IV.ÚS 1908/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Pavly Strnadové, MSc., zastoupené Mgr. Martinem Začalem, advokátem, sídlem třída Svobody 43/39, Olomouc, a Mgr. Martina Začala, advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2023 č. j. 22 Cdo 1158/2022-450, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. prosince 2021 č. j. 69 Co 225/2021-408 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2021 č. j. 29 C 209/2019-346, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a statutárního města Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že obecné soudy postupem nerespektujícím čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") porušily jejich práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 5. 2021 č. j. 29 C 209/2019-346 určil, že stěžovatelé jsou spoluvlastníky pozemku specifikovaného v I. výroku rozsudku (dále jen "pozemek") a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání vedlejšího účastníka (a ve věci nákladů řízení i k odvolání stěžovatelů) změnil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na určení vlastnického práva stěžovatelů k pozemku zamítl. V řízení bylo prokázáno, že na základě kupní smlouvy ze dne 10. 11. 2006 (dále jen "smlouva") stěžovatelé převzali soubor nemovitostí v rozsahu, jak je doposud držela prodávající Olga Mikšovská (dále jen "právní předchůdkyně"), která je nabyla v roce 1993 usnesením okresního soudu v dědické věci. Na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, nabyl pozemek vedlejší účastník a jeho vlastnictví bylo zapsáno do katastru nemovitostí v roce 1996. Krajský soud zrekapituloval, že právní předchůdkyně vlastnictví pozemku vydržela, neboť ho držela v dobré víře déle než deset let, avšak pozemek na stěžovatele nepřevedla. Smlouva totiž určovala převod souboru nemovitostí, avšak bez pozemku. Krajský soud dospěl na základě judikatury Nejvyššího soudu, na rozdíl od okresního soudu, k závěru, že stěžovatelé nemohli vlastnické právo k pozemku vydržet; do vydržecí doby nelze započíst dobu držby pozemku právní předchůdkyní, vydržela-li ho již ona sama. Držitel se nemůže dovolávat vydržení věci jeho právním předchůdcem, nesvědčí-li mu žádný právní titul o jejím převodu. Pokud by totiž právní předchůdkyně stěžovatelů, která sama předmětný pozemek vydržela, ho na ně skutečně převedla (což se nestalo), nabyli by stěžovatelé pozemek nikoli na základě vydržení, nýbrž na základě řádného převodu vlastnického práva. Smyslem krajským soudem odkazované judikatury je, že vydržel-li pozemek právní předchůdce současného držitele, přestala u něj plynout vydržecí doba a on již věc držel jako její vlastník (z titulu vydržení). Na oprávněnou držbu současných držitelů tedy žádná běžící vydržecí doba jejich právní předchůdkyně nenavazovala, nelze proto nic započítávat. K řádnému převodu vlastnického práva k takovému pozemku z právní předchůdkyně na současné držitele by byl nezbytný řádný právní titul (např. kupní smlouva, kterou bude platně převeden právní předchůdkyní vydržený pozemek). Nicméně nestalo-li se tak, plyne vydržecí doba aktuálnímu oprávněnému držiteli znovu od počátku, a to na základě jeho vlastního putativního titulu. Na základě smlouvy však pozemek převeden nebyl, neboť v ní nebyl uveden. Stěžovatelé tudíž podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), pozemek nemohli řádně vydržet uplynutím desetileté doby. Pro mimořádné vydržení pak neuplynula požadovaná zákonná doba dvaceti let, avšak nejpozději v roce 2017 byla dobrá víra stěžovatelů vyloučena zpracováním geodetického posudku.

4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud seznal, že v namítané nesprávnosti judikaturního závěru o nezapočítávání vydržecí doby právního předchůdce, vydržel-li již on sám vlastnické právo, je rozhodnutí krajského soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Současně Nejvyšší soud neshledal důvod rozhodnou otázku posoudit jinak. Argumentace stěžovatelů by vedla k tomu, že by vlastnické právo vydrželi hned první den držby, jestliže by si mohli započíst více než desetiletou dobu držby právní předchůdkyně, která vlastnické právo vydržela. To by však vedlo k absurdnímu závěru, že vlastník (právní předchůdkyně) by o své vlastnické právo přišel nikoliv po desetileté držbě, ale po držbě trvající i jen jeden den. O vlastnické právo by tak nepřišla osoba, která držbu více než deset nevykonávala, ale naopak osoba, která tuto držbu vykonávala po celou vydržecí dobu, a to po jednom dni držby jinou osobou. Proto vydržení postihuje původního vlastníka, který po celou vydržecí dobu držbu nevykonával, ale nemůže postihnout vlastníka, který naopak po celou tuto dobu držbu vykonával, a nabyl tak vlastnické právo. Kromě dalších také u otázky posouzení řádnosti právního titulu podle § 1090 o. z. považoval Nejvyšší soud dovolání za vadné. Stěžovatelé u této námitky vymezili vzájemně se vylučující předpoklady přípustnosti dovolání. Nicméně Nejvyšší soud pro úplnost rozvedl, že požadavek poctivosti a pravosti držby plyne ze znění zákona, přičemž v posuzované věci smlouva nebyla právním titulem, který by podle § 1090 o. z. postačoval ke vzniku vlastnického práva, kdyby náleželo převodci.


II.
Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé zejména namítají, že do vydržecí doby se má započítávat také vydržecí doba právní předchůdkyně. Mají za to, že se stali vlastníky na základě tří skutečností. Za prvé na základě smlouvy, za druhé z důvodu započtení vydržecí doby právní předchůdkyně a za třetí sami naplnili desetiletou dobu poctivé a řádné držby. Upřednostnění vlastnického práva právní předchůdkyně oproti nabyvateli je v rozporu s autonomií vůle, porušuje rovnou ochranu vlastnického práva a nezohledňuje jejich dobrou víru. Ačkoli soudy zastávaný výklad práva staví na ochraně právní předchůdkyně, je neudržitelný již proto, že v jeho důsledku zůstane vlastníkem vedlejší účastník. Dalším důsledkem je obecně také nemožnost předchůdce vlastnické právo převést. Právní jistota předchůdce je pouze teoretická, není-li zapsán v katastru a nedrží-li pozemek. Podle stěžovatelů je tak nesprávný závěr soudů, že pozemek měl být specifikován ve smlouvě. Smluvní strany nevěděly o rozporu mezi právním a faktickým stavem. Pozemek nemohl být specifikován, neboť nebyl vyčleněn geometrickým plánem. I kdyby byl, vklad do katastru nemovitostí by nebyl povolen, neboť katastrálním vlastníkem je vedlejší účastník. Výklad práva podaný obecnými soudy je tak neústavním dotvářením práva. Ústavně souladný výklad je dostatečně patrný z textu zákona a žádný ústavní důvod k jeho překročení není dán. Stěžovatelé namítají, že pro účely posouzení vydržení není možné jako předběžnou otázku hodnotit, zda je vlastníkem někdo jiný než katastrální vlastník, jelikož existuje vyvratitelná domněnka o tom, že vlastníkem je osoba zapsaná v katastru nemovitostí.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel je advokátem. Ačkoli Nejvyšší soud (mimo jiné) ve výše v bodu 4 uvedeném rozsahu shledal dovolání vadným, neboť údajně neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, přesto přípustnost dovolání posoudil. Byť se tento postup může jevit zvláštním a vnitřně nesouladným, není na Ústavním soudu, aby z toho pro stěžovatele dovozoval nepříznivé právní důsledky, dotýkající se jejich základního práva na přístup k soudu. Stěžovatelům se dostalo v zákonném rámci (neúspěšného) přezkumu námitek, uplatněných v ústavní stížnosti. Ústavní soud má tudíž za to, že stěžovatelé věcně - obsahově vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud tak považuje ústavní stížnost za přípustnou, a to i v intencích stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.

8. Stěžovatelé v rozsáhlé ústavní stížnosti různými formulacemi opakují tytéž argumenty. Ústavní soud má za to, že jejich námitky byly v napadených rozhodnutích dostatečně vyvráceny. Především podal Nejvyšší soud srozumitelné a logické odpovědi na jejich otázky, a to podrobně nad rámec jeho zákonné povinnosti u dané formy rozhodnutí. V komplexních závěrech napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud žádné ústavněprávní pochybení neshledal.

9. Není rozhodné, že v individuální věci stěžovatelů by zůstal v katastru nemovitostí zapsaným vlastníkem pozemku vedlejší účastník. Z logiky věci plyne, že vydržela-li vlastnické právo právní předchůdkyně, stala se tak vlastníkem, a mohla na stěžovatele věc převést. Nedává však rozumný smysl, aby se do doby držby stěžovatelů započítávalo období držby právní předchůdkyní, byla-li v okamžiku uzavření smlouvy nikoli pouze držitelkou, ale vlastnicí. Ústavní soud odkazuje na přesvědčivý závěr Nejvyššího soudu shrnutý zejména výše v bodu 5, který námitku stěžovatelů vylučuje.

10. Stěžovatelé věcně nezpochybnili závěr, že pozemek na ně nemohl být (právní předchůdkyní jako vlastnicí, nikoli pouze držitelkou) převeden, neboť v ní nebyl uveden. Námitka, že ve smlouvě toliko nebyl dostatečně specifikován, pročež mělo být vlastnické právo převedeno, je proto zjevně neopodstatněná.

11. Stěžovatelé dále polemizují s významem údajů zapsaných v katastru nemovitostí. Na str. 21 ústavní stížnosti tvrdí: "Podle stávajícího výkladu, kdy jednak je předběžně stanoveno, že vlastník je právní předchůdkyně, by se museli stěžovatelé jako nabyvatelé domáhat prakticky určení po právní předchůdkyni, a to soudní cestou. Pokud by soud tuto žalobu připustil s ohledem na prokázání právního zájmu, tak v tomto řízení není vyloučeno, že by právní předchůdkyně a nabyvatelé učinili nesporným skutečnost, že vlastníkem je nabyvatel, resp. právní předchůdkyně by nárok nabyvatele uznala s cílem vyhnout se odpovědnosti za uvedení nabyvatele v omyl (jelikož na něj nepřevedla, co ve smlouvě prohlašovala) nebo aby se vyhnula jiným následkům z důvodu možné neplatnosti smlouvy. Mimosoudně by zřejmě nemohli změnu vlastnictví učinit, jelikož katastrální úřad by neakceptoval pouhé tvrzení o tom, že již právní předchůdkyně vydržela a je tedy skutečným vlastníkem. V soudním řízení by ovšem žalovaná jako katastrální vlastník nebyla vůbec účastníkem tohoto řízení a pouze by se zpětně dozvěděla o tom, že vlastnictví je určeno jiné osobě. Podle stěžovatelů se jedná o další důsledek právní nejistoty, který je v rozporu s vyvratitelnou domněnkou o katastrálním vlastníkovi." K těmto tvrzením může Ústavní soud pouze dodat, že nejsou pro věc podstatná. Je-li zákonem stanovena vyvratitelná domněnka správnosti údajů v katastru nemovitostí, je možno tyto údaje přezkoumat a jejich správnost vyvrátit. Jak uvedl Nejvyšší soud na str. 5 odůvodnění napadeného usnesení, "[o]kolnost, že je osoba zapsána v katastru nemovitostí totiž ještě nemusí znamenat, že jde o skutečného vlastníka pozemku. Ustanovení § 980 odst. 2 o. z. zakotvuje pouze vyvratitelnou domněnku, že vlastník zapsaný ve veřejném seznamu je vlastníkem skutečným. Z toho však nelze dovozovat, že tzv. knihovní vlastník bude skutečným vlastníkem vždy. To by ostatně popíralo možnost rozporu mezi stavem skutečným a stavem evidenčním, kde má přednost stav skutečný."

12. Tvrdí-li stěžovatelé na str. 22 ústavní stížnosti, že "stávající výklad o nemožnosti započtení vydržecí doby právního předchůdce, který již mohl samostatně vydržet, mění zpětně do minulosti povahu a kvalitu držby právního předchůdce na základě toho, zda převede před uplynutím 10 let nebo po uplynutí 10 let, tj. v případě prvním se bude jednat o možnou držbu k započtení, ale po jednom roce a 1 dnu již tato držba způsobilá nebude. Podle stěžovatelů je to nelogický důsledek, který nesprávně mění povahu právní skutečnosti do minulosti, na základě toho, co nastane v budoucnosti.", jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelé zde opět přehlížejí, že po uplynutí deseti let a jednoho dne oprávněné držby právní předchůdkyně by bylo vlastnické právo převedeno vlastníkem, který věc (při splnění všech zákonných náležitostí platně) vydržel.

13. Souhlasit nelze ani se stěžovateli uvedeným třetím důvodem nabytí vlastnictví pozemku, tj. vydržení jimi samotnými po uplynutí deseti let držby. Krajský soud srozumitelně odůvodnil, že se držba stěžovatelů nezakládala na právním titulu, který by postačoval ke vzniku vlastnického práva. Tudíž ani doba držby deseti let k vydržení nemohla postačovat.

14. Jelikož je podstatná část stížnostních námitek založena na témže argumentu, poukazuje souhrnně Ústavní soud na str. 4 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, podle kterého "oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen." Tento závěr je v souladu s ústavním pořádkem.

15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů. Proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2023


Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu