Přehled
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky N. F., zastoupené Mgr. Liborem Krejčím, advokátem, sídlem Pražská 1279/18, Praha 10, proti výroku III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2026 č. j. 54 Co 282/2025-526, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) K. W. a 2) nezletilého D. W., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Praze ("městský soud") v záhlaví citovaným usnesením ustanovil pro účely řízení o úpravě styku s nezletilým dva znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská psychiatrie a psychiatrie dospělých (výrok I). K vypracování společného znaleckého posudku jim stanovil lhůtu do 15. 9. 2026 (výrok II). Městský soud vymezil okruh otázek, které mají znalci ve svém posudku zodpovědět a současně jim poskytl poučení týkající se lhůty, možnosti uložení pořádkové pokuty v případě nedodržení této lhůty či možnosti odepřít vypracování znaleckého posudku (výrok III). Dále stanovil povinnost součinnosti se znalci adresovanou stěžovatelce i první vedlejší účastnici řízení (výrok IV).
2. Stěžovatelka napadá výrok III tohoto usnesení, tedy zadání znaleckého úkolu. Má za to, že k ní městský soud nepřistupuje jako k rodiči druhého vedlejšího účastníka řízení, čímž zasahuje do jejího práva na rodinný život. Namítá, že soudy alibisticky čekají na výsledek znaleckého posudku, který bude deformován - z jejího pohledu - diskriminačním zadáním znaleckého posudku. Požaduje, aby Ústavní soud zrušil výrok III napadeného usnesení a současně navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil názor, že stěžovatelka je rodinou a rodičem vedlejšího účastníka řízení.
3. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, jenž je subsidiární, a který je tak možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti. Podle citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
4. Stěžovatelka namítá porušení svých práv za situace, v níž ve věci dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní soud připomíná, že podle své konstantní judikatury posuzuje soudní řízení zpravidla jako celek, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti řádnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem jen za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod. Takovým rozhodnutím není rozhodnutí o ustanovení znalce v civilním řízení, a tím méně pak vymezení jeho znaleckého úkolu. Napadené usnesení představuje rozhodnutí, jímž soud upravuje vedení řízení. Ústavní soud na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek. Skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy a ovlivňovat jeho výsledek. Jeho přezkum je namístě až tehdy, je-li věc z pohledu obecných soudů pravomocně vyřešena.
5. Ústavní stížnost je proto podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (obdobně např. usnesení ze dne 30. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 4237/16, nebo usnesení ze dne 20. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 3249/24). Domáhá-li se stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti současně toho, aby Ústavní vyslovil názor, že "stěžovatelka je rodinou a rodičem vedlejšího účastníka řízení", Ústavní soud není k projednání takového návrhu příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobně např. usnesení ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 504/23, bod 8).
6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2026
Jiří Přibáň v. r.
soudce zpravodaj