II.ÚS 699/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2025, č. j. 11 Tdo 767/2025-619, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2025, č. j. 12 To 19/2025-557, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 11. 2024, č. j. 2 T 68/2024-467, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání návodu ke zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu a dále přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil tím, že celkem ve třech případech vymyslel zaslání poštovní zásilky obsahující psychotropní látku do objektu věznice, kdy za tímto účelem pravděpodobně pomocí neoprávněně drženého mobilního telefonu prostřednictvím aplikace messenger kontaktoval obviněnou Ž. M., kterou požádal o zaslání poštovní zásilky s obsahem heroinu a metamfetaminu, což tato na základě jeho žádosti učinila (podala k přepravě poštovní zásilku obsahující ukrytou omamnou a psychotropní látku), avšak ve všech případech bylo doručení zachyceno při kontrole zásilek příslušníky Vězeňské služby. Za tyto trestné činy okresní soud uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu a stanovil zkušební dobu v trvání pěti let. Současně stěžovateli uložil přiměřené omezení spočívající ve zdržení se požívání návykových látek ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem a dále povinnost podrobovat se na výzvu probačního úředníka testování na přítomnost návykových látek v těle.

3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá porušení čl. 39 Listiny, které má spočívat v nesprávné právní kvalifikaci jednání stěžovatele jako návodu k trestnému činu podle § 283 trestního zákoníku. Stěžovatel takto uvádí, že si fakticky opatřil drogu sám pro sebe, a tudíž takové jednání nemůže být trestné, ledaže by držené množství drogy překročilo určité množství. Stěžovatel byl objednatelem drogy, a tudíž nemůže být kvalifikován jako návodce. Stěžovatel dále uvádí, že v judikatuře Nejvyššího soudu existuje pouze menšinový směr, který aprobuje trestní stíhání objednatele drogy jako návodce a ve všech těchto případech jde o objednání drogy z věznice. Stěžovatel tedy dovozuje, že právní pojem návod se interpretuje odlišně ve věznici a odlišně v jiném prostředí. Napadená rozhodnutí tak nesou znaky extrémní libovůle.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud předně uvádí, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti v plném rozsahu toliko opakuje svou argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a tato argumentace byla opakovaně a beze zbytku vypořádána.

9. Jádrem stěžovatelovy argumentace je to, že nesouhlasí se svým trestním postihem jako návodce k zvlášť závažnému zločinu podle § 283 trestního zákoníku, kdy tedy navedl ve třech případech svou známou k tomu, aby mu do věznice, kde je stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody, zaslala omamné látky, což ovšem neušlo pozornosti vězeňské služby, a tudíž toto jednání bylo kvalifikováno jako stadium pokusu. Stěžovatel je toho názoru, že opatří-li si drogu mimo věznici prostřednictvím jiné osoby, trestný nebude, kdežto opatří-li si ji ve věznici, trestný bude, což značí neodůvodněnou nerovnost v trestním postihu.

10. Ústavní soud především podotýká, že není povolán k interpretaci ani aplikaci norem trestního zákoníku. Ke sjednocování trestní judikatury je povolán Nejvyšší soud, který usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatele v tomto ohledu dostatečně a logicky odůvodnil. Ústavní soud si v této souvislosti dovolí poukázat na některé, z hlediska stěžovatelovy argumentace stěžejní argumenty. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, že rozhodujícím faktorem pro právní kvalifikaci zde není místo spáchání, tj. prostředí věznice, nýbrž naplnění objektivní stránky účastenství ve formě návodu (tedy že návodce úmyslně vzbudí v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin) a skutečnosti, které ji charakterizují, tj. návod směřuje vždy k individuálně určené osobě nebo osobám (konkrétnímu hlavnímu pachateli) a k individuálně určenému trestnému činu či trestným činům (tj. konkrétnímu trestnému činu, jenž musí být v představě návodce dostatečně individualizován). Prostředí věznice je specifické tím, že zde není bezprostřední nabídka a poptávka, a tudíž stěžovatel musel vyvinout značné úsilí, aby drogu získal, čímž naplnil znak objektivní stránky trestného činu ve formě návodu.

11. Nejvyšší soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele stran údajné dvojkolejnosti v rozhodování Nejvyššího soudu, kdy opatří-li si osoba drogu ve věznici prostřednictvím někoho zvenčí, je tento objednatel trestný, kdežto opatří-li si takto drogu v jiném prostředí, trestný nebude. Nejvyšší soud
poukázal na skutečnost, že ve skutkově obdobných případech rozhoduje stejně, což ostatně dokladuje rekapitulovanou judikaturou i sám stěžovatel. Trestní věc stěžovatele je skutkově obdobná s jinými případy objednávek drog do věznice, jimiž se Nejvyšší soud zabýval v rámci své rozhodovací praxe, která je v tomto ohledu konzistentní. Specifikum předmětné právní kvalifikace je pak dáno právě specifickým prostředím věznice, což Ústavní soud rekapituloval již shora. Ústavní soud tedy považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i napadená rozhodnutí nižších soudů za plně přezkoumatelná, logicky odůvodněná a prostá svévole.

12. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2026


Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu