II.ÚS 75/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného advokátem JUDr. Ondřejem Moravcem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 186/2025-1094 ze dne 7. 10. 2025 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 25 P 62/2017-1004, 24 P a Nc 29/2022 ze dne 3. 4. 2025, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení a J. K. a T. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů o zvýšení výživného vůči jeho dceři, druhé vedlejší účastnici. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva na ochranu vlastnictví, na ochranu rodičovství a právo podnikat.

2. Na základě dřívějšího soudního rozhodnutí z března 2017 platil stěžovatel své dceři, druhé vedlejší účastnici, výživné ve výši 13 500 Kč měsíčně. Dne 7. 2. 2022 podala její matka, první vedlejší účastnice, návrh na zvýšení výživného pro dceru, přičemž k uvedenému návrhu se dcera nabytím zletilosti výslovně připojila. Vedlejší účastnice navrhovaly zvýšení výživného na částku 50 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2019, na částku 60 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2021 a na částku 80 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2022.

3. Okresní soud po provedení podrobného dokazování návrhu na zvýšení výživného vyhověl a výši výživného zvýšil na částku 40 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2020, na částku 45 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2021, a na částku 55 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2024; výživné bylo vždy rozděleno na běžnou a spořící složku. Své rozhodnutí založil především na vysokých příjmech stěžovatele, které na základě provedeného dokazování vyčíslil částkou cca 400 000 Kč měsíčně.

4. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil, přičemž jen korigoval rozhodnutí okresního soudu v tom směru, že uložil dceři povinnost zaslat stěžovateli jednou ročně vyúčtování o způsobu nakládání s finančními prostředky za předcházející rok na účtu, kam je směřována spořící složka výživného. Rovněž krajský soud odůvodnil své rozhodnutí majetkovými poměry stěžovatele, který disponuje s majetkem v rozsahu stovek milionů Kč.


II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, právo na ochranu rodičovství dle čl. 32 Listiny a právo podnikat dle čl. 26 Listiny.

6. Konkrétně stěžovatel označuje za neakceptovatelné především rozhodnutí krajského soudu, z něhož má plynout, že stěžovatel má zajistit omezení investic do podnikání jím řízených společností, aby skrze mimořádně nadstandardní výživné zajistil své dceři vyšší životní úroveň, než jakou má on sám. Obecné soudy dle stěžovatele naprosto nedůvodně vycházely z potenciální životní úrovně, kterou by stěžovatel mohl vést, pokud by společnosti, jichž byl společníkem, vyplácely vyšší podíl na zisku, namísto toho, aby soudy hodnotily skutečnou životní úroveň stěžovatele, která je seznatelná z bankovních výpisů stěžovatele.

7. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15, podle něhož má být životní úroveň rodičů a dětí v zásadě shodná, přičemž je třeba rozlišovat mezi životní úrovní realizovanou a životní úrovní potenciální. Dle stěžovatele obecné soudy vybočily z takto vymezených mantinelů. Stěžovatel své dceři neupírá, aby sdílela jeho skutečnou životní úroveň, ale odmítá platit výživné odvíjející se od životní úrovně potenciálně možné.

8. Dále stěžovatel namítá, že obecným soudům nepřísluší hodnotit, které investice jsou zbytné a které již nikoli. Argumentace obecných soudů, z níž plyne požadavek na omezení investic stěžovatele za účelem stanovení výrazně nadstandardního výživného, dle stěžovatele představuje nepřiměřený zásah do jeho podnikatelské autonomie, a tedy porušuje jeho ústavně zaručené právo podnikat dle čl. 26 Listiny.

9. Ve vztahu k právu na ochranu rodičovství stěžovatel uvádí, že své dceři nikdy neodpíral materiální zabezpečení, avšak dokud s dcerou žil ve společné domácnosti, vždy požadoval přiměřenou výpomoc s domácími pracemi tak, aby si dcera byla vědoma ceny peněz i významu lidské práce. Na tomto základním nastavení vycházejícím z práva na ochranu rodičovství není důvodu cokoli měnit pouze proto, že dcera již se stěžovatelem společnou domácnost nesdílí.

10. Nakonec ve vztahu k ochraně vlastnictví stěžovatel uvádí, že rozhodnutí obecných soudů nemohou obstát v testu proporcionality, neboť právo dcery sdílet životní úroveň svého otce by bylo dostatečným způsobem uspokojeno tím, kdyby stěžovatel hradil výživné, které by pokrylo životní náklady dcery na úrovni odpovídající skutečné životní úrovni stěžovatele. Povinnost stěžovatele spořit ve prospěch jeho dcery dalších 30 000 Kč měsíčně je již nepřiměřeným zásahem do práv stěžovatele.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.


IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech zdrženlivě. Obecné soudy mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 299/25 ze dne 18. 2. 2025, bod 12). K otázce výše výživného Ústavní soud přistupuje obzvláště rezervovaně. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3214/23 ze dne 21. 2. 2024). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi úzký. Přezkum rozhodnutí obecných soudů se koncentruje na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (usnesení sp. zn. I. ÚS 1253/24 ze dne 12. 6. 2024 a judikatura tam citovaná).

14. Ve vztahu k výši výživného Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho určení je věcí úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho úvaha, na základě níž určil výši výživného (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 756/16 ze dne 14. 6. 2016, bod 10). Přezkoumatelná má být přitom nejen konečná úvaha soudu o výši výživného, ale též musí být v odůvodnění rozhodnutí soudu přezkoumatelným a jasným způsobem uvedeny skutečnosti, ze kterých při stanovení výše výživného vycházel (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2173/23 ze dne 24. 1. 2024, bod 29, či sp. zn. IV. ÚS 2906/18 ze dne 19. 2. 2019, bod 13). Pro zajištění zásadně shodné životní úrovně dítěte a rodičů musí soud při určování výživného zjišťovat relevantní skutečnosti komplexně a z úřední povinnosti; není přitom vázán tvrzeními a důkazními návrhy účastníků v duchu vyšetřovací zásady (zejm. § 20 odst. 1 a § 21 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).

15. V případě stěžovatele vycházely obecné soudy ze zjištěného příjmu stěžovatele ve výši 400 000 Kč měsíčně, přičemž tento svůj závěr pečlivě a srozumitelně odůvodnily. Majetkové poměry stěžovatele jsou tedy nesporně nadstandardní, to stěžovatel ani nezpochybňuje; pouze v ústavní stížnosti uvádí, že měsíčně utratí částku v rozmezí 60 000 až 80 000 Kč a že i přes nadstandardní ekonomické výsledky svých společností sám žije zcela běžným, relativně skromným, nikoli však asketickým způsobem života. Opakovaně uvádí, že obecné soudy naprosto nedůvodně vycházely z jeho potenciální životní úrovně, nikoli ze životní úrovně skutečné.

16. Jak však uvedl již odvolací soud, životní úroveň nelze posuzovat jen podle toho, kolik stěžovatel fakticky utratí, ale především podle toho, jaké jsou jeho celkové majetkové poměry. Ze všech zjištění lze uvést například pořízení plachetnice za cenu přesahující 17 milionů Kč či výši celkového majetku stěžovatele přesahující částku 300 milionů Kč (srov. bod 31 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Rovněž dle ustálené judikatury Ústavního soudu jsou obecné soudy povinny při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče vycházet nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1952/25 ze dne 12. 2. 2026, bod 22, či nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016).

17. Ústavní soud považuje za adekvátní, pokud soud rodičům s nadstandardními příjmy stanoví i nadstandardně vysoké výživné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2278/24 ze dne 29. 1. 2025, bod 50). Soudce by neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem (nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015, bod 29). Samotná zákonná úprava uvádí, že za odůvodněné potřeby dítěte lze považovat i tvorbu úspor, pokud to majetkové poměry rodiče připouštějí (§ 917 občanského zákoníku); totéž lze analogicky aplikovat na situaci zletilé dcery. Majetkové poměry stěžovatele nepochybně připouštějí tvorbu úspor jeho dcery; přiměřené úspory zletilé dceři usnadní vstup do samostatného života (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 776/19 ze dne 16. 4. 2019), přičemž však jejich výše rozhodně nedosáhne takové částky, že by ohrozily přirozenou životní motivaci zletilé dcery brát se o svůj vlastní úspěch a místo v životě či že by jí umožnily žít dlouhodobě či trvale bezpracný život (srov. nález IV. ÚS 650/15, bod 30 a násl.). Stanovením výživného, jež zahrnuje i spořící složku, tedy nedošlo k neodůvodněnému zásahu do rodičovských práv stěžovatele.

18. Stěžovatel konečně označil za neakceptovatelné, aby obecné soudy hodnotily, které investice jsou zbytné a které už nikoli, neboť tím dle stěžovatele nepřiměřeně omezily jeho právo vlastnit majetek a právo na podnikání. Ústavní soud však ustáleně judikuje, že plnění vyživovací povinnosti rodiče k dítěti má nepochybně přednost před rozmnožováním majetku. Při určování výše výživného je nutno přihlížet nejen k faktickým výdělkům povinného rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho majetku, který (mimo jiné) určuje jeho celkovou životní úroveň (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2278/24 ze dne 29. 1. 2025, bod 48, či nález sp. zn. IV. ÚS 650/15, bod 29). Disponuje-li stěžovatel s majetkem v rozsahu stovek milionů Kč, jak zjistily obecné soudy, pak tvrzení stěžovatele o tom, kolik si měsíčně ze společností vyplácí, pro určení výživného není rozhodné. Zásah do stěžovatelových majetkových práv tak dle Ústavního soudu rovněž nelze označit za nepřiměřený.

19. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2026


Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu