IV.ÚS 266/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti medirent s. r. o. v likvidaci, sídlem Jurkovičova 962/16, Praha 11 - Háje, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. listopadu 2025 č. j. 21 Afs 2/2025-41, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2024 č. j. 10 Af 24/2023-45 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 23. října 2023 č. j. 34895/23/5200-11432-711778, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že orgány veřejné moci svým postupem porušily její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatelka v roce 2019 předložila správci daně plnou moc, kterou zmocnila daňovou poradkyni ke zpracování daně z příjmu právnických osob za kalendářní rok 2018. Na výzvu k podání řádného daňového přiznání, doručenou do její datové schránky, stěžovatelka nereagovala a přiznání nepodala. Dne 9. 2. 2022 správce daně stěžovatelku vyzval do datové schránky k podání dodatečného daňového přiznání. Stěžovatelka opět nereagovala a daň jí byla stanovena dodatečným platebním výměrem, zaslaným 22. 3. 2022 prostřednictvím datové schránky. Doručeno bylo fikcí a lhůta pro podání odvolání uplynula 23. 5. 2022. Dne 24. 3. 2023 podala stěžovatelka odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Správce daně jej zamítl pro opožděnost. Odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství napadeným rozhodnutím zamítlo.

3. Správní soudy žalobu a kasační stížnost stěžovatelky zamítly. Konstatovaly, že rozsah přezkumu se omezuje pouze na otázku včasnosti podaného odvolání. Správce daně oprávněně doručil výzvu k podání dodatečného daňového přiznání i dodatečný platební výměr do datové schránky stěžovatelky, neboť plná moc daňové poradkyni se vztahovala pouze na řádné daňové přiznání. Fikci doručení nepřekážela ani skutečnost, že stěžovatelka v dané době neměla obsazený statutární orgán a nemohla se tudíž s písemnostmi fakticky seznámit. Je povinností právnické osoby zajistit řádné fungování svého statutárního orgánu, potažmo obsluhu vlastní datové schránky. Problémy v interním chodu orgánů obchodní společnosti nemohou vést k přenesení jejich důsledků na subjekty veřejné moci doručující v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud dále odmítl pro nepřípustnost námitku stěžovatelky, že bylo povinností správce daně ustanovit jí zástupce z důvodu neexistence osoby způsobilé jednat jejím jménem. Tato námitka totiž byla uplatněna poprvé až v kasační stížnosti.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka s nadepsanými rozhodnutími nesouhlasí. Za základní ústavněprávní východisko vedení každého správního nebo soudního procesu považuje možnost účastníka v těchto řízeních vystupovat a příslušnými úkony hájit svá práva. Není sporu, že stěžovatelka neměla v rozhodném období obsazen statutární orgán a neexistovala tak osoba mající přístup do její datové schránky. Přestože správci daně tato skutečnost musela být známá i z údajů v obchodním rejstříku, vyžadoval po stěžovatelce interakci, kterou neměl kdo poskytnout. Správce daně mohl (a měl) postupovat jinak.

5. První variantou bylo uznání plné moci daňové poradkyně. Stěžovatelka uznává, že rozsah plné moci byl sporný a čistě gramaticky ji šlo interpretovat úzce jen na řádné daňové řízení. Tento přístup, posvěcený správními soudy, nicméně pokládá za formalistický. Orgány veřejné moci měly upřednostnit výklad v souladu s účelem správy daní, jímž je správné stanovení daně. Jestliže by se správce daně pokusil daňovou poradkyni ohledně dodatečného daňového přiznání kontaktovat, mohli se představitelé stěžovatelky o jeho aktivitě dozvědět a navázat s ním spojení. I pokud ale správce daně považoval udělenou plnou moc za vylučující zástupčí oprávnění daňové poradkyni pro dodatečné daňové přiznání, měl přistoupit k druhé variantě řešení situace. Ustanovení § 26 odst. 1 písm. b) daňového řádu přikazuje správci daně ustanovit zástupce právnické osobě, která nemá osobu způsobilou jednat jejím jménem. Ani této povinnosti bohužel správce daně nedostál. Přestože na toto pochybení poté stěžovatelka poukazovala v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud námitku v podstatě nevypořádal a jeho rozhodnutí se pohybuje na hraně přezkoumatelnosti. Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že správce daně chybně doručoval do její datové schránky již písemnosti týkající se řádného daňového řízení. Jestliže by doručoval daňové poradkyni, jak nepochybně odpovídalo rozsahu plné moci, byla by bývala splněna daňová povinnost bez nutnosti doměření.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Je třeba zopakovat, že podstata přezkoumávané věci spočívá toliko v posouzení oprávněnosti postupu správce daně, který odmítl odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru pro opožděnost. Konkrétně se spor vede o to, zda správce daně měl daný výměr doručit přímo do stěžovatelčiny datové schránky (závěr orgánů veřejné moci) nebo daňové poradkyni zmocněné stěžovatelkou, případně správcem daně ustanoveným zástupcem (pohled stěžovatelky). Námitku v ústavní stížnosti, poukazující na chybný způsob doručování správcem daně v řádném daňovém řízení (tj. že výzva k podání řádného daňového přiznání neměla být doručována stěžovatelce, ale její daňové poradkyni), Ústavní soud obdobně jako správní soudy věcně nezpochybňuje, nemůže však být předmětem aktuálního přezkumu (srov. rovněž argumentaci v bodech 35 až 37 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).

9. Námitka stěžovatelky v ústavní stížnosti, rozporující výklad rozsahu plné moci správcem daně, kopíruje argumentaci uplatněnou již před správními soudy. Stěžovatelka zmocnila daňovou poradkyni, "aby za ni zpracovala a podala daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2018". V žalobě zpochybnila postup správce daně, který toto zmocnění zúžil pouze na podání řádného daňového přiznání, a proto u dodatečného daňového přiznání již doručoval přímo stěžovatelce. Nejvyšší správní soud nicméně odůvodnil, proč správce daně oprávněně neměl o rozsahu plné moci pochybnosti a proč ji korektně časově i věcně spojil pouze s jedním úkonem (mj. viz jednotné číslo "daňové přiznání" ve formulaci zmocnění). Zároveň na základě analýzy příslušných ustanovení daňového řádu a komentářové doktríny obsáhle vyložil, že plná moc musí výslovně rozlišovat mezi řádným a doměřovacím (dodatečným) daňovým řízením, přičemž správce daně není oprávněn rozšiřovat rozsah zmocnění v rozporu s vůlí zmocnitele. Ústavní soud nepovažuje tyto závěry za protiústavní. Lze dodat, že správce daně býval mohl nad rámec úředních povinností daňovou poradkyni neformálně (např. i telefonicky) kontaktovat též ve věci dodatečného daňového přiznání. Neučinění takového (dobrovolného) kroku však není možné považovat za porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

10. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud správce daně neuznal daňovou poradkyni jako osobu oprávněnou jednat za stěžovatelku v doměřovacím daňovém řízení, byl povinen jí zástupce ustanovit. Tuto námitku Nejvyšší správní soud věcně nepřezkoumal. Označil ji za nepřípustnou, neboť byla uplatněna až v kasační stížnosti. Povinnost uplatnit všechny námitky již v řízení před prvostupňovým soudem výslovně předvídá § 104 odst. 4 soudního řádu správního. Ústavní soud zastává ustálený názor, že omezení přípustných kasačních námitek na ty již vznesené před nalézacím soudem je součástí stanového postupu uplatňování práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Po účastnících řízení lze spravedlivě žádat, aby veškeré důvody tvrzené nezákonnosti předestřeli již před krajskými soudy a nesli nepříznivé následky, pokud tak neučiní (srov. za všechny nález ze dne 20. 5. 2025 sp. zn. III. ÚS 1878/24, body 24 až 25). Stěžovatelka nezpochybňuje, že námitku uplatnila až v kasační stížnosti. Neuvádí ani žádné okolnosti, proč ji nemohla vznést včas. Ústavní soud se proto na rozdíl od ní domnívá, že Nejvyšší správní soud vypořádal danou námitku ústavně souladně a jeho rozsudek proto ve vztahu k ní není na "hraně přezkoumatelnosti".

11. Ústavní soud z uvedených důvodů porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal a její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2026


Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu