III.ÚS 3450/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Vladimírem Gallem, advokátem, sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2025 č. j. 3 Tdo 460/2025-1272, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2024 č. j. 8 To 185/2024-1049, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. května 2024 č. j. 8 T 91/2023-992, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 42 měsíců.

3. Napadeným usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu.

5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že opakovaně, a to ve třech případech jako nájemce, a ve dvou případech na základě plné moci jménem jiných osob, uzavíral nájemní smlouvy k bytovým jednotkám, přičemž vystupoval způsobem vzbuzujícím dojem, že je schopen, popřípadě jím zastupovaná osoba, hradit nájemné, ač věděl, že ve skutečnosti nájemné nebude pravidelně hrazeno, což se také ve všech pěti případech stalo, a byla tak pronajímatelům způsobena škoda v celkové výši 1 155 508 Kč.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že formulace ve skutkové větě, že vystupoval způsobem vzbuzujícím dojem, že je schopen, popřípadě jím zastupovaná osoba, hradit nájemné, je vágní a nepopisuje dostatečně uvedení v omyl jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu.

7. Pokud je v rozsudku zmiňováno, že neinformoval, že nemá hodnotný majetek a že jsou proti němu vedeny exekuce, stěžovatel míní, že to by mělo být postižitelné spíše u trestného činu úvěrového podvodu, což není tento případ. U nájemních vztahů je namístě vycházet z toho, že exekuci má přes 8 procent populace. Nelze očekávat, že každý člověk v exekuci o ní bude při sjednávání nájmu informovat. Je také na pronajímatelích, aby jednali obezřetně.

8. Stěžovatel dále popírá úmysl nehradit pravidelně nájemné. Při uzavírání smluv vycházel z toho, že má určitý příjem v podobě invalidního důchodu, očekával příležitostný přivýdělek, a do nájemního vztahu vstupoval zpravidla s partnery, kteří měli hradit polovinu nájmu. Důvodem nehrazení byly jím nepředpokládané problémy týkající se zdraví a vazební stíhání v jiné trestní věci.

9. Popsaným způsobem došlo k porušení principu ultima ratio, když daná situace by měla být řešena normami práva soukromého.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 [N 160/101 SbNU 117] bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 [N 225/103 SbNU 301] bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

12. Lze do jisté míry souhlasit se stěžovatelem, že znak skutkové podstaty trestného činu podvodu "uvedení v omyl" je ve skutkové větě rozsudku obvodního soudu vyjádřen dosti obecně, nicméně nejde o situaci, kdy by nebyl vyjádřen vůbec.

13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je pak dostatečně zřejmé, že soudy nedovodily trestnost stěžovatelova jednání, včetně existence úmyslu neplatit pravidelně nájemné, snad z pouhé skutečnosti, že při jednání o pronájmu bytu neuvedl, že je v exekuci. Naopak vyšly z řady dalších závažných zjištění. Šlo v prvé řadě o to, že stěžovatel jednal shodně vícekrát (v pěti případech), kdy vždy sjednal pronájem bytu, přičemž se prezentoval jako zámožný člověk, avšak po uzavření nájemní smlouvy z ní plynoucí závazky byly hrazeny pouze na počátku, a posléze byl byt užíván bez jejich úhrady, až dokud v něm již nebylo možné pro nátlak pronajímatele, v některých případech i ve formě exekučního vyklizení, setrvávat. Stěžovatel si navíc vybíral větší byty na Praze 1, u nichž výše nájmu zjevně neodpovídala jeho jedinému pravidelnému příjmu v podobě invalidního důchodu, ze kterého navíc byly strhávány částky na stávající exekučně vymáhané dluhy ve výši cca 7 milionů korun. Jestliže stěžovatel uvádí, že očekával kromě důchodu i příležitostné přivýdělky, které nebyly realizovány pro nepředpokládané okolnosti, jde o skutkové tvrzení, kterému soudy neuvěřily, přičemž úlohou Ústavního soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, není, aby skutkové závěry jimi učiněné přehodnocoval. Stěžovatelem zmiňované vazební stíhání v jiné trestní věci pak nastalo až v závěru celého časového období, kterého se týkala souzená trestná činnost. Ve prospěch obhajoby nevyznělo ani zkoumání role dalších osob. Zastoupený, za něhož stěžovatel uzavíral nájemní smlouvy, potvrdil, že stěžovateli sice udělil generální plnou moc, ale za jiným účelem, o uzavření nájmu bytu na své jméno vůbec nevěděl a daný byt užíval stěžovatel bez něj (viz bod 25 usnesení Nejvyššího soudu).

14. K otázce pojetí trestního práva jako ultima ratio ve vztahu k občanskoprávní rovině věci Ústavní soud opakovaně judikoval, že standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva [srovnej například nálezy sp. zn. IV. ÚS 438/2000 (N 128/23 SbNU 233), IV. ÚS 564/2000 (N 169/24 SbNU 255), IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), I. ÚS 69/06 (N 186/43 SbNU 129) či I. ÚS 3113/13]. Trestní právo chápe jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. Opakované uzavírání nájemních smluv a následné dlouhodobé užívání přenechaných prostor s úmyslem nehradit nájemné však nelze považovat za běžné jednání v rámci standardních civilních vztahů.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. dubna 2026


Jan Svatoň v. r.
předseda senátu