I.ÚS 3310/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. Věznice Jiřice, právně zastoupeného Mgr. Monikou Homolovou, advokátkou se sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2023 č. j. 49 T 11/2023-630, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2024 č. j. 2 To 11/2024-735 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2025 č. j. 6 Tdo 339/2025-993, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně zásady nullum crimen sine lege garantované v čl. 39 Listiny, a práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i práva vymezeného v čl. 1 odst. 1 Ústavy. K namítaným porušením mělo dojít v důsledku nesprávného právního posouzení věci a absence provedení důkazů k rozhodným skutkovým okolnostem ze strany obecných soudů.

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let. Stěžovateli byla dále dle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit společně s ostatními obviněnými na náhradě škody konkrétním poškozeným specifikované částky. Z odůvodnění prvostupňového rozsudku vyplývá, že na základě provedeného dokazování bylo i přes dílčí rozpory ve výpovědích stěžovatele, dalších spoluobviněných a poškozených dostatečným způsobem a v souladu se zásadami trestního práva prokázáno, že společné jednání stěžovatele a dalších dvou spolupachatelů naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku bez důvodných pochybností. Stěžovatel proti všem výrokům citovaného rozsudku podal odvolání.

3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byla odvolání stěžovatele a obou spoluobviněných zamítnuta dle § 256 trestního řádu. Vrchní soud v napadeném usnesení odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dále uvedl, že soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu postupoval správně, když vzal za základ skutkového stavu části výpovědí podporované dalšími důkazy, které při souhrnném posouzení považoval za způsobilé vyloučit důvodné pochybnosti. Dále se odvolací soud vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami stěžovatele i dalších spoluobviněných a zhodnotil správnost právní kvalifikace projednávaného skutku.

4. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že dovolání bylo dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto. Nejvyšší soud poukázal na absenci dostatečně konkrétní argumentace stěžovatele k podpoře jednotlivých dovolacích důvodů a vypořádal se s jeho námitkami stran provedené právní kvalifikace i dle stěžovatele nedostatečně zjištěného skutkového stavu a údajně opomenutých důkazů, přičemž shledal, že všechny uplatněné námitky byly neopodstatněné.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti napadeným rozhodnutím ve dvou rovinách. V první rovině namítá porušení svých základních práv z důvodu nesprávného právního posouzení skutku jako trestného činu loupeže, neboť dle jeho názoru ze strany obecných soudů nedošlo ke správnému vyhodnocení naplnění znaků skutkové podstaty tohoto zvlášť závažného zločinu. Stěžovatel spatřuje příčinu chybného právního posouzení v absenci dostatečné opory pro naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty v provedeném dokazování a namítá existenci extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry na straně jedné a provedenými a hodnocenými důkazy na straně druhé, což bylo zapříčiněno svévolným hodnocením důkazů obecnými soudy. Současně stěžovatel namítá účelovost výpovědí poškozených. Domnívá se, že takovým postupem nebyly odstraněny důvodné pochybnosti, čímž došlo k porušení jeho základních práv, jakož i principu presumpce neviny, zásady in dubio pro reo a z procesního hlediska též zásady volného hodnocení důkazů.

6. Druhá rovina stěžovatelovy argumentace spočívá v absenci provedení důkazů k rozhodným skutkovým okolnostem, v deformaci důkazů, jakož i vyhodnocení zjištěných rozporů v jeho neprospěch. Namítá opomenutí několika jím učiněných důkazních návrhů, které byly pro řešenou věc relevantní: (i) návrh na vypracování znaleckého posudku týkajícího se stěžovatelova zdravotního stavu za účelem posouzení jeho schopnosti fyzické participace na řešeném útoku (ii) návrh na výslech svědkyně T. G., (iii) návrh na přibrání znalce k posouzení obecné i specifické věrohodnosti poškozených a (iv) návrh na provedení výslechu svědka M. M. Do kategorie opomenutých důkazů poté spadá též (v) námitka stěžovatele stran nezohlednění závěrů znalce MUDr. Davida Vajtra, Ph.D.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazy provedené obecnými soudy, neboť řízení před Ústavním soudem není pokračováním trestního řízení a úkolem Ústavního soudu není přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí nebo objektivity a úplnosti provedeného dokazování. To platí i tehdy, kdy by se Ústavní soud s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy neztotožňoval (srov. např. nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 4129/17, nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 nebo nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

10. Výjimku z tohoto obecného sebeomezujícího pravidla představuje excesivní případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, na nějž se sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti odvolává. Případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry nastává zejména tehdy, pokud (i) skutková zjištění obecných soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, (ii) skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, (iii) skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, nebo (iv) pokud je hodnocení důkazů výrazem zjevného faktického omylu nebo logického vnitřního rozporu (k tomu srov. např. nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08, nález ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2804/10, usnesení ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1134/21 nebo usnesení ze dne 5. 3. 2013 sp. zn I. ÚS 586/13).

11. Ani v takovém případě však Ústavní soud neprovádí vlastní hodnocení důkazů, nýbrž s respektem k soustavě obecných soudů pouze kontroluje proces zjišťování skutkového stavu a zasahuje jen tehdy, pokud proces zjišťování skutkového stavu trpěl vadami takové intenzity, že by ke zjištěnému skutkovému stavu obecné soudy při respektování zásad logiky a hodnocení důkazů nemohly dospět (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 2178/23 nebo usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 1302/23). Je však třeba pamatovat na to, že výjimku v podobě extrémního rozporu je nutné aplikovat restriktivně za respektu k jejím mezím. Za případ extrémního rozporu proto nelze považovat např. situaci, kdy obecné soudy dospějí ke skutkovým závěrům, které jsou odlišné od verze stěžovatele, ale jsou z provedených důkazů logicky odvoditelné (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1796/21 či usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3116/19).

12. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakovaně poukazuje na značné rozpory ve výpovědích poškozených a na účelovost těchto výpovědí. Jak však plyne z rozhodnutí obecných soudů, ty si byly těchto rozporů a rizik při zjišťování skutkového stavu vědomy a skutkový stav hodnotily s vědomím jejich existence tak, že jej založily na těch prvcích výpovědí, které byly nejsouladnější i s dalšími provedenými důkazy, a ve svém souhrnu tak dospěly k závěru o skutkovém stavu bez důvodných pochybností (b. 27 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, b. 19 až 22 a b. 26 odůvodnění usnesení vrchního soudu, b. 30 až 33 odůvodnění rozsudku městského soudu). Obecné soudy proto při zjištění skutkového stavu postupovaly s vědomím pro věc zásadních okolností, jakož i rizik jednotlivých prováděných důkazů, a v souladu se zásadou in dubio pro reo, a nelze se tak ztotožnit s námitkou stěžovatele poukazující na svévolné hodnocení důkazů obecnými soudy, ani na existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry.

13. Další vadu napadených rozhodnutí způsobující zásah do ústavně chráněných práv stěžovatel spatřoval v nesprávné právní kvalifikaci spáchaného činu obecnými soudy. Podobně jako v případě přehodnocování skutkového stavu zjištěného obecnými soudy se přístup Ústavního soudu k hodnocení právní kvalifikace spáchaných skutků učiněné obecnými soudy řídí především zásadami zdrženlivosti a subsidiarity (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS45/94, usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1796/21, nebo usnesení ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1134/21). Z čl. 90 odst. 1 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny totiž vyplývá, že o vině a trestu rozhoduje pouze soud, přičemž pojmem "soud" je v tomto smyslu třeba rozumět primárně soudy obecné, neboť jsou to právě ony, komu v prvé řadě přísluší interpretace a aplikace podústavního práva, včetně posouzení toho, zda konkrétní jednání naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu (srov. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02, usnesení ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1134/21 či usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 2591/15). Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci proto zásadně nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, ledaže nesprávné právní posouzení dosahuje ústavněprávní dimenze (srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 2591/15 nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3738/15). Tak tomu je zejména v případech zjevně svévolného postupu obecných soudů, flagrantního ignorování kogentních norem, neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu nebo v případech extrémního nesouladu právních závěrů a učiněných skutkových zjištění (srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, nález ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. III. ÚS 671/02 či usnesení ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 2178/23).

14. Konkrétně stěžovatel namítal nenaplnění zákonných znaků "užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci" a "zmocnění se cizí věci". Z jím předložené argumentace však dosažení ústavněprávní dimenze tvrzeného nesprávného právního posouzení žádným způsobem nevyplývá Nelze totiž mít za to, že se obecné soudy při právním hodnocení spáchaného skutku dopustily jakéhokoli z výše uvedených ústavněprávně relevantních excesů. Obecné soudy naopak skutkový stav ustálený na základě řádně provedeného dokazování subsumovaly správně pod zákonné znaky skutkové podstaty loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (b. 28 a b. 32 až 33 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, b. 28 až 33 odůvodnění usnesení vrchního soudu a b. 34 až 38 odůvodnění rozsudku městského soudu).

15. Třetí zásadní ústavněprávní vada, kterou stěžovatel v napadených rozhodnutích spatřoval, spočívala v údajně opomenutých důkazech. Konkrétně mělo jít o dva stěžovatelem učiněné návrhy na znalecké posouzení stěžovatelova zdravotního stavu a věrohodnosti poškozených a dále o dva návrhy na výslech svědků. Jako námitku opomenutého důkazu lze poté vyložit i tvrzení stěžovatele týkající se nezohlednění závěrů znalce vztahujících se k charakteru zranění poškozeného. Ústavní soud konstatuje, že z jeho konstantní judikatury k problematice opomenutých důkazů vyplývá, že za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy (i) soud důkazní návrh bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne nebo zcela ignoruje, anebo kdy (ii) soud v odůvodnění meritorního rozhodnutí nezohlední důkazy, které byly řádně provedeny (srov. nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16, nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 či nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03). Nevyhovění důkazním návrhům lze přitom zásadně odůvodnit třemi skupinami důvodů: (i) absence souvislosti tvrzené skutečnosti, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, s předmětem řízení, dále (ii) navrhovaný důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost a konečně (iii) tvrzení, k jehož ověření či vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno či vyvráceno, tedy takový důkazní návrh je nadbytečný (srov. např. nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23 či nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). První čtyři namítané důkazní návrhy stěžovatele lze přitom v souladu s postupem obecných soudů označit jako nadbytečné, neboť všechny tvrzené skutečnosti byly již v řízení před obecnými soudy dostatečně prokázány či vyvráceny, jak vyplývá např. z b. 31 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, z b. 27 odůvodnění usnesení vrchního soudu. Pokud jde o námitku stěžovatele stran nezohlednění závěrů znalce (bod 16 ústavní stížnosti), ani s tou se nelze ztotožnit, neboť závěry znalce vyhodnoceny byly (b. 10 a 34 odůvodnění rozsudku městského soudu), a ani v tomto případě tak k opomenutí důkazu nedošlo.

16. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou stižena vadami ústavněprávního charakteru, neboť jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2026


Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu