IV.ÚS 336/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Adamcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Chodská 1132/19, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. listopadu 2025 č. j. 71 To 31/2025-58 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. srpna 2025 č. j. 4 Nt 6501/2025-47, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl v roce 2018 uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví. Měl se ho dopustit tím, že na svatební hostině fyzicky napadl člena vystupující kapely (dále jen "poškozený") a způsobil mu komplikovanou zlomeninu holenní kosti a pohmožděniny v obličeji. Za toto jednání mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody a povinnost nahradit poškozenému náhradu majetkové a nemajetkové újmy v celkové výši zhruba 150 tisíc Kč.

3. V roce 2025 stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení. Za novou skutečnost považoval primárně rozhodnutí správního orgánu (okresní správa sociálního zabezpečení) z roku 2023, kterým mělo být potvrzeno, že poškozený se v rozporu s výpovědí svou a jeho příbuzných v trestním řízení věnoval jako podnikatel totožné pracovní činnosti i v době pracovní neschopnosti. Závěry správního orgánu dopadly podle stěžovatele minimálně na výroky o náhradě majetkové a nemajetkové újmy a s ohledem na pro řízení zásadní otázku věrohodnosti svědků též na výrok o vině.

4. Okresní soud ve Zlíně návrh stěžovatele odmítl. Po provedeném dokazování uzavřel, že žádné nové skutečnosti v řízení předloženy nebyly. Již v původním řízení bylo soudům známo, že poškozený i v době pracovní neschopnosti vystupoval se svou kapelou. Poškozený se k této záležitosti vyjádřil, délku jeho pracovní neschopnosti posuzovali (a potvrdili) znalci. Výrok o vině stěžovatele vycházel z celé řady důkazů, mj. výpovědi svědků, lékařských zpráv a znaleckých posudků. Nové rozhodnutí správního orgánu na tomto důkazním stavu nic nemění.

5. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně se při zamítnutí stížnosti stěžovatele zcela ztotožnil s hodnocením prvostupňového soudu a nad jeho rámec dodal, že při posouzení zákonných znaků těžké újmy na zdraví se nejedná pouze o délku pracovní neschopnosti, ale též citelné omezení poškozeného v běžném způsobu života. To bylo v původním řízení nepochybně rovněž prokázáno.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Usnesení krajského soudu považuje za nepřezkoumatelné, neboť jen opakovalo argumentaci okresního soudu a nereagovalo na jeho (nové) stížnostní námitky. K prvostupňovému usnesení uvádí, že podle judikatury Ústavního soudu není účelem řízení o povolení návrhu na obnovu řízení přezkoumání zákonnosti původního rozhodnutí. Okresní soud se nicméně k zákonnosti původních výroků vyjadřoval. Věcně považuje za nepřípustné, pokud jeden orgán státu (správní úřad) zpochybňuje vyplacenou dávku nemocenského pojištění a druhý orgán státu (soud) nařídí stěžovateli zaplatit majetkovou újmu poškozenému v podobě rozdílu mezi nemocenskou dávkou a mzdou. V původním řízení soudy disponovaly jen výpisem o délce pracovní neschopnosti. Jestliže by měly k dispozici rozhodnutí správního orgánu, mohly by s ním poškozeného konfrontovat a dojít k závěru o snížení náhrady škody, potažmo zpochybnit věrohodnost poškozeného a na jeho straně stojících svědků.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutích je završujících, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě k těmto pochybením nedošlo.

9. Návrh na povolení obnovy řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je - na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání - odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. Je určen k nápravě vad vzniklých tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a to jen pokud takto dotčený skutkový základ může ovlivnit právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu nebo náhradě škody.

10. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí za podmínek uvedených v § 278 odst. 1 trestního řádu. V řízení o povolení obnovy se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí. Posuzuje se, zda došlo k předložení nových skutečností nebo důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámým, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle § 278 odst. 1 trestního řádu. Soudy tedy musejí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí či jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Zkráceně podáno, nikoli každá nová skutečnost nebo důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 odst. 1 trestního řádu (z poslední doby srov. usnesení ze dne 11. 9. 2025 sp. zn. III. ÚS 693/25).

11. Argumentace stěžovatele v návrhu na povolení obnovy se koncentruje na novotu spočívající v rozhodnutí správního orgánu. To má věcně zpochybňovat oprávněnost a délku pracovní neschopnosti poškozeného. Obecné soudy v napadených usneseních dovodily, že o novou skutečnost nejde, protože otázka průběhu pracovní (ne)schopnosti poškozeného již byla v původním řízení známa a zvážena. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že rozhodnutí trestních soudů v původním trestním řízení byla rovněž napadena ústavní stížností. Část tehdejších námitek stěžovatele shrnul Ústavní soud následovně: "Další okruh námitek směřuje vůči schopnosti, resp. neschopnosti poškozeného vykonávat v době léčby zranění kolene svou pracovní činnost. Poškozený vypověděl v hlavním líčení, že nebyl schopen po dobu pracovní neschopnosti, která trvala od 8. 10. 2017 do 8. 4. 2018 vykonávat svou pracovní činnost. V nároku na náhradu škody pak uvedl některá vystoupení, která údajně musel zrušit, přičemž zmíněné bylo následně potvrzeno i výpověďmi ostatních členů kapely. Stěžovatel však uvedené rozporuje, neboť údajně vyšlo najevo, že poškozený nejméně od 31. 12. 2017 se svojí kapelou pravidelně vystupoval na řadě akcí, přičemž s ním vystupovali zbylí členové jeho kapely - družka V. a svědci J. a P., kteří to však popírali. Stěžovatel chtěl předložit fotografie coby důkazy na podporu svých tvrzení, ale předseda senátu okresního soudu se stěžovateli vysmál. Následně poškozený změnil svou výpověď a uvedl, že vlastně na některých akcích vystupoval, a to navzdory své pracovní neschopnosti, údajně bez nároku na honorář, čemuž však stěžovatel nevěří. Stěžovatel uvádí, že tento přístup poškozeného svědčí o jeho nevěrohodnosti, okresní soud se však touto otázkou vůbec nezabýval (usnesení ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 3403/19, bod 7). Z citace je očividné, že stěžovatel zpochybňoval průběh pracovní neschopnosti poškozeného již v původním řízení. Ač se s původním posouzením této otázky nalézacím soudem neztotožnil, toto zhodnocení obstálo v odvolacím a dovolacím přezkumu a následně i před Ústavním soudem. Ten mj. podotýká, že adhezní výrok se týkal jen prokázané části nároků poškozeného (tamtéž, bod 22). Stěžovatel sice tvrdí, že při existenci rozhodnutí správního orgánu by rozhodl nalézací soud o náhradě škody jinak, ale v ústavní stížnosti nijak neodhaluje, jakým způsobem a v jaké výši by přesně měl být výrok o náhradě škody zmíněným rozhodnutím dotčen. I z časových údajů v citaci je totiž patrné, že ani stěžovatel nerozporoval celou pracovní neschopnost poškozeného.

12. Ústavní soud nepovažuje za opodstatněné rovněž zbylé námitky stěžovatele. Zaprvé teze o možném zpochybnění důvěryhodnosti stěžovatele a jeho svědků je pouhou spekulací a neobstojí tak oproti shora rekapitulovaným východiskům řízení o návrhu na povolení obnovy. Zadruhé stěžovatel dezinterpretuje judikaturu o zákazu přezkumu zákonnosti původních rozsudků. Okresní soud toliko předestřel tehdejší skutkový stav a důkazní situaci ve vazbě na aktuálně tvrzené "novoty" a shrnul, že "závěry správního orgánu nemohou mít vliv na zákonnost výroků odsuzujícího rozsudku" (bod 7 napadeného usnesení okresního soudu). Nelze přisvědčit stěžovateli, že uvedená reakce soudu na jeho návrh představuje neústavní přehodnocování původních výroků. Zatřetí je nutno souhlasit se stěžovatelem, že krajský soud většinově převzal odůvodnění okresního soudu. Vyšel však z toho, že námitky stěžovatele "v podstatě kopírují jeho návrhy uplatněné v řízení před okresním soudem" (bod 11 napadeného usnesení krajského soudu) a že argumentace okresního soudu je "důvodná, logická a má oporu ve spisovém materiálu" (tamtéž, bod 8). Za těchto podmínek samozřejmě postrádá smysl, aby stížnostní soud formuloval obsáhlé odůvodnění s novátorskými úvahami. Stěžovatelem poukazované nové stížnostní námitky, na které krajský soud podle něj nereagoval, vyjadřovaly (nepříliš jasně formulovaný) subjektivní pohled stěžovatele na hodnocení důkazů, navíc proběhlé primárně v původním řízení, a nemohly nijak ovlivnit důvody, kvůli kterým byl návrh na povolení obnovy odmítnut (k nim viz výše).

13. Ústavní soud proto porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal a jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2026


Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu