IV.ÚS 3192/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PH-Real a. s., sídlem Krupská 17/29, Teplice, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2024 č. j. 8 As 58/2023-145 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. února 2023 č. j. 16 A 39/2022-174, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti CETIN a. s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 - Libeň, 2. obchodní společnosti CTP Invest, spol. s r. o., sídlem CTPark Humpolec 1571, Humpolec, 3. obce Modlany, sídlem Modlany 34, 4. obchodní společnosti Severočeská vodárenská společnost a. s., sídlem Přítkovská 1689/14, Teplice, 5. obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, 6. obce Rtyně nad Bílinou, sídlem Rtyně nad Bílinou 34, 7. obchodní společnosti PRVNÍ ŽATECKÁ a. s., sídlem Bžany 92, 8. spolku "VODA Z TETČIC z. s.", sídlem Hybešova 178, Tetčice, 9. spolku PERIFERNÍ VIDĚNÍ, zapsaný spolek, sídlem Suché 45, Modlany, 10. Krajského úřadu Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka podala žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby "PH Park Teplice". Předmětem záměru byla výstavba areálu sestávajícího ze šesti nových samostatně stojících výrobně-skladovacích objektů a příslušné dopravní a technické infrastruktury. V průběhu správního řízení došlo k několika změnám v projektu a jeho dokumentaci. Stěžovatelka doplnila projekt o opěrné zdi, které mají být umístěny pod halami, jelikož bez nich by stavba na nerovném terénu byla příliš komplikovaná. Před rozhodnutím o umístění stavby si správní orgán prvního stupně vyžádal tzv. verifikační stanovisko EIA od odboru životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen "krajský úřad") podle § 9a odst. 6 a 7 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí). Podle verifikačního stanoviska EIA byly opěrné zdi do projektu přidány, nebyly součástí původního posouzení vlivů na životní prostředí, avšak jejich přidání nemá žádný negativní vliv na životní prostředí a posouzení EIA není nutné dělat znovu. Správní orgán prvního stupně vydal dne 15. 6. 2021 územní rozhodnutí, proti kterému podalo odvolání několik účastníků řízení.

3. Stěžovatelka se v průběhu odvolacího řízení rozhodla upustit od stavby jedné z hal. Krajský úřad si před rozhodnutím o odvolání vyžádal u Ministerstva životního prostředí potvrzení verifikačního stanoviska EIA. Ministerstvo životního prostředí potvrzující stanovisko vydalo a v části o opěrných zdech odkázalo na vypořádání ve verifikačním stanovisku s tím, že s odůvodněním souhlasí. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 7. 9. 2022 zrušil prvostupňové rozhodnutí v části, která se týkala odebrané haly, a v této části řízení zastavil. Několika výroky přidal a upravil číslování podmínek, které pro územní rozhodnutí vyplynuly ze závazných stanovisek. Ve zbytku pak prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka tak získala rozhodnutí o umístění stavby.

4. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal 9. vedlejší účastník žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Krajský soud v napadeném rozsudku zrušil rozhodnutí správních orgánů o umístění stavby, neboť byla založena na nepřezkoumatelném závazném stanovisku. Verifikační stanovisko EIA i potvrzující stanovisko EIA dostatečně nereflektovala změnu dokumentace pro navazující řízení, do které byly oproti původní dokumentaci zahrnuty opěrné zdi, což ve svém důsledku mělo vést omezení zapuštění staveb do terénu a umístění nad terén. Stanoviska neposoudila, zda a jakým způsobem by přidání těchto stěn negativně ovlivnilo životní prostředí. Změny byly tak zásadní, že jejich posouzení nešlo odbýt pouhým konstatováním naplnění zákonem stanovené podmínky.

5. Stěžovatelka a krajský úřad podali proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu.


II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka namítá, že krajský soud řízení o žalobách proti územnímu rozhodnutí vedená pod sp. zn. 141 A 39/2022 a sp. zn. 16 A 39/2022 ani přes návrhy stěžovatelky a v rozporu s § 39 s. ř. s. nespojil a s návrhy na spojení řízení se v napadeném rozsudku nevypořádal. Nejvyšší správní soud pak tento postup nesprávně posvětil jako akceptovatelný, byť nesprávný. V důsledku nesprávného postupu krajského soudu došlo k vydání dvou rozporných rozsudků, a tedy porušení zásady závaznosti věci již pravomocně rozsouzené. Rozsudkem krajského soudu sp. zn. 141 A 39/2022 došlo k narušení legitimního očekávání stěžovatelky v konzistentní a předvídatelné rozhodování soudů a ve správnost aktů státu. Dále stěžovatelka namítá, že správní soudy při svém rozhodování nezohlednily, že opěrné zdi byly vždy součástí projektu, k jehož realizaci bylo vydáno územní rozhodnutí a tedy i původní stanovisko EIA a verifikační stanovisko EIA.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 s. ř. s. je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

9. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že bylo povinností krajského soudu řízení o žalobách podaných 3. vedlejším účastníkem (sp. zn. 141 A 39/2022) a 9. vedlejším účastníkem (sp. zn. 16 A 39/2022) spojit v souladu s § 39 s. ř. s., neboť šlo o žaloby proti stejnému rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Podle § 39 s. ř. s. je spojení věcí pouze možností, nikoli povinností. Tento úkon tedy závisí na volné úvaze soudu (viz např. usnesení ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. II. ÚS 2293/21). Přestože takové spojení mohlo být vhodné, neústavnost napadených rozhodnutí nezakládá.

10. Procesní postup krajského soudu v posuzované věci byl v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 20. 3. 2008 č. j. 1 As 21/2007-272) i zákonnou úpravou soudního řádu správního, neboť krajský soud napadeným rozsudkem nerozhodoval o již zrušeném rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Žalobu 3. vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 6. 2. 2023 č. j. 141 A 39/2022-196 krajský soud zamítl. Napadeným rozsudkem krajského soudu nedošlo k narušení legitimního očekávání stěžovatelky v konzistentní a předvídatelné rozhodování soudů, protože námitku, kterou v napadeném rozsudku shledal soud důvodnou, 3. vedlejší účastník ve své žalobě neuplatnil, a tudíž ani nemohla být tato námitka posuzována odlišně. Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení, které by jej opravňovalo zasáhnout do nezávislosti soudního rozhodování krajského soudu aprobované Nejvyšším správním soudem.

11. Z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se správní soudy řídily při posouzení, zda verifikační stanovisko EIA a potvrzující stanovisko EIA dostatečně (ne)reflektovaly změnu dokumentace pro navazující řízení (bod 69 napadeného rozsudku krajského soudu a body 34 a 35 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Správní soudy ověřily, že správní orgány ve verifikačním i potvrzujícím stanovisku EIA neodůvodnily, proč doplnění záměru o opěrné zdi, v důsledku jejichž umístění nedojde k zapuštění hal, ale naopak k jejich umístění řádově o metry nad stávající terén, nepředstavuje změnu, která by mohla mít vliv na životní prostředí. Stanoviska EIA pouze uvádí, že projekt se od původního posouzení vlivů na životní prostředí nezměnil natolik, že by měl nyní významně negativní vliv na životní prostředí, avšak odůvodnění zcela postrádá jakékoli úvahy o tom, jak k tomuto závěru správní orgány dospěly. Na řádně odůvodněném závěru správních soudů o absenci odůvodnění ve stanoviscích EIA nereflektující změny v projektu, neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. To platí bez ohledu na dílčí nepřesnost závěru krajského soudu o objektivním zvýšení budov. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.

12. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu