I.ÚS 145/26 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Antonie Dvořákové, M.A. et M.A., Ph.D., zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2614/2025-297 ze dne 30. 10. 2025, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 32/2025-269 ze dne 13. 5. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 21 C 130/2023-227 ze dne 1. 11. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Univerzity Palackého v Olomouci, sídlem Křížkovského 511/8, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného vedlejší účastnicí jako zaměstnavatelem. Okresní soud v Olomouci napadeným rozsudkem určil, že se stěžovatelčina žaloba zamítá. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrdil.

2. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dne 4. 8. 2025 (poslední den lhůty) dovolání k Nejvyššímu soudu, které posléze doplnila podáním ze dne 3. 9. 2025, v němž blíže rozvedla přípustnost dovolání a dovolací důvody. Nejvyšší soud nicméně stěžovatelčino dovolání pro vady odmítl.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Tvrdí, že Nejvyšší soud pochybil, pokud její dovolání jako celek odmítl pro vady, přestože tyto vady byly odstraněny doplněním ze dne 3. 9. 2025. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud při posouzení jejího dovolání pochybil a občanský soudní řád "nepožaduje, aby byl dovolací důvod již v podání dovolání podrobně odůvodněn či konkretizován ve smyslu detailního rozvedení právní argumentace." Tento požadavek Nejvyššího soudu považuje za formalistický a nepřiměřeně zpřísňující. Doplňuje, že pokud měl dovolací soud za to, že dovolání obsahuje vady, měla být stěžovatelka k odstranění těchto vad ve smyslu § 209 o. s. ř. vyzvána. Jako formalistické a selektivní přitom stěžovatelka shledává i odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Ty svým postupem rezignovaly na posouzení proporcionality zásahu do pracovněprávního postavení stěžovatelky. Okamžité zrušení pracovního poměru má představovat až krajní opatření, jehož použití musí být řádně odůvodněno.

4. Ústavní soud posoudil obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti nepřípustný (viz dále bod 6) a zčásti zjevně neopodstatněný.

5. V první části ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu o vadnosti jejího dovolání. Vady vytýkané v napadeném usnesení sama z vlastní iniciativy odstranila; sama skutečnost, že tak učinila až po lhůtě pro podání dovolání, podle jejího názoru není relevantní. Ústavní soud se nicméně s tímto závěrem stěžovatelky nemůže ztotožnit. Podle § 241a o. s. ř. "[v] dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh)." Platí přitom, že "[d]ovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání." Z uvedeného vyplývá, že je povinností dovolatele, aby ve svém dovolání výše uvedené specifické náležitosti (avšak i ty obecné) vymezil, a musí tak učinit nejpozději v průběhu trvání lhůty k dovolání.

6. V nynější věci proto Nejvyšší soud nepochybil a nelze souhlasit se stěžovatelkou, že z právní úpravy občanského soudního řádu nevyplývá povinnost, aby obecné a specifické náležitosti, tj. včetně podrobného vymezení argumentace k přípustnosti dovolání a dovolacím důvodům, byly vymezeny před uplynutím dvouměsíční lhůty k dovolání. Na tomto závěru se shoduje i komentářová literatura [viz např. VOJTEK, Petr. Komentář k § 241b. In LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 1009-1010]. Nelze proto se stěžovatelkou souhlasit, že bylo porušeno její právo na přístup k soudu, neboť to ona svým pochybením zapříčinila nemožnost Nejvyššího soudu se (quasi)meritorně věcí dále zabývat. Nejvyšší soud nepochybil ani tím, že stěžovatelku nevyzval k odstranění vad návrhu, neboť podle § 243b o. s. ř. je v dovolacím řízení výzva podle § 43 téhož zákona vyloučena.

7. Odmítl-li Nejvyšší soud v nynější věci řádně dovolání pro vady, je ústavní stížnost proti rozhodnutím okresního a krajského soudu nepřípustná. Nezabýval-li se totiž Nejvyšší soud v dovolacím řízení (kvazi)meritorně věcnou argumentací stěžovatelky z důvodu, že řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání a dovolací důvody, znamená to, že účinně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí občanský soudní řád k ochraně jejích základních práv poskytuje (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, bod 61).

8. Ústavní soud proto odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2026


Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu