III.ÚS 2910/23 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. Janem Ondřejem Wilsdorfem, advokátem, se sídlem Praha 2, Belgická 642/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2023 č. j. 11 Tdo 575/2023-754, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2023 č. j. 5 To 275/2022-693 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. září 2022 č. j. 50 T 58/2022-637, a s ní spojeným návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článkem 6 odst. 1 a článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž navrhuje, aby Ústavní soud postupoval dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného trestního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným v bodě ad I.) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, v bodě ad II.) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 trestního zákoníku, v bodě ad III.) pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, v bodě ad IV.) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku a v bodě ad V.) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za skutky pod body I., II. a III. byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců a byl mu rovněž uložen trest propadnutí věci. Za skutky pod bodem IV. a V. byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců.

3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením tak, že odvolání podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, když jeho dovolání odmítl bez věcného přezkoumání, aniž by pro takový postup byly splněny podmínky. Stěžovatel má za to, že tímto postupem došlo k odepření spravedlnosti v jeho věci.

6. Stěžovatel zdůrazňuje, že podstatou jeho dovolací námitky byla nezákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného v jeho trestní věci obvodním soudem ve fázi řízení před zahájením trestního stíhání, a to dne 1. 10. 2021 sp. zn. 20 Nt 36/2021. Tato nezákonnost je podle stěžovatele procesní vadou řízení, pro kterou je třeba všechna ústavní stížností napadená rozhodnutí považovat za nezákonná a porušující jeho právo na spravedlivý proces. V příkazu k odposlechu podle stěžovatele zcela absentují konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu odůvodňují, a nejsou ani uvedeny a vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené.

7. Nadto stěžovatel namítá, že se při hlavním líčení neměl možnost k odposlechu vyjádřit nebo na něj jinak procesně reagovat, když záznam telekomunikačního provozu nebyl při hlavním líčení přehrán a stěžovatel se o údajném obsahu tohoto záznamu dozvěděl až z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Tímto postupem byla podle něj porušena rovněž zásada rovnosti zbraní.

8. Konečně stěžovatel namítá i nedostatečnost a nepřezkoumatelnost odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, kterým podle něj došlo k porušení práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že odposlouchávání telefonních rozhovorů veřejnou mocí (stejně jako jiné tajné sledování) představuje vážné omezení základních práv. Z ústavního pořádku plyne, že k omezení osobní integrity a soukromí (tj. k prolomení ochrany) může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen, je-li to nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak [viz nález ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08 (N 15/56 SbNU 143), nález ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 3038/07 (N 46/48 SbNU 549)]. Na zákonné úrovni jsou podmínky, za kterých je možno vydat příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, upraveny ustanovením § 88 trestního řádu. Je v prvé řadě úkolem obecných soudů, aby na dodržení těchto podmínek dohlížely, a to i v rámci posuzování procesní použitelnosti odposlechu a záznamu z telekomunikačního provozu jako důkazního prostředku při úvahách o vině obviněného. Ústavní soud by mohl do jejich pravomoci zasáhnout pouze v případě, pokud by dospěl k závěru, že shora uvedeným požadavkům nedostály, a porušily tak ústavně zaručená práva stěžovatele. K tomu však podle názoru Ústavního soudu v nyní projednávaném případě nedošlo.

12. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se námitce stěžovatele stran tvrzené nezákonnosti odposlechu dostatečně věnovaly a zdůvodnily, proč jí nelze přisvědčit. Nejvyšší soud se podrobně zabýval náležitostmi shora uvedeného příkazu k odposlechu, jakož i naplněním zákonných podmínek pro jeho vydání. Logicky a přesvědčivě vyložil, proč dospěl k závěru, že stěžovatelem předložené námitky jsou neopodstatněné. Ačkoliv poukázal na některé formální nedostatky uvedeného příkazu, velmi podrobně vysvětlil, proč tyto nezpůsobují jeho nezákonnost a nepřípustnost jako důkazu v trestním řízení. Nejvyšší soud zejména zdůraznil, že příkaz nelze co do jeho odůvodnění posuzovat izolovaně, nýbrž v kontextu návrhu na jeho vydání, jakož i dalšího, v době vydání existujícího spisového materiálu. V tomto smyslu poukázal na to, že soudce rozhodující o povolení odposlechu měl k dispozici v době svého rozhodování jednak žádost o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, kterou podal policejní orgán (č. l. 325 a 326), jednak žádost státní zástupkyně (č. l. 329), přičemž z těchto listinných materiálů vyplývalo podrobněji, proč sledovaného účelu nešlo dosáhnout jinak. Rovněž skutkové okolnosti odůvodňující vydání odposlechu vyplývaly dostatečně z příkazu k odposlechu, jakož i ze spisového materiálu, který měl soud v době rozhodování o odposlechu k dispozici. Nejvyšší soud se pak zevrubně věnoval také ostatním náležitostem příkazu.

13. Pakliže stěžovatel namítal porušení zásady rovnosti zbraní, k němuž mělo dojít tím, že záznam telekomunikačního provozu nebyl při hlavním líčení přehrán, také s touto námitkou se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal, když konstatoval, že obhajobě byla v rámci hlavního líčení dne 17. 8. 2022 dána možnost přečtení i přehrání CD s odposlechy, přičemž obhajoba tohoto svého práva nevyužila (č. l. 552). Ústavní soud považuje odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (body 43 až 45) v tomto ohledu za dostatečné, a ani zde neshledal prostor pro svůj kasační zásah.

14. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud zcela dostál požadavkům, které jsou z hlediska ústavněprávních předpisů na jeho rozhodnutí kladeny. V ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání stěžovatele je přípustné, námitky týkající se procesní nepoužitelnosti předmětného odposlechu spadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a dovolání z pohledu uvedených námitek přezkoumal. Svým postupem, kdy dovolání stěžovatele odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, se nedopustil odepření spravedlnosti, přičemž své rozhodnutí ve všech ohledech dostatečně odůvodnil, a i v tomto ohledu tedy naplnil požadavky vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

15. Závěrem Ústavní soud dodává, že si je plně vědom toho, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je velmi citelným omezením základních práv a že při aplikaci tohoto prostředku je třeba postupovat obezřetně a restriktivně a že je nutno dodržovat všechny procesní zákonné podmínky. Je však zároveň třeba dodat, že za přísného respektování ústavních předpisů lze i základní práva omezit (viz článek 4 odst. 2 Listiny), což platí též pro telekomunikační tajemství (viz článek 13 Listiny). Zájem na potírání závažných druhů kriminality poskytuje zákonodárci legitimaci k tomu, aby některá základní práva omezil, je-li to nezbytné pro účinnou ochranu jednotlivců a společnosti. Ústavní soud již v minulosti připomněl, že požadavky na formální náležitosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemohou být tak přemrštěné, aby prakticky zcela paralyzovaly efektivnost tohoto prostředku. Je třeba vzít v úvahu, že příkaz k odposlechu je vydáván zpravidla v nejranějších fázích trestního řízení, většinou ještě před zahájením trestního stíhání při provádění úkonů trestního řízení postupem podle § 158 a násl. trestního řádu. V této době zpravidla ještě nejsou k dispozici zcela podrobné a prověřené informace, takže lze připustit v odůvodnění příkazu jistý přijatelný stupeň neurčitosti (viz usnesení ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1570/11).

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2023


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu