III.ÚS 307/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Šrámka, zastoupeného JUDr. Viktorem Štěpánem, advokátem, se sídlem Lidická 1023/63c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2025, č. j. 20 Cdo 1578/2025-184, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2024, č. j. 20 Co 377/2024-143, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a FERD, s. r. o., se sídlem Sázavská 914/8a, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatel se v exekučním řízení domáhal vůči vedlejší účastnici vymožení částky 22 050 000 Kč s příslušenstvím.

2. Vedlejší účastnice navrhla exekuci zastavit. Vedlejší účastnice uvedla, že chtěla dluh splnit, ale stěžovatel jí ani přes její žádosti nesdělil číslo svého bankovního účtu.

3. Stěžovatel se zastavením exekuce nesouhlasil. Vedlejší účastnice podle něj měla znát číslo účtu z doby nalézacího řízení. Stěžovatel jej navíc vedlejší účastnici opakovaně sdělil i po jeho skončení. Výzvy ke sdělení čísla účtu, které vedlejší účastnice zaslala prostřednictvím advokátky, stěžovatel považoval za podvod, protože k nim nebyla přiložena plná moc.

4. Obvodní soud návrh na zastavení exekuce zamítl. Vedlejší účastnice sice projevila snahu uhradit dluh, ale nepředložila stěžovateli aktuální plnou moc. Tím vyvolala důvodné pochybnosti o oprávnění svého zástupce. Své plnění navíc nepřípustně podmiňovala součinností, která nemá oporu v právu (zejména požadavkem na doložení smlouvy o vedení bankovního účtu). Povinná měla dostatek času i jiných způsobů, jak dluh splnit i bez součinnosti stěžovatele - například pomocí poštovních poukázek. Soud proto exekuci nezastavil.

5. Městský soud změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že exekuci zastavil. Stěžovatel musel o zastoupení vedlejší účastnice vědět již z nalézacího řízení a neměl žádný racionální důvod pochybovat o oprávnění zástupce. Stěžovatel navíc mohl sdělit číslo účtu přímo povinné. Požadavek na úřední ověření stěžovatelova podpisu na sdělení o čísle účtu nebyl oprávněný. Stěžovateli však nebránil v tom, aby jí sdělil číslo účtu i bez tohoto ověření. Vedlejší účastnice nemohla splnit dluh podle údajů ze stěžovatelových dřívějších sdělení. Tato sdělení se totiž týkala úhrady jiných částek a vedlejší účastnice nemohla vědět, který z jeho účtů je určen k úhradě vymáhaného plnění a zda stále existuje. Vedlejší účastnici nelze vytýkat, že trvala na bezhotovostním převodu, protože na platbu poštovní poukázkou se vztahuje limit pro platby v hotovosti. Pokud navíc předmět plnění podle smlouvy tento limit přesahuje a věřitel nesdělí dlužníkovi na jeho výzvu číslo bankovního účtu, nemůže být dlužník v prodlení s plněním dluhu. Vedlejší účastnice tedy nesplnila svůj dluh jen proto, že jí stěžovatel neposkytl součinnost. Jeho exekuční návrh je za této situace šikanózní, a proto je na místě exekuci zastavit (I. výrok). Městský soud zároveň uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady exekuce a náklady řízení ve výši 3 048 725 Kč. Pokud totiž dojde k zastavení exekuce, hradí tyto náklady ten, kdo toto zastavení zavinil (II. a III. výrok).

6. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné (I. výrok) a uložil mu povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 64 843,90 Kč (II. výrok). Podle jeho judikatury se oprávněný dopustí zneužití práva tehdy, pokud je povinný připraven splnit uloženou povinnost, ale oprávněný tomu prokazatelně brání neposkytnutím součinnosti (například nesdělením čísla bankovního účtu). Tato situace nastala i v posuzované věci. Ochota vedlejší účastnice plnit byla zjevná a stěžovateli nic nebránilo, aby jí číslo účtu sdělil. Vedlejší účastnice o to navíc požádala již v odvolacím nalézacím řízení. Stěžovatel přitom věděl a musel vědět, že zastoupení vedlejší účastnice v této fázi trvá. Jeho poukaz na další výzvy a výtka, že k nim nebyla přiložena plná moc, jsou tak pro posouzení věci bezpředmětné.


II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho právo na vlastnictví majetku, na spravedlivý proces a na účinný prostředek nápravy (čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 17 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).

8. Proti výrokům o věci samé stěžovatel uvedl tyto námitky:
a) Vedlejší účastnice neuhradila dluh několik měsíců od vykonatelnosti titulu, přestože jí v tom nic nebránilo.
b) Vedlejší účastnice neoprávněně omezila způsob plnění na bezhotovostní převod.
c) Vedlejší účastnice podmínila plnění úředně ověřeným podpisem a doložením bankovní smlouvy, což jsou požadavky, které nemají právní oporu.
d) Soudy vyložily institut součinnosti a překážky plnění příliš široce, v rozporu se skutkovými zjištěními i ustálenými principy exekučního práva.
e) Vedlejší účastnice učinila výzvy ke sdělení čísla účtu prostřednictvím zástupce, jehož oprávnění nedoložila.
f) Závěr o šikanózním výkonu práva je nepředvídatelný, znemožňuje se domoci přiznaného plnění a sankcionuje výkon vlastnického práva. Soudy postupovaly podle nepřiléhavé judikatury Nejvyššího soudu o šikanózním výkonu práva (usnesení sp. zn. 20 Cdo 3405/2018, 20 Cdo 1532/2018 a 20 Cdo 925/2021). Zatímco v uvedených rozhodnutích věřitel aktivně mařil pokus o splnění dluhu, stěžovatel pouze nevyhověl mimoprávním požadavkům vedlejší účastnice.
g) Nejvyšší soud odmítl dovolání chybně. Soud rezignoval na svou sjednocovací a ochrannou funkci a věcně nepřezkoumal a aproboval závěry městského soudu. Nejvyšší soud se nevypořádal s dovolací argumentací, zásadními právními otázkami ani s přiléhavostí své dřívější judikatury.

9. Výrok o náhradě nákladů řízení nemá podle stěžovatele ústavně souladný základ. Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit mimořádně vysoké náklady exekuce. Toto rozhodnutí je nepřiměřené a zasahuje do podstaty majetkového práva, protože stěžovatele trestá za vymáhání svého nároku. Náklady řízení navíc nebyly důsledkem neúspěchu ve standardním sporném řízení, ale chybného závěru o zneužití práva.

III. Posouzení ústavní stížnosti

10. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda závěr o zastavení exekuce z důvodu podání šikanózního exekučního návrhu porušil stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody.

11. Posouzení podmínek pro zastavení exekuce a závěr o šikanózním výkonu práva se odvíjí především od hodnocení skutkových okolností a výkladu podústavního práva. Tyto úkoly náleží především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu.

12. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

13. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly.

III.1 K ústavní stížnosti proti výrokům o věci samé

14. Stěžovatelem zahájená exekuce proti vedlejší účastnici byla zastavena proto, že soudy označily podání exekučního návrhu za zneužití práva. Podle soudů totiž neposkytl vedlejší účastnici na její žádost číslo účtu, na který by mohla zaslat vymáhanou částku.

15. Obecné soudy vysvětlily, jakými východisky se při posuzování případu řídily, z jakých skutkových okolností vycházely a proč stěžovateli nevyhověly. Většinou námitek, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, se přitom již zabývaly. Ústavní soud se proto vyjádří k jeho námitkám jen stručně a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.

16. Obecné soudy řádně vysvětlily, že vedlejší účastnici bránilo v uhrazení dluhu to, že neznala číslo účtu, na který chtěl stěžovatel vymáhaný dluh uhradit. Ústavní soud nepovažuje její požadavek na zaslání čísla účtu v této věci za nepřiměřený [námitka a) a bod 21 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 6 rozhodnutí městského soudu].

17. Městský soud stěžovateli vysvětlil, proč vedlejší účastnice oprávněně trvala na bezhotovostním převodu [námitka b)]. Podle zákona je poskytovatel platby, která přesahuje částku 270 000 Kč, povinen provést platbu bezhotovostně (bod 6 rozhodnutí městského soudu). Stěžovatel na toto posouzení nijak nereaguje a zcela jej přehlíží.

18. Městský soud uznal, že požadavky vedlejší účastnice na úřední ověření podpisu ve sdělení o čísle účtu ani doložení bankovní smlouvy nebyly oprávněné [námitka c)]. Tyto závěry však na podstatě věci nic nemění. Stěžovateli totiž tyto neoprávněné požadavky nebránily v tom, aby vedlejší účastnici sdělil číslo účtu i bez ověření podpisu nebo doložení smlouvy (bod 21 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 6 rozhodnutí městského soudu). Ani toto posouzení stěžovatel nezpochybňuje a ani jinak nezohledňuje.

19. Ústavní soud dodává, že z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by soudy vyložily institut součinnosti a překážky plnění příliš široce, v rozporu se skutkovými zjištěními nebo principy exekučního práva [námitka d)]. Stěžovatel ostatně neuvedl žádnou konkrétní argumentaci, ve které by tato tvrzení rozvedl. Na jeho související, konkrétně formulované námitky Ústavní soud již reagoval a neshledal je důvodnými (zejména body 16 až 18 tohoto usnesení).

20. Námitka, že k výzvám ke sdělení čísla účtu nebyly přiloženy plné moci, není z hlediska posouzení případu rozhodující [námitka e)]. Vedlejší účastnice zaslala stěžovateli výzvu ke sdělení čísla účtu již během nalézacího řízení. Stěžovatel se v ústavní stížnosti nijak nepokusil vyvrátit odůvodněný závěr soudů, podle nichž musel vědět, že oprávnění zastupovat vedlejší účastnici přinejmenším v tomto okamžiku trvalo. I kdyby však měl stěžovatel pochybnosti o oprávnění zástupce vedlejší účastnice, nic mu nebránilo sdělit číslo účtu přímo vedlejší účastnici (bod 21 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 6 rozhodnutí městského soudu).

21. Ústavní soud nepovažuje závěr o šikanózním výkonu práva v okolnostech tohoto případu za protiústavní ani za nedostatečně odůvodněný [námitka f)]. Napadená rozhodnutí zároveň stěžovateli neznemožňují to, aby se svého nároku domohl - třeba i v opětovném exekučním řízení. Obecnými soudy byla citovaná rozhodnutí použita přiléhavě. Jedno z nich ostatně výslovně dochází k závěru, že je exekuční návrh šikanózní, pokud oprávněný odmítá povinnému sdělit číslo bankovního účtu, přestože vymáhaný dluh přesahuje limit pro platbu v hotovosti a povinný byl připraven svou povinnost splnit (usnesení sp. zn. 20 Cdo 1532/2018). Právě tato situace nastala v posuzované věci.

22. Ústavní soud nepovažuje odmítnutí stěžovatelova dovolání za protiústavní [námitka g)]. Přezkum ústavnosti závěru o nepřípustnosti dovolání se fakticky omezuje na posouzení dvou otázek. Ústavní soud zkoumá to, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovateli soudní ochranu tím, že (1) potvrdil právní výklad, který porušuje ústavně zaručená základní práva a svobody, nebo (2) odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal s řádně předestřenou právní otázkou (např. nálezy uvedené v nálezu sp. zn. III. ÚS 333/25, bod 22). Rozhodnutí Nejvyššího soudu tyto požadavky splňuje. Nejvyšší soud řádně odůvodnil nepřípustnost dovolání a Ústavní soud nepovažuje jeho závěry za protiústavní (zejména body 16 až 21 tohoto usnesení). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí shrnul závěry své judikatury ohledně zastavení exekuce z důvodu podání tzv. šikanózního exekučního návrhu (body 17 až 18) a následně vysvětlil, proč je rozhodnutí městského soudu s těmito závěry v souladu (body 20 až 21).

III.2 K ústavní stížnosti proti výrokům o nákladech řízení

23. Obecné soudy uložily stěžovateli povinnost nahradit náklady exekuce a náklady řízení v souhrnné výši 3 113 568,90 Kč. Ve vztahu k dovolacímu řízení mu byla tato povinnost uložena proto, že bylo jeho dovolání odmítnuto, a ve vztahu k předchozímu řízení proto, že zavinil zastavení exekuce (bod 23 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 7 rozhodnutí městského soudu). Stěžovatel řádně nezpochybnil ústavnost ani jednoho z těchto závěrů.

24. Ústavní soud uznává, že náklady, které je stěžovatel povinen nahradit, jsou vysoké. Tato skutečnost však sama o sobě nezpůsobuje protiústavnost napadených rozhodnutí. Soudy stanovily výši nákladů řízení na základě zákonných pravidel, která v rozhodnutích výslovně označily. Stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybnil ani použití či ústavnost těchto obecných pravidel, ani počet uznaných úkonů právní služby či jiné konkrétní aspekty jejich výpočtu.

25. Vysoká výše nákladů řízení (3 113 568,90 Kč) je zapříčiněna zejména vysokou hodnotou předmětu sporu (22 050 000 Kč). Výše nákladů řízení nepřevyšuje hodnotu předmětu sporu a ani mezi nimi není žádný zjevný nepoměr. Předmět sporu svým exekučním návrhem vymezil sám stěžovatel a jeho výše byla od počátku řízení stejná a zřejmá. Již při podání exekučního návrhu si proto stěžovatel mohl být vědom toho, že při neúspěchu bude čelit vysokým nákladům řízení. U soudních sporů s vysokým předmětem sporu je riziko nesení vysokých nákladů řízení běžné a odpovídá zákonné úpravě (obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2234/25, body 9 až 13; III. ÚS 3610/25, bod 15).

26. Ústavní soud dodává, že je při přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení zdrženlivý. K jejich zrušení proto přistupuje zpravidla až tehdy, pokud je rozhodnutí o nákladech řízení projevem svévole nebo je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 11; nálezy sp. zn. II. ÚS 838/25, body 27 až 28; IV. ÚS 1391/24, bod 10; II. ÚS 1824/24, bod 14). Stěžovatel tato východiska ve své argumentaci nezohlednil a ani neprokázal, že by se soudy některého z těchto pochybení dopustily.


IV. Závěr

27. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2026


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu