IV.ÚS 380/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MELICHAR CZ s. r. o., sídlem Dr. Teuchmanna 241, Úpice, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. prosince 2025 č. j. 5 Afs 99/2025-62, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Královéhradecký kraj (správce daně) zahájil dne 20. 11. 2017 u stěžovatelky daňovou kontrolu na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben až prosinec 2016 a červenec a srpen 2017 v rozsahu namátkové kontroly odpočtů daně na vstupu z přijatých zdanitelných plnění vyplývajících ze smlouvy o zajištění reklamy prostřednictvím motoristického sportu. Správce daně stěžovatelce neuznal nárok na odpočet daně z daňových dokladů přijatých od společnosti Spencer life Media s. r. o., neboť podle názoru správce daně stěžovatelka věděla nebo vědět měla a mohla, že se účastnila plnění zasažených daňovým podvodem. Proto dne 20. 11. 2019 vydal 11 dodatečných platebních výměrů na DPH, jimiž byla stěžovatelce doměřena daň v úhrnné výši 462 000 Kč, navýšená o penále ve výši 92 400 Kč. Vedlejší účastník dospěl v odvolacím řízení k odlišnému právnímu názoru než správce daně a konstatoval, že nebyly splněny hmotněprávní podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně podle § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastník tedy neměl (na rozdíl od správce daně) za prokázané, že by k plnění reklamní propagace (v tvrzeném rozsahu) vůbec došlo. Proto rozhodnutím ze dne 20. 7. 2021 č. j. 27786/21/5300-22441-712084 odvolání stěžovatelky zamítl. Krajský soud v Hradci Králové žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí rozsudkem ze dne 20. 7. 2022 č. j. 31 Af 29/2021-91 také zamítl. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti stěžovatelky rozsudkem ze dne 16. 8. 2023 č. j. 1 Afs 212/2022-79 rozsudek krajského soudu i rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil s tím, že stěžovatelka rozsah plnění prokázala a že nárok na odpočet by bylo namístě odmítnout pouze v případě prokázání daňového podvodu a vědomé účasti stěžovatelky na něm. Z toho důvodu vedlejší účastník následně přistoupil k doplnění odvolacího řízení podle § 115 odst. 1 daňového řádu a rozhodnutím ze dne 4. 9. 2024 č. j. 27165/24/5300-22441-712084 odvolání stěžovatelky podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelka minimálně vědět mohla a měla o svém zapojení do podvodu na DPH.

3. Krajský soud žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 26. 3. 2025 č. j. 31 Af 13/2024-93 opět zamítl. V odůvodnění rozhodnutí se krajský soud předně neztotožnil s námitkou stěžovatelky o porušení zákazu retroaktivity vzhledem k aplikaci pozdější judikatury Nejvyššího správního soudu. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11, podle něhož princip tzv. incidentní retrospektivy judikatury nelze ztotožňovat s obecným zákazem retroaktivity. K existenci daňového podvodu krajský soud uvedl, že vedlejší účastník jej prokázal a řádně odůvodnil. Konstatoval mj. narušení neutrality DPH na straně společnosti VIDAL TECHNOLOGY s. r. o., která správci daně neumožnila zahájit daňovou kontrolu, doměřenou daň neuhradila, stala se nekontaktní a po výmazu jednatele z obchodního rejstříku zůstala bez statutárního orgánu. Krajský soud rovněž zjistil narušení neutrality DPH na straně Spencer life Media, které byla doměřena daň ve výši 2 769 021 Kč z důvodu vědomé účasti na podvodu; daň také nebyla uhrazena. Stěžovatelce muselo být podle krajského soudu rovněž zřejmé, že cena reklamních služeb ve výši 1 800 000 Kč + DPH ročně za propagaci malého loga je přemrštěná, zvláště pokud u dodavatele ENC Racing CZ za obdobnou reklamu zaplatila jen 124 000 Kč. Ve smlouvách s dodavatelem Spencer life Media nebyly dostatečně specifikovány parametry reklamy ani sjednány sankce za neposkytnutí služeb. Dodavatel Spencer life Media rovněž vykazoval rizikové znaky (základní kapitál 1 000 Kč, virtuální sídlo, nezveřejňování účetních závěrek, absence internetových stránek a zaměstnanců), stěžovatelka sama mu za plnění platila v hotovosti, ač na přijatých daňových dokladech byl uveden způsob úhrady převodem. Neobvyklé podle krajského soudu rovněž bylo, že stěžovatelka o reklamních službách jednala stále s jednou osobou, která ale nebyla jednatelem žádné z dodavatelských společností, navíc se uvedené společnosti v průběhu let měnily. Krajský soud rovněž poukázal na personální propojenost účastníků řetězce a dospěl k závěru, že stěžovatelka nedodržela dostatečnou míru obezřetnosti. Z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost daňových orgánů varovat plátce daně před jeho možnou účastí na podvodu.

4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem zamítl. K námitce retroaktivity Nejvyšší správní soud uvedl, že judikatura nepředstavuje změnu právního stavu, nýbrž výklad a zpřesňování stávající právní úpravy, a řídí se zásadou incidentní retrospektivy. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že nárok na odpočet DPH je primárně garantován čl. 167 a násl. Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému DPH a že na základě judikatury SDEU (mj. na základě rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve spojených věcech C-131/13, C-163/13 a C-164/13 Italmoda a další) je správce daně oprávněn odepřít nárok na odpočet i v případě neexistence vnitrostátních předpisů, které by takové odepření výslovně stanovily. K existenci daňového podvodu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně prokázal postavení společnosti VIDAL TECHNOLOGY coby tzv. cross-invoicera (zjednodušeně tedy subjektu, který kombinuje reálná a fiktivní plnění, aby se vyhnul placení DPH a zamaskoval daňový podvod). Nejvyšší správní soud rovněž potvrdil závěr o přemrštěnosti ceny reklamních služeb, jakož i závěr o nedostačené obezřetnosti stěžovatelky. Stěžovatelka v průběhu daňového řízení neprokázala přijetí žádných rozumných opatření, čímž nevyužila možnost vyvinit se z účasti na podvodu. K tvrzenému porušení principu proporcionality Nejvyšší správní soud uvedl, že smyslem nepřiznání nároku na odpočet je ochrana systému DPH, nikoli získání chybějící daně do státního rozpočtu a zopakoval, že povinnost daňových orgánů varovat plátce daně před jeho možnou účastí na podvodu z žádného právního předpisu neplyne.


II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka uvádí, že rozsudek Nejvyššího správního soudu vykazuje známky překvapivosti, a tedy ve svém důsledku porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelky se nejednalo o izolované právní jednání společnosti VIDAL TECHNOLOGY a dalších subjektů, jak tvrdila, ale naopak o organizovanou činnost s cílem podvodného jednání. Tímto závěrem Nejvyšší správní soud překročil referenční rámec přezkumu, který stěžovatelka vymezila svými žalobními body, a porušil tak vázanost správního soudu skutkovým a právním stavem, ze kterého vycházel ve svém rozhodování správní orgán (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Pokud takto Nejvyšší správní soud postupoval, porušil rovněž princip rovnosti zbraní, neboť stěžovatelka nemohla na tuto jeho argumentaci účinně reagovat.

6. Spisový materiál v dané věci nedává jakoukoliv oporu pro závěr o existenci organizované činnosti zaměřené na podvodné jednání. Pokud tedy Nejvyšší správní soud dospěl k tomuto závěru, vytvořil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich učiněnými právními závěry. V dané věci rovněž nemůže být vědomost stěžovatelky o údajném fiktivním plnění ze strany společnosti VIDAL TECHNOLOGY dovozována toliko z toho, že tato společnost byla pro orgány daňové správy nekontaktní - z této skutečnosti rovněž podle stěžovatelky nelze dovozovat existenci narušení neutrality daně z přidané hodnoty a tím méně závěr, že došlo k podvodu. O podvod na dani z přidané hodnoty by se totiž i podle judikatury Nejvyššího správního soudu jednalo až tehdy, pokud by byla zjištěna ztráta na této dani (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2020 č. j. 7 Afs 420/2018-37). Chtěl-li by se Nejvyšší správní soud od tohoto závěru judikatury v dané věci odchýlit, musel by především řádně vysvětlit, proč tuto judikaturu nelze na věc stěžovatelky aplikovat. Pokud tak ale Nejvyšší správní soud nepostupoval, dopustil se porušení principu předvídatelnosti práva a principu právní jistoty.

7. Správní soudy odmítly provést stěžovatelkou navržený důkaz týkající se působení konkrétní osoby v jiných společnostech, resp. daňových nedoplatků této osoby. Pokud navíc ze strany VIDAL TECHNOLOGY a osob ovládajících tuto společnost docházelo dlouhodobě k neplnění daňových povinností, měly orgány daňové správy na tuto skutečnost stěžovatelku upozornit, aby se nezapojila do případného dalšího protiprávního jednání. Pokud stěžovatelka na tuto skutečnost ze strany orgánů daňové správy upozorněna nebyla, byl tím porušen princip proporcionality.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva správními soudy a zprostředkovaně v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní (srov. např. nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03). Kasační zásah Ústavního soudu by tedy mohl být ospravedlněn např. tím, že by se správní soudy při interpretaci právních předpisů dopustily svévole, své rozhodnutí by dostatečně neodůvodnily, nebo by se příčilo pravidlům logiky, bylo výrazem přepjatého formalismu nebo by jiným extrémním způsobem odporovalo principům spravedlnosti. Ústavní soud není ani povolán "hodnotit" hodnocení důkazů správními soudy; i zde jeho zásah připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.

9. Namítá-li stěžovatelka, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ohledně závěru o organizované činnosti, resp. ohledně závěru o podvodném jednání vykazuje známky překvapivosti s tím, že soud překročil referenční rámec žalobních bodů, v rámci nichž se věcí zabýval krajský soud, pak takové východisko není správné. Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí je překvapivé a zasahuje do práva na spravedlivý proces pouze tehdy, je-li založeno na právní argumentaci, kterou účastník nemohl předvídat a nemohl se k ní vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011 č. j. 2 Afs 16/2011-78). Jestliže však krajský soud otázku podvodného řetězce a organizované činnosti výslovně posuzoval již v rámci žalobních bodů (srov. jejich podrobná rekapitulace v rámci odůvodnění rozsudku krajského soudu č. j. 31 Af 13/2024-93), stala se tato problematika legitimní a integrální součástí vedeného sporu. Navázal-li následně Nejvyšší správní soud na tyto zřejmé závěry krajského soudu při svém vlastním přezkumu, pak z vytyčeného referenčního rámce nevybočil. O překvapivé rozhodnutí či porušení rovnosti zbraní se tak z povahy věci jednat nemůže, neboť stěžovatelka s těmito premisami byla prokazatelně seznámena již z předchozích fází řízení a měla plný procesní prostor se proti nim bránit. Již krajský soud ve svém rozsudku výslovně konstatoval, že se v daném případě jednalo o podvodný řetězec a organizovanou činnost jeho účastníků za účelem inkasování finančních prostředků na úkor státního rozpočtu.

10. Závěr o podvodném charakteru obchodního řetězce, jehož byla stěžovatelka součástí, nelze ani považovat za extrémně rozporný s provedenými důkazy. Soudy poukázaly na kumulaci velmi neobvyklých okolností u jednotlivých zúčastněných subjektů. Vyšly z toho, že společnost na počátku řetězce (VIDAL TECHNOLOGY) si uměle snižovala daňovou povinnost vykazováním zcela nerealistického množství přijatých plnění, následně neumožnila správci daně provedení daňové kontroly, neuhradila doměřenou daň v řádech milionů korun a po výmazu jejího jednatele z obchodního rejstříku zůstala bez statutárního orgánu. Přímý dodavatel stěžovatelky (společnost Spencer life Media), který plnění odebíral téměř výhradně od VIDAL TECHNOLOGY, vykazoval obdobné znaky nesoučinnosti, v průběhu daňové kontroly přestal se správcem daně komunikovat, došlo u něj ke změně statutárního orgánu na osobu, jež písemnosti nepřebírala, a následně taktéž neuhradil doměřenou daňovou povinnost. Stěžovatelka se zavázala k úhradě za reklamní služby ve výši, jež třicetinásobně převyšovala běžnou tržní cenu, což z ekonomického hlediska postrádá racionální opodstatnění a naopak naznačuje, že smyslem těchto transakcí bylo primárně neoprávněné získání daňového zvýhodnění. Dospěly-li za těchto okolností orgány daňové správy i správní soudy k závěru, že se stěžovatelka účastnila daňového podvodu, nelze jim z pohledu ústavního nic vytknout, neboť jejich právní závěry nejsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními.

11. Stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 420/2018 se týkal typově odlišné situace spočívající v dovozování existence daňového podvodu primárně na základě izolovaných a spíše formálních nedostatků spolupracujících obchodních subjektů. V nyní posuzovaném případě orgány daňové správy neopřely svá rozhodnutí o pouhé administrativní nesrovnalosti, nýbrž prokázaly existenci uceleného řetězce vysoce neobvyklých kroků, extrémní (třicetinásobné) předražení ceny za poskytnuté reklamní služby, systematickou nedosažitelnost některých subjektů pro orgány daňové správy, účelovou změnu jednatelů či masivní vykazování fiktivních plnění.

12. Ani závěr správních soudů o neporušení principu proporcionality není neústavní. Stěžovatelka spatřovala porušení principu proporcionality v tom, že nebyla předem upozorněna na neplnění daňových povinností jinými subjekty, resp. na riziko zapojení do daňového podvodu. Soudy však přesvědčivě zdůvodnily, že není povinností orgánů daňové správy vyhledávat obchodní partnery daňových subjektů, kteří neplní své povinnosti, a předem o tom ostatní ekonomické subjekty informovat. Pokud soudy vyšly z toho, že je primárně věcí a povinností každého ekonomického subjektu, aby v zájmu minimalizace svého podnikatelského rizika věnoval zvýšenou pozornost vnitřním kontrolním mechanismům a sám dbal na bezproblémovost svých obchodních partnerů, nelze jim z ústavního pohledu nic vytknout.

13. Neprovedení navrženého důkazu zjišťováním případných daňových nedoplatků osoby nepředstavuje ústavní vadu opomenutého důkazu. Soudy dostatečně odůvodnily, proč důkaz neprovedly (posuzování toho, zda a jakým způsobem byla nebo nebyla plněna daňová povinnost jinými daňovými subjekty, není pro posouzení daňové povinnosti stěžovatelky bez dalšího podstatné).

14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2026


Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu