 (1999) o ženách a zdraví, odstavce 11, 14, 18, 23, 26, 29 a odst. 31 písm. b); a obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 15 (2013) o právu dítěte na požívání nejvyšší dosažitelné úrovně zdraví.
3 Zpráva z Mezinárodní konference o populaci a rozvoji, Káhira, 5.–13. září 1994 (United Nations publication, Sales No. E.95.XIII.18), kapitola I, usnesení 1, příloha. Akční program se zakládá na patnácti zásadách. V Zásadě 1 je uvedeno, že „Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti a právech“.
4 Organizace spojených národů, Přeměna našeho světa: Agenda pro udržitelný rozvoj 2030, přijatá Valným shromážděním v září 2015. Cílem 3 Agendy 2030 je „Zajistit zdravý život a zvyšovat jeho kvalitu pro všechny v jakémkoli věku“ a cílem 5 je „Dosáhnout genderové rovnosti a posílit postavení všech žen a dívek“.
5 Pro účely tohoto obecného komentáře zahrnují odkazy na lesby, gaye, bisexuální, transgender a intersexuální osoby také další osoby, které čelí porušování svých práv na základě jejich skutečné nebo vnímané sexuální orientace, genderové identity a sexuálních charakteristik, včetně těch, které se mohou ztotožnit s jinými pojmenováními. Informace o intersexuálních osobách viz informační list dostupný na adrese: https://unfe.org/system/unfe-65-Intersex_Factsheet_ENGLISH.pdf.
6 Viz WHO, Sexual Health, Human Rights and the Law (Sexuální zdraví, lidská práva a právo) (2015), pracovní definice sexuálního zdraví, oddíl 1.1.
7 Viz akční program Mezinárodní konference o populaci a rozvoji, kapitola 7.
8 Komise WHO pro sociální determinanty zdraví, Překlenutí rozdílů za jedno generační období: dosažení rovnosti v oblasti zdraví prostřednictvím opatření zaměřených na sociální determinanty zdraví – závěrečná zpráva Komise pro sociální determinanty zdraví (2008).
9 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 20 (2009) o nediskriminaci v oblasti hospodářských, sociálních a kulturních práv.
10 A/65/162.
11 Viz Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, čl. 11 odst.1 písm. f) a čl. 11 odst. 2.
12 Viz sdělení Výboru pro lidská práva č. 1153/2003, Karen Noelia Llantoy Huamán v. Peru, stanoviska přijatá dne 24. října 2005; sdělení Výboru pro odstranění diskriminace žen č. 17/2008, Alyne da Silva Pimentel v. Brazílie, stanoviska přijatá dne 25. července 2011; CAT/C/SLV/CO/2, odstavec 23; a CAT/C/NIC/CO/1, odstavec 16.
13 V odstavci 12 obecného komentáře č. 14 výbor definoval normativní prvky povinnosti státu zaručit právo na zdraví. Tyto standardy platí také pro základní determinanty nebo předpoklady zdraví, včetně přístupu ke vzdělání v oblasti sexuality a informacím o sexuálním a reprodukčním zdraví. Viz také obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 15, který tyto normy aplikoval na dospívající. Státy, které jsou smluvní stranou paktu, by měly poskytovat zdravotní služby, které jsou citlivé ke konkrétním potřebám a lidským právům všech dospívajících.
14 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 14, odst. 12 písm. a); a A/HRC/21/22 a Corr.1 a 2, odstavec 20.
15 Základní léčiva jsou definována WHO jako „ta, která uspokojují prioritní potřeby péče o zdraví obyvatelstva“ a která „mají být dostupná v rámci fungujících zdravotnických systémů vždy v adekvátním množství, ve vhodných dávkových formách, se zaručenou kvalitou a za cenu, kterou si jednotlivec i komunita mohou dovolit“. Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 14; a WHO, Vzorový seznam esenciálních léčiv WHO, 19. vydání (2015).
16 International Planned Parenthood Federation – European Network v. Itálie, stížnost č. 87/2012 (2014), usnesení přijaté Výborem ministrů Rady Evropy dne 30. dubna 2014.
17 Odkaz v tomto dokumentu na zdravotnická zařízení, zboží a služby zahrnuje základní faktory.
18 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 14 obecně, odst. 19.
19 Komisař Rady Evropy pro lidská práva, „Human rights and intersex people“ („Lidská práva a intersexuální osoby“), tematická zpráva (2015).
20 WHO, Safe Abortion: Technical and Policy Guidance for Health Systems (Bezpečně prováděný potrat: Technické a politické pokyny pro systémy zdravotní péče), druhé vydání (2012).
21 Viz Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, článek 25.
22 Obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 16 (2005) o rovném právu můžu a žen na požívání všech hospodářských, sociálních a kulturních práv.
23 Viz Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, článek 5.
24 Zatímco čl. 4 odst. 1 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen se zabývá „dočasnými zvláštními opatřeními zaměřenými na faktické urychlení zrovnoprávnění žen a mužů“, čl. 4 odst. 2 se zaměřuje na „zvláštní opatření… zaměřená na ochranu mateřství“. Viz také obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 16, odstavec 15.
25 A/69/62; viz také WHO, Safe Abortion: Technical and Policy Guidance for Health Systems (Bezpečně prováděný potrat: Technické a politické pokyny pro systémy zdravotní péče), druhé vydání (2012).
26 Včetně skupin diskriminovaných na základě rasy a barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení, včetně etnického původu, věku, národnosti, manželského a rodinného stavu, zdravotního postižení, sexuální orientace a genderové identity, intersexuality, zdravotního stavu, místa bydliště, ekonomické a sociální situace nebo jiného postavení, a těch, kteří čelí více formám diskriminace. Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 20.
27 Viz Vídeňská deklarace a akční program z roku 1993 (A/CONF.157/23), odst. 38; a Pekingská deklarace a akční platforma z roku 1995 (A/CONF.177/20), odst. 135.
28 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 20, odst. 39.
29 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 16, odst. 6 až 9.
30 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 14, odst. 32.
31 Viz např. E/C.12/1/Add.105 a Corr.1, odstavec 53; obecné doporučení Výboru pro odstranění diskriminace žen, č. 24, odstavec 24 a odst. 31 písm. c); A/66/254; a A/HRC/14/20.
32 Obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 14; a obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 4 (2003) o zdraví a rozvoji dospívajících v souvislosti s Úmluvou o právech dítěte.
33 Organizace Amnesty International, Left Without a Choice: Barriers to Reproductive Health in Indonesia (Bez možnosti volby: překážky reprodukčnímu zdraví v Indonésii) (2010).
34 Viz E/C.12/POL/CO/5, odstavec 28; A/66/254, odstavec 24 a odst. 65 písm. m); a obecné doporučení Výboru pro odstranění diskriminace žen č. 24, odst. 11.
35 Viz obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 4, odst. 28 a 33.
36 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 14, odst. 33 a 36 až 37.
37 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 14; obecné doporučení Výboru pro odstranění diskriminace žen č. 30 o ženách a předcházení konfliktů, situacích během a po konfliktu, odst. 52 písm. c); a obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 15, odst. 60.
38 Viz např. www.icpdbeyond2014.org; sdělení Výboru pro odstranění diskriminace žen č. 17/2008, a č. 22/2009, L.C. v. Peru, stanoviska přijatá dne 17. října 2011; a obecné komentáře a doporučení Výboru pro práva dítěte a Výboru pro odstranění diskriminace žen.
39 Viz např. Meziagenturní terénní příručku o reprodukčním zdraví v humanitárním prostředí (Meziagenturní pracovní skupina pro reprodukční zdraví v krizových situacích, 2010), dostupnou na adrese: www.who.int/reproductivehealth/publications/emergencies/
field_manual_rh_humanitarian_settings.pdf; a publikace UNFPA o sexuálním a reprodukčním zdraví, dostupnou na adrese: www.unfpa.org/sexual-reproductive-health.
40 Viz Vzorový seznam základních léčiv WHO, oddíl 18.3.
41 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 14, odst. 63 až 65.
42 Viz obecný komentář Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva č. 16, odst. 41.
43 Maastrichtské principy týkající se extrateritoriálních závazků států v oblasti hospodářských, sociálních a kulturních práv.